USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve
věci žalobců a) P. B., zastoupeného Mgr. Emilem Doleželem, advokátem se sídlem
v Praze 8, Sokolovská 32/22, a b) M. B., zastoupené JUDr. Martinem Šenkýřem,
advokátem se sídlem v Praze 6, Na Viničních horách 1834/24, proti žalovanému
J. K, zastoupenému JUDr. Jiřím Nykodýmem, advokátem se sídlem v Říčanech, 17.
listopadu 230/19, o zaplacení2.965.294,71 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 425/2015, o dovolání žalobce a)
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2018, č. j. 70 Co
59/2018-313, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce a) je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 24.780,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jeho zástupce.
I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).
K odvolání žalobců odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení mezi účastníky (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce a) /dále též „dovolatel“/
dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
K dovolání žalobce a) se žalovaný vyjádřil tak, že je navrhuje jako nepřípustné
odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu nesprávné právní posouzení v otázce promlčení
práva na zaplacení smluvní pokuty sjednané procentní sazbou ze stanovené částky
za každý den prodlení, pak touto námitkou přípustnost dovolání nezakládá.
V rozsudku ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2637/2008, Nejvyšší soud dovodil,
že promlčelo-li se právo zajištěné smluvní pokutou, nemůže věřitel úspěšně
uplatnit právo na zaplacení smluvní pokuty, které vzniklo po promlčení
zajištěného práva.
Obdobně v rozsudku ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2480/2007, Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že po promlčení práva zajišťovaného smluvní pokutou nelze
soudně přiznat právo na zaplacení smluvní pokuty za dobu po uplynutí promlčecí
doby.
V projednávané věci odvolací soud posuzoval situaci, kdy žalobci uplatnili
právo na smluvní pokutu za dobu od 15. 11. 2011 do 16. 11. 2015, tedy za
období, kdy již byl promlčen smluvní pokutou zajištěný hlavní závazek k
dokončení díla. Uzavřel-li proto odvolací soud, že po promlčení práva
zajišťovaného smluvní pokutou již nelze soudně přiznat právo na zaplacení
smluvní pokuty za dobu po uplynutí promlčecí doby a že uplatněné právo na
zaplacení smluvní pokuty je promlčeno, což je důvod pro zamítnutí žaloby, je
jeho závěr v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího
soudu.
Odvolací soud se tedy při řešení otázky promlčení práva na zaplacení smluvní
pokuty sjednané procentní sazbou ze stanovené částky za každý den prodlení
neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani nejde, jak se
dovolatel nesprávně domnívá, o právní otázku Nejvyšším soudem rozdílně
rozhodovanou. Nadto dovolací soud neshledává důvod k odchýlení se od právních
závěrů, k nimž Nejvyšší soud dospěl v citovaných rozhodnutích.
Dovolatel dále v dovolání namítá, že se odvolací soud odchýlil od judikatury
Nejvyššího soudu, když neshledal namítaný rozpor námitky promlčení s dobrými
mravy. Odkazuje přitom na rozsudek ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo
3825/2011, v němž Nejvyšší soud řeší možnost rozporu námitky promlčení s
dobrými mravy a říká, že uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým
mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto
práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči
němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí
lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím
uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.
Z naznačených hledisek se odvolací soud věcí zabýval, zvažoval rozhodné
okolnosti případu jak na straně žalujících, tak na straně žalovaného, a
vyložil, které okolnosti jej vedly k závěru o souladu námitky promlčení s
dobrými mravy. Vyšel ze zjištění, že nebylo prokázáno žádné pochybení
žalovaného, které by svědčilo pro závěr, že porušil právní či jinou povinnost
při provádění stavby, že žalobci rovněž netvrdili, že by jim něco bránilo v
tom, aby svou žalobu, jak na splnění povinnosti dokončit dílo, tak i případně
na zaplacení smluvní pokuty, podali včas. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud se
v právním názoru o zcela výjimečném použití korektivu dobrých mravů
dotýkajícího se obecného principu právní jistoty, k čemuž v dané věci nebyl
pádný důvod, od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Přípustnost dovolání tak nezakládá ani tato otázka.
Dovolatel spatřuje nesprávné právní posouzení i ohledně výroku o náhradě
nákladů řízení před soudem prvního stupně, kdy odvolací soud neshledal důvodnou
námitku, že písemné podání závěrečného návrhu nelze považovat za úkon účelný ve
smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Kromě toho, že dovolání v této části nevyhovuje
požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání stanoveným v § 241a odst. 2 o.
s. ř., neboť nevymezuje předpoklady přípustnosti, dovolatel zřejmě přehlédl, že
podle právní úpravy účinné od 30. 9. 2017, která je vzhledem k datu vydání
napadeného rozsudku pro toto dovolací řízení rozhodná, je přípustnost dovolání
ve vztahu k těmto výrokům podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. vyloučena.
Dovolací soud opakovaně připomíná, že je v dovolacím řízení vázán skutkovým
stavem zjištěným soudy nižších stupňů a že jeho správnost (úplnost) nelze
úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Jsou-li proto součástí námitek
dovolatele k nesprávnému právnímu posouzení věci i námitky k neúplnému
dokazování a ke skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, je nutno konstatovat,
že těmito námitkami nebyl uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o.
s. ř., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s.
ř. není zpochybnění právního posouzení věci, jsou-li námitky dovolatele
založeny na zpochybnění skutkového stavu věci a na kritice hodnocení důkazů
odvolacím soudem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2394/2013).
V další části dovolání pak dovolatel uplatňuje námitky, které však nejsou
způsobilé vyvolat přípustnost dovolání a dovolací soud se jimi nemůže zabývat,
neboť jde o vady řízení, k nimž by dovolací soud mohl za určitých podmínek
přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s.
ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání dle ustanovení § 237
o. s. ř. vyvolat nemůže.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce a) podle ustanovení §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 9. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu