23 Cdo 2691/2023-243
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Hany Poláškové Wincorové ve věci žalobkyně Stavební společnosti RBK a. s., se sídlem v Praze 6, Dědinská 893/29, identifikační číslo osoby 25030884, zastoupené Mgr. Petrem Kafkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, proti žalovanému Jakubu Krofiánovi, se sídlem ve Volfarticích, Nová Ves 56, identifikační číslo osoby 64043100, zastoupenému Mgr. Petrem Sigmundem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614/11, o zaplacení 2 217 847 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 14 C 24/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 5. 2023, č. j. 30 Co 306/2022-215, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 21 151 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného.
1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 2 441 155 Kč jako doplatku ceny díla dle smlouvy o dílo ze dne 24. 8. 2017 ve znění jejího dodatku.
2. Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 10. 8. 2022, č. j. 14 C 24/2019-180, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 217 847 Kč s úrokem z prodlení (výrok I), žalobu co do částky 223 307,50 Kč s úrokem z prodlení zamítl (výrok II) a žalovaného zavázal k náhradě nákladů řízení žalobkyni ve výši 208 859,51 Kč (výrok III).
3. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání žalovaného do výroku I a III změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že se žaloba o zaplacení částky 2 217 847 Kč s úrokem z prodlení zamítá (první výrok) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 266 001,70 Kč (druhý výrok).
4. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu obou jeho výroků napadla
žalobkyně včasným dovoláním. Namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla změnu napadeného rozhodnutí tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Co do přípustnosti dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky „vzniku nároku na zaplacení ceny díla, když (odvolací soud – poznámka Nejvyššího soudu) nezohlednil, že ustanovení § 2610 NOZ je dispozitivní a v čl. 6.3. Smlouvy si strany sjednaly vznik práva na zaplacení ceny díla odlišně.“ Měla za to, že při řešení uvedené otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 32 Odo 631/2002, jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz). Tvrdila, že právo na zaplacení ceny díla (vystavení konečné faktury) nebylo podle čl. 6. 3 smlouvy o dílo vázáno na provedení díla (na jeho dokončení a předání), ale pouze na podpis protokolu o převzetí.
5. Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí. Dovolání považoval za nepřípustné. Uvedl, že žalobkyně v dovolání nezpochybňuje zjištění rozhodující pro posouzení věci, že smluvní strany nesjednaly od zákona odlišný způsob pro vznik práva žalobkyně na zaplacení ceny díla.
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání není přípustné, neboť se odvolací soud při řešení otázky vzniku nároku na zaplacení ceny díla neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V žalobkyní citovaném rozsudku Nejvyšší soud posuzoval tuto otázku v rámci právní úpravy zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 31. 12. 2013 a dovodil, že obchodní zákoník umožňoval stranám smlouvy o dílo dohodnout okamžik vzniku práva na zaplacení ceny nikoli pouze ve vazbě na provedení díla, nýbrž např. ve vazbě na předání předmětu díla.
9. Tyto závěry judikatura obdobně dovodila i v poměrech občanského zákoníku z roku 2012, podle jehož úpravy je třeba řešenou věc posoudit.
10. V rozsudku ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1001/2021, uveřejněném pod číslem 18/2023 Sb. rozh. obč. (dále též jen R 18/2023) dospěl Nejvyšší soud k zobecňujícímu závěru, podle něhož při posouzení, zda by dané smluvní ujednání mohlo být vzhledem k jeho zjištěnému obsahu a s ohledem na konkrétní okolnosti věci neplatné, je třeba především zkoumat, zda možnost učinit takové ujednání je zákonem zakázána, anebo jde o dohodu v souladu s dispozitivní úpravou zákona. Kromě posouzení, zdali se ujednání stran odchyluje od dispozitivní právní normy, je tak třeba v případě konkrétních ujednání stran hodnotit, zda způsob, jakým se strany od dispozitivní právní úpravy odchýlily, není vzhledem k okolnostem věci (z jiného důvodu) zákonem zakázán nebo se příčí dobrým mravům. Přitom je třeba hodnotit i okolnost, v jakém právním postavení strany ujednání uzavřely. Zdali v rovném postavení dvou podnikatelů nebo zdali je jedna ze stran v postavení slabší strany, ať už spotřebitele nebo slabší strany podnikatele.
11. Zákonná úprava předání díla přitom neobsahuje přímý výslovný zákaz odchylného ujednání. K otázce posouzení možného nepřímého zákazu je třeba zohlednit shora smysl a také účel dané úpravy. Smysl a účel právní úpravy přitom stranám (samy o sobě) nebrání, aby si autonomně dohodly pro jejich smluvní závazek významné zvláštní předpoklady předání díla, např. zvláštní písemnou formu, zvláštní okolnosti ve vztahu k předávacímu protokolu, otázku okolností možného práva odmítnout převzetí díla či povinnosti převzít dílo, trpí-li určitými vadami apod. Vždy je však třeba poměřovat konkrétní okolnosti takového ujednání. Přestože je tedy právní úprava předání díla v občanském zákoníku obecně dispozitivní, nelze vyloučit, že konkrétní ujednání stran bude (z jiného důvodu) zákonem zakázané, a proto neplatné (580 odst. 1 o. z.). Příčí-li se takové ujednání zjevně dobrým mravům anebo odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, soud k neplatnosti takového ujednání přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.). Je třeba hodnotit i okolnosti, v jakém právním postavení strany ujednání uzavřely. Zdali v rovném postavení dvou podnikatelů nebo zdali je jedna ze stran v postavení slabší strany, ať už spotřebitele nebo slabší strany podnikatele (srov. R 18/2023)
12. V posuzované věci odvolací soud dospěl k závěru, že právo na zaplacení ceny díla (vystavení konečné faktury) bylo ujednáním stran vázáno na provedení díla s tím, že si smluvní strany sjednaly odlišným způsobem pouze okamžik splnění povinnosti provést dílo. Dovodil, že v čl. 5.5. a 10.4. smlouvy o dílo bylo dohodnuto, že aby dílo bylo považováno za provedené, bylo třeba protokolárního předání díla bez vad a nedodělků a předání veškerých potřebných dokumentů, přičemž se jednalo o tzv. hmotněprávní podmínku, bez které nebylo možné považovat dílo za provedené a bez které zhotovitelce nemohlo vzniknout právo na zaplacení ceny díla. Odvolací soud uvedl, že za protokol o převzetí, na jehož základě mohla žalobkyně požadovat cenu díla (vystavit konečnou fakturu dle čl. 6.3. smlouvy), se ve smyslu čl. 5.5., 6.3. a 10.4. smlouvy považoval pouze protokol o převzetí bez vad a nedodělků, kterým se dílo považovalo za provedené. Odvolací soud tedy při řešení otázky vzniku práva na zaplacení ceny díla nepostupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pokud uzavřel, že smluvní strany si mohly sjednat jiný okamžik vzniku práva na zaplacení ceny díla (nikoliv jen provedením díla podle § 2610 o. z.), avšak ve smlouvě o dílo (podle jím provedeného výkladu smlouvy) jiný okamžik sjednán nebyl.
13. Nesouhlasila-li žalobkyně v rámci dovolací argumentace se závěrem odvolacího soudu, že ve smlouvě o dílo nebylo sjednáno právo na zaplacení ceny díla odlišně od § 2610 o. z. (tj. že nebylo vázáno na provedení díla) a tvrdila, že vznik práva na zaplacení ceny díla (vystavení konečné faktury) byl v čl. 6. 3 smlouvy o dílo vázán pouze na podpis protokolu o převzetí (bez ohledu na existenci vad v něm uvedených), pak takovou námitkou ve skutečnosti napadla výsledek, k němuž dospěl odvolací soud výkladem obsahu smlouvy.
14. Nejvyšší soud přitom ve vztahu k problematice přezkumu závěrů odvolacího soudu, které byly výsledkem výkladu právního jednání, opakovaně vychází z toho, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při zjišťování obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o? s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1684/2018, ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019, ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2631/2021, a ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2954/2021). Žalobkyně však v dovolání postup odvolacího soudu při výkladu právních jednání nezpochybnila prostřednictvím vymezení žádné právní otázky ani některého z předpokladů přípustnosti dovolání k ní. Uvedená námitka proto přípustnost dovolání založit nemůže.
15. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč.).
16. Těmto požadavkům žalobkyně v projednávané věci nedostála, pokud v dovolání dále namítla, že odvolací soud svým rozhodnutím akceptoval zneužití práva ze strany žalovaného v rozporu s § 8 o. z. a že jednání žalovaného, který užívá dílo 5 let a po tuto dobu neuhradil žalobkyni ani 50 % z ceny díla, lze považovat za šikanózní. Na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k těmto námitkám žalobkyně rezignovala a v dovolání prostřednictvím uvedené argumentace formulovala toliko dovolací důvod. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., je však odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jež spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. například stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4716/2017, a ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 815/2019).
17. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této části.
18. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i jeho druhý výrok, kterým bylo rozhodováno o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
19. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl zčásti pro nepřípustnost a zčásti též pro vady.
20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. 6. 2024
Mgr. Jiří Němec předseda senátu