ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci
žalobkyně Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, se
sídlem v Praze 4, Budějovická 5, PSČ 140 21, identifikační číslo osoby
63998530, proti žalovaným 1) O. V., zastoupenému Mgr. Michalem Pavlasem,
advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 4/3, 2) K. E.,
zastoupenému JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem, se sídlem v Českých
Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 36, o zaplacení částky 864.619,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 333/2008, o
dovolání žalobkyně a druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 21. června 2011, č. j. 8 Co 2448/2010-259, ve znění
opravného usnesení ze dne 23. srpna 2011, č. j. 8 Co 2448/2010-276, takto:
I. Dovolání žalobkyně a druhého žalovaného se zamítají.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit prvému žalovanému na náhradu
nákladů dovolacího řízení částku 33.120,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku, k rukám jeho zástupce.
III. Ve vztahu mezi druhým žalovaným a žalobkyní nemá žádný z
účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení žalované částky vůči žalovaným
(společně a nerozdílně) poté, co prvý žalovaný dne 31. července 2007 způsobil
provozem osobního automobilu zn. Citroën Xantia, jehož majitelem a
provozovatelem byl druhý žalovaný, škodu na zdraví nezletilému H. P., který na
následky zranění zemřel. Žalobkyně z titulu pojištění odpovědnosti z provozu
uvedeného vozidla vyplatila pojistné celkem ve výši 864.619,- Kč. Regresní
náhrady podle ustanovení § 10 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti
za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů
(zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon č. 168/1999 Sb.“) se domáhala s odůvodněním, že prvý
žalovaný zavinil škodu tím, že od druhého žalovaného převzal a užil vozidlo
nesplňující technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem (porušil
tak svoji povinnost podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. a/ zákona č. 361/2000
Sb.), čímž porušil základní povinnosti při provozu vozidla na pozemní
komunikaci dle ustanovení § 10 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. Druhý
žalovaný porušil povinnosti provozovatele vozidla, který nesmí přikázat nebo
dovolit, aby bylo v provozu na pozemních komunikacích užito vozidlo, které
nesplňuje podmínky stanovené zvláštním právním předpisem (ustanovení § 10 odst.
2 písm. a/ zákona č. 168/1999 Sb. ve spojení s ustanovením § 37 zákona č.
56/2001 Sb.)
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 28. května 2010, č. j. 6 C 333/2008-125,
uložil žalovanému č. 2 povinnost zaplatit žalobkyni částku 864.619,- Kč s
příslušenstvím (bod I. výroku), proti žalovanému č. 1 žalobu zamítl (bod II.
výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. a IV. výroku). K odvolání žalobkyně a druhého žalovaného odvolací soud rozsudkem v
záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně o tom,
že žalobkyně vyplatila z titulu pojištění odpovědnosti z provozu vozidla
Citroën Xantia na základě pojistné smlouvy uzavřené s druhým žalovaným pojistné
plnění ve výši žalované částky, že prvý žalovaný (řidič vozidla) byl rozsudkem
Okresního soudu v Písku ze dne 14. března 2008, č. j. 11 T 120/2007-126, uznán
vinným trestným činem ublížení na zdraví dle ustanovení § 224 odst. 1 trestního
zákona za výše popsaný skutek. Znaleckým posudkem znalce E. S. bylo dále
zjištěno, že u předmětného vozidla byla neúčinná parkovací brzda, která tvořila
technickou nezpůsobilost vozidla k provozu na pozemních komunikacích. Brzdný
neúčinek parkovací brzdy byl dovozen ze zjištěného stavu lanovodů předních kol. Odvolací soud se ztotožnil s tím, že se soud prvního stupně ve smyslu
zákona č. 168/1999 Sb. zabýval u každého z žalovaných zvlášť splněním podmínek
pro regresní nárok žalobkyně. Souhlasil přitom s jeho závěrem o tom, že prvý
žalovaný, ač porušil jiné zákonné povinnosti, svým jednáním nenaplnil žádnou z
podmínek postižního nároku vymezených v ustanovení § 10 odst. 1 citovaného
zákona. Argumentovala-li žalobkyně tím, že prvý žalovaný porušil základní
povinnost týkající se provozu na pozemních komunikacích (písm. b/ § 10 odst. 1
zákona č. 168/1999 Sb.), pak odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně,
tuto argumentaci nesdílel s poukazem na odst. 2 uvedeného ustanovení, kde jsou
vymezeny skutkové podstaty, které jsou pro účely tohoto zákona (č. 168/1999
Sb.) porušením těchto základních povinností. Pojem „provozování vozidla“ nutno
vztahovat toliko k jeho provozovateli, nikoli k řidiči. V projednávané věci
není prvý žalovaný, jako řidič vozidla, jehož provozem byla způsobena žalobkyní
nahrazená škoda, pasivně legitimován. Tudíž ve vztahu k tomuto žalovanému je
zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné. Co se týče regresního nároku žalobkyně vůči druhému žalovanému (jako
vlastníku a tím provozovateli předmětného vozidla), vyšel odvolací soud z toho,
že závada na brzdném systému předmětného vozu byla v řízení prokázána znaleckým
posudkem znalce S., přičemž je rozhodné, že byla prokázána existence této vady
v době škodné události. Jelikož se soud prvního stupně nezabýval otázkou
příčinné souvislosti mezi zjištěným porušením základní povinnosti a vznikem
škody, za kterou pojištěný odpovídá, provedl odvolací soud v souladu s
ustanovením § 213 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), důkaz shora uvedeným trestním
rozsudkem Okresního soudu v Písku s tím, že je tímto rozhodnutím ve smyslu
ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán.
Skutek, za který byl prvý žalovaný
uznán vinným, spočíval v tom, že s vozidlem vyjel (bez kontroly) i přesto, že u
něho byla neúčinná parkovací brzda, přičemž její nefunkčnost byla důvodem, proč
se vozidlo rozjelo pozadu z mírného kopce, kde následně srazilo stojícího
poškozeného. Dle odvolacího soudu je tak (mimo jiné) tímto vymezením skutku
dostatečně prokázána zákonem požadovaná příčinná souvislost mezi porušením
povinnosti provozovatele a vznikem škody, za níž odpovídá. Zdůraznil přitom, že
v dané věci není uplatňováno právo na náhradu škody, ale specifický postižní
nárok pojišťovny. Proto není při prokázání souvislosti technické nezpůsobilosti
vozidla se vzniklou nehodou rozhodné, v jaké míře se na nehodovém ději podílely
i jiné (další) příčiny, např. chování řidiče.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně i druhý žalovaný, oba
odvozujíce jeho přípustnost z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Žalobkyně nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že prvý žalovaný,
který nehodu způsobil, není ve věci pasivně legitimován, neboť není
provozovatelem škodícího vozidla, ale toto vozidlo pouze řídil. Odkazuje na
ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., z něhož vyplývá, že pojištění
odpovědnosti se vztahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu způsobenou
provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě. Domnívá se, že „zákonodárce v
ustanovení § 6 odst. 1 a v ustanovení § 10 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999
Sb. měl v rámci tohoto zákona za slova stejného významu slovo provoz vozidla (§
6 odst. 1) a provozování vozidla (§ 10 odst. 2 písm. a/)“. Je přesvědčena, že
„provoz vozidla“ a „provozování vozidla“ nelze rozlišovat, protože jde o stejné
pojmy a o stejný praktický výsledek. Žalobkyně závěrem navrhuje, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. K dovolání žalobkyně se vyjádřil první žalovaný. Odkazuje na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 848/2005, kde se dle jeho názoru jednalo o
shodný případ jako v projednávané věci. Otázka, která by dle žalobkyně měla být
pokládána za otázku zásadního právního významu, tedy byla již v judikatuře
Nejvyššího soudu zodpovězena. Druhý žalovaný napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním, uplatňuje dovolací
důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tedy že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a
že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle
žalovaného by dovolací soud měl vyřešit tyto otázky zásadního právního významu:
a) jaká je vzájemná souvislosti ustanovení § 10 odst. 2 písm. a) zákona
č. 168/1999 Sb. a ustanovení § 36 odst. 1 a odst. 3 a § 37 písm. a) zákona č. 56/2001 Sb.,
b) zda vozidlo, které je způsobilé dle zákona č. 56/2001 Sb., může být
současně vozidlem, které svým technickým stavem neodpovídá požadavkům
bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích dle ustanovení § 10 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb.,
c) jaká závada na vozidle se rozumí provozováním vozidla, které svojí
konstrukcí nebo technickým stavem neodpovídá požadavkům bezpečnosti provozu na
pozemních komunikacích dle ustanovení § 10 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999
Sb.,
d) zda se „provozování vozidla“ dle ustanovení § 10 odst. 2 písm. a)
zákona č. 168/1999 Sb. může vztahovat toliko k jeho provozovateli, nebo i k
jeho řidiči,
e) zda se v případě porušení základní povinnosti dle ustanovení § 10
odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. a provozování vozidla, které neodpovídá
požadavkům bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích dle ustanovení § 10
odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. jedná o objektivní odpovědnost
provozovatele,
f) zda v případě, že soud nesplní poučovací povinnost dle ustanovení §
118a o. s. ř., lze i přes poučení dle ustanovení § 119a o. s. ř. odmítnout ve
smyslu ustanovení § 205a o. s. ř.
účastníkem navržený důkaz. Druhý žalovaný namítá, že odvolací soud neposoudil otázku, zda jsou splněny
podmínky na náhradu toho, co za žalované plnila žalobkyně, po právní stránce
správně. Domnívá se, že ne každá závada na vozidle je závadou, která způsobuje,
že vozidlo neodpovídá požadavkům bezpečnosti provozu na pozemních
komunikacích. Pro úspěšné uplatnění postižního nároku pojišťovnou se musí
jednat o zaviněné porušení základní povinnosti, týkající se provozu na
pozemních komunikacích, provozovatelem vozidla. Stejně tak nesouhlasí s
posouzením otázky pasivní legitimace prvého žalovaného. Závěrem druhý žalovaný
navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k novému projednání a rozhodnutí. K dovolání druhého žalovaného (resp. pouze k vymezené otázce pod písmenem d/)
se vyjádřil první žalovaný. Dle jeho názoru se již s touto právní otázkou
Nejvyšší soud vypořádal ve svém rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 848/2005, na které
poukazuje již ve vyjádření k dovolání žalobkyně. Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem
poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od
1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony. Dovolání žalobkyně i druhého žalovaného bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolací
soud se proto zabýval jejich přípustností. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení § 237 o. s. ř. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím (§ 237 odst. 1
písm. a/ o. s. ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního
stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by
dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po
právní stránce zásadně významné. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se
nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího
soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. není založena již tím, že
dovolatel(ka) tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost
dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o
zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací
přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek
zásadního právního významu. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá
přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se
zabývat uplatněnými dovolacími důvody. Dovolací soud se zabýval nejprve posouzením přípustnosti dovolání druhého
žalovaného, který uplatňuje dovolací důvody dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Polemikou s právními závěry odvolacího soudu vymezenými výše pod písmeny a/ až
c/) nepředkládá dovolatel žádnou otázku zásadního právního významu napadeného
rozhodnutí. Ze skutkových zjištění soudů, jimiž je dovolací soud vázán,
vyplývá, že na předmětném voze v době škodné události se vyskytovala vada v
brzdném systému. Nelze ničeho vytknout závěru odvolacího soudu, že takové
vozidlo podle ustanovení § 36 odst. 10 vyhlášky č. 341/2002 Sb. je vozidlem
nezpůsobilým k provozu na pozemních komunikacích a jako takové je nelze na
pozemních komunikacích podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 56/2001 Sb. provozovat. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nezakládá ani
dovolací námitka druhého žalovaného v dovolání vymezená pod písmenem e). Z
hlediska právního posouzení této otázky se odvolací soud nikterak neodchýlil od
dosavadní judikatury Nejvyššího soudu. Jeho závěr o tom, že nerozhodné z
hlediska aplikované právní normy a zásadně objektivní odpovědnosti
provozovatele vozu je i to, zda a v jakém rozsahu byl s vadou seznámen a zda o
ni informoval prvého žalovaného při předání vozu, je v souladu s ustálenou
judikaturou dovolacího soudu, podle níž za škodu způsobenou provozem motorového
vozidla odpovídá podle ustanovení § 427 a násl. obč. zák. jeho provozovatel,
podle § 420 odst. 1 obč. zák. pak jeho řidič (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 1. července 2008, sp. zn. 25 Cdo 990/2008), pokud způsobil škodu
zaviněným porušením právní povinnosti, nejde-li o případ uvedený v § 420 odst. 2 obč. zák. (srov. též rozsudek publikovaný pod č. 29/1979 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Osobou, která je objektivně odpovědná za škodu
způsobenou provozem dopravních prostředků, je zásadně provozovatel dopravního
prostředku, a to i tehdy, jestliže v okamžiku vzniku škody sám neřídil.
Pouze v
případě, že dopravní prostředek byl použit bez vědomí nebo proti vůli
provozovatele, odpovídá za škodu ten, kdo tímto způsobem dopravního prostředku
použil (§ 430 odst. 1 věta první obč. zák.). Společná a nerozdílná odpovědnost
původce škody a provozovatele pak nastupuje v těch případech, kdy provozovatel
zneužití svého dopravního prostředku umožnil svou nedbalostí (§ 430 odst. 1
věta druhá obč. zák.). Z hlediska regresního nároku dle ustanovení § 10 odst. 1
písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. není rovněž zavinění pojištěného rozhodující;
právo postihu se spojuje s tím, že pojistitel prokáže „pouze to“, že pojištěný
porušil základní povinnost týkající se provozu na pozemních komunikacích
(přičemž skutkové podstaty, které jsou pro účely zákona č. 168/1999 Sb. porušením těchto základních povinností, jsou vymezeny v odst. 2 uvedeného
ustanovení) a toto porušení bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody, za
kterou pojištěný odpovídá. Z tohoto pohledu tedy nelze napadenému rozhodnutí
přisuzovat zásadní právní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Druhý žalovaný dále prostřednictvím námitky uvedené pod písmenem f) zpochybňuje
správnost právního závěru odvolacího soudu, že listina (znalecký posudek znalce
Ing. K.), kterou navrhl k důkazu v odvolacím řízení, představuje důkaz, jenž
byl uplatněn v rozporu se zásadou neúplné apelace vyjádřenou v ustanovení §
205a odst. 1 o. s. ř. poté, co z protokolu o jednání vyplývá, že účastníci byly
poučeni soudem dle ustanovení § 119a o. s. ř. V rozsudku ze dne 2. prosince
2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, uveřejněném pod č. 18 v sešitě č. 2 z roku 2005
časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že ve věcech, v nichž je
odvolací řízení ovládáno zásadou neúplné apelace (jako je tomu i v
projednávaném případě), platí, že skutečnosti nebo důkazy, které nebyly
uplatněny před soudem prvního stupně, jsou způsobilým odvolacím důvodem jen v
případech uvedených v ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř., že jiní účastníci než
odvolatel mohou u odvolacího soudu namítat skutečnosti nebo důkazy, které
nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek uvedených v
ustanovení § 205a o. s. ř. nebo tehdy, neplatí-li pro odvolatele omezení
odvolacích důvodů podle ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. (§ 211a o. s. ř.),
že při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem
nebo důkazům, které byly účastníky uplatněny v rozporu s ustanoveními § 205a
nebo § 211a o. s. ř. (§ 213 odst. 3 /nyní odst. 5/ o. s. ř.), a že k přípustným
novým skutečnostem a důkazům smí odvolací soud přihlédnout, jen když byly
uplatněny (§ 212a odst. 3 o. s. ř.). K uvedeným právním názorům se dovolací
soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 9. září 2008, sp. zn. 30 Cdo 1863/2007 a
nemá důvod se od nich odchýlit ani v projednávané věci. Z obsahu spisu vyplývá, že dovolatel v průběhu odvolacího řízení navrhl
provedení důkazu znaleckým posudkem znalce Ing. K. K. ze dne 23. listopadu 2010
(který předložil spolu s odvoláním) s tím, že se domnívá, „že tento důkaz je
přípustný vzhledem k tomu, že vyvrací jeden ze závěrů znalce S.
o tom, že
nefunkčnost jednoho lanovou ruční brzdní soustavy způsobuje nefunkčnost celé
ruční brzdy tak, jak z tohoto závěru vyšel znalec S.“ (srov. protokol o jednání
před odvolacím soudem ze dne 19. května 2011 – č.l. 250 spisu). V této
souvislosti je nutné zdůraznit, že citovaná listina nebyla - podle obsahu spisu
- v průběhu řízení před soudem prvního stupně za důkaz druhým žalovaným
označená. Dovolatel přitom v dovolání tvrdí, že citovaná listina může být
způsobilým odvolacím důvodem z hledisek vymezených v ustanoveních § 205a odst. 1 písm. c) nebo d) o. s. ř. Ve smyslu § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou
skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně,
způsobilým odvolacím důvodem proti meritornímu rozhodnutí soudu prvního stupně
tehdy, má-li jimi být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž
toto rozhodnutí spočívá. Zpochybněním věrohodnosti důkazních prostředků lze
rozumět zejména taková tvrzení a k nim označené důkazy, jež vyvracejí závěry
soudu prvního stupně o tom, že určitý důkazní prostředek je věrohodný a lze z
něj tedy při zjišťování skutkového stavu vycházet, či naopak věrohodný není a
skutkové závěry na něm budovat nelze. Naopak o zpochybnění věrohodnosti
důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně [§ 205a
odst. 1 písm. c) o. s. ř.] se nejedná, jestliže pomocí skutečností a důkazů,
které účastník nově uplatnil v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně
nebo za odvolacího řízení, má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho
zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2003, sp. zn. 21 Cdo
818/2003, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2003, pod
číslem 175). Dovolatel však v souvislosti s důkazem, který označil v odvolacím
řízení (citovaný znalecký posudek), žádným způsobem nezpochybnil věrohodnost
důkazních prostředků, z nichž soud prvního stupně při zjišťování skutkového
stavu vycházel. Z toho, co (prostřednictvím svého zástupce) přednesl při
odvolacím jednání dne 19. května 2011, totiž vyplývá, že předmětný znalecký
posudek měl sloužit k prokázání odlišného skutkového stavu. Na tuto situaci
ovšem ustanovení § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak vyplývá ze shora
uvedeného, nedopadá. Podle ustanovení § 205a odst. 1 písm. d) o. s. ř. jsou skutečnosti nebo důkazy,
které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, způsobilým odvolacím důvodem
proti meritornímu rozhodnutí soudu prvního stupně tehdy, má-li jimi být splněna
povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní
povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností
neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle § 118a
odst. 1 až 3 o. s. ř. Předpokladem pro užití citovaného ustanovení tedy je, že
dovolatel neměl podle obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci úspěch
právě a jen pro neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene, a nikoliv z
jiné příčiny.
V projednávané věci však soud prvního stupně nezaložil své
rozhodnutí (resp. výrok pod bodem I., kterým byla dovolateli uložena povinnost
zaplatit žalobkyni žalovanou částku) na závěru, že dovolatel neunesl břemeno
tvrzení nebo břemeno důkazní. Dovolatel byl ve věci neúspěšný (jak vyplývá z
odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně) na základně právního posouzení věci
vycházejícího ze zjištěného skutkového stavu věci. Z tohoto důvodu nelze
přípustnost uplatnění předmětné listiny (znaleckého posudku Ing. K.) v
odvolacím řízení opřít ani o ustanovení § 205a odst. 1 písm. d) o. s. ř. (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2010, sp. zn. 26 Cdo
2529/2009). Lze uzavřít, že odvolací soud se neodchýlil od výše uvedené
judikatury, pokud znalecký posudek Ing. K. posoudil jako důkaz, jenž byl v
odvolacím řízení uplatněn v rozporu se zásadou neúplné apelace vyjádřenou v
ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud ale shledal dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. pro posouzení otázky, zda postihové právo podle ustanovení §
10 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. stíhá nikoliv řidiče vozidla
(odlišného od provozovatele), ale pouze provozovatele vozidla, neboť tato
otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena. Tuto námitku v dovolání uplatňovala žalobkyně a uplatnil ji i druhý žalovaný
(pod písmenem d/ dovolacích námitek). Podle ustanovení § 2 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb. (ve znění do 31. prosince
2007, dále jen „v cit. znění“) se pro účely tohoto zákona rozumí pojištěným
ten, na jehož odpovědnost za škodu se pojištění odpovědnosti vztahuje. Z
ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., v cit. znění, se dále podává, že
se pojištění odpovědnosti vztahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu
způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě. Podle ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., v cit. znění,
pojistitel má proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil,
jestliže prokáže, že pojištěný porušil základní povinnost týkající se provozu
na pozemních komunikacích a toto porušení bylo v příčinné souvislosti se
vznikem škody, za kterou pojištěný odpovídá. Podle § 10 odst. 2 písm. a) zákona
č. 168/1999 Sb., v cit. znění, se porušením základních povinností při provozu
vozidla na pozemních komunikacích pro účely tohoto zákona rozumí provozování
vozidla, které svojí konstrukcí nebo technickým stavem neodpovídá požadavkům
bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, obsluhujících osob,
přepravovaných osob a věcí. V ustanovení § 10 odst. 2 písm. c) až f) zákona č. 168/1999 Sb., v cit. znění, je pak upraveno, co se rozumí porušením základních
povinností při provozu vozidla na pozemních komunikacích pro účely tohoto
zákona v případě „řízení vozidla“ určitou osobou. Dovolací soud se ztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu, že prvý
žalovaný, ač porušil jiné zákonné povinnosti, svým jednáním nenaplnil žádnou z
podmínek postižního nároku vymezených v ustanovení § 10 odst. 1 citovaného
zákona.
V projednávané věci (dle skutkových zjištění soudů, které nebyly
dovolatelkou zpochybněny) přicházelo v úvahu pouze naplnění podmínky postižního
nároku vymezené v ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) cit. zákona – porušení
základní povinnosti týkající se provozu na pozemních komunikacích (přičemž toto
porušení bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody, za kterou pojištěný
odpovídá). Skutkové podstaty, které jsou pro účely cit. zákona porušením těchto
základních povinností, jsou vymezeny v odst. 2 uvedeného ustanovení. Žalobkyně
se domáhala skutkové podstaty uvedené pod písm. a), podle které se porušením
základních povinností při provozu vozidla na pozemních komunikacích rozumí
provozování vozidla, které svojí konstrukcí nebo technickým stavem neodpovídá
požadavkům bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, obsluhujících osob,
přepravovaných osob a věcí. Dovolatelka se mýlí, dovozuje-li výkladem
ustanovení § 10 odst. 2 písm. a) cit. zákona, že termín „provozování vozidla“,
zahrnuje „provoz“ vozidla i řidičem (odlišným od provozovatele). Termín
„provozování vozidla“ není nikde v zákoně výslovně definován. Z jazykového
výkladu předmětného ustanovení, ale i systematického, s ohledem na vymezení
dalších skutkových podstat pod písmeny c/ až e/ (kde zákonodárce použil „řízení
vozidla“ jako odlišení od „provozování vozidla“), vyplývá, že skutková podstata
vymezená pod písmenem a/ (stejně jako pod písmenem b/) může být naplněna pouze
konáním provozovatele vozidla, nikoliv řidiče (odlišného od provozovatele). Termín „provozování vozidla“ se tak vztahuje k provozovateli, ne k řidiči
vozidla. Obdobné závěry ostatně zaujal Nejvyšší soud i v prvním žalovaným
zmiňovaném rozsudku ze dne 27. listopadu 2006, sp. zn. 32 Odo 848/2005, který
se týkal ale výkladu starší právní úpravy ustanovení § 11 odst. 1 písm. d)
vyhlášky 492/1991 Sb., o právu pojišťovny na náhradu částek vyplacených z
důvodu škody způsobené neoprávněným provozem motorového vozidla. V této věci
provozovatel vozidla svěřil řidiči k užívání vozidlo, které v té době nemělo
platnou technickou prohlídku. Nejvyšší soud dovodil, že náhradu částek
vyplacených z důvodu škody způsobené neoprávněným provozem motorového vozidla
podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 492/1991 Sb. má právo
pojišťovna uplatnit po provozovateli vozidla, nikoliv po řidiči, který v době,
kdy ke škodě došlo, vozidlo řídil (srov. např. i rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 4. května 2005, sp. zn. 32 Odo 399/2004 a ze dne 27. září 2006, sp. zn. 32
Odo 1132/2004). Nejvyšší soud proto uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v posuzované
otázce zásadního právního významu správné a žalobkyni ani druhému žalovanému se
správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo. Z uvedených důvodů
proto dovolací soud dovolání žalobkyně i druhého žalovaného podle ustanovení §
243b odst. 2 o. s. ř. zamítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a prvým
žalovaným je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a
§ 142 odst. 1 o. s. ř.
Žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná, a proto je
povinna nahradit prvému žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení,
které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 27.300,- Kč
podle § 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300,- Kč za jeden úkon právní
služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši
5.520,- Kč. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi druhým žalovaným a
žalobkyní se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1,
věty první o. s. ř., neboť druhý žalovaný s ohledem na výsledek řízení na
náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady
nevznikly (srov. § 142 odst. 1, věta první o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.