USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve žalobkyně Nocarová Partners Advokáti s. r. o., se sídlem v Praze 1, V Jirchářích 148/4, identifikační číslo osoby 04797469, zastoupené Ing. Mgr. Jiřím Musilem, advokátem se sídlem v Praze 9, Zakšínská 615/17, proti žalované GRAPE SC, a. s., se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, identifikační číslo osoby 25708783, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, o zaplacení částky 186 651,78 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 69/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2022, č. j. 2 Cmo 22/2022-654, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 10 745 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 10. 2021, č. j. 26 Cm 69/2011-610, (v pořadí již třetím, jímž rozhodoval poté, co byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3874/2019, zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2018, č. j. 3 Cmo 198/2017-491, a předchozí rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2017, č. j. 26 Cm 69/2011-462, a věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení) zamítl žalobu o zaplacení částky 186 651,78 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 264 093 Kč. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 21 489,60 Kč (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání. Třebaže výslovně neuvedla, v jakém rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je z obsahu dovolání zjevné, že tak činí toliko do jeho výroku I v části, v níž bylo
rozhodováno o věci samé. Žalobkyně namítla nesprávné právní posouzení věci, a co do přípustnosti dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dvou otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu, a na vyřešení otázky procesního práva, která podle jejího mínění má být dovolacím soudem vyřešena jinak. Navrhla zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, a vrácení věci Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla dovolání odmítnout jako nepřípustné. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o.
s. ř.“. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz). Žalobkyně spatřovala odklon od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (představované rozsudky ze dne 23.
5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3590/2016, a ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4385/2007), ze které podle ní vyplývá, že „zaplacení ceny za službu není obligatorní náležitostí mandátní smlouvy ve smyslu § 566 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ale je pouze povinností vznikající mandantovi vůči mandatáři“, jestliže odvolací soud vyšel z předpokladu, že nejpozději zaplacením ceny za služby (proplacením faktur vystavených předchůdkyní žalobkyně) byla uzavřena mezi stranami smlouva mandátní a pokud současně uzavřel v situaci, kdy cena za další služby žalovanou znovu uhrazena nebyla (v případě dalších faktur vystavených předchůdkyní žalobkyně), že nemohl trvat smluvní vztah, z něhož by žalované taková smluvní povinnost vyplývala.
Dovolací soud neshledal dovolání přípustným pro řešení otázky, která se z této dovolací argumentace podává, tj.
„zda je zaplacení ceny za službu obligatorní náležitostí mandátní smlouvy, či jen smluvní povinností vznikající mandantovi vůči mandatáři“, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo. Oproti přesvědčení žalobkyně odvolací soud (jenž se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně) nedovodil absenci smlouvy mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným ve vztahu k právním službám provedeným pro jiné osoby, které byly vyúčtovány předmětnými neuhrazenými fakturami, na základě závěru, že skutečnost, že příslušné faktury nebyly žalovanou proplaceny, lze považovat za absentující obligatorní náležitost mandátní smlouvy.
Z toho, že žalovaná předchůdkyni žalobkyně neuhradila později vystavené faktury (ve spojení s dalšími skutkovými okolnostmi), dovodil, že u takto vyúčtovaných právních služeb (poskytnutých jiným osobám) nelze uzavřít, že by mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou došlo konkludentně k akceptaci jejich předmětu a ceny, tj. ke konkludentnímu uzavření mandátní smlouvy mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou ve vztahu k těmto žalobkyní tvrzeným právním službám. Pro úplnost lze dodat, že žalobkyně se též mýlí, vychází-li ve své argumentaci z přesvědčení, že odvolací soud ze zaplacení faktur dříve vystavených předchůdkyní žalobkyně, dovodil „vznik a trvání smluvního vztahu“ mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou, a že nemohl pouze z nesplnění další smluvní povinnosti v tomto vztahu (neuhrazení dalších vystavených faktur) dovodit, že smluvní vztah mezitím skončil.
Odvolací soud totiž měl za prokázané (ve shodě se soudem prvního stupně) na základě jednání žalované, kterým zaplatila dříve vystavené faktury (i na základě dalších okolností), že mezi žalovanou a předchůdkyní žalobkyně konkludentním způsobem došlo k uzavření smlouvy (konsensu) ohledně poskytnutí právních služeb pouze takto vyúčtovaných (nikoliv k uzavření smlouvy o poskytování jakýchkoliv dalších právních služeb i v budoucnu – tj. nikoliv k založení trvajícího smluvního vztahu, jak se mylně domnívá žalobkyně v dovolání).
Žalobkyně dále namítla, že se odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) odchýlil od nálezů Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2622/16, a ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 1604/13 (jež jsou veřejnosti dostupné na https://nalus.usoud.cz), a od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3742/2019, tím, že neuvedl vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů, řádně a přesvědčivě neodůvodnil, proč z dvou kvalitativně podobných a porovnatelných důkazů (proplacené vs.
neproplacené faktury) učinil dva protichůdné závěry (vznik a trvání smluvního vztahu vs. neexistence smluvního vztahu mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou). Ve vztahu k tomuto tvrzenému pochybení též namítla, že mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem je dán extrémní rozpor. Ani tyto námitky však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) se od citované rozhodovací praxe neodchýlil.
Řádně vysvětlil, z jakých důvodů hodnotil provedené důkazy tak, že v případě poskytnutých služeb vyúčtovaných fakturami, které žalovaná uhradila, měl uzavření příslušné mandátní smlouvy za prokázané (konkludentním způsobem), zatímco u dalších služeb poskytnutých jiným osobám vyúčtovaných fakturami, které žalovaná nezaplatila, dovodil, že nedošlo ani ke konkludentní dohodě o předmětu poskytnutých právních služeb a ceně za ně. Provedené důkazy a zjištěný skutkový stav přitom nejsou ani v extrémním rozporu.
Samotný nesouhlas žalobkyně s těmito řádně odůvodněnými skutkovými závěry, které jsou výsledkem volného hodnocení důkazů soudy obou stupňů přípustnost dovolání založit nemůže. Podle žalobkyně odvolací soud pochybil také tím, že přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobkyni nebylo třeba znovu (ve věci již potřetí) poučovat podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Požaduje, aby byla dovolacím soudem posouzena jinak než v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1204/2020 a ze dne 1.
6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1290/2021, otázka, zda „soud je ze zákona povinen před rozhodnutím ve věci samé poskytnout účastníku řízení, kterého tíží důkazní břemeno, procesní poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 OSŘ, má-li za to, že takový účastník řízení důkazní břemeno neunáší (dále jen ‚procesní poučení‘), jestliže k procesnímu poučení sice došlo, avšak v jiném jednání (na které od té doby navázaly řízení před odvolacím i dovolacím soudem)“. Ani pro řešení této otázky neshledal dovolací soud dovolání přípustným.
Pokud soudy obou stupňů konstatovaly, že v řízení nebylo prokázáno, že žalovaná svým jménem a na svůj účet objednala předmětné právní služby přímo u žalobkyně (správně zřejmě „předchůdkyně žalobkyně“), s odůvodněním, že po provedení velkého množství důkazních prostředků a ze skutkových zjištění z těchto důkazů nebyla ani v náznacích potvrzena pravdivost verze žalobkyně podle žaloby, tedy pravdivost jejího základního tvrzení, že právní služby, u nichž se domáhala v řízení zaplacení odměny, byly poskytnuty předchůdkyní žalobkyně žalované přímo na základě její objednávky a v její prospěch, že naopak bylo prokázáno, že právní služby poskytoval přímo JUDr.
Těmín, který byl v době jejich poskytování samostatným advokátem a že provedené důkazy nenaznačovaly ani uzavření jiné mandátní smlouvy, podle které by se žalovaná zavázala zaplatit předchůdkyni žalobkyně právní služby poskytnuté jiným osobám (právě takové služby byly vyúčtovány neuhrazenými fakturami), nelze z toho zřejmě dovodit závěr odvolacího soudu o zamítnutí žaloby pro neunesení důkazního břemene žalobkyní, tj. stav, kdyby výsledky hodnocení důkazů neumožňovaly soudu přijmout závěr ani o existenci skutečnosti významné podle hmotného práva pro rozhodnutí, ani o tom, že tato skutečnost nenastala (k tomu, kdy jde o neunesení důkazního břemene srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001).
Odvolací soud totiž zjevně měl na základě zjištěného skutkového stavu za nepravdivé tvrzení žalobkyně o uzavření mandátní smlouvy, v níž by se žalovaná zavázala hradit předchůdkyni žalobkyně cenu za předmětné právní služby poskytnuté jiným osobám odlišným od žalované a žalobu zamítl na základě takto zjištěného skutkového stavu. Otázku, zda bylo za takové situace nutné poskytnout (další) poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., proto posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, od níž nemá dovolací soud důvod se odchylovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011). Ostatně, ač žalobkyně v odvolání tvrdila, že ji soud prvního stupně neumožnil prokázat tvrzení, když ji znovu nevyzval podle § 118a odst. 3 o. s. ř., žádné konkrétní důkazy, kterými by hodlala prokázat své tvrzení (byla-li by vyzvána soudem prvního stupně), však v odvolacím řízení (ani v dovolání) neoznačila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1074/2012, uveřejněný pod č. 1/2013 Sb. rozh. obč.). S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.) dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 6. 6. 2023
Mgr. Jiří Němec předseda senátu