23 Cdo 3192/2021-103
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Ficarolo, s.r.o., se sídlem v Praze 4, Nusle, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 00, IČO 29296510, zastoupené Mgr. et Mgr. Pavlem Kožínem, advokátem, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše1844/28, PSČ 602 00, proti žalované SYNER Morava, a.s., se sídlem v Liberci, Liberec XVI – Nový Hracov, Ve Slatinách 1, PSČ 460 15, IČO 63493675, zastoupené JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem, se sídlem v Praze, Prvního pluku 206/7, PSČ 186 00, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 41 Cm 22/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2021, č. j. 4 Cmo 53/2020-64, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 4. 2021, č. j. 4 Cmo 53/2020-69, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 11. 2019, č. j. 41 Cm 22/2019-33, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení mezitímního rozhodčího nálezu vydaného dne 20. 5. 2019 Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ve věci vedené pod sp. zn. Rsp 336/18 a odložení vykonatelnosti tohoto mezitímního rozhodčího nálezu (výrok
pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 4. 2021, č. j. 4 Cmo 53/2020-64, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 4. 2021, č. j. 4 Cmo 53/2020-69, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, případně by dovolacím soudem měly být posouzeny jinak.
Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně tak jako rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatelka rovněž navrhla, aby Nejvyšší soud odložil právní moc a vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o.
s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předestírá k řešení následující otázky:
1. Může soud zrušit rozhodnutí rozhodčího soudu v případě, že tento rozhodčí soud překročí žalobní návrh a namísto rozhodčího nálezu odsuzujícího k finančnímu plnění vydá mezitímní rozhodčí nález, kterým se určuje platnost právního jednání? A to za situace, kdy ani jedna ze stran vydání rozhodčího nálezu na určení platnosti právního jednání nežádala, a proto měl rozhodčí soud platnost posoudit pouze jako předběžnou otázku.
2. Je určení platnosti právního jednání, které nebylo žádnou ze stran požadováno, plněním, které nebylo oprávněným žádáno ve smyslu § 31 písm. f) zákona o rozhodčím řízení?
3. Může soud přezkoumat procesní rozhodnutí rozhodčího soudu, které má základ v hmotněprávní úvaze?
4. Může rozhodčí soud zahrnout rozhodnutí o předběžné otázce do výrokové části rozhodčího nálezu? Předně je třeba poukázat na to, že dovolatelka ve vztahu k výše vymezeným otázkám formuluje současně dva předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., které se z povahy věci vzájemně vylučují, neboť je výslovně označuje za otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, případně rovněž jako otázky, jež by dovolacím soudem měly být posouzeny jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 431/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3673/2013). Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně poukazuje na to, že poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v ustanovení § 237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z obsahu dovolání se však zřetelně podává, že dovolatelka považuje tyto otázky za dosud neřešené, přičemž se ve vztahu k nim dovolává zohlednění závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1735/2001, respektive se dovolává rozšíření těchto závěrů rovněž na případ mezitímního rozhodčího nálezu v souvislosti s posouzením důvodů pro jeho zrušení soudem podle § 31 písm. f) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“).
Na rozhodnutí dovolacího soudu tedy přes výslovnou formulaci posledního ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání (viz výše) odkazuje podpůrně s tím, že je možné z něj analogicky vycházet i ve zde řešeném případě, jelikož řád rozhodčího soudu upravuje mezitímní rozhodčí nález téměř identicky jako občanský soudní řád. Argumentace dovolatelky se zakládá na tom, že mezitímním rozhodčím nálezem, jehož zrušení se v řízení domáhala, došlo k překročení žalobního návrhu, neboť odsoudil žalobkyni k plnění, které žalovaná nežádala.
Rozhodčí nález považuje za rozporný s právním řádem, který umožňuje vydat mezitímní rozhodnutí pouze v případech, kdy se rozhoduje o základu věci, kterým se rozumí posouzení všech otázek vyplývajících z uplatněného nároku, s výjimkou výše nároku, nikoli však jen jedné sporné otázky. V řešené věci však byl mezitímní rozhodčí nález vydán ve věci, která měla být posuzována pouze jako předběžná otázka, mezitímním rozhodčím nálezem tedy bylo rozhodnuto pouze o jedné předběžné otázce a nikoli o všech právních otázkách týkajících se nároku, s výjimkou jeho výše.
Dovolatelka tedy s ohledem na výše uvedené nesouhlasí s názorem odvolacího soudu o tom, že ačkoliv by ve světle ustálené judikatury mezitímní rozhodnutí tak, jak bylo vydáno rozhodčím soudem, nejspíš neobstálo – pokud by bylo vydáno obecným soudem, nezakládá tato skutečnost důvod ke zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm.
f) ZRŘ. Tak tomu podle dovolatelky není, neboť posouzení platnosti právního jednání, o kterém rozhodčí soud rozhodl ve výroku předmětného mezitímního nálezu, je v daném případě předběžnou otázkou, o které nemá být rozhodnuto meritorně, nýbrž o ní má být rozhodnuto jen pro účely daného řízení. Takové pochybení považuje dovolatelka za dostatečně závažné k tomu, aby soud předmětný rozhodčí nález zrušil. Svými námitkami však dovolatelka přípustnost dovolání nezakládá. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyslovil, že institut zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 ZRŘ nepředstavuje řádný ani mimořádný opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu, formou opravného prostředku jak po stránce procesní, tak i věcné správnosti rozhodčího nálezu může být jedině přezkum jinými rozhodci podle § 27 ZRŘ.
Účelem institutu zrušení rozhodčího nálezu soudem je umožnit ještě v jiném řízení než v řízení o výkonu rozhodnutí soudní přezkum toho, zda byly splněny základní podmínky pro projednání a rozhodnutí věci rozhodci, tedy základní podmínky pro to, aby bylo suspendováno ústavní právo domáhat se svých práv u nestranného a nezávislého soudu ve smyslu ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“), na které navazuje též ústavní právo podle článku 38 odst. 2 poslední věty LZPS.
Kontrolní činnost obecných soudů připouští zákon zejména tím, že umožňuje uplatnit existenci vad, jimiž by trpělo řízení před rozhodci ad hoc i řízení před stálým rozhodčím soudem, popř. rozhodčí nález, pokud se takové vady příčí základním zásadám, na nichž jinak spočívá samo rozhodčí řízení a rozhodování (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2675/2007, uveřejněný pod číslem 46/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedeného vyplývá, že při rozhodování o zrušení rozhodčího nálezu není soud oprávněn přezkoumávat napadené rozhodnutí věcně, tedy z hlediska správnosti skutkových zjištění, hodnocení důkazů a následného právního posouzení věci.
Z povahy rozhodčího řízení, jehož smyslem je přenesení projednávání a rozhodování určitého druhu sporů ze soudů na rozhodce, a z důvodů, pro které může být rozhodčí nález zrušen, lze dovodit, že úmyslem zákonodárce bylo vyloučit soudní přezkum věcné správnosti rozhodčího nálezu; měl-li by soud v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu přezkoumávat jeho věcnou správnost, pozbyla by smyslu právní úprava rozhodčího řízení (srov. již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2675/2007, či např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4968/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2247/2012). Odvolací soud ve shodě s vyloženými závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu konstatoval, že obecnému soudu nepřísluší hodnotit, zda je úvaha rozhodčího soudu, která se promítla do výroku mezitímního rozhodčího nároku, správná, ani to, zda rozhodčí soud mezitímním rozhodčím nálezem rozhodl pouze o jedné z řady dílčích předběžných otázek.
Taková úvaha by nezbytně předpokládala (byť v omezeném rozsahu) přezkoumání správnosti hmotněprávního posouzení věci, k tomuto účelu však institut zrušení rozhodčího nálezu – jak ustáleně dovozuje rozhodovací praxe dovolacího soudu, neslouží. Dovolatelkou kritizované konstatování odvolacího soudu o tom, že pokud by bylo vydáno obdobné rozhodnutí obecným soudem, nejspíš by neobstálo, je toliko odrazem fundamentálního rozdílu mezi přezkumem soudních rozhodnutí na základě opravných prostředků a přezkumem rozhodčích nálezů soudy podle § 31 ZRŘ zohledňujícím výše popsané limitace.
Rozhodnutí odvolacího soudu tak je založeno na řešení otázky, kterou odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody se od závěrů dříve vyslovených odchýlit ani ve zde projednávané věci. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci byly dány důvody pro odmítnutí dovolání, se dovolací soud věcně nezabýval důvody, pro které dovolatelka navrhla odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 23.
8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.