23 Cdo 3229/2024-117
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a
soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobců a) M. T.,
b) V. T., obou zastoupených Mgr. Zdeňkem Ptáčkem, advokátem se sídlem v Chebu,
Májová 608/23, proti žalovanému M. U., zastoupenému Mgr. Janou Libusovou,
advokátkou se sídlem v Lounech, Čeňka Zemana 1716, o zaplacení 610 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 242/2022,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 8.
2024, č. j. 28 Co 192/2024-99, t a k t o:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2024, č. j. 28 Co 192/2024-99, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 11. 2022, č. j. 16 C
242/2022-25, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu
řízení.
2. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 8.
2024, č. j. 28 Co 192/2024-99, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I
potvrdil, ve výroku II jej změnil co do výše náhrady nákladů řízení, jinak
tento výrok potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (druhý výrok).
3. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že
žalovaný se včas písemně nevyjádřil ve věci na základě výzvy podle § 114b
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) a byly
tak splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s.
ř.
4. Odvolací soud uvedl, že jednostránkové podání žalovaného datované
dnem 13. 9. 2022, doručené soudu prvního stupně dne 20. 9. 2022, neobsahuje
jakékoliv záhlaví, není z něj zřejmé, kterému soudu je adresováno, jakých
účastníků a jaké právní věci se týká, z jeho obsahu lze zjistit, že se týká
nemovitostí zapsaných na LV č. 1021 v katastrálním území XY. Toto podání
žalovaný při elektronickém odeslání označil RE:EPR 212226/2022-10, přípis, 8x
příloha. Z popsaného podání není zřejmé, že by jím žalovaný reagoval na výzvu k
vyjádření podle § 114b o. s. ř., že by šlo např. o fragment takového vyjádření,
které omylem či selháním techniky nebylo soudu doručeno v úplném znění. V této
situaci nebyl důvod, aby soud prvního stupně kontaktoval žalovaného a
konstruoval záměr, který žalovaný možná mohl, ale nemusel mít.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“)
dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. a
uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1
o. s. ř. V konkrétnosti namítá, že v projednávané věci nebyly naplněny podmínky
pro vydání rozsudku pro uznání dle § 153a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 114b
o. s. ř. Dovolatel odkazuje na závěry vyjádřené ve stanovisku pléna Nejvyššího
soudu ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1383/2000, a nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7.
2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že zde
vyjádřené závěry nerespektoval, když nepřihlédl k okolnostem, pro které
nesplnil povinnost vyjádřit se ve věci ve stanovené lhůtě, když ke svému podání
doručenému soudu prvního stupně dne 20. 9. 2022 omylem připojil chybnou
přílohu.
6. Žalobci se k dovolání žalovaného nevyjádřili.
III. Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou
podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Přípustnost dovolání nezaloží argumentace žalovaného, že se odvolací
soud odchýlil od závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřených
ve stanovisku pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, a
v jeho usnesení ze dne 30. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1383/2000, neboť tato
argumentace se míjí s právním posouzení věci odvolacím soudem. V citovaném
stanovisku dovolací soud vyřešil některé otázky týkající se účinků podání
doručovaných v elektronické podobě. V citovaném usnesení se pak dovolací soud
zabýval omluvitelností důvodu pro prominutí zmeškání lhůty podle § 58 odst. 1
o. s. ř.
11. Žádnou z uvedených otázek však odvolací soud v dovoláním napadeném
rozhodnutí neřešil a na řešení těchto otázek tudíž rozhodnutí odvolacího soudu
nezávisí.
12. Dovolací soud přitom ve svém rozhodování opakovaně uvedl, že
dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod
jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo
procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
13. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je v
poměrech projednávané věci přípustné podle § 237 o. s. ř. pro otázku procesního
práva týkající se podmínek pro vydání rozsudku pro uznání na základě fikce
uznání nároku žalovaným podle § 153a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 114b odst.
1 a 5 o. s. ř., neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
14. Dovolání je důvodné.
15. Podle § 114b odst. 1 o s. ř. (ve znění účinném od 1. 7. 2021)
vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o
věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo
evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle § 114a
odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému
usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok
uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti,
na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se
dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve
věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), nebo je-li
žalovaným ke dni zahájení řízení nebo ke dni vstupu do řízení nezletilý, který
nenabyl plné svéprávnosti.
16. Podle § 114b odst. 2 o s. ř. k podání vyjádření podle odstavce 1
předseda senátu určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení
usnesení. Bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním
rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, určí tuto lhůtu až ode dne uplynutí
lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu, elektronickému platebnímu
rozkazu nebo evropskému platebnímu rozkazu.
17. Podle § 114b odst. 5 o s. ř. jestliže se žalovaný bez vážného důvodu
na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu
nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti
němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být
poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo
odmítnutí žaloby.
18. Podle § 153a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 7. 2009)
rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný
nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 a § 114c
odst. 6 ).
19. Dovolací soud ve svém rozhodování ustáleně zastává názor, podle
kterého v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu vydání rozsudku pro
uznání na základě fikce předvídané § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř.
představuje institut, s nímž je nutné, vzhledem k jeho potenci intenzivně
zasáhnout do procesních práv žalovaného, zacházet velmi citlivě. Ačkoli dikce
citovaných ustanovení v zásadě neponechává rozhodujícímu soudci prostor pro
uvážení při jejich aplikaci, obecná pravidla spravedlivého procesu a ústavní
kautely pramenící z čl. 36 Listiny základních práv a svobod musí být i v
takovém případě respektovány, aby byla nejen zachována rovnost stran soudního
sporu, ale též přístup k soudu. Jelikož je účelem fikce uznání žalobního nároku
ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. zvýšení efektivity a zrychlení soudního
řízení v případech, v nichž se žalovaný pokouší o procesní obstrukce nebo je
pasivní, obnáší zmíněná zdrženlivost při využívání předmětného institutu
především důkladné posouzení otázky, zda okolnosti případu nenasvědčují tomu,
že se o zaviněné zdržování postupu soudu či celkovou pasivitu ze strany
žalovaného nejedná. Je-li z chování účastníka, jenž jinak není procesně nečinný
a nemaří řádné projednání věci soudem, zřejmé, že se žalobou nesouhlasí a hodlá
se jí bránit, stává se mechanická aplikace § 153a odst. 3 o. s. ř.
neslučitelnou se zásadami, na nichž stojí občanský soudní řád, a tím i s
principy spravedlivého procesu (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2883/2015, ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo
2632/2018, a ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1065/2019, popř. též jeho
usnesení ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2813/2020; srov. též nález pléna
Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, a dále rovněž nálezy
Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2503/13, ze dne 1. 8. 2016,
sp. zn. I. ÚS 1024/15, a ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15).
20. Konkrétně pak Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 19. 7. 2016, sp.
zn. IV. ÚS 842/16, uvedl, že shora uvedeným východiskům stěží odpovídá postup,
kdy soud „potrestá“ žalovaného rozsudkem pro uznání v jeho neprospěch jen
proto, že se dopustil administrativní chyby při odesílání datové zprávy (byť se
jí dopustí advokátka - profesionální poskytovatelka právních služeb), pokud
zároveň z jeho chování jinak vyplývá zřejmá snaha procesně se proti žalobě
bránit, a pokud nic nenaznačuje, že by nedostatečným podáním sledoval procesně
nepoctivé úmysly. Mýliti se je lidské a mýlit se může i advokátka, přestože je
pro případy podobných omylů pojištěna.
21. Tamtéž Ústavní soud dovodil, že uvedený závěr vystupuje do popředí
zejména tehdy, když žalovaný reaguje na výzvu k vyjádření podle § 114b o. s. ř.
způsobem, který soud nepovažuje za dostatečný, nebo je z podaného vyjádření
zjevné, že jde o technickou chybu či chybu způsobenou selháním lidského
faktoru. V těchto případech je nepřiměřené, aby soud, při vědomí následků
spojených s kvalifikovanou výzvou, toliko pasivně vyčkal konce lhůty určené k
vyjádření, „počkal“ na fikci uznání nároku a adekvátně nereagoval. Je-li to s
ohledem na běh lhůty a dostupné informace objektivně v možnostech soudu, je
nutné, aby aktivně konal a učinil přiměřená opatření k ochraně práv žalovaného,
resp. aby dal žalovanému procesně korektním způsobem najevo, že nepovažuje
vyjádření za řádné a že žádá jeho doplnění; teprve pokud by žalovaný v této
situaci nereagoval, mohl by soud jeho pasivitu vyložit jako nevyhovění výzvě s
následkem vydání rozsudku pro uznání.
22. Shora uvedené závěry aplikoval Ústavní soud za situace, kdy v tamním
řízení před obecnými soudy přijal soud prvního stupně zjevně nekompletní podání
žalovaného téměř celý pracovní týden před uplynutím stanovené lhůty k vyjádření
a z referátu vyřizující soudkyně je patrné, že se s ním neprodleně seznámila,
přesto se soud nijak (ani neformálně) nepokusil zástupce žalovaného kontaktovat.
23. V poměrech projednávané věci nesdílí dovolací soud závěr odvolacího
soudu v tom, že by shora uvedené závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu a
Ústavního soudu neměly na projednávanou věc dopadat pro její skutkovou
odlišnost danou obsahem podání žalovaného doručeného soudu prvního stupně dne
20. 9. 2022. Jak ve shora uvedené věci, ve které byl vydán nález Ústavního
soudu sp. zn. IV. ÚS 842/16, tak ve věci nyní projednávané, byla ve lhůtě
stanovené podle § 114b o. s. ř. doručena soudu prvního stupně datová zpráva
žalovaného, z jejíhož celkového obsahu bylo možno dovodit, že žalovaný
prostřednictvím této zprávy (vzhledem k označení jejího předmětu) zamýšlel
učinit podání právě v dané (a nikoli jiné) věci, avšak v důsledku zjevné
administrativní chyby nebylo k datové zprávě takové podání přiloženo (bylo
přiloženo podání k věci jiné). Obsah spisu zároveň nenaznačuje nic o tom, že by
se žalovaný tímto svým jednáním pokoušel o procesní obstrukce nebo byl ve věci
celkově pasivní či sledoval jiné procesně nepoctivé úmysly.
24. Přitom skutečnost, že z celkového podání žalovaného bylo soudu
prvního stupně patrné, že ho žalovaný směřoval k projednávané věci (a nikoli
jiné) vyplývá již ze samotného postupu soudu prvního stupně, který toto podání
žalovaného přiřadil právě k projednávané věci (založil je do příslušného
soudního spisu) a nevyřizoval je jinak (např. zařazením k jiné věci či zapsáním
do rejstříku nejasných podání).
25. Bez významu je zde okolnost, že ve shora uvedené věci projednávané
Ústavním soudem bylo k datové zprávě přiloženo nekompletní podání sepsané podle
jeho záhlaví k dané věci, zatímco v nyní projednávané věci bylo přiloženo
podání sepsané k věci zcela zjevně odlišné. Rozhodující naopak je, že v obou
případech datová zpráva žalovaného byla objektivně podána k projednávané věci,
pouze tato zpráva v důsledku zjevné administrativní chyby (selhání lidského
faktoru) neobsahovala takové podání, jež by splňovalo předpoklady řádného
vyjádření ve věci ve smyslu § 114b o. s. ř. V projednávané věci se navíc
jednalo o chybu samotného účastníka řízení a nikoli jeho advokáta jako
profesionálního poskytovatele právních služeb.
26. Za této situace bylo namístě dle shora uvedených závěrů rozhodovací
praxe Ústavního soudu posoudit, zda v konkrétních poměrech projednávané věci s
ohledem na běh lhůty a dostupné informace bylo objektivně v možnostech soudu
prvního stupně, aby aktivně konal a dal žalovanému procesně korektním způsobem
najevo, že nepovažuje jeho vyjádření za řádné a že žádá o jeho opravu. Teprve
pokud by žalovaný v této situaci nereagoval, mohl by soud jeho pasivitu vyložit
jako nevyhovění výzvě s následkem vydání rozsudku pro uznání.
27. Z obsahu spisu se přitom podává, že žalovaný své podání doručené
soudu dne 20. 9. 2022 učinil 13 dnů (z toho 9 pracovních dnů) před uplynutím
lhůty stanovené podle § 114b odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013)
v délce 30 dnů od uplynutí lhůty k podání odporu proti elektronickému
platebnímu rozkazu (jenž byl žalovanému doručen dne 18. 8. 2022 a lhůta k
podání odporu tak uplynula dne 2. 9. 2022), jejíž konec tak připadl na 3. 10.
2022.
28. Odvolací soud však neposoudil, zda v poměrech projednávané věci bylo
objektivně v možnostech soudu prvního stupně, aby na zjevné administrativní
pochybení žalovaného v souvislosti s jeho podáním reagoval a žalovaného (s nímž
navíc lze komunikovat elektronicky, neboť má zřízenu datovou schránku) vyzval k
odstranění vady jeho podání. Z obsahu spisu se navíc bez dalšího nepodává, že
by takový postup v objektivních možnostech soudu prvního stupně nebyl, a to již
vzhledem k (nezanedbatelné) délce zbytku lhůty stanovené žalovanému podle §
114b o. s. ř. Z obsahu spisu není ani patrné, jak přesně bylo s předmětným
podáním žalovaného soudem prvního stupně naloženo, resp. kdy se příslušný
předseda senátu (resp. jiná soudní osoba pověřená k provádění úkonů v
projednávané věci) s podáním žalovaného seznámil či objektivně seznámit mohl a
zda tedy byl soud prvního stupně objektivně schopen žalovaného k odstranění
vady jeho podání vyzvat.
29. Bez takového posouzení pak nelze učinit závěr o citlivém zacházení s
institutem fikce uznání nároku, jež by nepředstavovalo pro žalovaného
neodpovídající „trest“ za jeho administrativní pochybení a potažmo i
nepřípustné porušení ústavně zaručeného práva žalovaného na spravedlivý proces.
30. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy v tomto směru
neúplné, a tudíž i nesprávné.
31. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud takové vady
řízení v projednávané věci nezjistil.
V. Závěr
32. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné
(dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn důvodně) a není
možné vzhledem k dosavadním výsledkům řízení o věci v dovolacím řízení
rozhodnout [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.], Nejvyšší soud, aniž ve věci
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek
odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k
tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také pro
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i tento rozsudek a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
33. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud
prvního stupně závazný (§ 243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř.)
34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne
soud v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 12. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D.
předseda senátu