23 Cdo 3349/2021-134
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a
soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci
žalobkyně Iv & vf s. r. o., se sídlem v Praze 8, Primátorská 296/38,
identifikační číslo osoby 24701921, zastoupené JUDr. Valerií Vodičkovou,
advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 792/40, proti žalované Mateřská škola
Nedakonice, okr. Uherské Hradiště, příspěvková organizace, se sídlem v
Nedakonicích, č. p. 236, identifikační číslo osoby 75022991, zastoupené Mgr.
Zdeňkem Machem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 20, o zrušení
rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 26/2020, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2021, č.
j. 2 Cmo 43/2021-98, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 2.178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
zástupce žalované.
2020 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, podala
žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné
dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.
s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné a
navrhuje, aby jej Nejvyšší soud odmítl.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím
řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9.
2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné
obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným
dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být
posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že rozhodčí soud usnesením ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. Rsp 385/19, rozhodl o tom, že není dána pravomoc rozhodčího soudu
k projednání a rozhodnutí věci (výrok I.), řízení se zastavuje (výrok II.) a
žalobkyně nese zaplacený soudní poplatek ve výši 11.000 Kč a další výlohy s
řízením spojené ze svého (výrok III.). Následující den dne 24. 3. 2020 bylo pod
sp. zn. Rsp 385/19 rozhodčím soudem vydáno rozhodnutí, označené jako rozhodčí
nález, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů právního zastoupení žalované ve
výši 25.017,96 Kč, které byly uloženy žalobkyni zaplatit žalované. Jestliže dovolatelka namítá, že odvolací soud pochybil, jestliže rozhodl o
náhradě nákladů řízení rozhodčím nálezem, pak přehlíží, že, jak vyplývá ze
zjištění odvolacího soudu, dle § 38 odst. 1 Řádu rozhodčího soudu se rozhodčí
nález vydává v případech, kdy se rozhoduje ve věci samé nebo ukládá povinnost
nahradit náklady řízení (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2950/2010). Jak přitom plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo
4461/2017, uveřejněného pod číslem 43/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, podáním návrhu na zahájení rozhodčího řízení u stálého rozhodčího
soudu se žalobce podřizuje pravidlům vydaným tímto stálým rozhodčím soudem. Dle zjištění odvolacího soudu podle § 55 odst. 5 věty první Řádu Rozhodčího
soudu „žalobkyni stíhá povinnost hradit náklady rozhodčího řízení žalované,
která jeho zahájení svým úkonem nevyvolala, a tedy nepříznivé majetkové
důsledky s rozhodčím řízením související se jí nemohou dotknout“. Závěr odvolacího soudu, že nedostatek pravomoci rozhodčího soudu z důvodu
neplatnosti rozhodčí smlouvy nebrání vydat rozhodčí nález o náhradě nákladů
řízení, je tak v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že
žalobkyně se samotným podáním návrhu na vydání rozhodčího nálezu dobrovolně
podřídila pravidlům, podle nichž rozhodčí soud rozhoduje, což lze vztáhnout i
na rozhodování o nákladech rozhodčího řízení, aniž by na tento závěr měla vliv
skutečnost, že rozhodčí řízení skončilo usnesením o zastavení řízení, v němž
rozhodčí soud konstatoval, že nemá pravomoc k meritornímu rozhodnutí věci z
důvodu neplatné rozhodčí doložky (srov. obdobně již výše uvedený rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4461/2017). Nejvyšší soud zdůrazňuje, že
žalobkyně zahájila rozhodčí řízení dobrovolně podáním návrhu k rozhodčímu
soudu, a podřídila se tak Řádu vydanému rozhodčím soudem v souladu s § 13 odst. 2 zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Pravidla Řádu nadto musela být žalobkyni známa, neboť je veřejně dostupný. V
této souvislosti tedy nemůže být relevantní ani námitka žalobkyně, že vydáním
nálezu sp. zn. Rsp 385/19 o náhradě nákladů řízení bylo porušeno její právo
vyplývající z čl. 4 Listiny základních práv a svobod.
Ohledně námitky, že nezavinila zastavení řízení a že soudy neměly přiznat
žalované náhradu nákladů rozhodčího řízení podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., žalobkyně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel
povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených
hledisek považuje za splněné, což však žalobkyně v dovolání neučinila. Pouhá
kritika právního posouzení odvolacího soudu nepostačuje (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Ani v dalších námitkách dovolatelka nevymezuje takovou konkrétní otázku, jež by
v dovolacím řízení měla být řešena, svou polemikou s právními závěry odvolacího
soudu nespecifikuje ani případnou judikaturu Nejvyššího soudu, s níž by závěry
odvolacího soudu měly být v rozporu. Není tomu tak ani v případě citace
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4038/2017,
vyjadřujícímu se obecně k otázce principu legitimního očekávání (str. 16
dovolání). Přípustnost dovolání konečně nemůže založit ani polemika dovolatelky
s případnými skutkovými zjištěními odvolacího soudu či poukaz na možné vady
řízení. Namítá-li dovolatelka porušení svých práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod, pak může být toto předmětem dovolacího přezkumu, jen
pokud dovolatel i při namítání porušení svých ústavně zaručených práv řádně
vymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích §
237 až 238a o. s. ř. (srov. bod 57 a 58 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne
28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, či odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze
dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16). Dovolatelka výslovně napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i
ve druhém výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti nákladovému výroku
napadeného rozsudku však dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k
tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Krom toho by proti výroku
o nákladech řízení nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání
stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 1. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu