23 Cdo 327/2023-110
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Trigema Projekt Omega, s.r.o., se sídlem v Praze 5, Bucharova 2641/14, identifikační číslo osoby 05383137, zastoupené Mgr. Vojtěchem Fialou, advokátem, se sídlem v Praze 6, Evropská 2758/11, proti žalované městské části Praha 12, se sídlem v Praze – Modřany, Generála Šišky 2375/6, identifikační číslo osoby 00231151, zastoupené JUDr. Janem Kočím, advokátem, se sídlem v Praze 2, Ladova 2044/3, o zaplacení 155 051 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 102/2022, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2022, č. j. 30 Co 324/2022-67, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobkyně se žalobou podanou dne 3. 10. 2021 domáhala, aby soud uložil žalované povinnost zrušit usnesení Rady městské části Prahy 12, č. R-135-002-21, ze dne 24. 8. 2021, písemně se žalobkyni omluvit za šíření nepravdivých informací o projektu „Bytový dům Kamýk“ a zaplatit žalobkyni částku ve výši 155 051 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 10. 2021, č. j. 2 Cm 42/2021-10, rozhodl o vyloučení věci o žalobním nároku žalobkyně na zaplacení částky ve výši 155 051 Kč s příslušenstvím k samostatnému řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně zamítl usnesením ze dne 25. 7. 2022, č. j. 28 C 102/2022-52, návrh žalované na prominutí zmeškání lhůty k podání vyjádření dle usnesení tohoto soudu ze dne 29. 4. 2022, č. j. 28 C 102/2022-35. K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 9. 2022, č. j. 30 Co 324/2022-67, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.
s. ř.“), pro řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v jeho rozsudku ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, a to konkrétně při řešení otázky prominutí zmeškání soudcovské lhůty a posuzování podání dle jeho skutečného obsahu dle zásady bezformálnosti. Žalovaná uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podanému dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné, a navrhla, aby je dovolací soud odmítl, případně zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelce lze přisvědčit, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, uvedl, že soud má posuzovat každý úkon podle jeho obsahu, i když je nesprávně označen, a tedy požádá-li účastník o prominutí zmeškání soudcovské lhůty, posoudí soud tento úkon jako žádost o prodloužení soudcovské lhůty podle § 55 o.
s. ř., případně jako žádost, aby se v daném případě k tomu, že úkon byl učiněn po uplynutí soudcovské lhůty, nepřihlíželo. Zároveň však dle tohoto rozsudku soud zjišťuje, zda ke zmeškání došlo z omluvitelného důvodu, zejména zda tu nebyly takové okolnosti, které bránily účastníkovi v podání vyjádření. Jestliže účastník nepodal ve lhůtě stanovené soudem vyjádření podle § 153a odst. 3 ve spojení s § 114b odst. 5 o. s. ř. proto, že mu v tom bránily závažné omluvitelné důvody, nelze vyjít z fikce uznání nároku.
Nutno však vzít v úvahu, že žalovaná jednak v projednávané věci podala své vyjádření k žalobě až po uplynutí lhůty stanovené soudem prvního stupně podle § 114b odst. 2 o. s. ř., jednak v citovaném rozhodnutí přezkoumával Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o odvolání proti rozsudku pro uznání, a dospěl k závěru, že bude nutno v odvolacím řízení posoudit, zda žalovaný z omluvitelných důvodů zmeškal lhůtu pro podání vyjádření podle § 114b o. s. ř. Předmětem nynějšího dovolacího řízení přitom není přezkoumání důvodnosti rozsudku pro uznání, nýbrž rozhodnutí o neprominutí lhůty k vyjádření podle § 114b o.
s. ř. (srov. obdobně též usnesení Nejvyššího soudu dne 1. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5243/2015). Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k závěru, že i když má lhůta k podání písemného vyjádření ve věci určená podle ustanovení § 114b odst. 2 o. s. ř. povahu lhůty procesní soudcovské, je obecné ustanovení § 55 věty druhé o. s. ř. o možnosti předsedy senátu prodloužit tuto lhůtu modifikováno ustanovením § 114b odst. 5 o. s. ř. do té míry, že lhůta k podání písemného vyjádření ve věci nemůže být prodloužena, jestliže již nastala fikce uznání nároku, a že k prodloužení lhůty nemůže dojít ani tehdy, jestliže žalovaný ještě ve stanovené lhůtě soudu sdělí (a podle potřeby prokáže) vážný důvod, který mu zabraňuje podat včasné písemné vyjádření ve věci.
Sdělení vážného důvodu, pro který žalovaný nemůže podat své písemné vyjádření ve věci, totiž znemožňuje, aby nastala fikce uznání nároku ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř., aniž by vůbec mohlo (mělo) dojít k jakémukoliv prodloužení (původně) stanovené lhůty určené podle ustanovení § 114b odst. 2 o. s. ř. Postupem podle ustanovení § 55 věty druhé o. s. ř. tedy může být lhůta k podání písemného vyjádření ve věci určená podle ustanovení § 114b odst. 2 o. s. ř.
prodloužena jen tehdy, jestliže žalovaný o prodloužení ještě před uplynutím (původně) stanovené lhůty požádal z důvodů, které nelze (z pohledu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř.) pokládat za „vážné“, a jestliže o prodloužení lhůty soud rozhodl (a své usnesení žalovanému doručil) dříve, než nastala fikce uznání nároku podle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř., tedy před uplynutím (původní) lhůty k podání písemného vyjádření ve věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5405/2014, nebo jeho usnesení ze dne 24.
7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2401/2017). Odvolací soud se tudíž neodchýlil od závěrů shora uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, jestliže v napadeném usnesení dovodil, že lhůtu podle § 114b o. s. ř. nelze prominout. Skutečnost, zda lhůta pro podání vyjádření byla žalovanou zmeškána z omluvitelných důvodů, posoudí odvolací soud (jako předběžnou otázku) v řízení o případném odvolání proti rozsudku pro uznání (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3/2015). Z výše uvedeného plyne, že napadené usnesení odvolacího soudu ve svém výsledku namítaným rozporem s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu netrpí.
Podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. proto nebyly naplněny, a Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.