23 Cdo 2869/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci
žalobkyně FoodLine s. r. o., se sídlem v Suchohrdlech č.p. 46, Miroslav, PSČ
671 72, IČ 26888343, zastoupené JUDr. Zdeňkem Veselým, advokátem, se sídlem v
Hustopečích, Dukelské náměstí 1, proti žalované BL, spol. s r. o., se sídlem v
Novém Bydžově, U mlýna 1430, okres Hradec Králové, PSČ 504 01, IČ 46506632,
zastoupené JUDr. Dušanem Divišem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové,
Ulrichovo náměstí 737, o zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 141/2007, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. února
2009, č. j. 38 Co 243/2008-153, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. února 2009, č. j.
38 Co 243/2008-153, jakož i rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne
31. července 2008, č. j. 17 C 141/2007-119, ve znění doplňujícího usnesení ze
dne 18. srpna 2008, č. j. 17 C 141/2007-125, se zrušují a věc se vrací
Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
částky 300.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi
účastníky. Doplňujícím usnesením ze dne 18. srpna 2008, č. j. 17 C
141/2007-125, pak rozhodl o náhradě nákladů řízení placených státem. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že zakladatel žalobkyně W.W.uzavřel s
žalovanou dne 31. 1. 2003 smlouvu o smlouvě budoucí, v níž se žalovaná jako
vlastník budovy způsob využití výroba, zastavěná plocha a nádvoří, zapsaných v
katastru nemovitostí na listu vlastnictví pro obec a katastrální území M.,
zavázala prodat tyto nemovitosti nově založené společnosti žalobkyně za kupní
cenu ve výši 2,500.000,- Kč a ta se zavázala tyto nemovitosti koupit; smlouvu
se účastníci zavázali uzavřít bezodkladně po zápisu společnosti žalobkyně do
obchodního rejstříku. Žalovaná ve smlouvě prohlásila, že na nemovitostech
neváznou práva třetích osob, která by bránila prodeji či mohla omezovat jejich
užívání. Žalované byla podle smlouvy složena záloha na kupní cenu ve výši
100.000,- Kč, přičemž ve smlouvě bylo ujednáno, že pokud by se vinou žalobkyně
prodej neuskutečnil nebo by její vinou žalovaná odstoupila od již uzavřené
kupní smlouvy, nebyla by žalovaná povinna zálohu vracet. Žalobkyně, jež byla
založena společenskou smlouvou ze dne 21. 1. 2003, byla do obchodního rejstříku
zapsána dne 29. 4. 2003 a valná hromada konaná dne 4. 7. 2003 uvedený úkon
provedený jménem společnosti před jejím vznikem schválila. V předmětných
nemovitostech žalobkyně hodlala provozovat potravinářskou výrobu. Dne 12. 8. 2003 uzavřeli účastníci dodatek ke smlouvě o smlouvě budoucí, podle něhož
žalobkyně složila žalované další zálohu ve výši 200.000,- Kč, jímž se žalobkyně
pro případ, že nedojde k uzavření kupní smlouvy nejpozději do 31. 8. 2003,
zavázala k placení režijních nákladů ve výši 20.000,- Kč měsíčně a v němž
žalovaná vyslovila souhlas s prodejem předmětných nemovitostí dvěma smlouvami
podle návrhu žalobkyně; rozdělení parcely měla zajistit žalovaná na náklady
žalobkyně. Pod předmětnými nemovitostmi vede zatrubněná vodoteč M., kterou
žalovaná považovala za kanalizační sběrač a o jejíž existenci a o právech třetí
osoby se dozvěděla až při jednání o žádosti o rozdělení uvedené parcely na
Městském úřadě v M.. Žalobkyně dopisem ze dne 22. 10. 2003 namítla žalované
zjištění práva třetí osoby s tím, že bude o tomto problému dála jednat a
získávat informace, a vznesla požadavek, aby nemusela platit sjednané režijní
náklady. Žalovaná nechala na základě žádosti žalobkyně vypracovat postupně tři
geometrické plány na rozdělení parcely (z 26. 5. 2003,21. 9. 2003 a 3. 12. 2003), přičemž poslední byl vypracován po zjištění vodoteče a po jednání
účastníků na počátku listopadu 2003. Dopisem ze dne 26. 1. 2004 žalobkyně od
smlouvy o smlouvě budoucí odstoupila s odůvodněním, že oproti prohlášení
žalované ve smlouvě o smlouvě budoucí zjistila v průběhu jednání o kupní
smlouvě, že areálem provozu protéká zatrubněná část toku M., která by mohla
bránit zamýšlenému užívání nemovitostí pro potravinářskou výrobu, pokud by
došlo k havárii.
Zároveň vyzvala žalovanou k vrácení záloh, neboť prodej nebylo
možno uskutečnit zaviněním žalované. Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně v době uzavření smlouvy o smlouvě
budoucí nevěděla o existenci zatrubněné vodoteče, ani o tom, že se k této
vodoteči váže právo třetí osoby. Žalovanou měla vyzvat k uzavření kupní smlouvy
bezodkladně po svém zápisu do obchodního rejstříku, to však neučinila. Existenci zatrubněné vodoteče účastníci zjistili v říjnu 2003, i po tomto
zjištění však žalobkyně měla zájem o koupi nemovitostí, neboť se účastnila
schůzek s žalovanou, jednala s ní o uzavření kupní smlouvy a měla další
požadavky na dělení parcely. Tvrdila sice, že jednala se Státní veterinární
správou, s dalšími úřady a s energetiky a že by provoz v nemovitostech znamenal
vícenáklady na zpevnění povrchu a zabezpečení provozu před haváriemi, k těmto
tvrzením však nepředložila žádné doklady. Soud prvního stupně věc posoudil
podle ustanovení § 292 odst. 5 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“)
a uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že by se okolnosti na její straně natolik
změnily, aby nemohla kupní smlouvu uzavřít, a to i při zvažovaném
podnikatelském riziku. Navíc neprokázala, že by žalované skutečnost, že smlouvu
nehodlá uzavřít, oznámila včas, jestliže se o vodoteči dozvěděla v říjnu 2003 a
k odstoupení od smlouvy došlo až v lednu 2004. Svá další zjištění plynoucí z
jednání s úřady nikterak neprokázala. Nebylo tedy podle názoru soudu prvního
stupně vinou žalované, že kupní smlouva nebyla uzavřena, naopak neuzavření
smlouvy bylo vinou žalobkyně, která žalovanou nevyzvala k uzavření kupní
smlouvy a neoznámila bezodkladně žalované skutečnost, že s ní nehodlá kupní
smlouvu uzavřít. Žalovaná tedy není podle smlouvy o smlouvě budoucí povinna
poskytnuté zálohy vracet. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. února
2009 č. j. 38 Co 243/2008-153, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů
soudu prvního stupně, s jeho právními závěry se však ztotožnil jen částečně. Z
poznatku, že žalobkyně se dozvěděla o existenci zatrubněné vodoteče v říjnu
2003, poté ještě pokračovala v jednáních s žalovanou, která měla vést k
uzavření kupní smlouvy, a od smlouvy o smlouvě budoucí odstoupila až po více
než třech měsících po zjištění existence vodoteče, dovodil, že toto odstoupení
od smlouvy nelze považovat za učiněné bez zbytečného odkladu po zjištění
uvedené skutečnosti ve smyslu ustanovení § 292 odst. 5, věty druhé, obch. zák., tedy za včasné a po právu. Na základě toho odvolací soud uzavřel, že
žalobkyně neodstoupila platně od smlouvy o smlouvě budoucí, právo na vrácení
zálohy jí nesvědčí. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jež odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci, ohlásila tedy dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalobkyně především podrobila kritice závěr odvolacího soudu, že k odstoupení
od smlouvy nepřistoupila bez zbytečného odkladu po zjištění existence vodoteče
a z tohoto důvodu nelze považovat odstoupení za včasné a po právu. Vytkla
odvolacímu soudu, že se nezabýval tím, že žalovaná podstatným způsobem porušila
článek IV smlouvy o smlouvě budoucí ve znění dodatku, z něhož vyplývá, že na
prodávaném majetku neměla být práva třetích osob, která by bránila nebo mohla
omezovat jeho užívání. Vyjádřila názor, že přípisem ze dne 22. 10. 2003 ve
skutečnosti oznámila žalované, že zjištěním existence vodoteče zanikl její
závazek uzavřít kupní smlouvu. Zdůraznila, že ustanovení § 292 obch. zák. nevyžaduje odstoupení od smlouvy o smlouvě budoucí, a vytkla odvolacímu soudu,
že otázku zániku práva z této smlouvy vůbec neposuzoval; podle jejího názoru
závazek k uzavření kupní smlouvy zanikl ze zákona jejím oznámením v říjnu 2003,
odstoupení od smlouvy v lednu 2004 bylo tedy úkonem nadbytečným. Nesprávného
právního posouzení se měl odvolací soud dopustit též v závěru, jímž z jejího
jednání po datu 22. 10. 2003 dovodil její úmysl řídit se nadále obsahem smlouvy
o smlouvě budoucí. Zdůraznila, že její závazek z této smlouvy zanikl k
uvedenému datu jejím oznámením a její následující úkony byly její dobrou vůlí a
snahou dořešit záležitost za nových a nejistých podmínek. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak
rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že jeho přípustnost podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založena není. Odvolací soud podle jejího názoru
věc správně posoudil z hlediska právního. Argumentovala, že podle smlouvy o
smlouvě budoucí mělo k uzavření kupní smlouvy dojít na výzvu žalobkyně,
žalobkyně však výzvu v dohodnuté lhůtě neučinila, uplatní se proto ustanovení §
292 odst. 3 obch. zák., podle něhož v takovém případě závazek uzavřít budoucí
smlouvu zaniká. Nová okolnost – existence zatrubněné vodoteče - vyvstala až po
uplynutí lhůty pro uzavření budoucí smlouvy, a tato skutečnost není porušením
závazku žalovanou. Z dopisu ze dne 22. 10. 2003 pak nevyplývá, že by se jím
žalobkyně dovolávala zániku svého závazku k uzavření kupní smlouvy, nýbrž že
odsunula své rozhodnutí o této záležitosti na pozdější dobu. Žalovaná poukázala
na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) ze
dne 22. března 2007, sp. zn. 33 Odo 343/2005, podle jehož závěrů, vycházejících
z ustanovení § 50a odst. 3 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“),
změna okolností může způsobit zánik závazku ze smlouvy o budoucí smlouvě pouze
v případě, že k ní došlo od uzavření smlouvy o budoucí smlouvě do uplynutí
doby, do níž měla být smlouva uzavřena, a pozdější změna okolností již zánik
tohoto závazku za následek nemá. Odvolací soud se podle jejího názoru správně
vypořádal s otázkou, zda jí žalobkyně oznámila změnu okolností bez zbytečného
odkladu. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem
2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k
bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal
a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června
2009. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo
dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval
nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu
přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím, proti němuž je
dovolání přípustné za podmínek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a
písm. c) o. s. ř. O případ, na který pamatuje ustanovení §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., se nejedná, neboť rozsudek soudu prvního stupně
byl rozsudkem v pořadí prvním. Dovolání tedy může být přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozhodnutí
odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud vyložil v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod
číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v
podrobnostech odkazuje), že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z
okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení. K závěru o zásadním významu rozhodnutí odvolacího
soudu po právní stránce může totiž vést pouze posouzení právních otázek (včetně
sporných otázek práva procesního). Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil
(§ 242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil (srov. citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004). Zásadní právní význam rozhodnutí může přitom založit jen taková právní otázka,
jež je pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (na níž je toto rozhodnutí
založeno). Právním posouzením věci je myšlenkový postup soudu a z něho vyplývající závěry
při výkladu právních předpisů a při jejich aplikaci na zjištěný skutkový stav
věci.
Při hodnocení správnosti právního posouzení tedy dovolací soud prověřuje,
zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní
závěr (srov. shodně Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní
řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 1267 s.). Právní
posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Podle ustanovení § 289 odst. 1 obch. zák. smlouvou o uzavření budoucí smlouvy
se zavazuje jedna nebo obě smluvní strany uzavřít ve stanovené době budoucí
smlouvu s předmětem plnění, jenž je určen alespoň obecným způsobem. Podle ustanovení § 290 odst. 1 obch. zák. zavázaná strana je povinna uzavřít
smlouvu bez zbytečného odkladu poté, kdy k tomu byla vyzvána oprávněnou stranou
v souladu se smlouvou o uzavření budoucí smlouvy. Podle ustanovení § 292 obch. zák. závazek uzavřít budoucí smlouvu zaniká,
jestliže oprávněná strana nevyzve zavázanou stranu ke splnění tohoto závazku v
době určené ve smlouvě o uzavření budoucí smlouvy (odstavec 3). Závazek uzavřít
budoucí smlouvu nebo doplnit chybějící obsah smlouvy též zaniká, jestliže
okolnosti, z nichž strany zřejmě vycházely při vzniku tohoto závazku, se do té
míry změnily, že nelze na zavázané straně rozumně požadovat, aby smlouvu
uzavřela. K zániku však dochází, jen když zavázaná strana tuto změnu okolností
oznámila bez zbytečného odkladu oprávněné straně (odstavec 5). Podle ustanovení
§ 344 obch. zák. od smlouvy lze odstoupit pouze v případech, které stanoví
smlouva nebo tento zákon. V posuzované věci dovolání přípustné je, a je též důvodné, neboť žalobkyní
zpochybněné právní posouzení, na němž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, je v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), tudíž má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [srov. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] a zároveň
je nesprávné [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Žalobkyni je třeba přisvědčit, že odvolací soud aplikoval nesprávnou normu
hmotného práva, jestliže účinky jejího odstoupení od smlouvy o smlouvě budoucí
poměřoval ustanovením § 292 odst. 5 obch. zák., popřípadě (z opačného úhlu
pohledu) nesprávně vyložil ustanovení § 292 odst. 5 obch. zák., jestliže zánik
závazku uzavřít budoucí smlouvu podle tohoto ustanovení pojil s odstoupením od
smlouvy o smlouvě budoucí. Ustanovení § 292 odst. 5 obch. zák. upravuje
speciální, zcela samostatný právní důvod zániku závazku; závazek uzavřít
budoucí smlouvu zaniká podle tohoto ustanovení přímo ze zákona, nastanou-li
skutečnosti označené v jeho hypotéze, tj. dojde-li ke kvalifikované změně
okolností, z nichž strany zřejmě vycházely při vzniku závazku, a bude-li splněn
též předpoklad, že zavázaná strana tuto změnu oznámí bez zbytečného odkladu
straně oprávněné. Odstoupení od smlouvy nemá v režimu tohoto ustanovení místo. Že by odvolací soud posoudil odstoupení od smlouvy ze dne 26. 1. 2004 podle
jeho obsahu jako oznámení ve smyslu § 292 odst. 5, věty druhé, obch.
zák., z
jeho rozhodnutí nevyplývá. Z ustanovení § 292 odst. 5 obch. zák. tedy požadavek včasnosti odstoupení od
smlouvy o smlouvě budoucí jako předpoklad jeho platnosti (a tedy účinnosti)
dovodit nelze a právní závěry odvolacího soudu na tomto ustanovení založené
neobstojí. Není přitom ostatně zřejmé, jakou cestou odvolací soud z posouzení, že
odstoupení od smlouvy není včasné a po právu, dovodil závěr, že žalobkyni
nesvědčí právo na vrácení poskytnuté zálohy. Posouzení, že odstoupení od
smlouvy je neplatné (slovy odvolacího soudu „není po právu“) implikuje závěr,
že toto odstoupení nevyvolalo zamýšlené právní účinky, tj. že nedošlo k zániku
všech práv a povinností ze smlouvy ve smyslu ustanovení § 351 odst. 1, věty
první, obch. zák. V takovém případě by žalobkyně skutečně neměla právo na
vrácení poskytnutých záloh, ovšem nikoliv na základě ujednání ve smlouvě o
smlouvě budoucí, nýbrž proto, že by smlouva o smlouvě budoucí nebyla takovýmto
neúčinným odstoupením dotčena a stranám by nevznikla v jeho důsledku povinnost
vrátit si vzájemně plnění na jejím základě poskytnutá ve smyslu ustanovení §
351 odst. 2 obch. zák. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí však nelze zjistit,
zda měl odvolací soud na mysli tyto důsledky či zda byl veden jinými úvahami,
správnost jeho myšlenkového postupu tedy není možno přezkoumat. Je-li
rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť v
rozporu s požadavkem formulovaným v ustanovení § 157 odst. 2 ve spojení s § 211
o. s. ř. neobsahuje jasný výklad, jak odvolací soud věc posoudil po právní
stránce, je odvolací řízení zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a k níž dovolací soud v
případě, že je dovolání přípustné, přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3
o. s. ř.). Důvodná je též dovolací námitka vytýkající odvolacímu soudu absenci posouzení,
zda závazky ze smlouvy o smlouvě budoucí nezanikly jinak (jinak než
odstoupením). Zkoumat účinky odstoupení od smlouvy o smlouvě budoucí mělo smysl
pouze za předpokladu, že v době, kdy k odstoupení došlo, závazek uzavřít
budoucí smlouvu ještě trval. K uzavření budoucí kupní smlouvy se zavázaly obě
strany, a to bezodkladně po zápisu nově založené společnosti žalobkyně do
obchodního rejstříku, tedy po jejím vzniku (srov. čl. I smlouvy o smlouvě
budoucí), článek III smlouvy o smlouvě budoucí však vázal závazek žalované k
uzavření kupní smlouvy na výzvu žalobkyně, obsahující její identifikační údaje. Bylo proto nutné nejprve posoudit, zda závazek uzavřít budoucí smlouvu nezanikl
již z důvodu upraveného v ustanovení § 292 odst. 3 obch. zák., a v rámci tohoto
posouzení se vypořádat též se zjištěným postupem stran v době po uzavření
smlouvy o smlouvě budoucí a vzít zřetel na uzavření dodatku k této smlouvě a na
jeho obsah. V případě negativního závěru o této otázce bylo třeba posoudit též to, zda
závazek uzavřít budoucí smlouvu nezanikl z důvodu upraveného v ustanovení § 292
odst. 5 obch. zák., tj.
zda skutečnost, že až po uzavření smlouvy o smlouvě
budoucí vyšlo najevo, že předmět budoucího prodeje je zatížen právem třetí
osoby, byla takovou změnou okolností, jakou má na mysli věta první tohoto
ustanovení, a zda by byl splněn též předpoklad včasného oznámení stanovený ve v
jeho větě druhé. Při posouzení, zda byla změna oznámena oprávněné straně bez
zbytečného odkladu, bylo především třeba se vypořádat se skutkovým poznatkem
soudu prvního stupně, že žalovaná se o zatížení pozemku právem třetí osoby
dozvěděla současně s žalobkyní (při společném jednání na městském úřadě – srov. poznatky z výpovědi prokuristy žalované), a bylo též třeba vzít na zřetel, že
poznatek o existenci zatrubněné vodoteče s právem třetí osoby váznoucím na
pozemku nemusel spadat časově v jedno s poznatkem o tom, jaký mohla mít tato
skutečnost dopad na zamýšlené užívání nemovitostí. Bylo třeba též vyhodnotit
dopis žalobkyně ze dne 22. 10. 2003 z toho pohledu, zda nešlo o oznámení ve
smyslu ustanovení § 292 odst. 5, věty druhé, obch. zák. Nelze přitom přisvědčit
argumentaci žalované, že žalobkyně se tímto dopisem zániku svého závazku k
uzavření kupní smlouvy nedovolávala. Z ustanovení § 292 odst. 5, věty druhé,
obch. zák. totiž vyplývá toliko požadavek oznámit změnu okolností. V případě závěru, že závazek uzavřít budoucí smlouvu zanikl z důvodu upraveného
v ustanovení § 292 odst. 3 obch. zák., tedy z důvodu na straně žalobkyně (srov. poslední větu článku III. smlouvy o smlouvě budoucí), bude třeba posoudit
povahu ujednání o tom, že budoucí prodávající není v takovém případě povinen
zálohu vracet, z hlediska jeho právní kvalifikace. Protože žalobkyně se
nedomáhá vrácení pouze zálohy, jež byla složena ve výši 100.000,- Kč na základě
smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené dne 27. 1. 2003, nýbrž též té zálohy, jež
byla složena ve výši 200.000,- Kč na základě dodatku k této smlouvě uzavřeného
až dne 12. 8. 2003, bude třeba zkoumat, zda tento dodatek nebyl uzavřen až
poté, co zanikl závazek k uzavření budoucí smlouvy, a v kladném případě
posoudit, zda byl za takového stavu dodatek uzavřen platně a zda tedy požadavek
žalobkyně na vrácení zálohy složené na jeho základě není třeba posoudit podle
pravidel o vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatného
právního úkonu (srov. § 451 obč. zák.) Je zřejmé, že právní posouzení věci
odvolacím soudem nepostihlo posuzovaný problém v celé jeho složitosti a je
neúplné a tudíž též nesprávné [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Odvolací soud též přehlédl, že soud prvního stupně založil své rozhodnutí mimo
jiné též na skutkovém závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno stran
tvrzení, z nichž by bylo možno usoudit na existenci okolností, jež má na mysli
ustanovení § 292 odst. 5 obch. zák., a na včasnost jejich oznámení žalované, a
že tak učinil, aniž poskytl žalobkyni poučení podle ustanovení § 118a odst. 3
o. s. ř. Důkazní břemeno vyplývá z ustanovení § 120 o. s.
ř., podle něhož účastníci jsou
povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení (odstavec 1, věta první), a
neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud
při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (odstavec 3,
věta druhá). Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení
za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo
být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je
umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá
skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla
prokázána pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění důkazní povinnosti
uložené mu v § 120 odst. 1, větě první, o. s. ř.) nebo nemohla být prokázána
vůbec (objektivně vzato), a kdy tedy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu
přijmout závěr ani o existenci této skutečnosti, ani o tom, že tato skutečnost
nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21
Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod
číslem 86). Důkazní povinnost uložená účastníkům řízení je povinností procesní, o této
povinnosti a o důkazním břemenu, jež se s ní pojí, je proto soud povinen
účastníky poučit (§ 5 o. s. ř.). Poučovací povinnost soudu při jednání upravuje
ustanovení § 118a o. s. ř., podle jehož druhého odstavce zjistí-li předseda
senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k
prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez
zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy. Založit své
rozhodnutí na závěru, že účastník přítomný při jednání neunesl důkazní břemeno,
může soud jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl
poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. Zamítne-li žalobu proto, že
účastník neunesl důkazní břemeno, aniž by mu poskytl řádné poučení podle tohoto
ustanovení, jak se stalo v projednávané věci, zatížil řízení vadou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003, pod číslem 59). V
řízení, v němž se postupuje podle občanského soudního řádu ve znění novely
provedené zákonem č. 59/2005 Sb., jak je tomu v projednávané věci, může za
takových okolností dotčený účastník řízení podle ustanovení § 205a odst. 1
písm. d) o. s. ř., jde-li o odvolatele, či za současného použití ustanovení §
211a o. s. ř, jde-li o jiného účastníka, uplatnit v odvolacím řízení bez
omezení nové skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem
prvního stupně. Vada řízení spočívající v porušení ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. je za této situace reparovatelná v odvolacím řízení, neboť vzhledem k
ustanovení § 213b odst. 2 o. s. ř. potřebné poučení může místo soudu prvního
stupně vždy poskytnout účastníku řízení odvolací soud (srov. shodně Bureš, J.,
Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7 vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 1141 s.).
Odvolací soud tak však neučinil a žalobkyni
chybějící poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. neposkytl, čímž
zatížil řízení další vadou (vedle již vytčené nepřezkoumatelnosti rozhodnutí),
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je
podle ustanovení § 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř. zrušil,
včetně závislého výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení [§
242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (Nejvyšší soud
proto podle ustanovení § 243b odst. 3, věty druhé, o. s. ř. zrušil i toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty před středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 2 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.