23 Cdo 2799/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobkyně Intrum Justitia, s.r.o., se sídlem Praha 9, Prosecká 851/64, PSČ
190 00, identifikační číslo osoby 25083236, zastoupené Mgr. Robertem Lukešem,
advokátem, se sídlem v Praze 4, ul. 7. května 1109/26, proti žalovanému F. Š.,
o zaplacení 78 438 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6
pod sp. zn. 14 C 218/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 14. září 2011, č. j. 58 Co 228/2011-97, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2011, č. j. 58 Co 228/2011-97,
se zrušuje, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. září 2011, č. j. 58 Co 228/2011-97,
potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. února 2010, č. j. 14 C
218/2005-81, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 78 438 Kč s
příslušenstvím.
Oba soudy vyšly při právním posouzení věci ze zjištění, že dne 17. 2. 2002
došlo k dopravní nehodě, při níž byla způsobena škoda žalovaným, který porušil
povinnost vyplývající z ustanovení § 5 zákona č. 361/2000 Sb., zákon o
silničním provozu. Tuto škodu uhradila předchůdkyně žalobkyně (Česká kancelář
pojistitelů) prostřednictvím delegace vyřízení škodní události poškozenému
dopravní nehodou, neboť vozidlo řízené žalovaným nebylo v době nehody pojištěno
pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, resp. pojistná
smlouva o pojištění tohoto vozidla nebyla platně uzavřena.
Soud prvního stupně z uvedených skutkových zjištění dovodil, že byly sice podle
§ 24 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla,
splněny předpoklady pro vznik práva žalobkyně na zaplacení toho, co žalobkyně
plnila poškozenému dopravní nehodou způsobenou žalovaným s vozidlem bez
pojištění, ale dospěl k závěru, že výkon tohoto práva by byl v rozporu s
dobrými mravy podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), měl-
li žalovaný toto vozidlo zapůjčeno jen krátkodobě za účelem pozdější koupě a v
době nehody měl u sebe tzv. zelenou kartu, osvědčující, že vozidlo je pojištěno
pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, a teprve později
vyšlo najevo, že pojistná smlouva nebyla uzavřena platně.
Odvolací soud potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně, avšak z důvodu, že
žalovaný není ve sporu pasivně legitimován. Dospěl k závěru, že se v daném
případě nejedná o právo na náhradu škody, ale o plnění vyplývající přímo ze
zákona č. 168/1999 Sb., jeho § 24 odst. 7, v souladu s nímž je možno požadovat
náhradu jen po osobách v zákoně uvedených a nelze dovozovat právo žalobkyně
požadovat tuto náhradu od osob, odpovídajících za škodu ve smyslu § 420 a násl.
obč. zák., nedošlo-li k nehodě po 30. 9. 2006, tedy až po změně právní úpravy,
která zakotvila solidární povinnost provozovatele a vlastníka vozidla, resp.
kdy solidárním dlužníkem vůči pohledávce České kanceláře pojistitelů se stal
řidič vozidla, který způsobil dopravní nehodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“). Dovolání odůvodnila tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá ve
smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že odvolací soud nesprávně interpretoval zákon č. 168/1999 Sb. Je
přesvědčena, že podle § 24 odst. 8 ve spojení s § 24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., ve znění účinném do 28. 9. 2005, má právo postihu vůči každému,
kdo odpovídá za škodu a za koho plnila Česká kancelář pojistitelů, tedy i vůči
řidiči (žalovanému), který porušením povinnosti způsobil dopravní nehodu a
odpovídá za škodu tím způsobenou. Má za to, že odpovědnost řidiče a
provozovatele vozidla je solidární a je na žalobkyni, zda bude žalovat, jak
provozovatele, tak řidiče, či zda uplatní nárok jen vůči jednomu z nich. Poukázala přitom na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále jen
„Nejvyšší soud“), řešící odpovědnost provozovatele vozidla (vlastníka) za
způsobenou škodu jeho provozem podle § 427 a násl. obč. zák. tak, že není
vyloučena souběžná (solidární) odpovědnost řidiče vozidla, který způsobil škodu
při škodné události zaviněným porušením povinnosti podle § 420 odst. 1 obč. zák., a řešící poskytování plnění poškozenému z garančního fondu za škodu
způsobenou provozem vozidla, za kterou odpovídá osoba bez pojištění
odpovědnosti (zákon č. 168/1999 Sb., ve znění účinném do 28. 9. 2005). Žalobkyně má za to, že odvolací soud pochybil, jestliže dovodil nedostatek
pasivní legitimace žalovaného v dané věci a navrhla zrušení rozsudku odvolacího
soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2013, tj. před novelou
občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a zákona o. s. ř.), po zjištění, že
dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu
oprávněnou osobou (žalobkyní) řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné. Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř.
je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v posuzovaném
případě dána není, neboť odvolacím soudem nebylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé. Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci nenastaly podmínky pro přípustnost
dovolání podle tohoto ustanovení. Zbývá tedy posoudit, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího
soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním
napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam,
dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Z toho, že
přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se
závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek
zásadního právního významu.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podané dovolání je podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. přípustné, neboť právní otázka nároku na plnění podle zákona č.
168/1999 Sb. byla v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu posouzena v rozporu s
tímto zákonem, resp. právní úpravou plnění podle § 24 tohoto zákona, účinného v
době vzniku škody, a zároveň v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Odvolací soud správně vyšel při posouzení uplatněného nároku ze znění zákona č.
168/199 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění účinném do
31. 12. 2002 (dále jen „zákon č. 168/199 Sb.“), upravující poskytování plnění
Českou kanceláří pojistitelů z garančního fondu za škodu způsobenou provozem
vozidla bez pojištění odpovědnosti, jestliže ke vzniku dopravní nehody došlo
dne 17. 2. 2002.
Podle § 2 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb. se pro účely tohoto zákona pojištěným
rozumí ten, na jehož odpovědnost za škodu se pojištění odpovědnosti vztahuje.
Ustanovení § 4 věty první zákona č. 168/1999 Sb. stanoví: Uzavřít pojistnou
smlouvu o pojištění odpovědnosti (dále jen „pojistná smlouva“) je povinen
vlastník nebo spoluvlastník (dále jen „vlastník“) tuzemského vozidla nebo řidič
cizozemského vozidla, nestanoví-li tento zákon jinak.
Podle § 6 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. se pojištění odpovědnosti vztahuje na
každou osobu, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v
pojistné smlouvě.
Ustanovení § 24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. stanoví, že Kancelář
(tj. Česká kancelář pojistitelů) poskytuje z garančního fondu poškozenému
plnění za škodu způsobenou provozem vozidla, za kterou odpovídá osoba bez
pojištění odpovědnosti.
Podle § 24 odst. 7 věty první zákona Kancelář má právo proti tomu, kdo odpovídá
za škodu podle odstavce 2 písm. a) a b), na náhradu toho, co za něho plnila.
Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2837/2007, ze dne
11. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1778/2007 a ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo
990/2008, posuzoval odpovědnost za škodu způsobenou provozem vozidla bez
uzavřené pojistné smlouvy podle zákona č. 168/1999 Sb., ve znění účinném do 28.
9. 2005, a vyslovil v nich právní názor, že osobou bez pojištění odpovědnosti
ve smyslu § 24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. je nikoli osoba, která
nesplní povinnost (vyplývající z ustanovení § 4 tohoto zákona) uzavřít k
provozovanému vozidlu pojistnou smlouvu, nýbrž osoba odpovídající za škodu
způsobenou provozem vozidla, ke kterému taková pojistná smlouva nebyla
uzavřena. Nejvyšší soud dovodil, že odpovědnost provozovatele vozidla za škodu
způsobenou jeho provozem podle § 427 a násl. obč. zák. nevylučuje souběžnou
(solidární) odpovědnost řidiče tohoto vozidla podle § 420 odst. 1 obč. zák.,
který způsobil škodu při téže škodní události zaviněným porušením právní
povinnosti, nejde-li o případ uvedený v ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák.
(srov. rozsudek publikovaný pod č. 29/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, případně výše citované rozsudky Nejvyššího soudu). Má-li Česká
kancelář pojistitelů (žalobkyně, jako právní nástupkyně) podle § 24 odst. 7 a §
24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. právo postihu vůči každému, kdo
odpovídá za škodu a za koho plnila, svědčí jí toto právo vůči řidiči
(nepojištěného) vozidla tehdy, odpovídá-li řidič za škodu vzniklou při provozu
tohoto vozidla (citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 990/2008 a
též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 25 Cdo 3360/2007).
Všechny rozsudky Nejvyššího soudu jsou dostupné na webových stránkách
Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz).
Protože odvolací soud založil své rozhodnutí na nesprávném právním posouzení,
je zřejmé, že uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
byl naplněn. Dovolací soud proto zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 části věty za středníkem,
odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. října 2013
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu