23 Cdo 2737/2024-599
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a
soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně
Frýdlantská vodárenská společnost, a. s., se sídlem ve Frýdlantu, Zahradní 768,
identifikační číslo osoby 25496565, zastoupené Mgr. Martinem Vondroušem,
advokátem se sídlem v Liberci, 8. března 21/13, proti žalovanému J. O.,
zastoupenému JUDr. Antonínem Šmídkem, advokátem se sídlem v Liberci, Pavlovická
366/7, o zaplacení částky 115.949,23 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 16 C 3/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2024, č. j. 53 Co 59/2024-574, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 7.308,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení
k rukám zástupce žalovaného.
115.949,23 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok II a III).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25.
4. 2024, č. j. 53 Co 59/2024-574, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první
výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též
„dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť
napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, resp. Ústavního soudu.
4. Dovolatelka namítá, že odvolací soud ve věci nesprávně aplikoval § 16
odst. 1 a 4 a 17 odst. 3 zák. č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích
(dále též jen „ZVK“). Dle názoru dovolatelky bylo zasaženo do jejího práva na
rovnost před soudy, když nebylo dáno poučení dle ustanovení § 118a o. s. ř.
5. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci (§ 241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalovaný se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že jej považuje za
nepřípustné, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
7. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k
tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda
dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání
obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239
o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v
ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
11. Dovolání není přípustné.
12. Dovolatelce nelze přisvědčit v její úvaze, že právní posouzení věci
přijaté odvolacím soudem nerespektovalo závěry vyjádřené v nálezu Ústavního
soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17 (N 217/87 SbNU 493). V něm
Ústavní soud vyslovil a blíže odůvodnil, že z pohledu ústavních vodítek
interpretace a aplikace právních předpisů je třeba upřednostnit takový výklad
ustanovení § 17 odst. 3 ZVK ve spojení s ustanovením § 16 odst. 1 ZVK, že zákon
stanoví vyvratitelnou domněnku správnosti hodnot naměřených úředně ověřeným
vodoměrem, kterou lze vyvrátit různými důkazními prostředky, a to i po výměně
vodoměru; jeho přezkoušení však lze žádat pouze do doby jeho výměny.
13. Dovolatelka poukazuje na skutečnost, že v poměrech věci zde vedené
však došlo k přezkoušení vodoměru (§ 17 odst. 3 ZVK) s výsledkem, že vodoměr
splňuje parametry stanovené normou. Ústavní soud však, oproti mínění
dovolatelky, neuzavřel, že v takovém případě nelze dále domněnku správnosti
naměřených hodnot vyvrátit za použití jiných důkazů.
14. Odvolací soud odkázal na další rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23.
10. 2018, sp. zn. I. ÚS 2468/18, ve kterém k této otázce Ústavní soud dále
uzavřel, že „důkazní prostředky jsou demonstrativně vypočteny v ustanovení §
125 o. s. ř., přičemž lze obecně konstatovat, že jsou dovoleny všechny, byly-li
opatřeny v souladu se zákonem. Ani v nyní posuzované věci proto nelze dovodit,
že jediným významným důkazním prostředkem mohlo být pouze přezkoušení údajně
vadného vodoměru“.
15. Dovolatelce přitom nelze přisvědčit v její úvaze, že soudy nižších
stupňů zcela ignorovaly výsledky přezkoumání vodoměru. Z odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu se podává, že soudy tuto skutečnost zohlednily. Dovolatelka
však pomíjí další skutková zjištění soudů nižších stupňů o tom, že i následný
vodoměr vykazoval nesprávné načítání spotřeby vody, když počítadlo
zaznamenávalo dokonce záporné hodnoty, a o tom, že dne 29. 10. 2018 byl na
odběrném místě zahájen státní metrologický dozor, kterým bylo zjištěno, že není
v místě odběru s ohledem na provozní podmínky zajištěna správnost měření.
16. Dovolací soud připomíná, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu
ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci,
vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci
odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o
zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze
úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem
4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
17. Závěr o nepřípustnosti dovolání nemůže zvrátit ani tvrzení
dovolatelky o nesprávné aplikaci § 118a o. s. ř. Ve své ustálené rozhodovací
praxi dovolací soud opakovaně vyjádři názor, že poučení podle ustanovení § 118a
odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti
(splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení
prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je
zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho
nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení
či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či
navrhnout další důkazy. Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti
ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na
základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu
podle ustanovení § 118a o. s. ř. Postup podle ustanovení § 118a o. s. ř.
přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené
(případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl
objasněn skutkový stav věci (srov. například usnesení ze dne 27. 6. 2003, sp.
zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005).
Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. pak míří speciálně na situace, kdy účastník
nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu,
že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního
posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však dosavadní
tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci
rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k poučení
podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. důvod (srov. citované usnesení sp. zn.
21 Cdo 121/2003 a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp.
zn. 21 Cdo 194/2006).
18. Takovému postupu odpovídá i hodnocení učiněné odvolacím soudem,
který k námitkám dovolatelky v rámci odvolacího řízení uzavřel, že „v
projednávané věci má sice žalobkyně zjevně jiný právní názor něž soud prvního
stupně, avšak žádné rozhodné skutečnosti nebylo nutné ze strany žalobkyně
doplňovat, když posouzení věci záviselo zejména na tom, zda žalovaný unese své
břemeno tvrzení a důkazní ohledně nesprávnosti měření předmětného vodoměru“. V
projednávané věci tak soud prvního stupně rozhodnutí nezaložil na závěru, že
dovolatelka neunesla důkazní břemeno, nýbrž rozhodoval za zjištěného skutkového
stavu o nesprávnosti naměřených hodnot.
19. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti
dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f
odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu