23 Cdo 3363/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve
věci žalobkyně České podnikatelské pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, se
sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/23, PSČ 186 00, IČO 63998530, zastoupené Mgr.
Tomášem Šetinou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Doudlebská 1699/5, PSČ 140 00,
proti žalovanému J. Z., se sídlem v Olomouci, Na Vozovce 196/7, PSČ 770 00, IČO
68179324, zastoupenému JUDr. Jiřím Staňkem, advokátem, se sídlem v Olomouci,
Žerotínovo náměstí 215/8, PSČ 779 00, o zaplacení částky 870 050 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 EC 640/2011,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v
Olomouci ze dne 2. května 2013, č. j. 69 Co 119/2013-160, ve znění opravného
usnesení ze dne 15. srpna 2013, č. j. 69 Co 119/2013-191, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 2. května
2013, č. j. 69 Co 119/2013-160, ve znění opravného usnesení ze dne 15. srpna
2013, č. j. 69 Co 119/2013-191, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 7.
ledna 2013, č. j. 19 EC 640/2011-130, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu
v Olomouci k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobkyně v rozsahu, ve kterém směřovalo proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 2. května 2013, č. j. 69
Co 119/2013-160, ve výroku pod bodem II, se odmítá.
I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Žalobkyně zaplacení žalované částky požadovala z titulu regresního nároku
pojistitele podle § 10 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 10 odst. 2 písm. a)
zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu (pozn.: v rozhodném
znění, tj. ve znění ke dni 28. května 2010, za „škodu“) způsobenou provozem
vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění
odpovědnosti z provozu vozidla). Soud prvního stupně zjistil, že v době pojistné události (nehody), ke které
došlo dne 28. května 2010, bylo vozidlo značky MAN, registrační značky 1M9
1732, jehož vlastníkem byl žalovaný, postiženo závadou levé přední listové
pružiny spočívající ve zlomení a ztrátě spodní části listu. Horní list
nevydržel namáhání a praskl, čímž došlo k vybočení nápravy a vytočení vozidla,
což bylo příčinou nehody. Soud prvního stupně věc právně posoudil tak, že shledal pasivní legitimaci
žalovaného jako pojistníka, vlastníka a provozovatele vozidla a aplikoval § 10
odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu
vozidla s tím, že dle názoru soudu prvního stupně jde o nárok odlišný od nároku
dle § 427 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a
tudíž v daném případě není provozovatel dopravního prostředku odpovědný
objektivně. Vzhledem k tomu, že závada na vozidle byla těžko zjistitelná a
jinak bylo vozidlo technicky způsobilé a pravidelně kontrolované, došel soud
prvního stupně k závěru, že žalovaný o vozidlo pečoval s péčí řádného hospodáře
a své základní povinnosti týkající se provozu na pozemních komunikacích
neporušil. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze
dne 2. května 2013, č. j. 69 Co 119/2013-160, ve znění opravného usnesení ze
dne 15. srpna 2013, č. j. 69 Co 119/2013-191, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve správném znění tak, že náhradu nákladů řízení je žalobkyně povinna
zaplatit žalovanému k rukám JUDr. Jiřího Staňka, advokáta (výrok pod bodem I),
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně. Podle
odvolacího soudu nelze akceptovat názor, že by každé způsobení škody vozidlem,
jehož technický stav neodpovídá požadavkům bezpečnosti provozu na pozemních
komunikacích (při existenci příčinné souvislosti mezi neodpovídajícím
technickým stavem a škodou), bylo porušením povinnosti zakládajícím regresní
nárok pojistitele. V opačném případě by provozovatel odpovídal i za skryté
závady, které nebyly odhaleny při technické prohlídce ve stanici technické
kontroly. Pojištění by tak ztrácelo smysl, zároveň by takový výklad vedl k
nelogickému důsledku, kdy osoba dbalá povinností by byla povinna plnit
pojistiteli a na druhé straně osoba, která způsobí škodu, by nehradila ničeho. Postiženi by byli i ti provozovatelé, kteří o vozidla pečují řádně.
Odvolací
soud uzavřel, že regres pojistitele může založit pouze takové provozování
vozidla technickým stavem neodpovídajícímu požadavkům bezpečnosti provozu,
pokud nedostatky technického stavu jsou zřejmé nebo zjistitelné při vynaložení
obvyklé opatrnosti, resp. pokud je toto provozování doprovázeno jiným porušením
právní povinnosti při péči o technický stav vozidla. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost
dovozuje podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka nesouhlasí s výkladem ustanovení § 10 zákona o pojištění
odpovědnosti z provozu vozidla, jak jej podal odvolací soud. Dovolatelka dále
poukazuje na obsah uvedeného ustanovení a dále na obsah § 36 a § 37 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu na pozemních komunikacích. Rovněž upozorňuje
na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne
25. května 2010, sp. zn. 25 Cdo 358/2008. Podle dovolatelky není ve věci vyjasněno a je otázkou, kterou dovolací soud
doposud neřešil ve své rozhodovací praxi, zda žalovaný v této věci porušil
povinnost ve smyslu ustanovení § 10 odst. 2 písm. a) zákona o pojištění
odpovědnosti z provozu vozidla, tj. zda skutečně provozoval vozidlo, které
svojí konstrukcí nebo technickým stavem neodpovídá požadavkům bezpečnosti
provozu na pozemních komunikacích, obsluhujících osob, přepravovaných osob a
věcí. Podle názoru dovolatelky tedy jde v této věci o teoretické vymezení
skutkové podstaty provozování technicky nezpůsobilého vozidla ve smyslu § 10
odst. 2 písm. a) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Dovolatelka dále poukazuje na možný rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2012, sp. zn. 23 Cdo 4550/2011. Dovolatelka má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu. Dle názoru dovolatelky je irelevantní, s jakou péčí žalovaný dbal o stav svých
vozidel. Pro posouzení věci je významné, že žalovaný provozoval vozidlo
technicky nezpůsobilé a právě toto porušení povinnosti bylo v příčinné
souvislosti se vznikem škody, a tedy zakládá zákonný regresní nárok dovolatelky
vůči žalovanému.
Dovolatelka rovněž napadla výrok odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího
řízení, kterým odvolací soud přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení zvýšenou
o částku soudního poplatku ve výši 43 500 Kč, kterou však žalovaný nevynaložil. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále opět jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou
zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.) posuzoval, zda
je dovolání přípustné. Přípustnost dovolání je dovozována z ustanovení § 237 o. s. ř., když
dovolatelka má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Z
argumentace dovolatelky vyplývá, že přípustnost dovolání dovozuje i z toho, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, při jejímž
řešení se odvolací odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2012, sp. zn. 23 Cdo
4550/2011. Konkrétně má jít o otázku, zda žalovaný provozoval vozidlo, které svojí
konstrukcí nebo technickým stavem neodpovídá požadavkům bezpečnosti provozu na
pozemních komunikacích, obsluhujících osob, přepravovaných osob a věcí, tj. o
otázku teoretického vymezení skutkové podstaty provozování technicky
nezpůsobilého vozidla ve smyslu § 10 odst. 2 písm. a) zákona o pojištění
odpovědnosti z provozu vozidla – to dovolatelka dále v dovolání konkretizovala
tak, že je rozhodné, zda lze porušením povinnosti ve smyslu § 10 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla rozumět
jen takové provozování, při němž má provozovatel (resp. osoba, které vozidlo
svěří) možnost rozpoznat při zachování obvyklé opatrnosti neodpovídající
technický stav, resp. plněním svých povinností při péči o vozidlo tomuto stavu
předejít. Dovolání je pro řešení této otázky přípustné. Dovolání je i důvodné. Podle § 2 písm. f) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla se pro
účely tohoto zákona rozumí… pojištěným ten, na jehož odpovědnost za škodu se
pojištění odpovědnosti vztahuje. Podle § 10 odst. 1 písm. b) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla
má pojistitel proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil,
jestliže prokáže, že pojištěný… porušil základní povinnost týkající se provozu
na pozemních komunikacích a toto porušení bylo v příčinné souvislosti se
vznikem škody, za kterou pojištěný odpovídá,…
Podle § 10 odst. 2 písm.
a) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla
se porušením základních povinností při provozu vozidla na pozemních
komunikacích pro účely tohoto zákona rozumí… provozování vozidla, které svojí
konstrukcí nebo technickým stavem neodpovídá požadavkům bezpečnosti provozu na
pozemních komunikacích, obsluhujících osob, přepravovaných osob a věcí,…
Již v minulosti Nejvyšší soud judikoval (v rozsudku ze dne 25. července 2012,
sp. zn. 23 Cdo 4550/2011, na který správně poukázala dovolatelka), že „z
hlediska regresního nároku dle ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. není… zavinění pojištěného rozhodující; právo postihu se spojuje s
tím, že pojistitel prokáže „pouze to“, že pojištěný porušil základní povinnost
týkající se provozu na pozemních komunikacích (přičemž skutkové podstaty, které
jsou pro účely zákona č. 168/1999 Sb. porušením těchto základních povinností,
jsou vymezeny v odst. 2 uvedeného ustanovení) a toto porušení bylo v příčinné
souvislosti se vznikem škody, za kterou pojištěný odpovídá“. Jedná se tedy o
odpovědnost objektivní, přičemž zákon nepřipouští liberaci pojištěného z
důvodu, z jakého zamítavé rozhodnutí soud prvního stupně potvrdil odvolací soud
– skutečnost, že provozovatel vozidla o něj řádně pečuje, nehraje z hlediska
odpovědnosti dle § 10 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o pojištění
odpovědnosti z provozu vozidla žádnou roli. V obecné rovině je třeba souhlasit s odvolacím soudem, že vedle výkladu norem
podle jejich doslovného znění je nutno normy vykládat podle jejich účelu
(teleologicky). K otázce napětí mezi doslovným a teleologickým výkladem se v
řadě nálezů, příp. stanovisek, vyslovil Ústavní soud ČR (viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st-1/96, nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97). Výchozí tezi v této souvislosti
zformuloval přitom v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/97. Konstatoval, že neudržitelným
momentem používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z jazykového
výkladu; jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované
právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu
(k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad,
výklad e ratione legis atd.). V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 pak uvedl: „Soud není absolutně vázán doslovným
zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy
to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická
souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním
právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle;
rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci.“
V posuzované věci však odvolací soud své odchýlení od doslovného znění normy
(či spíše konstrukci odlišného pravidla, kdy namísto pravidla stanovícího
objektivní odpovědnost bez možnosti liberace, vytváří pravidlo stanovící
objektivní odpovědnost s možností liberace) odůvodnil nesprávně. Odchýlení od
doslovného znění normy nebylo na místě.
Odvolací soud opomněl, že v posuzované věci se má pojištění odpovědnosti za
škodu vztahovat na škodu způsobenou provozem dopravního prostředku a mající
původ v provozu, přičemž nebyl dán liberační důvod podle § 430 obč. zák. Provozovatel by tak byl povinen nahradit poškozenému jakoukoliv škodu bez
ohledu na zavinění (a bez možnosti liberace). Díky úpravě zákona o pojištění
odpovědnosti z provozu vozidla tuto škodu hradí pojišťovna, avšak v situacích,
které zákonodárce taxativně stanovil v § 10 zákona o pojištění odpovědnosti z
provozu vozidla, má pojišťovna vůči pojištěnému (který se v této situaci
shoduje s provozovatelem vozidla) originární regresní nárok – rozsah skutkových
podstat, ve kterých má pojištěný povinnost hradit pojišťovně to, co za něho
plnila poškozenému, je však výrazně menší, než rozsah § 427 obč. zák. Porušení
povinností vymezených ve skutkových podstatách obsažených v § 10 zákona o
pojištění odpovědnosti z provozu vozidla zákonodárce považuje za tak závažná
porušení povinností, že pojištěného zbavuje obvyklých výhod pojištění (tedy
přenesení nákladů vzniklých v důsledku pojistné události na pojišťovnu). V
případech vymezených v § 10 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla
tak účelem povinného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem
vozidla zůstává pouze ochrana zájmů poškozeného (aby se v případě škody
způsobené provozem vozidla mohl hojit na subjektu, u něhož je vyšší
pravděpodobnost, že bude plnit dobrovolně a bude dostatečně solventní – tedy na
pojišťovně). Není tudíž správný závěr odvolacího soudu, že v případě nemožnosti
liberace pojištěného by pojištění ztrácelo smysl, neboť primární účel (ochrana
zájmů poškozeného) zůstává zachován. Skutková podstata stanovená v § 10 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o
pojištění odpovědnosti z provozu vozidla tak může být naplněna nejen takovým
provozováním, při němž má provozovatel (resp. osoba, které vozidlo svěří)
možnost rozpoznat při zachování obvyklé opatrnosti neodpovídající technický
stav, resp. plněním svých povinností při péči o vozidlo tomuto stavu předejít,
ale jakýmkoliv provozováním vozidla, které svojí konstrukcí nebo technickým
stavem neodpovídá požadavkům bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích,
obsluhujících osob, přepravovaných osob a věcí. Jak vyplývá ze shora uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud je proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. včetně závislých výroků o
náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.] zrušil. Protože
důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle § 243e o. s. ř. i
toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání žalobkyně směřovalo též proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku pod
bodem II, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, když
žalobkyně nesouhlasila s tím, že do těchto nákladů byl započten i soudní
poplatek, který však žalovaný nehradil. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mj.
uvedeno, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 až
238a o. s. ř. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Tomuto požadavku však dovolatelka v rozsahu, ve kterém dovolání směřovalo proti
výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, nevyhověla a v
dovolacím řízení nelze v této části pro shora uvedenou vadu pokračovat. Dovolání se navíc stalo bezpředmětným, neboť po podání dovolání vydal odvolací
soud opravné usnesení, podle něhož vyloučil soudní poplatek z přiznané náhrady
nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobkyně směřující
proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem II odmítl. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.