28 Cdo 2401/2017-98
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti u kostela sv.
Václava Kladno - Rozdělov, se sídlem v Kladně, Vašíčkova 466, IČ 618 96 047,
zastoupené prof. Dr. h. c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v
Praze 1, Rybná 678/9, proti žalovanému Památníku Lidice, příspěvkové organizaci
Ministerstva kultury České republiky, se sídlem v Lidicích, Tokajická 152, IČ
708 86 342, zastoupenému JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze
1, Národní 10, o nahrazení projevu vůle k uzavření dohody o vydání jiné než
zemědělské nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 24 C
25/2016, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9.
března 2017, č. j. 19 Co 102/2017-60, t a k t o :
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. března 2017, č. j. 19 Co
102/2017-60, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 26. ledna 2017, č. j.
24 C 25/2016-28, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 12. 12. 2016 domáhá,
aby soud podle § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s
církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění
nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, vyhlášeného
pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), nahradil projev vůle
žalovaného k uzavření dohody o vydání jiné než zemědělské nemovitosti, a to
pozemku parc. č. o výměře 4059 m2, ostatní plocha, v kat. území a obci L. (dále
jen „předmětný pozemek“). Žalobu odůvodnila zejména tím, že je církevní
právnickou osobou registrovanou v Rejstříku evidovaných právnických osob a
oprávněnou osobou ve smyslu § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., že žalovaný
Památník Lidice je jako příspěvková organizace Ministerstva kultury České
republiky osobou povinnou ve smyslu § 4 písm. d) tohoto zákona, že vlastníkem
předmětného pozemku je Česká republika a žalovaný je příslušný s ním
hospodařit, že jde o tzv. původní majetek registrované církve ve smyslu § 2
písm. a) citovaného zákona, že o tento majetek byla připravena způsobem
představujícím majetkovou křivdu ve smyslu § 5 zákona a že pokud „jde o funkční
souvislost ve smyslu § 7 odst. 1 citovaného zákona, byl předmětný pozemek před
jeho odnětím“… „nedílnou provozně ekonomickou, funkční komponentou
hospodářského celku - velkostatku (gruntu), představujícího volný soubor
zemědělských staveb a pozemků, běžně různého charakteru, které v mnoha
případech nesousedily a dokonce běžně zasahovaly i na odlišná katastrální
území“. Žalobkyně dále „spatřuje funkční souvislost především v oběti a odkazu
lidického faráře P. J. Š. s tím, že celé toto místo v rozhodném období právnímu
předchůdci…sloužilo k duchovním a vzdělávacím účelům“.
Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 15. 12. 2016, č. j. 24 C 25/2016-14,
vydaným podle § 114b občanského soudního řádu, žalovanému uložil, aby se ve
lhůtě 30 dnů ode dne doručení tohoto usnesení písemně vyjádřil ve věci samé k
žalobě, která je připojena, a současně jej poučil o tom, že jestliže se
žalovaný bez vážného důvodu ve věci samé nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě
soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, bude mít soud za to, že nárok,
který je proti němu žalobou uplatňován, uznává, a že soud proto ve věci samé
rozhodne rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.).
Podáním ze dne 16. 1. 2017, dodaným do datové schránky soudu prvního stupně dne
17. 1. 2017, žalovaný ve vyjádření k žalobě sdělil, že žalobou uplatněný nárok
z řady důvodů neuznává. Uvedl, že spatřovala-li žalobkyně v předchozí výzvě k
vydání předmětného pozemku jeho odnětí státem podle zákona č. 46/1948 Sb., pak
v žalobě absentuje její výslovné tvrzení, že jejímu právnímu předchůdci nebyla
za to poskytnuta náhrada. Pokud žalobkyně v žalobě uvedla, že celé toto místo v
rozhodném období sloužilo jejímu právnímu předchůdci k duchovním a vzdělávacím
účelům, pak žalovaný poukázal na to, že lidický farář P. J. Š. byl obětí
lidické tragédie, k níž došlo dne 10. 6. 1942, kdy byl spolu s občany Lidic
zastřelen a kdy současně byl lidický kostel vypálen a srovnán se zemí; z toho
plyne, že předmětný pozemek nemohl být v rozhodné době církví užíván k
duchovním a vzdělávacím účelům; funkční souvislost s pozemky ve vlastnictví
žalobkyně pak tato v žalobě nikterak nekonkretizovala. Dále žalovaný poukázal
na to, že předmětný pozemek bezprostředně navazuje na objekt Galerie na pozemku
parc. č., jakožto součásti Památníku Lidice, tj. jde o jedno ze tří výchozích
míst prohlídky celého areálu Památníku, přičemž slouží a byl i architektonicky
zakomponován do výsledné přestavby objektu Galerie v letech 2002 - 2003 tak,
aby navazoval širokým schodištěm na plen air, tj. na předmětný pozemek pro
přístup do Galerie, v níž jsou umístěny trvalé i krátkodobé expozice umělců z
celého světa, přičemž na předmětném pozemku se konají kulturní a vzpomínkové
akce. Předmětný pozemek dále „sousedí s pozemkem a stavbou parc. č.“, na kterém
je dokončována realizace Lidického domu v tehdejší podobě, a „jsou současně i
výukovým centrem pro učitele a zájemce“, přičemž vstup do tohoto objektu je
právě přes předmětný pozemek. Tento pozemek spolu s Galerií a původním Lidickým
domem na pozemcích parc. č. tvoří z hlediska architektonického, estetického a
způsobem využití zamýšlený nedílný celek ke společnému účelu a využití a je
nedílnou součástí celého Památníku Lidice, přičemž v podzemí předmětného
pozemku je umístěna část kotelny vytápějící objekt Galerie s restaurací.
Žalovaný rovněž poukázal na to, že celé katastrální území obce Lidice se stalo
podle § 2 odst. 1 zákona č. 187/1946 Sb., o zřízení Společnosti pro obnovu
Lidic, předmětem zvláštního zacházení, a že tato Společnost proto mohla ve
zkráceném řízení docílit vyvlastnění pozemků k tomuto účelu. Navrhl, aby žaloba
byla zamítnuta.
V dalším podání ze dne 17. 1. 2017, nazvaném „žádost žalovaného o prominutí
zmeškání lhůty k vyjádření“, dodaném do datové schránky soudu prvního stupně
téhož dne, žalovaný uvedl, že vzhledem k odchodu do důchodu jeho dosavadního
ředitele dne 31. 12. 2016 a vzhledem k předání celé agendy žalovaného jeho
právnímu zástupci dne 13. 1. 2017, sepsal tento zástupce vyjádření k výzvě
soudu prvního stupně ještě dne 16. 1. 2017, který byl posledním dnem 30 denní
lhůty, avšak toto vyjádření bylo administrativním pochybením sekretariátu
kanceláře přehlédnuto a soudu odesláno až dne 17. 1. 2017. Žalovaný proto
požádal „o prominutí zmeškání lhůty, a to i s přihlédnutím k postupu, jaký je
pro posouzení žádosti o prodloužení soudcovské lhůty dle ust. § 55 OSŘ
stanoveno“, případně, aby se k tomu, že vyjádření bylo učiněno po uplynutí
soudcovské lhůty, nepřihlíželo (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
4272/2007).
Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 26. 1. 2017, č. j. 24 C 25/2016-28,
„návrh žalovaného na prominutí zmeškání lhůty určené v usnesení o výzvě k
vyjádření ze dne 15. 12. 2016, č. j. 24 C 25/2016-14“, zamítl. V odůvodnění
tohoto usnesení soud - poté, co citoval § 114b odst. 1, odst. 2 a odst. 5 o. s.
ř. (nesprávně uveden opětovně odst. 2 tohoto ustanovení) - uvedl, že návrh
žalovaného o prominutí zmeškání soudcovské lhůty posoudil jako žádost o
prodloužení soudcovské lhůty podle 55 o. s. ř., že však soudcovskou lhůtu lze
prodloužit jen tehdy, pokud žalovaný sdělí soudu před uplynutím původní
stanovené lhůty, že nemůže z vážných důvodů podat písemné vyjádření k žalobě,
uvede důvod, který mu v podání vyjádření brání, a na výzvu soudu jej prokáže
(viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2014, sp. zn. 12 Cmo
102/2014, a rozhodnutí Nejvyššího soudu zedne 22. 12. 2010, sp. zn. 32 Cdo
1951/2010). Protože v daném případě podal žalovaný žádost o prodloužení
soudcovské lhůty dne 17. 1. 2017, tj. až po jejím uplynutí (lhůta běžela do 16.
1. 2017), soud prvního stupně tento návrh zamítl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9. 3. 2017, č. j.
19 Co 102/2017-60, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud -
poté, co citoval § 114b odst. 5 a § 58 odst. 1 o. s. ř. - poukázal na dosavadní
rozhodovací praxi, podle níž je třeba za omluvitelný důvod považovat jak
překážku (událost), která objektivně (nezávisle na vůli) účastníku zabránila
učinit příslušný právní úkon včas, tak i „okolnost účastníka či jeho zástupce
způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat s přihlédnutím ke
všem okolnostem případu a k poměrům účastníka nebo jeho zástupce za
omluvitelnou“. Dále uvedl, že zásadně však podle ustálené judikatury platí, že
lhůtu podle § 114b o. s. ř. nelze prominout, neboť jde o lhůtu soudcovskou (viz
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3/2015, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, a
usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 91/06), od níž neměl žádného důvodu se
odchýlit. Z uvedených důvodů proto odvoláním napadené usnesení soudu prvního
stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné, byť z jiných důvodů, potvrdil.
Proti tomuto usnesení podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné, neboť
„odvolací soud se napadeným rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
„reprezentované zejména rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4272/2007“;
pokud by tomu tak nebylo, je dána přípustnost dovolání „z důvodu, že dovolací
soud by měl rozhodnout odlišně oproti rozhodnutí 23 Cdo 3/2015“. Dovolatel
předně odvolacímu soudu vytýká absenci právního posouzení „existence vlastní
omluvitelné překážky, pro kterou zmeškal lhůtu, resp. i jako samostatný důvod k
posuzování soudem, proč nepožádal ve lhůtě alespoň o její prodloužení (viz
závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo
1951/2004). Tato překážka spočívala v omylu žalovaného, že včas zpracované
vyjádření k žalobě bylo včas a řádně soudu zasláno (včasnost jeho zpracování
byla prokázána), a tento omyl mu proto ani neumožnil ve lhůtě žádat o
prodloužení lhůty. Po zjištění omylu neprodleně zaslal soudu své vyjádření a
téhož dne požádal i o prominutí zmeškání lhůty postupem pro její prodloužení. Zdůvodnění odvolacího soudu, že se přiklonil k ustálené judikatuře bez
jakéhokoliv posouzení okolností pouze s odkazem na nemožnost prodloužit
soudcovskou lhůtu, činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným a řízení je tak
zatíženo vadou. Dovolatel přitom poukázal na postupné překonávání judikaturou
striktního doktrinálního pojetí, zejména cestou zvažování omluvitelnosti důvodů
zmeškání, mezi něž patří i omluvitelnost zaviněné chyby právním zástupcem (viz
nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16). Dále
dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlížel k těm důvodům (pro které byla
zrušena v dovolacím řízení kontumační rozhodnutí), spočívajícím v přezkoumání,
zda byly vůbec dány předpoklady pro kvalifikovanou výzvu soudu podle § 114b
odst. 1 ve spojení s § 153 o. s. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2250/2012). Odvolací soud měl přitom v dané věci při
svém rozhodnutí k dispozici vyjádření žalovaného k žalobě, jakož i argumenty
uvedené v odvolání, a měl proto povinnost k těmto skutečnostem již z důvodu
hospodárného vedení sporu přihlížet, zejména k jeho tvrzení, že jsou zde
skutečnosti, které tvoří zákonnou překážku pro vydání předmětného pozemku
žalobkyni podle § 8 zákona č. 428/2012 Sb., byť by jinak její nárok byl
oprávněný. Odvolací soud se nezabýval ani otázkou, zda žaloba byla v okamžiku
učinění kvalifikované výzvy způsobilá k jejímu projednání tak, aby pouze na
jejím základě mohl soud v případě zmeškání lhůty rozhodnout, kteroužto otázku
soud zkoumá ex offo, nehledě již na předčasnost žaloby podané na vydání
nezemědělské nemovitosti, tj. za jiných podmínek, lhůt a postupu, než byla
výzva žalobkyně, o niž opřela svůj nárok, a kterou uplatnila k vydání
zemědělských nemovitostí, což je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze
dne 21. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo 296/2003. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud
usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k „dalšímu rozhodnutí“.
V
doplnění dovolání dále žalovaný poukázal na to, že ještě před podáním dovolání
navrhl podáním ze dne 21. 4. 2017 zastavení řízení z důvodu nedostatku
pravomoci soudu ve věci rozhodovat, pokud o věci rozhoduje správní orgán. Tento
orgán, tedy Státní pozemkový úřad, vydal dne 24. 7. 2017 rozhodnutí, které
dovolatel připojil a jež dle jeho názoru představuje neodstranitelnou překážku
řízení, resp. nedostatek pravomoci soudu ve smyslu § 7 odst. 1 a 2 o. s. ř. pro
předčasnost uplatnění nároku žalobce u soudu, čímž dokládá oprávněnost dovolací
námitky, že nebyly dány předpoklady pro kvalifikovanou výzvu soudu podle § 114b
odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) dovolání žalovaného projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s.
ř.“), když rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 9. 3. 2017. Po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou - účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, ve lhůtě stanovené v § 240
odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání
přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Jakkoliv dovolatel výslovně v dovolání neformuloval otázku hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud (podle jejího mínění)
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, lze z obsahu dovolání,
jakož i z toho, že jeho přípustnost spatřuje primárně v tom, že odvolací soud
se napadeným usnesením odchýlil od závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, dovodit, že za takovou
považuje otázku, zda měl odvolací soud posoudit podání ze dne 17. 1. 2017,
nazvané jako „žádost žalovaného o prominutí zmeškání lhůty k vyjádření“, podle
jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) - shodně se soudem prvního stupně - jako
žádost o prodloužení lhůty určené soudem prvního stupně v jeho usnesení ze dne
15. 12. 2016, č. j. 24 C 25/2016-14, vydaném podle § 114b občanského soudního
řádu. Protože tuto otázku procesního práva odvolací soud posoudil v rozporu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dospěl dovolací soud k závěru, že
dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, a je i důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. může spočívat
v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo
že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval; může přitom jít i o předpis práva
procesního.
V citovaném rozsudku ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, uveřejněném
pod č. 25/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil,
že sice postupem podle § 58 odst. 1 o. s. ř. nelze prominout zmeškání
soudcovské lhůty, jestliže však zákon připouští stanovení takových soudcovských
lhůt, jejichž nedodržení by pro účastníka mohlo mít za následek bez dalšího
ztrátu sporu, nelze opomenout skutečnost, že účastník zmeškal lhůtu z
omluvitelných důvodů. Není tu žádný rozumný důvod pro to, aby účastníkovi byla
odepřena ochrana v případě, že z omluvitelného důvodu zmeškal takovou procesní
(soudcovskou) lhůtu, jejíž nedodržení má za následek bez dalšího neúspěch ve
sporu. Opačný postup by byl v rozporu s právem na spravedlivý proces. Každý
úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen (§ 41
odst. 2 o. s. ř.). Proto požádá-li účastník o prominutí zmeškání soudcovské
lhůty, posoudí soud tento úkon jako žádost o prodloužení soudcovské lhůty podle
§ 55 o. s. ř., případně jako žádost, aby se v daném případě k tomu, že úkon byl
učiněn po uplynutí soudcovské lhůty, nepřihlíželo. Přitom soud zjišťuje, zda ke
zmeškání došlo z omluvitelného důvodu, zejména zda tu nebyly takové okolnosti,
které bránily účastníkovi v podání vyjádření. Jestliže účastník nepodal ve
lhůtě stanovené soudem vyjádření podle § 153a odst. 3 ve spojení s § 114b odst.
5 o. s. ř. proto, že mu v tom bránily závažné omluvitelné důvody, nelze vyjít z
fikce uznání nároku.
Účastníci občanského soudního řízení mohou provádět své úkony jakoukoliv
formou, pokud zákon pro některé úkony nepředepisuje určitou formu (§ 41 odst. 1
o. s. ř.). Každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně
označen (§ 41 odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 369/2015, vyslovil
a odůvodnil závěr, že ze zásady bezformálnosti vyplývá, že soud posuzuje
procesní úkony podle jejich obsahu. Pro posouzení procesních úkonů proto není
významné, jak je účastník označil, nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to,
jaký obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle
účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. Uvedeným způsobem
soud ovšem postupuje jen tehdy, je-li úkon účastníka dostatečně určitý a
srozumitelný a má-li všechny potřebné náležitosti; neumožňuje-li úkon
jednoznačný závěr o tom, co jím účastník vyjádřil, je třeba nejprve účastníka
vyzvat, aby úkon náležitě formuloval (neurčitý nebo nesrozumitelný úkon nemá
žádné právní následky, a proto není možné k němu přihlížet) nebo aby odstranil
vady podání (postupem podle § 43 o. s. ř.); teprve poté lze úkon posoudit podle
jeho obsahu. Posouzení procesního úkonu podle obsahu (na druhé straně) soudu
neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem
sledovaný smysl. V ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. se soudu ukládá posuzovat
procesní úkon účastníka bez zřetele k tomu, jak jej účastník označil nebo zda
jej vůbec označil, neumožňuje se mu však, aby „domýšlel“ obsah úkonu nebo z
obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají (srov. též
právní názor, který byl uveden v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 9. 10.
2015, sp. zn. 21 Cdo 369/2015, ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1720/2018, ze
dne 12. 9. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1644/2017, a v rozsudku téhož soudu ze dne 12.
11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 503/2015).
Podle § 55 o. s. ř. nestanoví-li tento zákon lhůtu k provedení úkonu, určí ji,
jestliže je to třeba, předseda senátu. Lhůtu, kterou učil, může předseda senátu
též prodloužit.
Z podání žalovaného ze dne 17. 1. 2017, byť je nazváno jako „žádost žalovaného
o prominutí zmeškání lhůty k vyjádření“, zcela bez jakékoli pochybnosti
vyplývá, že projev vůle žalovaného směřoval k tomu, aby soud rozhodl o
prodloužení soudcovské lhůty podle § 55 věty druhé o. s. ř. stanovené mu v
usnesení soudu prvního stupně vydaném podle § 114b o. s. ř., jak Nejvyšší soud
dovodil v rozsudku ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, na nějž v
dovolání výslovně poukázal, případně, aby se k tomu, že vyjádření bylo učiněno
po uplynutí soudcovské lhůty, nepřihlíželo. Takovou žádost zopakoval i v
odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, v němž výslovně požádal o to, aby
soudcovská lhůta k vyjádření k žalobě byla prodloužena o jeden měsíc.
Soudy obou stupňů si však v dané věci náležitě neujasnily, o jakém návrhu
žalovaného, učiněném dne 17. 1. 2017, vlastně rozhodují.
Soud prvního stupně výrokem usnesení ze dne 26. 1. 2017, č. j. 24 C 25/2016-28,
zamítl návrh žalovaného „na prominutí zmeškání lhůty určené v usnesení o výzvě
k vyjádření ze dne 15. 12. 2016, č. j. 24 C 25/2016-14“, podle odůvodnění
tohoto usnesení však návrh žalovaného posoudil podle jeho obsahu jako návrh na
prodloužení lhůty podle § 55 věty druhé o. s. ř. a zamítl jej z důvodu, že
žalovaný podal žádost o prodloužení soudcovské lhůty až po jejím uplynutí.
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu však - na rozdíl od názoru soudu
prvního stupně - dospěla k závěru, že lhůtou soudcovskou není soud vázán a může
ji prodloužit i po jejím uplynutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
15. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 1274/2005, 32 Odo 1275/2005, a usnesení téhož soudu
ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 26 Cdo 4517/2011, ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 20
Cdo 1308/2006, ze dne 30. 11. 1998, sp. zn. 20 Cdo 827/98, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura 3/99 pod č. 27, a ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo
3193/2006), a že i když má lhůta k podání písemného vyjádření ve věci určená
podle § 114b odst. 2 o. s. ř. povahu lhůty procesní soudcovské, je obecné
ustanovení § 55 věty druhé o. s. ř. o možnosti předsedy senátu prodloužit tuto
lhůtu modifikováno § 114b odst. 5 o. s. ř. do té míry, že lhůta k podání
písemného vyjádření ve věci nemůže být prodloužena mimo jiné tehdy, jestliže
již nastala fikce uznání nároku.
Jestliže tedy soud prvního stupně ve skutečnosti zamítal návrh žalovaného na
prodloužení soudcovské lhůty (§ 55 věta druhá o. s. ř.) stanovené v jeho
usnesení ze dne 15. 12. 2016, č. j. 24 C 25/2016-14, vydaném podle § 114b o. s.
ř., pak to měl vyjádřit i ve výroku svého rozhodnutí tak, aby nekolidoval s
jeho odůvodněním. [Nesprávné je pak i poučení obsažené v jeho usnesení, že
odvolání proti němu je přípustné, ačkoliv ustálená rozhodovací praxe dospěla k
závěru, že proti usnesení o určení, prodloužení nebo neprodloužení soudcovské
lhůty není přípustné odvolání - viz § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (k tomu
srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 20 Cdo
1308/2006, ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3193/2006, a ze dne 25. 9. 2003,
sp. zn. 20 Cdo 1588/2003].
V rozsudku ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněném pod č.
21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a pod č. 69 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2005, Nejvyšší soud mimo jiné vyslovil právní závěr, dle
kterého „jestliže žalovaný podal vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené
v usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s.
ř., nenastane fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě jen
tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod,
a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené
pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v
tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal (§ 114b odst.
5 o. s. ř.)“. Dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005,
sp. zn. 21 Cdo 2433/2004, uveřejněný pod č. 49 v časopise Soudní judikatura,
roč. 2006, a dále rozsudek téhož soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo
628/2013).
Z tohoto závěru Nejvyššího soudu vyplývá, že není správný ani názor soudu
prvního stupně, že „soudcovskou lhůtu lze prodloužit jen tehdy, pokud žalovaný
sdělí soudu před uplynutím původní stanovené lhůty, že nemůže z vážných důvodů
podat písemné vyjádření k žalobě, uvede důvod, který mu v podání vyjádření
brání, a na výzvu soudu prokáže“.
Odvolací soud pak bez bližšího odůvodnění a vysvětlení usnesení soudu prvního
stupně napadeným usnesením podle § 219 o. s. ř. potvrdil s odkazem na § 114b a
§ 58 o. s. ř., tedy z jiného důvodu, jak výslovně uvedl, a to proto, že lhůtu
podle § 114b o. s. ř. nelze prominout, neboť jde o lhůtu soudcovskou.
Na odvolacím soudu ovšem bylo, aby návrh žalovaného ze dne 17. 1. 2017 posoudil
podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) - shodně se soudem prvního stupně -
jako návrh na prodloužení soudcovské lhůty podle § 55 věty druhé o. s. ř., když
z tohoto návrhu zcela bez jakékoli pochybnosti vyplývá, že projev vůle
žalovaného směřoval k tomu, aby soud rozhodl o prodloužení soudcovské lhůty
podle § 55 věty druhé o. s. ř. stanovené mu v usnesení soudu prvního stupně
vydaném podle § 114b o. s. ř.
Již z toho důvodu je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné a dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. tak byl naplněn.
Potvrdil-li odvolací soud napadeným usnesením podle § 219 o. s. ř. usnesení
soudu prvního stupně - jímž tento soud ve skutečnosti (v rozporu s jeho
výrokem) zamítl návrh žalovaného na prodloužení soudcovské lhůty podle § 55
věty druhé o. s. ř. - s odkazem na § 114b a § 58 o. s. ř., tedy z jiného
důvodu, jak výslovně uvedl, a to proto, že lhůtu podle § 114b o. s. ř. nelze
prominout, neboť jde o lhůtu soudcovskou, postupoval v rozporu s § 219 o. s.
ř., neboť výrok usnesení soudu prvního stupně nebyl správný (jelikož byl v
rozporu s jeho odůvodněním), jakož i v rozporu § 212a odst. 6 o. s. ř.
Nezabýval-li se totiž soud prvního stupně otázkou, zda lze zmeškání lhůty podle
§ 114b o. s. ř. prominout (§ 58 o. s. ř.), nemohl ji řešit ani odvolací soud, a
to bez ohledu na to, jak soud prvního stupně výrok zamítavého usnesení
formuloval (v opačném případě by se jednalo o přepjatý formalizmus). Jestliže
tak odvolací soud učinil, zatížil tím odvolací řízení vadou, která mohla mít (a
měla) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. důvody usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 5233/2009, ze dne 22. 2.
2017, sp. zn. 29 Cdo 854/2015, či ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4825/2015).
Odvolací soud měl tudíž přezkoumat závěr uvedený v usnesení soudu prvního
stupně, že „žádost o prodloužení lhůty lze podat jen před uplynutím lhůty
určené soudem v usnesení vydaným podle § 114b o. s. ř.“, a dále se zabývat tím,
zda důvod žádosti žalovaného ze dne 17. 1. 2017 o prodloužení lhůty k podání
kvalifikovaného vyjádření k žalobě představuje tak vážný důvod, který mu
zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal (§
114b odst. 5 o. s. ř.).
Co se ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. rozumí „vážným důvodem“, pro který
žalovaný nemohl včas podat své vyjádření ve věci, popřípadě „vážným důvodem“,
který žalovanému zabránil i v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento
vážný důvod nastal, zákon výslovně nestanoví. I když vymezení takového „vážného
důvodu“ vždy závisí na posouzení všech konkrétních okolností každého
jednotlivého případu, lze - s přihlédnutím k povaze věci - obecně uvést, že
„vážný důvod“ vyjadřuje překážku, která žalovanému zabraňuje vyjádřit se včas
ve věci, popřípadě překážku, která žalovanému zabraňuje sdělit soudu i to, že
pro ni nemůže včas podat vyjádření ve věci, a která je významná jen tehdy,
je-li v konkrétní situaci vnímána jako stav ospravedlňující nečinnost ze strany
žalovaného; překážka v tom, že žalovaný neučinil potřebné úkony, tedy musí mít
s ohledem na svou povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo i z jiných
důvodů obecný aspekt ospravedlnitelnosti. Překážka ospravedlňující nečinnost
žalovaného přitom může spočívat nejen v událostech majících objektivní povahu,
ale i v okolnostech žalovaným způsobených nebo jinak zaviněných, lze-li je v
dané situaci považovat za vskutku ospravedlňující (omlouvající) nečinnost
žalovaného. Za vážný důvod proto lze ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř.
považovat jednak překážku (událost), která žalovanému objektivně (nezávisle na
jeho vůli) zabrání písemně se vyjádřit ve věci ve stanovené lhůtě, popřípadě
která zabránila žalovanému, aby soudu byť jen sdělil, že u něj takový vážný
důvod nastal, jednak okolnost žalovaným případně způsobenou nebo jinak
zaviněnou, jestliže ji lze považovat - zejména za přihlédnutí ke všem
okolnostem případu a k poměrům žalovaného - za ospravedlňující jeho nečinnost
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 628/2013,
uveřejněný pod č. 51/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek
téhož soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007).
V dané věci z obsahu spisu vyplývá, že kvalifikované vyjádření k žalobě bylo
zástupcem žalovaného sepsáno dne 16. 1. 2017, že soudu prvního stupně bylo
dodáno do datové schránky následujícího dne 17. 1. 2017 spolu se žádostí
žalovaného o prodloužení soudcovské lhůty podle § 55 věty druhé o. s. ř. k
podání kvalifikovaného vyjádření k žalobě, kterou žalovaný náležitě odůvodnil,
a sdělil okolnosti, proč došlo k odeslání vyjádření o jeden den později, a že
soud prvního stupně byl připraven vyhlásit bez jednání dne 27. 4. 2017 rozsudek
(viz čl. p. v.) a teprve po podání dovolání žalovaným bylo vyhlášení rozsudku
soudem prvního stupně zrušeno (viz čl. p. v.).
Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, judikoval:
„Fikce uznání dle § 114b odst. 5 občanského soudního řádu nemůže nastoupit a
rozsudek pro uznání nelze vydat v situaci, kdy žalovaný zřetelně projeví jednak
svůj nesouhlas s žalobou a jednak svůj zájem účastnit se projednání věci a
vyřešení sporu bez jakéhokoli záměrného ztěžování, zdržování či oddalování
postupu soudu. Fikcí uznání a následně vydáním rozsudku pro uznání také nelze
fakticky sankcionovat žalovaného... Naopak, tato právní úprava je vyhrazena pro
případy lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného, jejíž akceptace by byla z
pohledu žalobce nespravedlivá, a proto může mít onen přísný důsledek v podobě
předstírání, že žalovaný nárok žalobce uznal. K fikci uznání je tedy nutno
přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v
případech skutečně nesporných“. Dále v tomto nálezu poukázal i na nález ze dne
19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, v němž vyslovil: „V případech, kdy je z
chování žalovaného zřejmé, že s žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit (to lze
dovodit třeba i ze skutečnosti, že se v řízení nechá zastoupit advokátem, se
svým vyjádřením k žalobě nevyčkává až na konec stanovené lhůty apod.), stává se
mechanická aplikace § 153a odst. 3 o. s. ř. neslučitelná se zásadami, na nichž
stojí občanský soudní řád, a tím i s kautelami spravedlivého procesu“. Rovněž v
něm zdůraznil, že „pokud je to za daných okolností možné, soud je povinen
aktivně konat a učinit přiměřená opatření k ochraně práv žalovaného“, a že
„podle § 1 o. s. ř. náleží mezi základní principy civilního soudního řízení
spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k
zachovávání zákonů a k úctě k právům jiných“ [k tomu srov. nález Ústavního
soudu ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 176/96, nebo ze dne 1. 4. 2014, sp.
zn. IV. ÚS 2503/13].
Dovolateli ovšem nelze přisvědčit v jeho názoru uvedeném v doplnění dovolání,
neboť okolnost, že Státní pozemkový úřad vydal dne 24. 7. 2017 v totožné věci
rozhodnutí, jímž zamítl návrh žalobkyně na vydání předmětného a dalších pozemků
z důvodu, že se nejedná o zemědělské nemovitosti, nepředstavuje nedostatek
pravomoci soudu ve smyslu § 7 odst. 1 a 2 o. s. ř., byť žalobkyně podala žalobu
o nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření dohody o vydání předmětného
pozemku ještě před rozhodnutím správního orgánu (k tomu srov. § 10 odst. 4
zákona č. 428/2012 Sb., z kterého vyplývá, že nedojde-li k uzavření dohody o
vydání věci podle odstavce 2 nebo podle § 11, může se oprávněná osoba obrátit
ve lhůtě 3 let na soud s návrhem, aby nahradil chybějící projev vůle povinné
osoby, jinak její nárok zanikne. Lhůta pro podání návrhu podle věty první
počíná běžet marným uplynutím lhůty 6 měsíců stanovené v odstavci 2 nebo v §
11).
Protože napadené usnesení odvolacího soudu není správné a protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro změnu
rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud je zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto jeho
rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení (§ 243e odst.
2 věta druhá o. s. ř.), aniž bylo pro předčasnost na místě zabývat se dalšími
námitkami v dovolání.
Soud prvního stupně v novém rozhodnutí o návrhu žalovaného na prodloužení lhůty
k podání písemného vyjádření k žalobě (§ 114b odst. 2 a § 55 věta druhá o. s.
ř.) znovu posoudí, zda v daném případě lze žalovaným tvrzené a doložitelné
okolnosti, pro něž podal písemné vyjádření k žalobě o jeden den později,
považovat - zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům
žalovaného - za vážný důvod ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je v dalším řízení pro soudy obou
stupňů závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto
rozhodnutím dovolacího soudu se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 23. 7. 2002, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 7. 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu