USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně NEMOTRADE CZ s.r.o., se sídlem v Olomouci, tř. Svornosti 1177/57, identifikační číslo osoby 27812987, zastoupené JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, proti žalované VINIUM a.s., se sídlem ve Velkých Pavlovicích, Hlavní 666/2, identifikační číslo osoby 46900195, zastoupené JUDr. Jiřím Oblukem, advokátem se sídlem v Ostravě, Nádražní 213/10, o 3.076.944 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 12 Cm 49/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 8. 2021, č. j. 4 Cmo 40/2021-362, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 25.313,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Vrchní soud v Olomouci dovoláním napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo žalované uloženo uhradit žalobkyni částku 3.076.944 Kč s příslušenstvím a náklady řízení, tak, že žaloba se v celém rozsahu zamítá (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok II. a III.).
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) napadla dovoláním v záhlaví uvedeny rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I. ve věci samé, kterým odvolací soud žalobu v celém rozsahu zamítl. Přípustnost dovolání podle § 237 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), dovozuje z toho, že se odvolací soud při řešení právních otázek hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně při řešení otázky hmotného a procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod se odchýlil od judikatury Ústavního soudu.
Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je navrhuje odmítnout, případně zamítnout. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a dovolání žalobkyně bylo sepsáno advokátem jako zástupcem žalobkyně (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud dále posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o.
s. ř. a zda je přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o.
s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.
Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují.
Má-li být dovolání přípustné pro posouzení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, a ze dne 23.
2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 134/2021). Shora uvedenému požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. dovolatelka v části jejích námitek nedostála. Dovolatelka sice namítá, že odvolací soud opomenul aplikovat § 441 odst. 1 a 4 obch. zák., že odmítl aplikovat § 427 odst. 1 obch. zák. s přihlédnutím k § 428 odst. 1 písm. b) obch. zák. a že se nezabýval tím, zda pohledávka žalované byla vůbec splatná ve smyslu § 359 obch. zák., ale neuvádí, s jakými konkrétními rozhodnutími
dovolacího soudu by mělo být právní posouzení odvolacího soudu v rozporu. V této části tak dovolání trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání. Namítá-li dovolatelka, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zcela nepředvídatelné, respektive překvapivé a bylo jím porušeno její právo na spravedlivý proces, uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť odvolacímu soudu vytýká vadu řízení.
Podle § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je-li dovolání přípustné; vady řízení však důvodem zakládajícím přípustnost dovolání nejsou. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je nepředvídatelným, resp. překvapivým pouze takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat.
Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, či jeho usnesení ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5609/2016, nebo obdobně nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, a nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3271/12).
V nyní řešeném případě se o takovou situaci nejedná. Dovolatelka měla možnost vyjádřit se ke všem námitkám vzneseným v odvolání žalované, což také učinila ve svém vyjádření k odvolání ze dne 29. 7. 2021 (viz čl. 354 až 356 spisu). Současně odvolací soud neposuzoval žádné skutečnosti, které by nebyly před rozhodnutím odvolacího soudu účastníky namítány. Přitom již ve svém předchozím usnesení ze dne 4. 9. 2018, č. j. 7 Cmo 93/2018-256, jimž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně nedostatečně zjistil skutkový stav věci, v důsledku čehož jeho závěr o existenci pohledávky žalované způsobilé k započtení označil za minimálně předčasný.
Odvolací soud proto uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval tím, od které smlouvy žalovaná odstoupila, a to s ohledem na obsah dopisu ze dne 19. 10. 2010, kdy byla žalovanou cena hroznů zaplacena a posléze určitostí právního úkonu ve formě započtení. V dovoláním napadeném rozhodnutí se pak odvolací soud obdobně zabýval jak otázkou zaplacení dodávek hroznů za rok 2009, otázkou, od které smlouvy žalovaná odstoupila, tak i otázkou určitosti započtení, přičemž dospěl k závěru, že byly splněny všechny náležitosti jednostranného započtení i zákonné předpoklady započtení.
Takovýto závěr s ohledem na výše uvedené tak nemohl být pro účastníky řízení překvapivým.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, že „odvolací soud v napadeném rozhodnutí zcela rezignoval na svůj závazný právní názor“ vyjádřený v jeho předchozím zrušovacím usnesení. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněném pod číslem 80/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl k závěru, že odvolací soud může změnit svůj právní názor vyjádřený v předchozím zrušujícím usnesení a potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž ten jeho dřívější právní názor nerespektoval (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
6. 2020, sp. zn. 32 Cdo 32/2020). K názoru, že odvolací soud není vázán právním názorem, který vyjádřil v předchozím kasačním rozhodnutí, se Nejvyšší soud přihlásil též např. v rozsudku ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3320/2012, ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením z 28. 1. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2049/13, v rozsudku ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 906/2017, a v důvodech usnesení ze dne 24. 4. 2018, sen. zn. 29 NSČR 75/2016, uveřejněného pod č. 57/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nejvyšší soud na tomto místě však zdůrazňuje, že v projednávané věci odvolací soud svým předchozím zrušovacím usnesením rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil z toho důvodu, že soud prvního stupně nedostatečně zjistil skutkový stav věci, v důsledku čehož jeho závěr o existenci pohledávky žalované způsobilé k započtení označil za minimálně předčasný. Proto i z tohoto důvodu pokládá dovolací soud za
nepřípadný odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu z 9. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 1688/10. Nepřípadný je také odkaz na nález ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. II. ÚS 296/01, v němž Ústavní soud vytkl odvolacímu soudu nepředvídatelný procesní postup za situace, kdy odvolací soud nerespektoval právní názor (pokyn) vyslovený dovolacím soudem a bez dalšího důkazního řízení ustoupil ze svého původního názoru a potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. K námitce dovolatelky stran přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí (jež také představuje vadu řízení), lze uvést toliko, že i v tomto směru odvolací soud vyhověl požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 157 odst. 2 o.
s. ř. (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí lze pak odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či i na dovolatelkou odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 312/15). Nejvyšší soud v odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí ani neshledal extrémní nesoulad právních závěrů odvolacího soudu s vykonanými skutkovými zjištěními a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 28.
8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2283/17. Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení v otázce určitosti a tudíž i platnosti úkonu započtení. Odkazuje přitom na judikaturu Nejvyššího soudu níže uvedenou, s níž má být napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. V rozsudku ze dne 26. 11. 2008, sp. zn.
32 Odo 1498/2006,
Nejvyšší soud uvedl, že aby mohlo být započtení vzájemných pohledávek provedeno řádně, je nutné započítávané pohledávky dostatečně určitě identifikovat, aby bylo zřejmé, které pohledávky a do jaké výše provedeným započtením zanikají. Dále např. v rozsudku ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007, Nejvyšší soud uvedl, že právní úkon je neurčitý a tedy neplatný tehdy, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak nikoliv jednoznačný zůstává jeho věcný obsah (včetně předmětu ujednání), přičemž neurčitost obsahu nelze odstranit a překlenout ani za použití výkladových pravidel.
Ve smyslu výše uvedeného musí být z úkonu směřujícího k započtení patrno, jaká pohledávka a v jaké výši se k započtení uplatňuje a proti jaké pohledávce věřitele. Není- li ze zápočtu zřejmé, která pohledávka proti které je započítávána, a v důsledku toho ani to, které vzájemně se kryjící pohledávky započtením zanikly, je nutno uzavřít, že takový úkon započtení je neplatný podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku pro neurčitost. Obdobně lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo 932/2006, dle nějž v případě započtení více vzájemných pohledávek musí ten, kdo činí kompenzační úkon, určit, které pohledávky mají provedeným započtením zaniknout, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
2. 2005, sp. zn. 29 Odo 174/2004, v němž bylo řečeno, že úkon započtení, kterým dlužník započítává proti pohledávce věřitele více svých pohledávek, převyšujících ve svém součtu pohledávku věřitele, aniž by z něj bylo patrno, která část započítávaných pohledávek započtením zanikla a která nikoli, je podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku neplatný pro neurčitost. Srov. také další dovolatelkou odkazovaná rozhodnutí, a to např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1212/2007, ze dne 25.
6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1882/2012, ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1425/2013, a ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2196/2016, či jeho usnesení ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4363/2009, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4735/2010, a ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 29 Cdo 422/2013. Odvolací soud vyšel přitom ze zjištění, podle kterých žalovaná měla jednu pohledávku ve výši 4.352.114 Kč z titulu vrácení kupní ceny za vadné dodávky hroznů. V zápočtu učiněném v podání ze dne 25. 11. 2011 žalovaná odkazuje na dopis ze dne 19.
10. 2010, jehož přílohou byly jednotlivé nákupní lístky, v nichž bylo uvedeno množství vadně dodaných vinných hroznů, tj. rozsah, v němž žalovaná od smlouvy odstoupila, a zároveň cena těchto vadných dodávek, která ve svém součtu představuje částku 4.352.114 Kč, na jejíž vrácení žalované coby kupujícímu vzniklo v důsledku odstoupení od smlouvy právo. Tuto svou pohledávku žalovaná započetla proti pohledávce žalobkyně dle daňových dokladů v zápočtu specifikovaných, jejichž součet představuje částku 3.076.944 Kč.
Na základě
výše uvedeného odvolací soud dospěl k závěru, že projev žalované směřující k započtení je natolik určitý a srozumitelný, že z něj lze jednoznačně a bez pochybností určit, které pohledávky mají být předmětem započtení. Závěr odvolacího soudu o určitosti a tudíž i platnosti úkonu započtení přitom není v rozporu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a přípustnost dovolání tak nemůže založit ani výše uvedená námitka neurčitosti (neplatnosti) úkonu započtení. Dovolatelka ve své argumentaci přehlíží, že odvolací soud vyšel ze zjištění, podle kterého žalovaná započetla jednu svou pohledávku, a to pohledávku z titulu vrácení kupní ceny po odstoupení od smlouvy v rozsahu vadných dodávek, a nikoliv ze zjištění, z nějž vychází dovolatelka, že žalovaná započetla více svých pohledávek.
Přitom při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů zformuluje sám dovolatel (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014, a ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3049/2019). Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka nesprávného právního posouzení v otázce (ne)platnosti úkonu odstoupení pro svou neurčitost, neboť mínila-li dovolatelka slovy – „tak jak je popsáno výše v předchozím bodu“ – poukázat na rozpor závěru odvolacího soudu o platnosti odstoupení od smlouvy s judikaturou dovolacího soudu týkající se určitosti (platnosti) úkonu započtení [uvedenou v části bod b) dovolání], pak s touto judikaturou není jeho závěr v rozporu.
Navíc není ani zcela zřejmé, v čem konkrétně měla spočívat nesprávnost tohoto závěru. Řádné vymezení důvodu dovolání, jímž může být jen nesprávné právní posouzení, přitom předpokládá, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) (srov. např. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4149/2013). Samotná výtka, podle níž „se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení otázky určitosti či neurčitosti úkonu žalované spočívajícího v odstoupení od kupních smluv“, je natolik nekonkrétní, že dovolacímu soudu, jehož úkolem není přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední, neumožňuje určit meze přezkumu
právních závěrů, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3413/2021). Ve zbylé části dovolání dovolatelka neformuluje žádnou právní otázku (taková otázka nevyplývá ani z obsahu dovolání), na níž by záviselo napadené rozhodnutí a která by současně splňovala některý z požadavků obsažených v § 237 o. s. ř.; její výtky představují pouze polemiku s právními závěry odvolacího soudu. S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je přitom třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních otázek uvedených v § 237 o. s. ř.
a pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2445/2019, či ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4338/2019). Stejně tak polemika se skutkovými závěry, z nichž napadené rozhodnutí vychází, nemůže přípustnost dovolání založit už jenom proto, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení (§ 241a odst. 1 o.
s. ř.), přičemž v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (§ 241a odst. 6 o. s. ř.). Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů nelze regulérně zpochybnit (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario) (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1179/2016, a ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1970/2019). S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.), dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 3. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu