23 Cdo 271/2024-504
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka,
Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci
žalobkyně ČEPS, a.s., se sídlem v Praze 10, Elektrárenská 774/2, identifikační
číslo osoby 25702556, zastoupené Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Opletalova 1015/55, za účasti OTE, a.s., se sídlem v Praze 8, Karlín,
Sokolovská 192/79, identifikační číslo osoby 26463318, zastoupené Mgr. Zdeňkem
Labským, advokátem se sídlem v Praze 10, Krátká 1148/32, o nahrazení rozhodnutí
správního úřadu, o zaplacení 81 390 317,78 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 190/2021, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2023, č. j. 15 Co
122/2023-437, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2023, č. j. 15 Co 122/2023-437, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 11. 2022, č. j. 25 C
190/2021-363, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu
řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala nahrazení rozhodnutí
Energetického regulačního úřadu (dále jen „ERÚ“ či „Úřad“) ze dne 24. 11. 2020,
č. j. 06896-12/2017-ERU (dále jen „rozhodnutí ERÚ“), a rozhodnutí Rady
Energetického regulačního úřadu ze dne 18. 5. 2021, č. j. 06896-19/2017-ERU
(dále jen „rozhodnutí Rady ERÚ“), tak, že společnost OTE, a.s. (dále jen
„účastnice“) je povinna zaplatit žalobkyni částku 81 390 317,78 Kč s
příslušenstvím.
2. Žalobkyně jako držitelka licence na přenos elektřiny a provozovatelka
přenosové soustavy tvrdí, že účastnice je držitelkou licence na činnost
operátora trhu, která mimo jiné plní povinnosti a uplatňuje práva související s
výběrem a platbou příspěvku na podporu elektřiny a tepla z obnovitelných zdrojů
energie (dále jen „příspěvek na POZE“) podle zákona č. 165/2012 Sb., o
podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o
POZE“). Podle žalobkyně účastnici vzniklo bezdůvodného obohacení tím, že v
období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 (dále též jen „rozhodné období“) žalobkyně
uhradila účastnici příspěvek na POZE ve výši 81 390 317,78 Kč s příslušenstvím,
který výrobcům elektřiny účtovala ve vztahu k elektřině vyrobené ve výrobně
elektřiny a spotřebované výrobcem elektřiny nebo jiným účastníkem trhu s
elektřinou bez využití přenosové soustavy žalobkyně (k tzv. lokální spotřebě
výrobců), ačkoliv tento příspěvek neměl být účastnici uhrazen (a výrobcům
elektřiny účtován) z důvodu chybějící zákonné úpravy.
3. Rozhodnutím ERÚ byl návrh žalobkyně podaný k ERÚ zamítnut a
rozhodnutím Rady ERÚ bylo pak zamítavě rozhodnuto rovněž o rozkladu žalobkyně.
4. Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
16. 11. 2022, č. j. 25 C 190/2021-363, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala
nahrazení rozhodnutí ERÚ a rozhodnutí Rady ERÚ tak, aby účastnici byla uložena
povinnost zaplatit žalobkyni částku 81 390 317,78 Kč s příslušenstvím (výrok I)
5. Soud prvního stupně po skutkové stránce uzavřel, že žalobkyně jako
provozovatelka přenosové soustavy v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013
účtovala svým zákazníkům – výrobcům elektřiny – příspěvek na POZE ve vztahu k
elektřině, jež byla vyrobena a spotřebována bez využití přenosové soustavy
žalobkyně, tedy k tzv. lokální spotřebě výrobců. Žalobkyně na základě účastnicí
vystavených faktur účastnici odvedla příspěvek na POZE, přičemž součástí
fakturované částky byla vždy složka ceny za přenos elektřiny nebo ceny za
distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektrické energie
dle cenového rozhodnutí ERÚ č. 5/2012 bodu 5.1 ve výši 583 Kč/MWh, celkem
částku 81 390 317,78 Kč s příslušenstvím.
6. Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně
byla v rozhodném období oprávněna a povinna vybírat od svých zákazníků (výrobců
elektřiny) příspěvek na POZE i ve vztahu k lokální spotřebě výrobců, přičemž
odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo
3744/2017. Podle uvedeného rozsudku ze zákona o POZE, ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 1. 10. 2013, ve spojení s příslušnými ustanoveními (zejména § 22 odst.
1 a § 50 odst. 6 větou první) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a
výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, v
tehdy účinném znění (dále jen „energetický zákon“), vyplývala povinnost
provozovatele regionální distribuční soustavy hradit operátorovi trhu s
elektřinou náklady spojené s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů též z
lokální spotřeby výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě.
Tato zákonná povinnost byla dále konkretizována vyhláškou č. 140/2009 Sb., o
způsobu regulace cen v energetických odvětvích a postupech pro regulaci cen,
účinnou od 5. 11. 2012 do 31. 12. 2013 (dále jen „vyhláška o regulaci cen“),
jež upravuje způsob stanovení složky za přenos elektřiny a ceny za distribuci
elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny za pomoci tzv.
regulačního vzorce.
7. Podle soudu prvního stupně platí povinnost hradit příspěvek na POZE z
vlastní spotřeby i v případě, že mezi výrobcem elektřiny a distributorem není
uzavřena smlouva o distribuci podle § 50 energetického zákona, a to i přesto,
že dřívější právní úprava koncipovala příspěvek na POZE jako složku ceny za
přenos a distribuci. Povinnost hradit cenu nákladů spojených s podporou
elektřiny nevyplývá podle soudu prvního stupně z obecných soukromoprávních
předpisů, byť samotný smluvní vztah se jimi řídí, nýbrž je založena zákonem, a
to ustanovením § 28 zákona o POZE. Soud prvního stupně dále konstatoval, že
jelikož příspěvek na POZE není platbou za přenos či distribuci, ale platbou za
spotřebu, která je zahrnuta do ceny za distribuci, dopadá povinnost odvádět
příspěvek na POZE na všechny, kteří jakkoliv spotřebovávají elektřinu;
skutečnost, zda tyto osoby mají s provozovatelem distribuční soustavy uzavřenou
smlouvu o distribuci, je nerozhodná.
8. Soud prvního stupně proto shledal, že vybrala-li žalobkyně předmětné
příspěvky na POZE a následně je převedla účastnici, učinila tak po právu a k
bezdůvodnému obohacení účastnice na úkor žalobkyně nedošlo. Ze shora uvedených
důvodů soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl.
9. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně
napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku
odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II
rozsudku odvolacího soudu).
10. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního
stupně, jakož i s jím provedeným právním posouzením věci; přisvědčil závěru, že
vybrala-li žalobkyně v rozhodném období od výrobců elektřiny příspěvky na POZE
i z lokální spotřeby výrobců a následně tyto odvedla účastnici, učinila tak v
souladu s tehdy účinnou právní úpravou. Odvolací soud dále podotknul, že
ačkoliv závěry obsažené v již odkazovaném rozsudku ze dne 26. 8. 2019, sp. zn.
32 Cdo 3744/2017, Nejvyšší soud přijal ve věci, v níž v rozhodném období
provozovatel regionální distribuční soustavy vybíral od výrobců elektřiny
příspěvek na POZE jako „složku ceny za distribuci“ (tj. v poměrech distribuce
elektřiny), jsou tyto závěry plně aplikovatelné i v poměrech projednávané věci,
neboť při výběru a odvodu příspěvku na POZE jsou práva a povinnosti
provozovatele přenosové soustavy (jenž odvádí příspěvek jako „složku ceny za
přenos“) a provozovatele regionální distribuční soustavy zcela shodné, což
podle odvolacího soudu jednoznačně plyne z ustanovení § 13 odst. 1 zákona o
POZE, a ostatně ani Nejvyšší soud žádné rozdíly v postavení výše zmíněných
subjektů nenaznačuje. Odvolací soud rovněž neshledal důvod pro jiné posouzení
té části tzv. lokální spotřeby výrobců, k níž nedošlo v areálu výroben výrobce,
nýbrž u jiného účastníka trhu s elektřinou [viz § 2 odst. 1 písm. g) vyhlášky
č. 541/2005 Sb., o Pravidlech trhu s elektřinou, zásadách tvorby cen za
činnosti operátora trhu s elektřinou a provedení některých dalších ustanovení
energetického zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2015 (dále jen
„Pravidla trhu s elektřinou“)] bez použití přenosové soustavy, neboť i ve
vztahu k této spotřebě zákonem stanovený mechanismus výběru příspěvku umožňuje,
aby náklad na příspěvek na POZE nesl konečný odběratel elektřiny.
11. Na rozdíl od soudu prvního stupně měl odvolací soud za to, že se
nebylo třeba zabývat otázkou, zda výrobcům elektřiny v rozhodném období
vznikala povinnost platit příspěvek na POZE i v případě, že výrobce neměl s
provozovatelem distribuční či přenosové soustavy uzavřenu smlouvu o distribuci
či o přenosu elektřiny, neboť „předmětné příspěvky na POZE byly žalobkyní od
výrobců vybrány a nepochybně tu tedy existoval Nejvyšším soudem předpokládaný
‚nosič‘, prostřednictvím kterého měl být podle zákona o POZE příspěvek hrazen“.
Ačkoliv odvolací soud hodnotil předmětné úvahy soudu prvního stupně jako
nepřípadné, neměly na správnost rozsudku soudu první stupně vliv, a odvolací
soud jej proto jako věcně správný potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
12. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku I
dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v řešení otázky hmotného práva, jež má
být dovolacím soudem posouzena jinak než v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.
8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017. Konkrétně žalobkyně předložila otázku, „zda
v režimu právní úpravy účinné v době od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 existovala
povinnost hradit náklady spojené s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů z
lokální spotřeby výrobců v areálu výroben připojených k přenosové soustavě“.
Žalobkyně má za to, že dotčená právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena
jinak než v uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu, a to tak, že příspěvek na POZE
neměl být v rozhodném období z dotčené spotřeby účtován, jelikož právní úprava
(veřejnoprávní) povinnosti hradit příspěvek na POZE v rozhodném období
neodpovídala požadavkům materiálního právního státu, resp. principu právní
jistoty a zásadě nullum tributum sine lege, a to proto, že základní konstrukční
prvky příspěvku na POZE byly stanoveny nepředvídatelně a nesrozumitelně, neboť
z právní úpravy výslovně nevyplývalo, která spotřeba elektřiny podléhá
poplatkové povinnosti. Dotčená právní úprava tak podle žalobkyně neodpovídala
požadavkům vyplývajícím z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního
soudu; v rozporu s touto judikaturou mají být rovněž závěry dovozené v
judikatuře Nejvyššího soudu.
13. Žalobkyně dále v dovolání formulovala otázku, jež podle jejího
názoru dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a sice „zda
v režimu právní úpravy účinné v době od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 existovala
povinnost hradit náklady spojené s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů z
té části Vlastní spotřeby, která byla spotřebována osobami odlišnými od výrobce
elektřiny“. Žalobkyně namítla, že odvolací soud nesprávně aplikoval závěry
dosavadní judikatury Nejvyššího soudu i na tu část lokální spotřeby výrobců,
jež byla spotřebována osobami odlišnými od výrobce elektřiny (tj. mimo areál
výroben), kterou se však Nejvyšší soud ve své judikatuře dosud nezabýval.
14. Žalobkyně taktéž namítla, že z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá,
že podmínkou hrazení příspěvku na POZE byla existence smluvního vztahu, na
jehož základě byla hrazena cena za distribuci či za přenos, jejíž složkou byl
příspěvek na POZE, což nebylo odvolacím soudem zkoumáno. V případě, že výrobce
elektřiny dodává jím vyrobenou elektřinu přímým vedením jiné osobě, je
uzavírána smlouva o dodávce elektřiny podle § 50 odst. 1 energetického zákona,
na jejímž základě se však hradí jen cena silové elektřiny, nikoliv cena za
přenos či distribuci elektřiny. Jestliže byl příspěvek na POZE konstruován jako
složka ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny, nemohl být na
základě smlouvy o dodávce elektřiny příspěvek na POZE hrazen. Dotčenou otázkou
15. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek a rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě bude vyhověno, a přiznal jí náhradu
nákladů řízení před soudy všech stupňů, případně aby Nejvyšší soud tyto
rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
16. Účastnice se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými a
právními závěry soudů nižších stupňů a zevrubně se vyjádřila k jednotlivým
dovolacím námitkám žalobkyně, jejíž dovolací argumentaci měla za nedůvodnou.
Účastnice označila podané dovolání za nepřípustné, potažmo za nedůvodné, a
navrhla Nejvyššímu soudu, aby je odmítl, případně zamítl a přiznal účastnici
náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
18. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání
obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se
proto zabýval jeho přípustností.
19. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
20. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázek
hmotného práva, jež v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny,
a sice zda ze zákona o POZE, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013,
vyplývala povinnost provozovatele přenosové soustavy zatížit složkou ceny za
přenos elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z
podporovaných zdrojů také lokální spotřebu výrobců v areálu výroben připojených
k přenosové soustavě, a dále zda v režimu zákona o POZE, ve znění účinném od 1.
1. 2013 do 1. 10. 2013, vyplývala povinnost provozovatele přenosové soustavy
zatížit složkou ceny za přenos elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou
elektřiny z podporovaných zdrojů také část lokální spotřeby výrobců zahrnující
elektřinu spotřebovanou jiným účastníkem trhu s elektřinou bez použití
přenosové soustavy.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
22. Dovolání je důvodné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu (jakož
i rozsudek soudu prvního stupně) spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodná právní úprava
23. Podle § 13 odst. 1 zákona o POZE, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do
1. 10. 2013, operátor trhu účtuje provozovateli regionální distribuční soustavy
a provozovateli přenosové soustavy složku ceny za přenos elektřiny a ceny za
distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny (tj.
podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů, druhotných zdrojů nebo vysokoúčinné
kombinované výroby elektřiny a tepla; srov. legislativní zkratku v § 7 odst. 3)
a provozovatel regionální distribuční soustavy a provozovatel přenosové
soustavy je povinen ji hradit operátorovi trhu. Způsob a termíny účtování a
hrazení složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí
nákladů spojených s podporou elektřiny stanoví prováděcí právní předpis.
24. Podle § 28 odst. 1 zákona o POZE, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do
1. 10. 2013, má operátor trhu právo na úhradu nákladů spojených s podporou
elektřiny a provozní podporou tepla. Tyto náklady jsou operátorovi trhu hrazeny
provozovatelem regionální distribuční soustavy a provozovatelem přenosové
soustavy z finančních prostředků, které tvoří složku ceny za přenos elektřiny a
ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, a
dále dotací z prostředků státního rozpočtu. Provozní podpora tepla je hrazena
pouze z dotace z prostředků státního rozpočtu.
25. Podle § 28 odst. 3 zákona o POZE, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do
1. 10. 2013, pokud limit prostředků státního rozpočtu stanovený podle odstavce
2 po odečtení nákladů spojených s provozní podporou tepla nepostačuje na úhradu
nákladů spojených s podporou elektřiny, zahrne Úřad zbývající náklady spojené s
podporou elektřiny do složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci
elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny. Složku ceny za
přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s
podporou elektřiny může Úřad stanovit odlišně s ohledem na velikost spotřeby
elektřiny zákazníků.
26. Podle § 50 odst. 3 energetického zákona, ve znění účinném od 30. 5.
2012 do 20. 5. 2014, smlouvou o připojení se zavazuje provozovatel přenosové
nebo distribuční soustavy připojit k přenosové nebo distribuční soustavě
zařízení žadatele pro výrobu, distribuci nebo odběr elektřiny a zajistit
dohodnutý rezervovaný příkon nebo výkon a žadatel se zavazuje uhradit podíl na
oprávněných nákladech na připojení. Smlouva o připojení musí obsahovat
technické podmínky připojení zařízení, typ měření a jeho umístění, termíny a
místo připojení zařízení a podmínky zániku smluvního vztahu a závazků z tohoto
vztahu vyplývajících.
27. Podle § 50 odst. 4 energetického zákona, ve znění účinném od 30. 5.
2012 do 20. 5. 2014, smlouvou o přenosu elektřiny se zavazuje provozovatel
přenosové soustavy rezervovat přenosovou kapacitu a dopravit pro účastníka trhu
s elektřinou sjednané množství elektřiny a účastník trhu s elektřinou se
zavazuje zaplatit cenu uplatněnou v souladu s cenovou regulací za přenos a
související služby. Smlouva o přenosu elektřiny musí obsahovat ujednání o
závaznosti Pravidel provozování přenosové soustavy, termín zahájení přenosu
elektřiny, způsob měření elektřiny a výčet předávacích míst. Smlouva o přenosu
elektřiny se zákazníkem musí dále obsahovat a) velikost rezervovaného příkonu,
b) výčet odběrných míst, c) oprávnění zákazníka odstoupit od smlouvy v případě
neplnění smluvních povinností ze strany provozovatele přenosové soustavy nebo v
případě nesouhlasu s navrhovanou změnou smluvních podmínek, d) způsob úhrady
plateb za přenos elektřiny, e) způsoby vyrozumění zákazníka o navrhované změně
smluvních podmínek a poučení o právu zákazníka na odstoupení od smlouvy v
případě nesouhlasu s navrhovanou změnou smluvních podmínek, f) dobu trvání
smlouvy.
28. Podle § 96 odst. 5 energetického zákona, ve znění účinném od 30. 5.
2012 do 20. 5. 2014, smlouvy upravené tímto zákonem se v ostatním řídí právní
úpravou závazků a úpravou smluvních typů jim nejbližších podle občanského nebo
obchodního zákoníku, pokud z tohoto zákona nebo povahy věci nevyplývá něco
jiného.
29. Podle § 2 odst. 4 věty první vyhlášky o regulaci cen se cena za
přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na úrovních velmi vysokého
napětí a vysokého napětí skládají z ceny za rezervovanou kapacitu přenosové
nebo distribuční soustavy a ceny za použití sítí přenosové nebo distribuční
soustavy.
30. Podle § 9b odst. 1 vyhlášky o regulaci cen Úřad stanoví složku ceny
za přenos a distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou
elektřiny podle jiného právního předpisu způsobem uvedeným v příloze č. 6 k
této vyhlášce, složku ceny za distribuci elektřiny spojenou s podporou
decentrální výroby elektřiny podle jiného právního předpisu způsobem uvedeným v
příloze č. 6c k této vyhlášce a složku ceny za přepravu a distribuci plynu na
krytí nákladů spojených s podporou biometanu podle jiného právního předpisu
způsobem uvedeným v příloze č. 6d k této vyhlášce.
31. Podle § 2 odst. 1 písm. g) Pravidel trhu s elektřinou pro účely této
vyhlášky se rozumí lokální spotřebou výrobců – elektřina vyrobená ve výrobně
elektřiny a spotřebovaná tímto výrobcem nebo jiným účastníkem trhu s elektřinou
bez použití přenosové nebo regionální distribuční soustavy; lokální spotřeba
výrobců nezahrnuje technologickou vlastní spotřebu elektřiny.
32. Podle § 5 odst. 7 Pravidel trhu s elektřinou na základě smlouvy o
přenosu elektřiny se hradí regulovaná cena, kterou je cena za přenos elektřiny,
cena za systémové služby na úrovni přenosové soustavy, a v případě zákazníka,
jehož zařízení je připojeno k přenosové soustavě, i cena na krytí vícenákladů
spojených s podporou elektřiny a cena za zúčtování operátora trhu.
33. Podle § 5 odst. 10 Pravidel trhu s elektřinou platba za přenos
elektřiny a platba za distribuci elektřiny se skládá z platby za použití sítí,
platby za rezervovanou kapacitu a v případě distribuce elektřiny také z platby
za překročení rezervované kapacity. Účastník trhu s elektřinou hradí platby za
přenos elektřiny nebo za distribuci elektřiny provozovateli přenosové soustavy
nebo provozovateli příslušné distribuční soustavy, ke které je zařízení
účastníka trhu s elektřinou připojeno. Platba za přenos elektřiny se sjednává
pouze pro odběr z přenosové soustavy. Platba za distribuci elektřiny se
sjednává zvlášť pro každý odběr z distribuční soustavy s napětím mezi fázemi a)
vyšším než 52 kV, b) od 1 kV do 52 kV včetně a c) do 1 kV včetně.
K otázce povinnosti provozovatele přenosové soustavy účtovat příspěvek na POZE
z lokální spotřeby výrobců elektřiny v areálu výroben připojených k přenosové
soustavě v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013
34. Otázku týkající se povinnosti účtovat (hradit) příspěvek na POZE z
lokální spotřeby výrobců v areálu výroben připojených k příslušné elektrizační
soustavě Nejvyšší soud dosud řešil toliko ve vztahu k povinnosti provozovatele
distribuční soustavy účtovat příspěvek na POZE z lokální spotřeby výrobců
elektřiny v areálu výroben připojených k distribuční soustavě. Nejvyšší soud
již v citovaném rozsudku ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022, výslovně
konstatoval, že posouzení tam řešené věci je zaměřeno pouze na „složku ceny za
distribuci elektřiny“, nikoliv též na „složku ceny za přenos elektřiny“ (viz
bod 42 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo
3400/2022).
35. Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku dovodil, že v režimu právní úpravy
účinné v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 vyplývala ze zákona o POZE, ve
spojení s § 22 odst. 1 a § 50 odst. 6 větou první energetického zákona,
povinnost provozovatele regionální distribuční soustavy zatížit složkou ceny za
distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z
podporovaných zdrojů také lokální spotřebu výrobců elektřiny v areálu výroben
připojených k distribuční soustavě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17.
4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022, ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo
2215/2023, ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, a ze dne 29. 4. 2020,
sp. zn. 23 Cdo 3635/2018).
36. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dále vyslovil, že účelem
zákona o POZE je v zájmu ochrany klimatu a ochrany životního prostředí (mimo
jiné) podpořit využití obnovitelných zdrojů výroby elektřiny a zajistit
zvyšování jejich podílu na spotřebě primárních energetických zdrojů. Takto
vymezenému účelu, jakož i hodnotám, na nichž je založen právní řád materiálního
právního státu, vyhovuje pouze takový výklad, podle něhož se určení elektřiny,
která je povinností k úhradě veřejnoprávní platby zatížena, neomezuje pouze na
spotřebu elektřiny dodané v rámci přenosu či distribuce. Jmenovitě též v
případě lokální spotřeby výrobců v areálu výroben jde o takovou spotřebu
elektřiny, která je vzhledem k veřejnoprávnímu účelu úpravy relevantní. Účel
platby, která spotřebu elektřiny zatěžuje, je v konečném důsledku spojen s
ochranou klimatu a životního prostředí. Nesouvisí se způsobem distribuce či
přenosu elektřiny, nýbrž právě s existencí spotřeby jako takové. Jde o jistý
druh sankce postihující ty, kteří se spotřebou elektřiny (a tím vyvolanou
potřebou její další výroby) podílejí na změnách klimatu a potenciálním
poškozování životního prostředí. Z pohledu teleologické koherence právního řádu
je proto smysluplný právě takový výklad dotčených ustanovení zákona, který, v
rámci zákonem stanoveného mechanismu výběru této platby prostřednictvím složky
ceny za distribuci elektřiny, tj. v rámci distribučních vztahů, jejichž
součástí je i povinnost účastníka trhu s elektřinou zaplatit regulovanou cenu
za distribuci a související služby stanovená v § 50 odst. 6 větě první
energetického zákona, nezakládá neodůvodněné rozdíly mezi jednotlivými
spotřebiteli elektřiny jen podle toho, zda je jimi spotřebovaná elektřina
dodávána distribuční soustavou nebo ke spotřebě dochází přímo v areálu výrobny
bez použití distribuční soustavy, když pro takové rozlišování z hlediska
konečného (klimatického) účelu právní úpravy neexistuje racionální důvod (srov.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022, a ze
dne 30. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2215/2023).
37. Nejvyšší soud podotýká, že ačkoliv v projednávané věci jde (narozdíl
od případů rozhodovací praxí již řešených) o spor mezi provozovatelem přenosové
(nikoliv distribuční) soustavy a operátorem trhu, je v tomto řízení předložená
první právní otázka obdobná (byť nikoliv totožná) s tou, jíž se Nejvyšší soud
ve shora označených věcech již zabýval. Následující právní úvahy dovolacího
soudu jsou tudíž zaměřeny především na posouzení případných specifik právního
postavení provozovatele přenosové soustavy ve vztahu k jeho povinnosti účtovat
příspěvek na POZE z lokální spotřeby výrobců elektřiny v areálu výroben
připojených k přenosové soustavě, a to jako „složku ceny za přenos elektřiny“.
38. Namítá-li žalobkyně, že v rozhodném období povinnost hradit
příspěvek na POZE z lokální spotřeby výrobců v areálu výroben připojených k
přenosové soustavě neexistovala, neboť z právní úpravy výslovně nevyplývalo,
která spotřeba elektřiny podléhá poplatkové povinnosti, přičemž v této
souvislosti argumentuje především jazykovým výkladem zákona o POZE, přehlíží,
že Nejvyšší soud ve shora citovaných rozsudcích zdůraznil, že se při výkladu
zákona nelze omezit pouze na jeho doslovné znění (jazykový výklad představuje
pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě a je pouze východiskem
pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu), nýbrž je nezbytné jej
vykládat podle jeho smyslu a účelu (srov. též stanovisko pléna Ústavního soudu
ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, uveřejněný pod číslem 84/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
39. Ze shora citované judikatury Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že
účelem zákona o POZE je podpora využití obnovitelných zdrojů v zájmu ochrany
klimatu a ochrany životního prostředí, jež je realizována (resp. financována)
prostřednictvím příspěvku na POZE. Ze zákona o POZE vyplývající povinnost
spotřebitelů elektřiny hradit příspěvek na POZE a tomu odpovídající oprávnění a
povinnost provozovatele příslušné soustavy a operátora trhu jej od povinných
subjektů vybrat tak v konečném důsledku sledují tentýž účel ochrany klimatu a
životního prostředí, a souvisí tudíž se spotřebou elektřiny a na to navázanou
potřebou její další výroby, přičemž postihuje osoby podílející se na změnách
klimatu a potenciálním poškození životního prostředí (je tak jistým odvodem či
„sankcí“ za spotřebovanou elektřinu), nikoliv s tím, zda a jakým způsobem
dochází k jejímu přenosu (v poměrech distribuce elektřiny k tomu srov.
judikaturu citovanou v bodu 36 odůvodnění shora).
40. Na účelu platby příspěvku na POZE a na rozsahu elektřiny touto
platbou zatížené přitom nemůže nic změnit skutečnost, zda k výběru příspěvku na
POZE z lokální spotřeby výrobců elektřiny v areálu výroben dochází
prostřednictvím „složky ceny za distribuci elektřiny“ (ve vztahu k níž
povinnost platit příspěvek na POZE Nejvyšší soud shledal), nebo prostřednictvím
„složky ceny za přenos elektřiny“. Ze způsobu konstrukce platby příspěvku na
POZE jako složky ceny za přenos elektřiny (§ 13 odst. 1 věta první a § 28 odst.
1 věta druhá zákona o POZE) je zřejmé, že k jejímu placení mělo docházet
prostřednictvím ceny za přenos a související služby (§ 50 odst. 4 věta první
energetického zákona, ve spojení s § 5 odst. 7 a 10 Pravidel trhu s
elektřinou), a náklady na financování podpory obnovitelných zdrojů tudíž v
konečném důsledku rovněž nesli příjemci služeb přenosu elektřiny zajišťovaných
provozovatelem přenosové soustavy, což svědčí o souvislosti povinnosti k úhradě
příspěvku na POZE se spotřebou elektřiny jako takovou.
41. Jestliže v případech týkajících se distribuce elektřiny není dle
dosavadní judikatury dán důvod rozlišovat mezi tím, zda je spotřebovávaná
elektřina dodávána distribuční soustavou či zda ke spotřebě dochází bez jejího
použití v areálu výroben elektřiny (viz bod 47 odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022), nemůže být ani v poměrech
přenosu elektřiny z hlediska rozsahu spotřeby zatížené příspěvkem na POZE
rozlišováno mezi tím, zda je spotřebovávaná elektřina dodávána přenosovou
soustavou, nebo zda k její spotřebě dochází v areálu výroben elektřiny bez
použití přenosové soustavy, neboť povinnost hradit příspěvek na POZE souvisí se
samotnou spotřebou elektřiny, nikoliv s tím, zda dochází k její distribuci či
přenosu, přičemž ani konstrukce platby příspěvku na POZE jako složky ceny za
přenos elektřiny neznamená, že by taková platba měla být protiplněním za
poskytnuté služby přenosu elektřiny (k tomu viz body 43 a 44 níže), neboť jde
toliko o legislativní určení mechanismu jejího výběru; cena za přenos elektřiny
– stejně jako cena za distribuci elektřiny – tak plní ve vztahu k příspěvku na
POZE funkci jakéhosi „nosiče“ (v poměrech distribuce elektřiny srov. závěry
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017).
42. Nelze rovněž přehlédnout, že z hlediska výběru příspěvku na POZE od
povinných subjektů je – soudě dle rozsahu práv a povinností stanovených zákonem
o POZE – právní postavení provozovatele přenosové soustavy a provozovatele
distribuční soustavy shodné, o čemž ostatně svědčí i jejich společná úprava
právě ve vztahu k příspěvku na POZE, a to na úrovni zákonných i podzákonných
právních předpisů (srov. znění ustanovení v bodech 23 až 33 odůvodnění shora).
43. Jak již Nejvyšší soud konstatoval ve svých dřívějších rozhodnutích,
v § 28 odst. 3 zákona o POZE, který se týkal právě určení výše příspěvku na
POZE ze strany ERÚ, bylo výslovně uvedeno, že „složku ceny za přenos elektřiny
a ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny
může Úřad stanovit odlišně s ohledem na velikost spotřeby elektřiny zákazníků.“
Tím bylo zřetelně vyjádřeno, že oproti jiným složkám ceny za přenos či
distribuci elektřiny, jejichž výše byla závislá na samotném přenosu či
distribuci elektřiny, měla být výše složky ceny za přenos či distribuci
elektřiny představující příspěvek na POZE určena odlišně, a to v závislosti na
spotřebě elektřiny. Měl-li by zákonodárce v úmyslu vázat složku ceny sloužící
jako příspěvek na POZE pouze na množství elektřiny dopravené přenosovou či
distribuční soustavou, neměl by důvod výslovně zdůrazňovat, že složka ceny za
přenos či distribuci elektřiny představující příspěvek na POZE je (oproti jiným
složkám ceny za přenos či distribuci elektřiny) navázána nikoliv na množství
elektřiny dopravené přenosovou či distribuční soustavou, nýbrž na množství
elektřiny spotřebované (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2024, sp.
zn. 23 Cdo 3400/2022).
44. Právě na tuto zákonnou úpravu pak v rozhodném období odkazoval § 9b
odst. 1 vyhlášky o regulaci cen, podle nějž měl ERÚ stanovit složku ceny za
přenos odpovídající příspěvku na POZE způsobem uvedeným v příloze č. 6 této
vyhlášky. Při regulaci cen se přitom ERÚ musel řídit též § 19a energetického
zákona, podle kterého stanovené ceny musely pokrývat alespoň náklady
příslušných účastníků trhu s elektřinou. Podle § 9b odst. 2 vyhlášky o regulaci
ceny byl postup tvorby (mimo jiné) složky ceny za přenos (a distribuci)
elektřiny odpovídající příspěvku na POZE stanoven na regulační období
(kalendářního roku) prostřednictvím tzv. regulačního vzorce. Regulační vzorec
určující výši příspěvku na POZE (v Kč/MWh) byl pak obsažen v příloze č. 6
vyhlášky o regulaci cen, přičemž v jeho čitateli byly (zjednodušeně vyjádřeno)
obsaženy celkové plánované náklady spojené s podporou výroby elektřiny z
obnovitelných zdrojů v regulovaném roce po odečtení plánovaných prostředků
státního rozpočtu pro poskytnutí dotace operátorovi trhu a v jeho jmenovateli
bylo plánované množství elektřiny pro regulovaný rok dodané zákazníkům v České
republice, a to včetně (mimo jiné) lokální spotřeby výrobců. Výše příspěvku na
POZE tedy byla stanovena tak, aby pokrývala předpokládané náklady spojené s
podporou výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů vzhledem k celkové
předpokládané výši spotřeby elektřiny v daném období, a to včetně lokální
spotřeby výrobců [srov. též § 2 odst. 1 písm. g) Pravidel trhu s elektřinou].
Jestliže by se povinnost platby příspěvku na POZE neměla vztahovat též na
lokální spotřebu výrobců, pak by nemohla být naplněna již zmiňovaná podmínka,
aby výše regulované ceny pokrývala alespoň náklady vynaložené na podporu výroby
elektřiny z obnovitelných zdrojů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4.
2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022).
45. Vzhledem ke shora uvedenému, se současným zřetelem k zásadě
bezrozpornosti právního řádu, lze tedy konstatovat, že co do rozsahu elektřiny,
jejíž spotřeba je určující z hlediska platby příspěvku na POZE, zde není důvod
k odlišné interpretaci dotčených ustanovení zákona o POZE ve vztahu ke „složce
ceny za přenos elektřiny“ a „složce ceny za distribuci elektřiny“; z výše
uvedeného tak ve vztahu k první dovolací otázce vyplývají závěry obdobné k těm,
jež ve vztahu k povinnosti provozovatele distribuční soustavy účtovat příspěvek
na POZE z lokální spotřeby výrobců elektřiny v areálu výroben připojených k
distribuční soustavě dovodila dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu
(srov. též odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23
Cdo 4165/2017, a ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4291/2017).
46. Ačkoliv dovolatelka argumentuje rovněž absencí příslušného
soukromoprávního vztahu umožňujícího účtovat příspěvek na POZE jako složku ceny
za přenos elektřiny až v části VIII dovolání, týká se tato argumentace podle
svého obsahu také první řešené otázky. Nejvyšší soud k ní proto uvádí, že i ve
vztahu k povinnosti hradit příspěvek na POZE z lokální spotřeby výrobců v
areálu výroben připojených k přenosové soustavě, se musí uplatnit závěr, že se
podle zákonodárcem zvoleného mechanismu výběru úhrada příspěvku na POZE mezi
výrobcem elektřiny a provozovatelem přenosové soustavy mohla uskutečňovat v
rozhodném období pouze v rámci příslušného soukromoprávního vztahu, který
umožňoval účtovat takový příspěvek na POZE jako jednu ze složek ceny za přenos
elektřiny, neboť mechanismus jeho výběru byl na takový smluvní závazkový vztah
navázán (srov. obdobně také rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2024, sp.
zn. 23 Cdo 3400/2022, a ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2215/2023, jakož v
podrobnostech i body 51 až 53 odůvodnění níže).
47. Nejvyšší soud tak z výše uvedených důvodů shledává, že v režimu
právní úpravy účinné v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 vyplývala ze zákona
o POZE, ve spojení s § 22 odst. 1 a § 50 odst. 4 větou první energetického
zákona, povinnost provozovatele přenosové soustavy zatížit složkou ceny za
přenos elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z
podporovaných zdrojů také lokální spotřebu výrobců v areálu výroben připojených
k přenosové soustavě, a to za podmínky existence smluvního závazkového vztahu
mezi provozovatelem přenosové soustavy a výrobcem elektřiny, který umožňoval
účtovat takový příspěvek na POZE jako jednu ze složek ceny za přenos elektřiny.
K otázce povinnosti provozovatele přenosové soustavy účtovat příspěvek na POZE
z části lokální spotřeby výrobců spotřebované jiným účastníkem trhu s
elektřinou v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013
48. Druhou žalobkyní předloženou otázkou, zda v období od 1. 1. 2013 do
1. 10. 2013 ze zákona o POZE vyplývala povinnost provozovatele přenosové
soustavy účtovat příspěvek na POZE z té části lokální spotřeby výrobců, která
byla spotřebována jiným účastníkem trhu s elektřinou (než výrobcem elektřiny,
tj. mimo areál výroben) bez použití přenosové soustavy, se Nejvyšší soud ve své
rozhodovací praxi dosud konkrétně nezabýval, avšak ze shora provedeného výkladu
ustanovení § 28 odst. 3 zákona o POZE a § 9b vyhlášky o regulaci cen, přílohy
č. 6 vyhlášky o regulaci cen a § 19a energetického zákona, je patrné, že se
uvedené závěry uplatní nejen ve vztahu k lokální spotřebě výrobců v areálu
výroben připojených k přenosové soustavě (v podrobnostech viz body 43 až 45
odůvodnění shora), nýbrž i ve vztahu k té části lokální spotřeby výrobců, jež
byla spotřebována osobou odlišnou od výrobce elektřiny (tj. jiným účastníkem
trhu s elektřinou). Je tomu tak proto, že řešení druhé dovolací otázky týkající
se povinnosti účtovat příspěvek na POZE z elektřiny spotřebované jiným
účastníkem trhu s elektřinou než výrobcem elektřiny vyžaduje – s ohledem na
jejich společnou právní úpravu – interpretaci stejných ustanovení právních
předpisů jako v případě otázky první.
49. Z ustanovení § 28 odst. 3 zákona o POZE, § 9b vyhlášky o regulaci
cen, tam odkazované přílohy č. 6 vyhlášky o regulaci cen, ve spojení s § 19a
energetického zákona, pak lze dovodit, že zákonodárce mínil příspěvkem na POZE
zatížit nejen část lokální spotřeby výrobců zahrnující elektřinu spotřebovanou
výrobcem elektřiny v areálu výroben připojených k přenosové soustavě, nýbrž i
tu část lokální spotřeby výrobců, jež zahrnuje elektřinu spotřebovanou jinými
účastníky trhu s elektřinou bez použití přenosové soustavy, neboť jak již bylo
zmíněno, postup tvorby složky ceny za přenos odpovídající příspěvku na POZE byl
stanoven prostřednictvím tzv. regulačního vzorce a výše příspěvku na POZE byla
stanovena (v souladu s § 19a energetického zákona) tak, aby pokrývala
předpokládané náklady spojené s podporou výroby elektřiny z obnovitelných
zdrojů vzhledem k celkové předpokládané výši spotřeby elektřiny v daném období,
a to včetně lokální spotřeby výrobců (v podrobnostech viz bod 44 odůvodnění
shora).
50. Obsah regulačního vzorce je přitom třeba vykládat v souvislosti s §
2 odst. 1 písm. g) Pravidel trhu s elektřinou, jenž pojem „lokální spotřeba
výrobců“ definuje jako elektřinu vyrobenou ve výrobně elektřiny a spotřebovanou
tímto výrobcem nebo jiným účastníkem trhu s elektřinou bez použití přenosové
nebo regionální distribuční soustavy, a je tak patrné, že příspěvkem na POZE
byla zatížena lokální spotřeba výrobců en bloc, tedy včetně elektřiny
spotřebované jiným účastníkem trhu s elektřinou bez použití přenosové soustavy
(např. na základě tzv. přímého vedení). Jinak řečeno, v tomto ohledu byla
výrobci elektřiny přičítána i spotřeba elektřiny jinými účastníky trhu s
elektřinou bez použití přenosové soustavy, kterou jim výrobce dodal.
51. K související námitce žalobkyně ohledně absence soukromoprávního
vztahu umožňujícího účtovat příspěvek na POZE z části lokální spotřeby výrobců
spotřebované jiným účastníkem trhu s elektřinou jako „složku ceny za přenos
elektřiny“ Nejvyšší soud připomíná závěry dosavadní judikatury, že podle
zákonodárcem zvoleného mechanismu výběru se úhrada příspěvku na POZE mezi
výrobcem elektřiny a provozovatelem regionální distribuční soustavy mohla
uskutečňovat v rozhodném období pouze v rámci příslušného soukromoprávního
vztahu, který umožňoval účtovat takový příspěvek na POZE jako jednu ze složek
ceny za distribuci elektřiny, neboť mechanismus jeho výběru byl na takový
smluvní závazkový vztah navázán (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 4.
2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022, a ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo
2215/2023).
52. V citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud rovněž vyslovil, že takový
soukromoprávní smluvní vztah mezi provozovatelem regionální distribuční
soustavy a výrobcem elektřiny, v jehož rámci mohla být uplatňována složka ceny
za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, ve
smyslu § 28 odst. 1 zákona o POZE, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10.
2013, mohl být založen smlouvou o distribuci podle § 50 odst. 6 energetického
zákona, která v sobě zahrnovala povinnost uhradit také další platby související
s tím, že bylo provozováno zařízení účastníka trhu s elektřinou (výrobce
elektřiny) připojené k distribuční soustavě, případně mohl být založen i v
rámci jiné smlouvy uzavřené mezi provozovatelem regionální distribuční soustavy
a výrobcem elektřiny (např. i ve smlouvě o podpoře výroby elektřiny), z jejíhož
obsahu by bylo zřejmé, že upravuje vztahy mezi výrobcem elektřiny a
provozovatelem regionální distribuční soustavy týkající se provozu zařízení
výrobce (výrobny elektřiny) připojeného do regionální distribuční soustavy,
ačkoliv (dosud) nedošlo k uzavření smlouvy o distribuci podle § 50 odst. 6
energetického zákona.
53. V poměrech vztahu provozovatele přenosové soustavy a výrobců
elektřiny je příspěvek na POZE „složkou ceny za přenos elektřiny“ (§ 28 odst. 1
věta druhá zákona o POZE), přičemž ve zbytku je mechanismus výběru příspěvku na
POZE stejný jako v případě „složky ceny za distribuci“ (viz body 49 a 50
odůvodnění shora). Výběr příspěvku na POZE z části lokální spotřeby výrobců,
která byla spotřebována jiným účastníkem trhu s elektřinou bez použití
přenosové soustavy, byl tedy rovněž navázán na smluvní závazkový vztah mezi
provozovatelem přenosové soustavy a výrobcem elektřiny, jenž mohl být založen
smlouvou o přenosu elektřiny podle § 50 odst. 4 energetického zákona, na jejímž
základě byla podle § 5 odst. 7 Pravidel trhu s elektřinou hrazena cena na krytí
vícenákladů spojených s podporou elektřiny, případně takový právní vztah mohl
být založen i v rámci jiné smlouvy (např. i ve smlouvě o připojení podle § 50
odst. 3 energetického zákona či ve smlouvě inominátní), z jejíhož obsahu by
bylo zřejmé, že upravuje vztahy mezi výrobcem elektřiny a provozovatelem
přenosové soustavy týkající se provozu zařízení výrobce elektřiny připojeného k
přenosové soustavě, ačkoliv dosud nedošlo k uzavření smlouvy o přenosu
elektřiny podle § 50 odst. 4 energetického zákona.
54. Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud uzavírá, že v režimu
právní úpravy účinné v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 vyplývala ze zákona
o POZE, ve spojení s § 22 odst. 1 a § 50 odst. 4 větou první energetického
zákona, povinnost provozovatele přenosové soustavy zatížit složkou ceny za
přenos elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z
podporovaných zdrojů také část lokální spotřeby výrobců zahrnující elektřinu
spotřebovanou jiným účastníkem trhu s elektřinou bez použití přenosové
soustavy, a to za podmínky existence smluvního závazkového vztahu mezi
provozovatelem přenosové soustavy a výrobcem elektřiny, který umožňoval účtovat
takový příspěvek na POZE jako jednu ze složek ceny za přenos elektřiny (k tomu
v podrobnostech srov. body 51 až 53 odůvodnění shora).
Posouzení v poměrech projednávané věci
55. Odvolací soud uzavřel, že okruh spotřeby, kterou zákon zatěžuje
povinností hradit příspěvek na POZE, lze dovodit výkladem za užití standardních
výkladových metod, neboť smyslu a účelu právní úpravy odpovídá právě výklad,
podle něhož je provozovatel přenosové soustavy povinen zatížit příspěvkem na
POZE také lokální spotřebu výrobců elektřiny v areálu výroben připojených k
přenosové soustavě, jelikož takovým postupem nejsou zakládány neodůvodněné
rozdíly mezi jednotlivými spotřebiteli elektřiny. Dále odvolací soud uvedl, že
„nenalezl žádný racionální důvod pro jiné posouzení té části tzv. lokální
spotřeby (…) k níž nedošlo v areálu výroben, nýbrž ke které (případně) došlo u
jiné osoby než výrobce, aniž by byla použita přenosová soustava“, neboť i u
této části lokální spotřeby mechanismus výběru příspěvku umožňuje, aby náklad
na příspěvek na POZE nesl konečný odběratel elektřiny (viz bod 27 odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu).
56. Odvolací soud však své právní posouzení věci, podle něhož k
bezdůvodnému obohacení účastnice na úkor žalobkyně nedošlo, založil současně na
závěru, že otázkou existence „smlouvy o přenosu“ se v projednávané věci vůbec
není třeba zabývat, neboť „předmětné příspěvky na POZE byly žalobcem od výrobců
vybrány a nepochybně tu tedy existoval Nejvyšším soudem předpokládaný ‚nosič‘,
prostřednictvím kterého měl být podle zákona o POZE příspěvek hrazen“ (viz bod
25 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud uvedený závěr učinil v
návaznosti na závěr soudu prvního stupně, jenž dovodil, že žalobkyně byla
povinna v rozhodném období odvádět účastnici příspěvek na POZE také z lokální
spotřeby výrobců elektřiny bez ohledu na existenci smluvního závazkového vztahu
mezi výrobcem elektřiny a provozovatelem přenosové soustavy (nesprávně
„distributorem“; viz bod 54 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
57. Ze shora uvedeného je ovšem patrné, že se odvolací soud nezabýval
tím, zda byla žalobkyně s jednotlivými výrobci elektřiny v příslušném
soukromoprávním vztahu, a zda jim byla tedy vůbec oprávněna podle zákonem
nastaveného systému úhrad příspěvek na POZE v rozhodném období účtovat. Soud
prvního stupně pak nesprávně uzavřel, že povinnost hradit příspěvek na POZE
není závislá na existenci příslušného soukromoprávního vztahu mezi výrobcem
elektřiny a distributorem (správně „provozovatelem přenosové soustavy“). Nelze
ovšem přehlédnout, že hradila-li by přitom žalobkyně účastnici částky
odpovídající příspěvku na POZE, které výrobcům elektřiny vyúčtovala,
neoprávněně, tedy bez existence příslušného soukromoprávního vztahu, učinila by
tak bez právního důvodu a uhrazené částky by představovaly bezdůvodné obohacení
na straně účastnice ve smyslu § 451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku.
58. Za daných okolností tak nelze než uzavřít, že odvolacím soudem (i
soudem prvního stupně) provedené právní posouzení věci je neúplné, a tudíž i
nesprávné.
Posouzení vad řízení
59. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými
v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení takovými vadami zatíženo nebylo.
V. Závěr
60. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení
rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
61. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř., ve spojení s § 226 o. s. ř., vázány právními názory dovolacího soudu
v tomto rozhodnutí vyslovenými.
62. O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v
rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 11. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu