26 Cdo 2529/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Lubomíra
Ptáčka ve věci žalobkyně Ing. M. Š., zastoupené Mgr. Petrem Sikorou, advokátem
se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. 1808/3, proti žalované městské části Praha
10, se sídlem v Praze 10, Vršovická 68, o určení práva nájmu bytu, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 211/2006, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2008, č. j. 64 Co
256/2008-56, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. listopadu
2007, č. j. 21 C 211/2006-34, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je – v
důsledku přechodu nájmu bytu podle § 706 odst. 1 věty druhé zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. března 2006 (dále jen „obč.
zák.“) – nájemkyní „bytu č. 4, o velikosti 1+1 s příslušenstvím I. kategorie, v
prvním podlaží domu č. p. 1320, v P. 10, ulice na H. 6“ (dále jen „předmětný
byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
16. října 2008, č. j. 64 Co 256/2008-56, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem
2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li
napadené rozhodnutí vydáno dne 16. října 2008, Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009
Sb. (dále jen „o. s. ř.”).
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (proto, že rozhodnutí soudu
prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním
rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §
237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím
důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; není jím
naopak důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve
zjištěném skutkovém stavu. Dovolací soud zastává názor, že vedle způsobilého
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatelka – s
přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – právě takový dovolací
důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.) uplatnila
(námitkami, jimiž brojila proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp.
proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková
zjištění pro posouzení otázky vedení společné domácnosti s nájemkyní
předmětného bytu aspoň po dobu tří let před její smrtí ve smyslu § 706 odst. 1
věty druhé obč. zák.). Je přitom nerozhodné, že i v této souvislosti formálně
odkázala na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Pro úplnost
zbývá dodat, že k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (a také k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s.
ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání
přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady,
i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.)
zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního
soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo
1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března
2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15.
srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
Prostřednictvím námitek podřaditelných pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř. dovolatelka zpochybnila správnost právního názoru, že
listiny, které navrhla k důkazu v odvolacím řízení, představují důkazy, jež
byly uplatněny v rozporu se zásadou neúplné apelace vyjádřenou v § 205a odst. 1
o. s. ř. Řešení uvedené právní otázky by proto mohlo činit napadené rozhodnutí
zásadně právně významným; z posléze uvedených důvodů však o takové rozhodnutí
jít nemůže.
V rozsudku ze dne 2. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, uveřejněném pod
č. 18 v sešitě č. 2 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud
dovodil, že ve věcech, v nichž je odvolací řízení ovládáno zásadou neúplné
apelace (jako je tomu i v projednávaném případě), platí, že skutečnosti nebo
důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou způsobilým
odvolacím důvodem jen v případech uvedených v ustanovení § 205a odst. 1 o. s.
ř., že jiní účastníci než odvolatel mohou u odvolacího soudu namítat
skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen
za podmínek uvedených v ustanovení § 205a o. s. ř. nebo tehdy, neplatí-li pro
odvolatele omezení odvolacích důvodů podle ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř.
(§ 211a o. s. ř.), že při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží
ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky uplatněny v rozporu s
ustanoveními § 205a nebo § 211a o. s. ř. (§ 213 odst. 3 /nyní odst. 5/ o. s.
ř.), a že k přípustným novým skutečnostem a důkazům smí odvolací soud
přihlédnout, jen když byly uplatněny (§ 212a odst. 3 o. s. ř.). K uvedeným
právním názorům se dovolací soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 9. září
2008, sp. zn. 30 Cdo 1863/2007, a sdílí je i v dané věci.
V posuzovaném případě dovolatelka v průběhu odvolacího řízení navrhla provedení
důkazu žádostí o umístění v ústavu sociální péče ze dne 11. listopadu 2003 a
rozhodnutím městské části Praha 10 ze dne 8. února 2005 (dále též jen „citované
listiny“) s odůvodněním, že „pokud jde o důkaz listinami předloženými
organizační složkou žalované … , dodatečně zjistila, že existuje řada dalších
podkladů“, přičemž konkrétně jmenovala citované listiny. K tomu dodala, že
„tyto důkazy je nutno posuzovat v souvislosti s dalšími důkazy, které byly
provedeny v řízení před soudem I. stupně, zejména pak pokud jde o výpověď
svědka Čiháka, na kterou je třeba nahlížet z pozice jeho osobnosti a hodnotit i
jeho tvrzení, která uvedl v řízení před soudem I. stupně stran příbuzenských
vztahů v domě i ohledně toho, jak byl sporný byt zařízen“ (srov. protokol o
odvolacím jednání na č. l. 54 spisu). V této souvislosti je zapotřebí
zdůraznit, že citované listiny nebyly – podle obsahu spisu – v průběhu řízení
před soudem prvního stupně za důkaz označeny žádnou z účastnic řízení.
Z uvedeného vyplývá, že citované listiny jsou z pohledu § 205a odst. 1 o. s. ř.
důkazy novými (nebyly uplatněny před soudem prvního stupně), které zjevně nelze
podřadit pod ustanovení § 205a odst. 1 písm. a/ (netýkají se podmínek řízení,
věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce /přísedícího/ a ani obsazení soudu),
písm. b/ (dovolatelka jimi nesledovala prokázat existenci vad řízení, jež mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí věci), písm. e/ (dovolatelce se před
soudem prvního stupně dostalo poučení podle § 119a odst. 1 o. s. ř. – srov.
protokol o jednání na č. l. 29 – 33 spisu) a ani písm. f/ o. s. ř. (nenastaly
/nevznikly/ po vyhlášení /vydání/ rozhodnutí soudu prvního stupně).
Zbývá posoudit, zda citované listiny mohou být způsobilým odvolacím důvodem z
hledisek vymezených v ustanoveních § 205a odst. 1 písm. c/ nebo d/ o. s. ř.
Ve smyslu § 205a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. jsou skutečnosti nebo důkazy, které
nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, způsobilým odvolacím důvodem proti
meritornímu rozhodnutí soudu prvního stupně tehdy, má-li jimi být zpochybněna
věrohodnost důkazních prostředků, na nichž toto rozhodnutí spočívá. Nejde však
o zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí
soudu prvního stupně (§ 205a odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), jestliže pomocí
skutečností a důkazů, které účastník nově uplatnil v odvolání proti rozhodnutí
soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení, má být skutkový stav věci
zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím
provedeného hodnocení důkazů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 16. července 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, uveřejněný pod č. 175 v
sešitě č. 10 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura).
V souzené věci pokládal soud prvního stupně za nevěrohodnou osobu svědka
Václava Čiháka, a to proto, že jeho výpověď byla v rozporu s tvrzeními
dovolatelky, resp. vykazovala vnitřní rozpory. Ostatní důkazní prostředky pak
pokládal za způsobilé k tomu, aby z nich čerpal skutková zjištění rozhodná pro
posouzení věci podle ustanovení § 706 odst. 1 věty druhé obč. zák. Dovolatelka
přitom v souvislosti s důkazy, které označila v odvolacím řízení (citované
listiny), neuvedla žádné skutečnosti, jimiž by měly být vyvráceny důvody, pro
něž soud prvního stupně vyhodnotil výpověď zmíněného svědka za nevěrohodnou.
Současně žádným způsobem nezpochybnila věrohodnost důkazních prostředků, z
nichž naopak soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu vycházel. Z
toho, co – prostřednictvím svého zástupce – přednesla při odvolacím jednání dne
16. října 2008, tudíž vyplývá, že citované listiny měly sloužit k prokázání
odlišného skutkového stavu. Na tuto situaci ovšem ustanovení § 205a odst. 1
písm. c/ o. s. ř. – jak vyplývá ze shora uvedeného – nedopadá.
Závěr, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže
zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§ 120 odst. 3 věta druhá o.
s. ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a
ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný pod č. 86
v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
V dané věci však soud prvního stupně nezaložil své zamítavé rozhodnutí na
závěru, že dovolatelka přítomná při jednání neunesla břemeno tvrzení nebo
břemeno důkazní, a to ať už ohledně některého z předpokladů pro přechod nájmu
bytu podle § 706 odst. 1 věty druhé obč. zák. či z pohledu jiné hmotněprávní
normy, podle níž by bylo možno podle názoru předsedy senátu (samosoudce) danou
věc posoudit. Vycházel totiž z toho, že ačkoli dovolatelka neměla vlastní byt,
zemřelá nájemkyně předmětného bytu ji „nepovažovala … za osobu, k níž měla
blízký osobní vztah, nežila spolu s ní trvale ve svém bytě a nevedla s ní
společnou domácnost“. Proto nepřicházelo v úvahu poučení dovolatelky podle §
118a odst. 1 až 3 o. s. ř. a z tohoto důvodu nelze přípustnost uplatnění
citovaných listin v odvolacím řízení opřít ani o ustanovení § 205a odst. 1
písm. d/ o. s. ř.
Lze uzavřít, že odvolací soud se neodchýlil od výše uvedené judikatury, pokud
posoudil citované listiny jako důkazy, jež byly v odvolacím řízení uplatněny v
rozporu se zásadou neúplné apelace vyjádřenou v § 205a odst. 1 o. s. ř.
Se zřetelem k řečenému dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že
žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž
náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. července 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu