23 Cdo 2737/2024-599
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Frýdlantská vodárenská společnost, a. s., se sídlem ve Frýdlantu, Zahradní 768, identifikační číslo osoby 25496565, zastoupené Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem se sídlem v Liberci, 8. března 21/13, proti žalovanému J. O., zastoupenému JUDr. Antonínem Šmídkem, advokátem se sídlem v Liberci, Pavlovická 366/7, o zaplacení částky 115.949,23 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 16 C 3/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2024, č. j. 53 Co 59/2024-574, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.308,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného.
115.949,23 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II a III).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 4. 2024, č. j. 53 Co 59/2024-574, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. Ústavního soudu.
4. Dovolatelka namítá, že odvolací soud ve věci nesprávně aplikoval § 16 odst. 1 a 4 a 17 odst. 3 zák. č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích (dále též jen „ZVK“). Dle názoru dovolatelky bylo zasaženo do jejího práva na rovnost před soudy, když nebylo dáno poučení dle ustanovení § 118a o. s. ř.
5. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalovaný se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že jej považuje za nepřípustné, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
7. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
11. Dovolání není přípustné.
12. Dovolatelce nelze přisvědčit v její úvaze, že právní posouzení věci přijaté odvolacím soudem nerespektovalo závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17 (N 217/87 SbNU 493). V něm Ústavní soud vyslovil a blíže odůvodnil, že z pohledu ústavních vodítek interpretace a aplikace právních předpisů je třeba upřednostnit takový výklad ustanovení § 17 odst. 3 ZVK ve spojení s ustanovením § 16 odst. 1 ZVK, že zákon stanoví vyvratitelnou domněnku správnosti hodnot naměřených úředně ověřeným vodoměrem, kterou lze vyvrátit různými důkazními prostředky, a to i po výměně vodoměru; jeho přezkoušení však lze žádat pouze do doby jeho výměny. 13. Dovolatelka poukazuje na skutečnost, že v poměrech věci zde vedené však došlo k přezkoušení vodoměru (§ 17 odst. 3 ZVK) s výsledkem, že vodoměr splňuje parametry stanovené normou. Ústavní soud však, oproti mínění dovolatelky, neuzavřel, že v takovém případě nelze dále domněnku správnosti naměřených hodnot vyvrátit za použití jiných důkazů. 14. Odvolací soud odkázal na další rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. I. ÚS 2468/18, ve kterém k této otázce Ústavní soud dále uzavřel, že „důkazní prostředky jsou demonstrativně vypočteny v ustanovení § 125 o. s. ř., přičemž lze obecně konstatovat, že jsou dovoleny všechny, byly-li opatřeny v souladu se zákonem. Ani v nyní posuzované věci proto nelze dovodit, že jediným významným důkazním prostředkem mohlo být pouze přezkoušení údajně vadného vodoměru“. 15. Dovolatelce přitom nelze přisvědčit v její úvaze, že soudy nižších stupňů zcela ignorovaly výsledky přezkoumání vodoměru. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že soudy tuto skutečnost zohlednily. Dovolatelka však pomíjí další skutková zjištění soudů nižších stupňů o tom, že i následný vodoměr vykazoval nesprávné načítání spotřeby vody, když počítadlo zaznamenávalo dokonce záporné hodnoty, a o tom, že dne 29. 10. 2018 byl na odběrném místě zahájen státní metrologický dozor, kterým bylo zjištěno, že není v místě odběru s ohledem na provozní podmínky zajištěna správnost měření. 16. Dovolací soud připomíná, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 17. Závěr o nepřípustnosti dovolání nemůže zvrátit ani tvrzení dovolatelky o nesprávné aplikaci § 118a o. s. ř. Ve své ustálené rozhodovací praxi dovolací soud opakovaně vyjádři názor, že poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. Postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. například usnesení ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005). Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. pak míří speciálně na situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. důvod (srov. citované usnesení sp. zn. 21 Cdo 121/2003 a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006). 18. Takovému postupu odpovídá i hodnocení učiněné odvolacím soudem, který k námitkám dovolatelky v rámci odvolacího řízení uzavřel, že „v projednávané věci má sice žalobkyně zjevně jiný právní názor něž soud prvního stupně, avšak žádné rozhodné skutečnosti nebylo nutné ze strany žalobkyně doplňovat, když posouzení věci záviselo zejména na tom, zda žalovaný unese své břemeno tvrzení a důkazní ohledně nesprávnosti měření předmětného vodoměru“. V projednávané věci tak soud prvního stupně rozhodnutí nezaložil na závěru, že dovolatelka neunesla důkazní břemeno, nýbrž rozhodoval za zjištěného skutkového stavu o nesprávnosti naměřených hodnot. 19. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu