23 Cdo 271/2024

23 Cdo 271/2024-504

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ČEPS, a.s., se sídlem v Praze 10, Elektrárenská 774/2, identifikační číslo osoby 25702556, zastoupené Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, za účasti OTE, a.s., se sídlem v Praze 8, Karlín, Sokolovská 192/79, identifikační číslo osoby 26463318, zastoupené Mgr. Zdeňkem Labským, advokátem se sídlem v Praze 10, Krátká 1148/32, o nahrazení rozhodnutí správního úřadu, o zaplacení 81 390 317,78 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 190/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2023, č. j. 15 Co 122/2023-437, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2023, č. j. 15 Co 122/2023-437, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 11. 2022, č. j. 25 C 190/2021-363, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (dále jen „ERÚ“ či „Úřad“) ze dne 24. 11. 2020, č. j. 06896-12/2017-ERU (dále jen „rozhodnutí ERÚ“), a rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 18. 5. 2021, č. j. 06896-19/2017-ERU (dále jen „rozhodnutí Rady ERÚ“), tak, že společnost OTE, a.s. (dále jen „účastnice“) je povinna zaplatit žalobkyni částku 81 390 317,78 Kč s příslušenstvím.

2. Žalobkyně jako držitelka licence na přenos elektřiny a provozovatelka přenosové soustavy tvrdí, že účastnice je držitelkou licence na činnost operátora trhu, která mimo jiné plní povinnosti a uplatňuje práva související s výběrem a platbou příspěvku na podporu elektřiny a tepla z obnovitelných zdrojů energie (dále jen „příspěvek na POZE“) podle zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o POZE“). Podle žalobkyně účastnici vzniklo bezdůvodného obohacení tím, že v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 (dále též jen „rozhodné období“) žalobkyně uhradila účastnici příspěvek na POZE ve výši 81 390 317,78 Kč s příslušenstvím, který výrobcům elektřiny účtovala ve vztahu k elektřině vyrobené ve výrobně elektřiny a spotřebované výrobcem elektřiny nebo jiným účastníkem trhu s elektřinou bez využití přenosové soustavy žalobkyně (k tzv. lokální spotřebě výrobců), ačkoliv tento příspěvek neměl být účastnici uhrazen (a výrobcům elektřiny účtován) z důvodu chybějící zákonné úpravy.

3. Rozhodnutím ERÚ byl návrh žalobkyně podaný k ERÚ zamítnut a rozhodnutím Rady ERÚ bylo pak zamítavě rozhodnuto rovněž o rozkladu žalobkyně.

4. Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 11. 2022, č. j. 25 C 190/2021-363, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí ERÚ a rozhodnutí Rady ERÚ tak, aby účastnici byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 81 390 317,78 Kč s příslušenstvím (výrok I)

5. Soud prvního stupně po skutkové stránce uzavřel, že žalobkyně jako provozovatelka přenosové soustavy v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 účtovala svým zákazníkům – výrobcům elektřiny – příspěvek na POZE ve vztahu k elektřině, jež byla vyrobena a spotřebována bez využití přenosové soustavy žalobkyně, tedy k tzv. lokální spotřebě výrobců. Žalobkyně na základě účastnicí vystavených faktur účastnici odvedla příspěvek na POZE, přičemž součástí fakturované částky byla vždy složka ceny za přenos elektřiny nebo ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektrické energie dle cenového rozhodnutí ERÚ č. 5/2012 bodu 5.1 ve výši 583 Kč/MWh, celkem částku 81 390 317,78 Kč s příslušenstvím.

6. Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně byla v rozhodném období oprávněna a povinna vybírat od svých zákazníků (výrobců elektřiny) příspěvek na POZE i ve vztahu k lokální spotřebě výrobců, přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017. Podle uvedeného rozsudku ze zákona o POZE, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013, ve spojení s příslušnými ustanoveními (zejména § 22 odst. 1 a § 50 odst. 6 větou první) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, v tehdy účinném znění (dále jen „energetický zákon“), vyplývala povinnost provozovatele regionální distribuční soustavy hradit operátorovi trhu s elektřinou náklady spojené s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů též z lokální spotřeby výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě. Tato zákonná povinnost byla dále konkretizována vyhláškou č. 140/2009 Sb., o způsobu regulace cen v energetických odvětvích a postupech pro regulaci cen, účinnou od 5. 11. 2012 do 31. 12. 2013 (dále jen „vyhláška o regulaci cen“), jež upravuje způsob stanovení složky za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny za pomoci tzv. regulačního vzorce.

7. Podle soudu prvního stupně platí povinnost hradit příspěvek na POZE z vlastní spotřeby i v případě, že mezi výrobcem elektřiny a distributorem není uzavřena smlouva o distribuci podle § 50 energetického zákona, a to i přesto, že dřívější právní úprava koncipovala příspěvek na POZE jako složku ceny za přenos a distribuci. Povinnost hradit cenu nákladů spojených s podporou elektřiny nevyplývá podle soudu prvního stupně z obecných soukromoprávních předpisů, byť samotný smluvní vztah se jimi řídí, nýbrž je založena zákonem, a to ustanovením § 28 zákona o POZE. Soud prvního stupně dále konstatoval, že jelikož příspěvek na POZE není platbou za přenos či distribuci, ale platbou za spotřebu, která je zahrnuta do ceny za distribuci, dopadá povinnost odvádět příspěvek na POZE na všechny, kteří jakkoliv spotřebovávají elektřinu; skutečnost, zda tyto osoby mají s provozovatelem distribuční soustavy uzavřenou smlouvu o distribuci, je nerozhodná.

8. Soud prvního stupně proto shledal, že vybrala-li žalobkyně předmětné příspěvky na POZE a následně je převedla účastnici, učinila tak po právu a k bezdůvodnému obohacení účastnice na úkor žalobkyně nedošlo. Ze shora uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl.

9. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

10. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jakož i s jím provedeným právním posouzením věci; přisvědčil závěru, že vybrala-li žalobkyně v rozhodném období od výrobců elektřiny příspěvky na POZE i z lokální spotřeby výrobců a následně tyto odvedla účastnici, učinila tak v souladu s tehdy účinnou právní úpravou. Odvolací soud dále podotknul, že ačkoliv závěry obsažené v již odkazovaném rozsudku ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, Nejvyšší soud přijal ve věci, v níž v rozhodném období provozovatel regionální distribuční soustavy vybíral od výrobců elektřiny příspěvek na POZE jako „složku ceny za distribuci“ (tj. v poměrech distribuce elektřiny), jsou tyto závěry plně aplikovatelné i v poměrech projednávané věci, neboť při výběru a odvodu příspěvku na POZE jsou práva a povinnosti provozovatele přenosové soustavy (jenž odvádí příspěvek jako „složku ceny za přenos“) a provozovatele regionální distribuční soustavy zcela shodné, což podle odvolacího soudu jednoznačně plyne z ustanovení § 13 odst. 1 zákona o POZE, a ostatně ani Nejvyšší soud žádné rozdíly v postavení výše zmíněných subjektů nenaznačuje. Odvolací soud rovněž neshledal důvod pro jiné posouzení té části tzv. lokální spotřeby výrobců, k níž nedošlo v areálu výroben výrobce, nýbrž u jiného účastníka trhu s elektřinou [viz § 2 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 541/2005 Sb., o Pravidlech trhu s elektřinou, zásadách tvorby cen za činnosti operátora trhu s elektřinou a provedení některých dalších ustanovení energetického zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2015 (dále jen „Pravidla trhu s elektřinou“)] bez použití přenosové soustavy, neboť i ve vztahu k této spotřebě zákonem stanovený mechanismus výběru příspěvku umožňuje, aby náklad na příspěvek na POZE nesl konečný odběratel elektřiny.

11. Na rozdíl od soudu prvního stupně měl odvolací soud za to, že se nebylo třeba zabývat otázkou, zda výrobcům elektřiny v rozhodném období vznikala povinnost platit příspěvek na POZE i v případě, že výrobce neměl s provozovatelem distribuční či přenosové soustavy uzavřenu smlouvu o distribuci či o přenosu elektřiny, neboť „předmětné příspěvky na POZE byly žalobkyní od výrobců vybrány a nepochybně tu tedy existoval Nejvyšším soudem předpokládaný ‚nosič‘, prostřednictvím kterého měl být podle zákona o POZE příspěvek hrazen“. Ačkoliv odvolací soud hodnotil předmětné úvahy soudu prvního stupně jako nepřípadné, neměly na správnost rozsudku soudu první stupně vliv, a odvolací soud jej proto jako věcně správný potvrdil. II. Dovolání a vyjádření k němu

12. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku I dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v řešení otázky hmotného práva, jež má být dovolacím soudem posouzena jinak než v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017. Konkrétně žalobkyně předložila otázku, „zda v režimu právní úpravy účinné v době od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 existovala povinnost hradit náklady spojené s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů z lokální spotřeby výrobců v areálu výroben připojených k přenosové soustavě“. Žalobkyně má za to, že dotčená právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak než v uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu, a to tak, že příspěvek na POZE neměl být v rozhodném období z dotčené spotřeby účtován, jelikož právní úprava (veřejnoprávní) povinnosti hradit příspěvek na POZE v rozhodném období neodpovídala požadavkům materiálního právního státu, resp. principu právní jistoty a zásadě nullum tributum sine lege, a to proto, že základní konstrukční prvky příspěvku na POZE byly stanoveny nepředvídatelně a nesrozumitelně, neboť z právní úpravy výslovně nevyplývalo, která spotřeba elektřiny podléhá poplatkové povinnosti. Dotčená právní úprava tak podle žalobkyně neodpovídala požadavkům vyplývajícím z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu; v rozporu s touto judikaturou mají být rovněž závěry dovozené v judikatuře Nejvyššího soudu.

13. Žalobkyně dále v dovolání formulovala otázku, jež podle jejího názoru dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a sice „zda v režimu právní úpravy účinné v době od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 existovala povinnost hradit náklady spojené s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů z té části Vlastní spotřeby, která byla spotřebována osobami odlišnými od výrobce elektřiny“. Žalobkyně namítla, že odvolací soud nesprávně aplikoval závěry dosavadní judikatury Nejvyššího soudu i na tu část lokální spotřeby výrobců, jež byla spotřebována osobami odlišnými od výrobce elektřiny (tj. mimo areál výroben), kterou se však Nejvyšší soud ve své judikatuře dosud nezabýval.

14. Žalobkyně taktéž namítla, že z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že podmínkou hrazení příspěvku na POZE byla existence smluvního vztahu, na jehož základě byla hrazena cena za distribuci či za přenos, jejíž složkou byl příspěvek na POZE, což nebylo odvolacím soudem zkoumáno. V případě, že výrobce elektřiny dodává jím vyrobenou elektřinu přímým vedením jiné osobě, je uzavírána smlouva o dodávce elektřiny podle § 50 odst. 1 energetického zákona, na jejímž základě se však hradí jen cena silové elektřiny, nikoliv cena za přenos či distribuci elektřiny. Jestliže byl příspěvek na POZE konstruován jako složka ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny, nemohl být na základě smlouvy o dodávce elektřiny příspěvek na POZE hrazen. Dotčenou otázkou

15. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek a rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě bude vyhověno, a přiznal jí náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů, případně aby Nejvyšší soud tyto rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

16. Účastnice se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými a právními závěry soudů nižších stupňů a zevrubně se vyjádřila k jednotlivým dovolacím námitkám žalobkyně, jejíž dovolací argumentaci měla za nedůvodnou. Účastnice označila podané dovolání za nepřípustné, potažmo za nedůvodné, a navrhla Nejvyššímu soudu, aby je odmítl, případně zamítl a přiznal účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení. III. Přípustnost dovolání

17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

18. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se proto zabýval jeho přípustností.

19. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

20. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

21. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázek hmotného práva, jež v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a sice zda ze zákona o POZE, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013, vyplývala povinnost provozovatele přenosové soustavy zatížit složkou ceny za přenos elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů také lokální spotřebu výrobců v areálu výroben připojených k přenosové soustavě, a dále zda v režimu zákona o POZE, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013, vyplývala povinnost provozovatele přenosové soustavy zatížit složkou ceny za přenos elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů také část lokální spotřeby výrobců zahrnující elektřinu spotřebovanou jiným účastníkem trhu s elektřinou bez použití přenosové soustavy. IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

22. Dovolání je důvodné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu (jakož i rozsudek soudu prvního stupně) spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Rozhodná právní úprava

23. Podle § 13 odst. 1 zákona o POZE, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013, operátor trhu účtuje provozovateli regionální distribuční soustavy a provozovateli přenosové soustavy složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny (tj. podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů, druhotných zdrojů nebo vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla; srov. legislativní zkratku v § 7 odst. 3) a provozovatel regionální distribuční soustavy a provozovatel přenosové soustavy je povinen ji hradit operátorovi trhu. Způsob a termíny účtování a hrazení složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny stanoví prováděcí právní předpis.

24. Podle § 28 odst. 1 zákona o POZE, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013, má operátor trhu právo na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny a provozní podporou tepla. Tyto náklady jsou operátorovi trhu hrazeny provozovatelem regionální distribuční soustavy a provozovatelem přenosové soustavy z finančních prostředků, které tvoří složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, a dále dotací z prostředků státního rozpočtu. Provozní podpora tepla je hrazena pouze z dotace z prostředků státního rozpočtu.

25. Podle § 28 odst. 3 zákona o POZE, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013, pokud limit prostředků státního rozpočtu stanovený podle odstavce 2 po odečtení nákladů spojených s provozní podporou tepla nepostačuje na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny, zahrne Úřad zbývající náklady spojené s podporou elektřiny do složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny. Složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny může Úřad stanovit odlišně s ohledem na velikost spotřeby elektřiny zákazníků.

26. Podle § 50 odst. 3 energetického zákona, ve znění účinném od 30. 5. 2012 do 20. 5. 2014, smlouvou o připojení se zavazuje provozovatel přenosové nebo distribuční soustavy připojit k přenosové nebo distribuční soustavě zařízení žadatele pro výrobu, distribuci nebo odběr elektřiny a zajistit dohodnutý rezervovaný příkon nebo výkon a žadatel se zavazuje uhradit podíl na oprávněných nákladech na připojení. Smlouva o připojení musí obsahovat technické podmínky připojení zařízení, typ měření a jeho umístění, termíny a místo připojení zařízení a podmínky zániku smluvního vztahu a závazků z tohoto vztahu vyplývajících.

27. Podle § 50 odst. 4 energetického zákona, ve znění účinném od 30. 5. 2012 do 20. 5. 2014, smlouvou o přenosu elektřiny se zavazuje provozovatel přenosové soustavy rezervovat přenosovou kapacitu a dopravit pro účastníka trhu s elektřinou sjednané množství elektřiny a účastník trhu s elektřinou se zavazuje zaplatit cenu uplatněnou v souladu s cenovou regulací za přenos a související služby. Smlouva o přenosu elektřiny musí obsahovat ujednání o závaznosti Pravidel provozování přenosové soustavy, termín zahájení přenosu elektřiny, způsob měření elektřiny a výčet předávacích míst. Smlouva o přenosu elektřiny se zákazníkem musí dále obsahovat a) velikost rezervovaného příkonu, b) výčet odběrných míst, c) oprávnění zákazníka odstoupit od smlouvy v případě neplnění smluvních povinností ze strany provozovatele přenosové soustavy nebo v případě nesouhlasu s navrhovanou změnou smluvních podmínek, d) způsob úhrady plateb za přenos elektřiny, e) způsoby vyrozumění zákazníka o navrhované změně smluvních podmínek a poučení o právu zákazníka na odstoupení od smlouvy v případě nesouhlasu s navrhovanou změnou smluvních podmínek, f) dobu trvání smlouvy.

28. Podle § 96 odst. 5 energetického zákona, ve znění účinném od 30. 5. 2012 do 20. 5. 2014, smlouvy upravené tímto zákonem se v ostatním řídí právní úpravou závazků a úpravou smluvních typů jim nejbližších podle občanského nebo obchodního zákoníku, pokud z tohoto zákona nebo povahy věci nevyplývá něco jiného.

29. Podle § 2 odst. 4 věty první vyhlášky o regulaci cen se cena za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na úrovních velmi vysokého napětí a vysokého napětí skládají z ceny za rezervovanou kapacitu přenosové nebo distribuční soustavy a ceny za použití sítí přenosové nebo distribuční soustavy.

30. Podle § 9b odst. 1 vyhlášky o regulaci cen Úřad stanoví složku ceny za přenos a distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny podle jiného právního předpisu způsobem uvedeným v příloze č. 6 k této vyhlášce, složku ceny za distribuci elektřiny spojenou s podporou decentrální výroby elektřiny podle jiného právního předpisu způsobem uvedeným v příloze č. 6c k této vyhlášce a složku ceny za přepravu a distribuci plynu na krytí nákladů spojených s podporou biometanu podle jiného právního předpisu způsobem uvedeným v příloze č. 6d k této vyhlášce.

31. Podle § 2 odst. 1 písm. g) Pravidel trhu s elektřinou pro účely této vyhlášky se rozumí lokální spotřebou výrobců – elektřina vyrobená ve výrobně elektřiny a spotřebovaná tímto výrobcem nebo jiným účastníkem trhu s elektřinou bez použití přenosové nebo regionální distribuční soustavy; lokální spotřeba výrobců nezahrnuje technologickou vlastní spotřebu elektřiny.

32. Podle § 5 odst. 7 Pravidel trhu s elektřinou na základě smlouvy o přenosu elektřiny se hradí regulovaná cena, kterou je cena za přenos elektřiny, cena za systémové služby na úrovni přenosové soustavy, a v případě zákazníka, jehož zařízení je připojeno k přenosové soustavě, i cena na krytí vícenákladů spojených s podporou elektřiny a cena za zúčtování operátora trhu.

33. Podle § 5 odst. 10 Pravidel trhu s elektřinou platba za přenos elektřiny a platba za distribuci elektřiny se skládá z platby za použití sítí, platby za rezervovanou kapacitu a v případě distribuce elektřiny také z platby za překročení rezervované kapacity. Účastník trhu s elektřinou hradí platby za přenos elektřiny nebo za distribuci elektřiny provozovateli přenosové soustavy nebo provozovateli příslušné distribuční soustavy, ke které je zařízení účastníka trhu s elektřinou připojeno. Platba za přenos elektřiny se sjednává pouze pro odběr z přenosové soustavy. Platba za distribuci elektřiny se sjednává zvlášť pro každý odběr z distribuční soustavy s napětím mezi fázemi a) vyšším než 52 kV, b) od 1 kV do 52 kV včetně a c) do 1 kV včetně. K otázce povinnosti provozovatele přenosové soustavy účtovat příspěvek na POZE z lokální spotřeby výrobců elektřiny v areálu výroben připojených k přenosové soustavě v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013

34. Otázku týkající se povinnosti účtovat (hradit) příspěvek na POZE z lokální spotřeby výrobců v areálu výroben připojených k příslušné elektrizační soustavě Nejvyšší soud dosud řešil toliko ve vztahu k povinnosti provozovatele distribuční soustavy účtovat příspěvek na POZE z lokální spotřeby výrobců elektřiny v areálu výroben připojených k distribuční soustavě. Nejvyšší soud již v citovaném rozsudku ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022, výslovně konstatoval, že posouzení tam řešené věci je zaměřeno pouze na „složku ceny za distribuci elektřiny“, nikoliv též na „složku ceny za přenos elektřiny“ (viz bod 42 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022).

35. Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku dovodil, že v režimu právní úpravy účinné v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 vyplývala ze zákona o POZE, ve spojení s § 22 odst. 1 a § 50 odst. 6 větou první energetického zákona, povinnost provozovatele regionální distribuční soustavy zatížit složkou ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů také lokální spotřebu výrobců elektřiny v areálu výroben připojených k distribuční soustavě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022, ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2215/2023, ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, a ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3635/2018).

36. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dále vyslovil, že účelem zákona o POZE je v zájmu ochrany klimatu a ochrany životního prostředí (mimo jiné) podpořit využití obnovitelných zdrojů výroby elektřiny a zajistit zvyšování jejich podílu na spotřebě primárních energetických zdrojů. Takto vymezenému účelu, jakož i hodnotám, na nichž je založen právní řád materiálního právního státu, vyhovuje pouze takový výklad, podle něhož se určení elektřiny, která je povinností k úhradě veřejnoprávní platby zatížena, neomezuje pouze na spotřebu elektřiny dodané v rámci přenosu či distribuce. Jmenovitě též v případě lokální spotřeby výrobců v areálu výroben jde o takovou spotřebu elektřiny, která je vzhledem k veřejnoprávnímu účelu úpravy relevantní. Účel platby, která spotřebu elektřiny zatěžuje, je v konečném důsledku spojen s ochranou klimatu a životního prostředí. Nesouvisí se způsobem distribuce či přenosu elektřiny, nýbrž právě s existencí spotřeby jako takové. Jde o jistý druh sankce postihující ty, kteří se spotřebou elektřiny (a tím vyvolanou potřebou její další výroby) podílejí na změnách klimatu a potenciálním poškozování životního prostředí. Z pohledu teleologické koherence právního řádu je proto smysluplný právě takový výklad dotčených ustanovení zákona, který, v rámci zákonem stanoveného mechanismu výběru této platby prostřednictvím složky ceny za distribuci elektřiny, tj. v rámci distribučních vztahů, jejichž součástí je i povinnost účastníka trhu s elektřinou zaplatit regulovanou cenu za distribuci a související služby stanovená v § 50 odst. 6 větě první energetického zákona, nezakládá neodůvodněné rozdíly mezi jednotlivými spotřebiteli elektřiny jen podle toho, zda je jimi spotřebovaná elektřina dodávána distribuční soustavou nebo ke spotřebě dochází přímo v areálu výrobny bez použití distribuční soustavy, když pro takové rozlišování z hlediska konečného (klimatického) účelu právní úpravy neexistuje racionální důvod (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022, a ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2215/2023).

37. Nejvyšší soud podotýká, že ačkoliv v projednávané věci jde (narozdíl od případů rozhodovací praxí již řešených) o spor mezi provozovatelem přenosové (nikoliv distribuční) soustavy a operátorem trhu, je v tomto řízení předložená první právní otázka obdobná (byť nikoliv totožná) s tou, jíž se Nejvyšší soud ve shora označených věcech již zabýval. Následující právní úvahy dovolacího soudu jsou tudíž zaměřeny především na posouzení případných specifik právního postavení provozovatele přenosové soustavy ve vztahu k jeho povinnosti účtovat příspěvek na POZE z lokální spotřeby výrobců elektřiny v areálu výroben připojených k přenosové soustavě, a to jako „složku ceny za přenos elektřiny“.

38. Namítá-li žalobkyně, že v rozhodném období povinnost hradit příspěvek na POZE z lokální spotřeby výrobců v areálu výroben připojených k přenosové soustavě neexistovala, neboť z právní úpravy výslovně nevyplývalo, která spotřeba elektřiny podléhá poplatkové povinnosti, přičemž v této souvislosti argumentuje především jazykovým výkladem zákona o POZE, přehlíží, že Nejvyšší soud ve shora citovaných rozsudcích zdůraznil, že se při výkladu zákona nelze omezit pouze na jeho doslovné znění (jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě a je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu), nýbrž je nezbytné jej vykládat podle jeho smyslu a účelu (srov. též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, uveřejněný pod číslem 84/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

39. Ze shora citované judikatury Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že účelem zákona o POZE je podpora využití obnovitelných zdrojů v zájmu ochrany klimatu a ochrany životního prostředí, jež je realizována (resp. financována) prostřednictvím příspěvku na POZE. Ze zákona o POZE vyplývající povinnost spotřebitelů elektřiny hradit příspěvek na POZE a tomu odpovídající oprávnění a povinnost provozovatele příslušné soustavy a operátora trhu jej od povinných subjektů vybrat tak v konečném důsledku sledují tentýž účel ochrany klimatu a životního prostředí, a souvisí tudíž se spotřebou elektřiny a na to navázanou potřebou její další výroby, přičemž postihuje osoby podílející se na změnách klimatu a potenciálním poškození životního prostředí (je tak jistým odvodem či „sankcí“ za spotřebovanou elektřinu), nikoliv s tím, zda a jakým způsobem dochází k jejímu přenosu (v poměrech distribuce elektřiny k tomu srov. judikaturu citovanou v bodu 36 odůvodnění shora).

40. Na účelu platby příspěvku na POZE a na rozsahu elektřiny touto platbou zatížené přitom nemůže nic změnit skutečnost, zda k výběru příspěvku na POZE z lokální spotřeby výrobců elektřiny v areálu výroben dochází prostřednictvím „složky ceny za distribuci elektřiny“ (ve vztahu k níž povinnost platit příspěvek na POZE Nejvyšší soud shledal), nebo prostřednictvím „složky ceny za přenos elektřiny“. Ze způsobu konstrukce platby příspěvku na POZE jako složky ceny za přenos elektřiny (§ 13 odst. 1 věta první a § 28 odst. 1 věta druhá zákona o POZE) je zřejmé, že k jejímu placení mělo docházet prostřednictvím ceny za přenos a související služby (§ 50 odst. 4 věta první energetického zákona, ve spojení s § 5 odst. 7 a 10 Pravidel trhu s elektřinou), a náklady na financování podpory obnovitelných zdrojů tudíž v konečném důsledku rovněž nesli příjemci služeb přenosu elektřiny zajišťovaných provozovatelem přenosové soustavy, což svědčí o souvislosti povinnosti k úhradě příspěvku na POZE se spotřebou elektřiny jako takovou.

41. Jestliže v případech týkajících se distribuce elektřiny není dle dosavadní judikatury dán důvod rozlišovat mezi tím, zda je spotřebovávaná elektřina dodávána distribuční soustavou či zda ke spotřebě dochází bez jejího použití v areálu výroben elektřiny (viz bod 47 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022), nemůže být ani v poměrech přenosu elektřiny z hlediska rozsahu spotřeby zatížené příspěvkem na POZE rozlišováno mezi tím, zda je spotřebovávaná elektřina dodávána přenosovou soustavou, nebo zda k její spotřebě dochází v areálu výroben elektřiny bez použití přenosové soustavy, neboť povinnost hradit příspěvek na POZE souvisí se samotnou spotřebou elektřiny, nikoliv s tím, zda dochází k její distribuci či přenosu, přičemž ani konstrukce platby příspěvku na POZE jako složky ceny za přenos elektřiny neznamená, že by taková platba měla být protiplněním za poskytnuté služby přenosu elektřiny (k tomu viz body 43 a 44 níže), neboť jde toliko o legislativní určení mechanismu jejího výběru; cena za přenos elektřiny – stejně jako cena za distribuci elektřiny – tak plní ve vztahu k příspěvku na POZE funkci jakéhosi „nosiče“ (v poměrech distribuce elektřiny srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017).

42. Nelze rovněž přehlédnout, že z hlediska výběru příspěvku na POZE od povinných subjektů je – soudě dle rozsahu práv a povinností stanovených zákonem o POZE – právní postavení provozovatele přenosové soustavy a provozovatele distribuční soustavy shodné, o čemž ostatně svědčí i jejich společná úprava právě ve vztahu k příspěvku na POZE, a to na úrovni zákonných i podzákonných právních předpisů (srov. znění ustanovení v bodech 23 až 33 odůvodnění shora).

43. Jak již Nejvyšší soud konstatoval ve svých dřívějších rozhodnutích, v § 28 odst. 3 zákona o POZE, který se týkal právě určení výše příspěvku na POZE ze strany ERÚ, bylo výslovně uvedeno, že „složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny může Úřad stanovit odlišně s ohledem na velikost spotřeby elektřiny zákazníků.“ Tím bylo zřetelně vyjádřeno, že oproti jiným složkám ceny za přenos či distribuci elektřiny, jejichž výše byla závislá na samotném přenosu či distribuci elektřiny, měla být výše složky ceny za přenos či distribuci elektřiny představující příspěvek na POZE určena odlišně, a to v závislosti na spotřebě elektřiny. Měl-li by zákonodárce v úmyslu vázat složku ceny sloužící jako příspěvek na POZE pouze na množství elektřiny dopravené přenosovou či distribuční soustavou, neměl by důvod výslovně zdůrazňovat, že složka ceny za přenos či distribuci elektřiny představující příspěvek na POZE je (oproti jiným složkám ceny za přenos či distribuci elektřiny) navázána nikoliv na množství elektřiny dopravené přenosovou či distribuční soustavou, nýbrž na množství elektřiny spotřebované (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022).

44. Právě na tuto zákonnou úpravu pak v rozhodném období odkazoval § 9b odst. 1 vyhlášky o regulaci cen, podle nějž měl ERÚ stanovit složku ceny za přenos odpovídající příspěvku na POZE způsobem uvedeným v příloze č. 6 této vyhlášky. Při regulaci cen se přitom ERÚ musel řídit též § 19a energetického zákona, podle kterého stanovené ceny musely pokrývat alespoň náklady příslušných účastníků trhu s elektřinou. Podle § 9b odst. 2 vyhlášky o regulaci ceny byl postup tvorby (mimo jiné) složky ceny za přenos (a distribuci) elektřiny odpovídající příspěvku na POZE stanoven na regulační období (kalendářního roku) prostřednictvím tzv. regulačního vzorce. Regulační vzorec určující výši příspěvku na POZE (v Kč/MWh) byl pak obsažen v příloze č. 6 vyhlášky o regulaci cen, přičemž v jeho čitateli byly (zjednodušeně vyjádřeno) obsaženy celkové plánované náklady spojené s podporou výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů v regulovaném roce po odečtení plánovaných prostředků státního rozpočtu pro poskytnutí dotace operátorovi trhu a v jeho jmenovateli bylo plánované množství elektřiny pro regulovaný rok dodané zákazníkům v České republice, a to včetně (mimo jiné) lokální spotřeby výrobců. Výše příspěvku na POZE tedy byla stanovena tak, aby pokrývala předpokládané náklady spojené s podporou výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů vzhledem k celkové předpokládané výši spotřeby elektřiny v daném období, a to včetně lokální spotřeby výrobců [srov. též § 2 odst. 1 písm. g) Pravidel trhu s elektřinou]. Jestliže by se povinnost platby příspěvku na POZE neměla vztahovat též na lokální spotřebu výrobců, pak by nemohla být naplněna již zmiňovaná podmínka, aby výše regulované ceny pokrývala alespoň náklady vynaložené na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022).

45. Vzhledem ke shora uvedenému, se současným zřetelem k zásadě bezrozpornosti právního řádu, lze tedy konstatovat, že co do rozsahu elektřiny, jejíž spotřeba je určující z hlediska platby příspěvku na POZE, zde není důvod k odlišné interpretaci dotčených ustanovení zákona o POZE ve vztahu ke „složce ceny za přenos elektřiny“ a „složce ceny za distribuci elektřiny“; z výše uvedeného tak ve vztahu k první dovolací otázce vyplývají závěry obdobné k těm, jež ve vztahu k povinnosti provozovatele distribuční soustavy účtovat příspěvek na POZE z lokální spotřeby výrobců elektřiny v areálu výroben připojených k distribuční soustavě dovodila dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. též odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4165/2017, a ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4291/2017).

46. Ačkoliv dovolatelka argumentuje rovněž absencí příslušného soukromoprávního vztahu umožňujícího účtovat příspěvek na POZE jako složku ceny za přenos elektřiny až v části VIII dovolání, týká se tato argumentace podle svého obsahu také první řešené otázky. Nejvyšší soud k ní proto uvádí, že i ve vztahu k povinnosti hradit příspěvek na POZE z lokální spotřeby výrobců v areálu výroben připojených k přenosové soustavě, se musí uplatnit závěr, že se podle zákonodárcem zvoleného mechanismu výběru úhrada příspěvku na POZE mezi výrobcem elektřiny a provozovatelem přenosové soustavy mohla uskutečňovat v rozhodném období pouze v rámci příslušného soukromoprávního vztahu, který umožňoval účtovat takový příspěvek na POZE jako jednu ze složek ceny za přenos elektřiny, neboť mechanismus jeho výběru byl na takový smluvní závazkový vztah navázán (srov. obdobně také rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022, a ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2215/2023, jakož v podrobnostech i body 51 až 53 odůvodnění níže).

47. Nejvyšší soud tak z výše uvedených důvodů shledává, že v režimu právní úpravy účinné v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 vyplývala ze zákona o POZE, ve spojení s § 22 odst. 1 a § 50 odst. 4 větou první energetického zákona, povinnost provozovatele přenosové soustavy zatížit složkou ceny za přenos elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů také lokální spotřebu výrobců v areálu výroben připojených k přenosové soustavě, a to za podmínky existence smluvního závazkového vztahu mezi provozovatelem přenosové soustavy a výrobcem elektřiny, který umožňoval účtovat takový příspěvek na POZE jako jednu ze složek ceny za přenos elektřiny. K otázce povinnosti provozovatele přenosové soustavy účtovat příspěvek na POZE z části lokální spotřeby výrobců spotřebované jiným účastníkem trhu s elektřinou v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013

48. Druhou žalobkyní předloženou otázkou, zda v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 ze zákona o POZE vyplývala povinnost provozovatele přenosové soustavy účtovat příspěvek na POZE z té části lokální spotřeby výrobců, která byla spotřebována jiným účastníkem trhu s elektřinou (než výrobcem elektřiny, tj. mimo areál výroben) bez použití přenosové soustavy, se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dosud konkrétně nezabýval, avšak ze shora provedeného výkladu ustanovení § 28 odst. 3 zákona o POZE a § 9b vyhlášky o regulaci cen, přílohy č. 6 vyhlášky o regulaci cen a § 19a energetického zákona, je patrné, že se uvedené závěry uplatní nejen ve vztahu k lokální spotřebě výrobců v areálu výroben připojených k přenosové soustavě (v podrobnostech viz body 43 až 45 odůvodnění shora), nýbrž i ve vztahu k té části lokální spotřeby výrobců, jež byla spotřebována osobou odlišnou od výrobce elektřiny (tj. jiným účastníkem trhu s elektřinou). Je tomu tak proto, že řešení druhé dovolací otázky týkající se povinnosti účtovat příspěvek na POZE z elektřiny spotřebované jiným účastníkem trhu s elektřinou než výrobcem elektřiny vyžaduje – s ohledem na jejich společnou právní úpravu – interpretaci stejných ustanovení právních předpisů jako v případě otázky první.

49. Z ustanovení § 28 odst. 3 zákona o POZE, § 9b vyhlášky o regulaci cen, tam odkazované přílohy č. 6 vyhlášky o regulaci cen, ve spojení s § 19a energetického zákona, pak lze dovodit, že zákonodárce mínil příspěvkem na POZE zatížit nejen část lokální spotřeby výrobců zahrnující elektřinu spotřebovanou výrobcem elektřiny v areálu výroben připojených k přenosové soustavě, nýbrž i tu část lokální spotřeby výrobců, jež zahrnuje elektřinu spotřebovanou jinými účastníky trhu s elektřinou bez použití přenosové soustavy, neboť jak již bylo zmíněno, postup tvorby složky ceny za přenos odpovídající příspěvku na POZE byl stanoven prostřednictvím tzv. regulačního vzorce a výše příspěvku na POZE byla stanovena (v souladu s § 19a energetického zákona) tak, aby pokrývala předpokládané náklady spojené s podporou výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů vzhledem k celkové předpokládané výši spotřeby elektřiny v daném období, a to včetně lokální spotřeby výrobců (v podrobnostech viz bod 44 odůvodnění shora).

50. Obsah regulačního vzorce je přitom třeba vykládat v souvislosti s § 2 odst. 1 písm. g) Pravidel trhu s elektřinou, jenž pojem „lokální spotřeba výrobců“ definuje jako elektřinu vyrobenou ve výrobně elektřiny a spotřebovanou tímto výrobcem nebo jiným účastníkem trhu s elektřinou bez použití přenosové nebo regionální distribuční soustavy, a je tak patrné, že příspěvkem na POZE byla zatížena lokální spotřeba výrobců en bloc, tedy včetně elektřiny spotřebované jiným účastníkem trhu s elektřinou bez použití přenosové soustavy (např. na základě tzv. přímého vedení). Jinak řečeno, v tomto ohledu byla výrobci elektřiny přičítána i spotřeba elektřiny jinými účastníky trhu s elektřinou bez použití přenosové soustavy, kterou jim výrobce dodal.

51. K související námitce žalobkyně ohledně absence soukromoprávního vztahu umožňujícího účtovat příspěvek na POZE z části lokální spotřeby výrobců spotřebované jiným účastníkem trhu s elektřinou jako „složku ceny za přenos elektřiny“ Nejvyšší soud připomíná závěry dosavadní judikatury, že podle zákonodárcem zvoleného mechanismu výběru se úhrada příspěvku na POZE mezi výrobcem elektřiny a provozovatelem regionální distribuční soustavy mohla uskutečňovat v rozhodném období pouze v rámci příslušného soukromoprávního vztahu, který umožňoval účtovat takový příspěvek na POZE jako jednu ze složek ceny za distribuci elektřiny, neboť mechanismus jeho výběru byl na takový smluvní závazkový vztah navázán (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022, a ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2215/2023).

52. V citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud rovněž vyslovil, že takový soukromoprávní smluvní vztah mezi provozovatelem regionální distribuční soustavy a výrobcem elektřiny, v jehož rámci mohla být uplatňována složka ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, ve smyslu § 28 odst. 1 zákona o POZE, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013, mohl být založen smlouvou o distribuci podle § 50 odst. 6 energetického zákona, která v sobě zahrnovala povinnost uhradit také další platby související s tím, že bylo provozováno zařízení účastníka trhu s elektřinou (výrobce elektřiny) připojené k distribuční soustavě, případně mohl být založen i v rámci jiné smlouvy uzavřené mezi provozovatelem regionální distribuční soustavy a výrobcem elektřiny (např. i ve smlouvě o podpoře výroby elektřiny), z jejíhož obsahu by bylo zřejmé, že upravuje vztahy mezi výrobcem elektřiny a provozovatelem regionální distribuční soustavy týkající se provozu zařízení výrobce (výrobny elektřiny) připojeného do regionální distribuční soustavy, ačkoliv (dosud) nedošlo k uzavření smlouvy o distribuci podle § 50 odst. 6 energetického zákona.

53. V poměrech vztahu provozovatele přenosové soustavy a výrobců elektřiny je příspěvek na POZE „složkou ceny za přenos elektřiny“ (§ 28 odst. 1 věta druhá zákona o POZE), přičemž ve zbytku je mechanismus výběru příspěvku na POZE stejný jako v případě „složky ceny za distribuci“ (viz body 49 a 50 odůvodnění shora). Výběr příspěvku na POZE z části lokální spotřeby výrobců, která byla spotřebována jiným účastníkem trhu s elektřinou bez použití přenosové soustavy, byl tedy rovněž navázán na smluvní závazkový vztah mezi provozovatelem přenosové soustavy a výrobcem elektřiny, jenž mohl být založen smlouvou o přenosu elektřiny podle § 50 odst. 4 energetického zákona, na jejímž základě byla podle § 5 odst. 7 Pravidel trhu s elektřinou hrazena cena na krytí vícenákladů spojených s podporou elektřiny, případně takový právní vztah mohl být založen i v rámci jiné smlouvy (např. i ve smlouvě o připojení podle § 50 odst. 3 energetického zákona či ve smlouvě inominátní), z jejíhož obsahu by bylo zřejmé, že upravuje vztahy mezi výrobcem elektřiny a provozovatelem přenosové soustavy týkající se provozu zařízení výrobce elektřiny připojeného k přenosové soustavě, ačkoliv dosud nedošlo k uzavření smlouvy o přenosu elektřiny podle § 50 odst. 4 energetického zákona.

54. Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud uzavírá, že v režimu právní úpravy účinné v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 vyplývala ze zákona o POZE, ve spojení s § 22 odst. 1 a § 50 odst. 4 větou první energetického zákona, povinnost provozovatele přenosové soustavy zatížit složkou ceny za přenos elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů také část lokální spotřeby výrobců zahrnující elektřinu spotřebovanou jiným účastníkem trhu s elektřinou bez použití přenosové soustavy, a to za podmínky existence smluvního závazkového vztahu mezi provozovatelem přenosové soustavy a výrobcem elektřiny, který umožňoval účtovat takový příspěvek na POZE jako jednu ze složek ceny za přenos elektřiny (k tomu v podrobnostech srov. body 51 až 53 odůvodnění shora). Posouzení v poměrech projednávané věci

55. Odvolací soud uzavřel, že okruh spotřeby, kterou zákon zatěžuje povinností hradit příspěvek na POZE, lze dovodit výkladem za užití standardních výkladových metod, neboť smyslu a účelu právní úpravy odpovídá právě výklad, podle něhož je provozovatel přenosové soustavy povinen zatížit příspěvkem na POZE také lokální spotřebu výrobců elektřiny v areálu výroben připojených k přenosové soustavě, jelikož takovým postupem nejsou zakládány neodůvodněné rozdíly mezi jednotlivými spotřebiteli elektřiny. Dále odvolací soud uvedl, že „nenalezl žádný racionální důvod pro jiné posouzení té části tzv. lokální spotřeby (…) k níž nedošlo v areálu výroben, nýbrž ke které (případně) došlo u jiné osoby než výrobce, aniž by byla použita přenosová soustava“, neboť i u této části lokální spotřeby mechanismus výběru příspěvku umožňuje, aby náklad na příspěvek na POZE nesl konečný odběratel elektřiny (viz bod 27 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

56. Odvolací soud však své právní posouzení věci, podle něhož k bezdůvodnému obohacení účastnice na úkor žalobkyně nedošlo, založil současně na závěru, že otázkou existence „smlouvy o přenosu“ se v projednávané věci vůbec není třeba zabývat, neboť „předmětné příspěvky na POZE byly žalobcem od výrobců vybrány a nepochybně tu tedy existoval Nejvyšším soudem předpokládaný ‚nosič‘, prostřednictvím kterého měl být podle zákona o POZE příspěvek hrazen“ (viz bod 25 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud uvedený závěr učinil v návaznosti na závěr soudu prvního stupně, jenž dovodil, že žalobkyně byla povinna v rozhodném období odvádět účastnici příspěvek na POZE také z lokální spotřeby výrobců elektřiny bez ohledu na existenci smluvního závazkového vztahu mezi výrobcem elektřiny a provozovatelem přenosové soustavy (nesprávně „distributorem“; viz bod 54 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

57. Ze shora uvedeného je ovšem patrné, že se odvolací soud nezabýval tím, zda byla žalobkyně s jednotlivými výrobci elektřiny v příslušném soukromoprávním vztahu, a zda jim byla tedy vůbec oprávněna podle zákonem nastaveného systému úhrad příspěvek na POZE v rozhodném období účtovat. Soud prvního stupně pak nesprávně uzavřel, že povinnost hradit příspěvek na POZE není závislá na existenci příslušného soukromoprávního vztahu mezi výrobcem elektřiny a distributorem (správně „provozovatelem přenosové soustavy“). Nelze ovšem přehlédnout, že hradila-li by přitom žalobkyně účastnici částky odpovídající příspěvku na POZE, které výrobcům elektřiny vyúčtovala, neoprávněně, tedy bez existence příslušného soukromoprávního vztahu, učinila by tak bez právního důvodu a uhrazené částky by představovaly bezdůvodné obohacení na straně účastnice ve smyslu § 451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.

58. Za daných okolností tak nelze než uzavřít, že odvolacím soudem (i soudem prvního stupně) provedené právní posouzení věci je neúplné, a tudíž i nesprávné. Posouzení vad řízení

59. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení takovými vadami zatíženo nebylo. V. Závěr

60. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

61. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř., ve spojení s § 226 o. s. ř., vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

62. O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 11. 2024 JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu