23 Cdo 2749/2025-114
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce J. R., zastoupeného Mgr. Danou Růžičkovou, advokátkou se sídlem v Táboře, Smetanova 662/5, proti žalované M. B., zastoupené Mgr. et Mgr. Yvonnou Paikrovou, advokátkou se sídlem v Táboře, 9. května 678, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 8 C 57/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 3. 6. 2025, č. j. 15 Co 177/2025-95,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se v řízení domáhal určení svého výlučného vlastnictví k nemovitým věcem v katastrálním území a obci XY specifikovaným v žalobě s tvrzením, že uvedené nemovité věci byly předmětem kupní smlouvy uzavřené dne 10. 11. 2004 mezi žalovanou jako kupující a třetí osobou jako prodávající, kdy žalobce uhradil celou kupní cenu těchto nemovitých věcí, neboť v té době spolu žalobce a žalovaná začali žít s úmyslem uzavřít manželství a založit rodinu. V roce 2019 za trvání manželství převedla žalovaná darovací smlouvou na žalobce spoluvlastnický podíl o velikosti jedné poloviny na předmětných nemovitých věcech. Po rozvodu manželství požadoval žalobce převedení zbylého spoluvlastnického podílu do svého vlastnictví na základě porušení jím tvrzené ústní dohody mezi manželi. Podle žalobce se žalovaná nikdy nestala vlastníkem nemovitých věcí, neboť se na jejich koupi finančně nepodílela.
2. Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 6. 2. 2025, č. j. 8 C 57/2024– 72, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobce je jediným vlastníkem předmětných nemovitých věcí (výrok pod bodem I), a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 24 350 Kč (výrok pod bodem II).
3. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozhodnutím uvedeným v záhlaví potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku bod bodem I
(výrok I), změnil jej ve výroku pod bodem II o náhradě nákladů tak, že žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 22 800 Kč (výrok II), a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10 750 Kč (výrok III).
4. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu včasným dovoláním, v němž navrhl jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. K přípustnosti dovolání žalobce uvedl, že se odvolací soud odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2022, sp. zn. 33 Cdo 72/2021, a ze dne 6. 5. 2025, sp. zn. 33 Cdo 340/2024, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz) tím, že nesprávně posoudil dopad nové právní úpravy občanského zákoníku týkající se absence požadavku písemné formy smlouvy o smlouvě budoucí ohledně nemovitých věcí a nesprávně aplikoval § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále také jen „o. z.“ (dále jen „první otázka“), neboť podle žalobce byla mezi účastníky v roce 2019 uzavřena konkludentně nová smlouva o smlouvě budoucí, kterou žalovaná porušila tím, že zbylý spoluvlastnický podíl dosud na žalobce nepřevedla.
6. Odvolacímu soudu žalobce též vytýkal, že podle § 3030 o. z. neaplikoval základní zásady zákona č. 89/2012 Sb., a to zákaz zneužití práva a zachování principu dobré víry a legitimního očekávání, opomněl-li dobrou víru žalobce, který poskytl peníze na nákup nemovitosti a po rozvodu manželství setrval v předmětné nemovité věci pouze se svým synem, a to, že žalovaná darováním spoluvlastnického podílu k nemovitým věcem o velikosti jedné poloviny na žalobce v roce 2019 potvrdila existenci a závaznost smlouvy o smlouvě budoucí. Její následné odmítnutí převést zbylý spoluvlastnický podíl podle této smlouvy proto považoval za rozporné s principy legitimního očekávání. Posouzení odvolacího soudu v tomto ohledu považoval za přepjatě formalistické (dále jen „druhá otázka“) s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2022, sp. zn. III. ÚS 129/21 (jenž je veřejnosti dostupný na https://www.nalus.usoud.cz).
7. Podle žalobce se odvolací soud odchýlil také od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3531/2019, pominul-li možnost posouzení jeho nároku jako nároku z bezdůvodného obohacení (dále jen „třetí otázka“), neboť měla-li být žaloba zamítnuta bez dalšího, znamenalo by to, že žalovaná nabyla hodnotu odpovídající minimálně jedné polovině nemovitých věcí, aniž k tomu měla odpovídající právní titul a aniž sama vynaložila prostředky na pořízení této části nemovitých věcí.
8. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
10. Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu, aniž výslovně uvedl, v jakém rozsahu. Dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalobce s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že směřuje pouze proti potvrzujícímu výroku o věci samé. Proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání nesměřuje, neboť ve vztahu k nim v něm není
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
13. První otázka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezaloží, neboť posouzení aplikace právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 ve vztahu k možnosti uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní týkající se nemovitosti pouze ústní formou nebylo pro napadené rozhodnutí určující. Odvolací soud totiž vyšel ze závěru, že se žalobce nemůže úspěšně domáhat učení svého vlastnického práva předmětnou žalobou, neboť mu nesvědčí žádný právní titul, na jehož základě by již nabyl vlastnictví k předmětným nemovitým věcem (ke zbylému spoluvlastnickému podílu). Zdůraznil, že rozsudkem o určení může soud pouze deklarovat vlastnické právo již existující na základě konkrétního právního titulu a nemůže vlastnické právo konstituovat (nově založit). Samotná existence jakékoliv dohody o smlouvě budoucí, a to i případně ústní dohody uzavřené po 1. 1. 2014, proto podle odvolacího soudu nemohla vést k závěru, že se žalobce již stal výlučným vlastníkem předmětných nemovitých věcí.
14. Také druhá otázka se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, neboť i jejím prostřednictvím žalobce v dovolání poukazoval na to, že odvolací osud nesprávně nepřihlédl k legitimnímu očekávání žalobce ohledně uzavření nové smlouvy o smlouvě budoucí v roce 2019. Existence takové žalobcem tvrzené smlouvy však nebyla pro posouzení předmětné žaloby určující, jak bylo uvedeno již výše.
15. Přípustnost dovolání nemůže založit ani třetí otázka, neboť odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3531/2019, je nepřípadný. Odvolací soud se od předmětných judikaturních závěrů týkajících se vzniku bezdůvodného obohacení v případě odpadnutí právního důvodu nemohl odchýlit, dospěl-li v řízení k závěru, že žalovaná řádně nabyla vlastnické právo k uvedeným nemovitým věcem na základě platného titulu (kupní smlouvy), tj. jinak řečeno, že kupní smlouva uzavřená v roce 2004 mezi žalovanou a prodávající třetí osobou byla právním důvodem (jehož odpadnutí mezi stranami kupní smlouvy v řízení nebylo tvrzeno ani zjištěno), na jehož základě nabyla vlastnické právo od prodávající. Pro úplnost lze uvést, že akcentuje-li žalobce v dovolání, že žalovaná nehradila kupní cenu ze svých prostředků, nýbrž z prostředků žalobce, fakticky tím namítá, že případné bezdůvodné obohacení žalované vůči žalobci mohlo spočívat v hodnotě poskytnutých prostředků. Předmětem tohoto řízení však bylo určení existence vlastnického práva žalobce k předmětným nemovitým věcem, a nikoliv vrácení bezdůvodného obohacení spočívajícího v žalobcem vynaložených prostředcích.
16. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 11. 2025 Mgr. Jiří Němec předseda senátu