U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
ve věci žalobce Ing. J. S., zastoupeného JUDr. Matějem Zachvejou, advokátem, se
sídlem v Ostravě, Moravské Ostravě, 28. října 1727/108, PSČ 702 00, proti
žalované Intrum Justitia Czech, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Klimentská
1216/46, PSČ 110 00, IČO 27221971, zastoupené JUDr. Pavlem Fráňou, Ph.D,
advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, PSČ 186 00, o návrhu na
zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 Cm
83/2006, o dovolání žalobce a o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 18. února 2014, č. j. 4 Cmo 278/2010-502, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Dovolání žalované proti výrokům III a IV usnesení odvolacího soudu se
odmítá.
III. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. února 2014, č. j. 4 Cmo
278/2010-502, se ve výroku II zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) zrušil rozsudkem ze dne
12. dubna 2010, č. j. 4 Cm 83/2006-197, rozhodčí nález č. Rsp 797/05 Rozhodčího
soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky,
písemně vyhotovený dne 29. května 2006, doručený žalované straně dne 1. června
2006, ve sporu Profidebt, s.r.o. (předchozí obchodní firma žalované) proti Ing.
J. S. Žalované uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení (32 546 Kč) a
náhradu nákladů odvolacího řízení (25 700,80 Kč).
Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 18. února
2014, č. j. 4 Cmo 278/2010-502, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení
zastavil (výrok I). O nákladech řízení před soudy všech stupňů rozhodl, že na
jejich náhradu nemá žádný z účastníků právo (výrok II). Náklady státu v
odvolacím řízení uložil každému z účastníků k náhradě ve výši 1 505 Kč (výroky
III a IV). Odvolací soud rozhodoval poté, co byl jeho předchozí rozsudek ze dne
3. února 2011, č. j. 4 Cmo 278/2010-331, zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu
České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 27. listopadu 2013, č. j. 23
Cdo 2542/2011-482. V novém rozhodnutí o odvolání shledal odvolací soud (vázán
právním názorem dovolacího soudu) důvody pro zrušení rozsudku soudu prvního
stupně a zastavení řízení v tom, že žalobce se domáhá zrušení cizího rozhodčího
nálezu, a že ke zrušení takového nálezu není dána pravomoc českých soudů. O
náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl podle ustanovení § 146 odst. 1
písm. b) o. s. ř., neboť bylo-li řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci
soudů České republiky, nepřichází v úvahu aplikace § 146 odst. 2 o. s. ř., jež
je založena na tom, že některý z účastníků zavinil zastavení řízení. Proti usnesení odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podal žalobce dovolání, a
to z důvodu nesprávného posouzení právní otázky, která by podle názoru žalobce
měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Klade otázky, zda může být
mezinárodní povaha rozhodčího řízení, resp. rozhodčího nálezu založena výlučně
vůlí stran jako subjektivním prvkem, zda vylučuje skutečnost (pouhého) vydání
rozhodčího nálezu na území cizího státu možnost zrušení tohoto nálezu českými
soudy, není-li současně přítomen relevantní mezinárodní prvek, a zda je český
přepis zeměpisného údaje bez bližšího určení dostačující pro konstatování, že
se rozhodčí řízení bude konat v zahraničí. Žalovaná podala dovolání proti výroku II usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, a dále proti výrokům III a
IV o náhradě nákladů řízení, které platil stát. Nesprávnost právního posouzení
odvolacím soudem spočívá podle žalované v aplikaci ustanovení § 146 odst. 1
písm. b) o. s. ř. Správně bylo být vycházeno z toho, že žalobce zavinil
zastavení řízení. K takové situaci může dojít i tehdy, je-li řízení zastaveno i
z jiného důvodu než pro zpětvzetí žaloby, v daném případě proto, že nebyla
splněna podmínka řízení, pravomoc soudů České republiky. Žalovaná se k dovolání žalobce vyjádřila tak, že není přípustné podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Dále právní otázka formulovaná
žalobcem byla již předmětem dovolacího řízení vedeného pod sp. zn. 23 Cdo
2542/2011 a odvolací soud se řídil právním názorem zde vysloveným. Žalobce se podle obsahu spisu k dovolání žalované nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“), a to na základě čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval
otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Shledává-li žalobce přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení právní otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak,
pak z obsahu dovolání je zřejmé, že žalobce sleduje překonání právního názoru
vyjádřeného v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu v této věci, tedy v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2013, č. j. 23 Cdo
2542/2011-482. Ten je založen na závěru, že pro určení, zda se jedná o
zahraniční rozhodčí nález, či nález tuzemský, je podle zákona č. 216/1994 Sb.,
o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím
řízení“), rozhodné místo jeho vydání, které je nutné v pojetí tohoto zákona
ztotožnit s místem řízení podle § 17 zákona o rozhodčím řízení. Zákon o
rozhodčím řízení nevylučuje možnost subjektů s bydlištěm či sídlem v České
republice, aby svůj spor tzv. internacionalizovaly tím, že vytvoří mezinárodní
procesní prvek, a dohodly si, že jejich spor bude řešen zahraničním rozhodčím
soudem, kde bude i místo rozhodčího řízení (srov. dále usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. září 2013, sp. zn. 23 Cdo 1034/2012, uveřejněné pod č. 24/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Od závěrů vyjádřených v těchto
rozhodnutích nemá dovolací soud důvod se odchylovat. Ostatně sám žalobce podal
v Rakouské republice u Obchodního soudu Vídeň žalobu na zrušení předmětného
rozhodčího nálezu (žaloba byla zamítnuta rozsudkem Obchodního soudu Vídeň ze
dne 19. června 2008, sp. zn. 35 Cg 103/06w). Přípustnost dovolání nemůže založit ani názor žalobce, že místem rozhodčího
řízení měla být obec Vídeň v okresu Žďár nad Sázavou. Vycházel-li odvolací soud
ze skutkového závěru, že rozhodčí nález byl vydán v Rakouské republice ve
Vídni, jde ze strany dovolatele o nesouhlas se skutkovým závěrem soudu. Dovolací přezkum je však ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně
otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž
dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky
nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. října 2014,
sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Dovolání žalované je nepřípustné v části, v níž směřuje proti výrokům III a IV
usnesení odvolacího soudu, neboť v těchto výrocích bylo rozhodnuto o peněžitém
plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Proto v této části bylo dovolání žalované odmítnuto podle ustanovení §
243c odst. 1 o. s. ř. V části směřující proti výroku II usnesení dovolacího soudu však dovolání
žalované zmíněnou hranici překonává, neboť určující je výše nákladů řízení,
jejichž náhradu takto dovolateli soud podle dovolání odepřel (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn.
29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod
č. 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom podle specifikace
nákladů řízení, která je obsahem podání ze dne 17. února 2014, požadovala
žalovaná náklady řízení v částce 61 830,70 Kč. Rozhodnutí odvolacího soudu v naposled uvedené části záviselo na vyřešení
otázky procesního práva, zda při zastavení řízení z důvodu nedostatku podmínky
řízení – pravomoci soudů České republiky, se o náhradě nákladů řízení rozhoduje
podle ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nebo podle ustanovení § 146
odst. 2 věta první o. s. ř. Dovolací soud zde shledal přípustnost dovolání
žalované podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno. Podle ustanovení § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. jestliže některý z účastníků
zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. představuje ve vztahu k ustanovení §
146 odst. 2 o. s. ř. normu obecnou ve vztahu k normě zvláštní. Aplikace
ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. je dána tam, kde je naplněna jeho hypotéza. Není-li naplněna, platí obecné ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. 22 Cdo
853/2001, veřejnosti dostupné na webových stránkách www.nsoud.cz). Její
součástí je i pojem zavinění, který je třeba posuzovat výlučně z procesního
hlediska. Zastavení řízení zavinil žalobce z procesního hlediska i tehdy, podal-li
žalobu, aniž by byly splněny podmínky řízení, jejichž nedostatek nelze
odstranit (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2007, sp. zn. 26 Nd 211/2006). Mezi takové podmínky náleží pochopitelně i pravomoc soudu
(srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. srpna 2006, sp. zn. IV. ÚS
236/04, veřejnosti dostupné na webových stránkách www.usoud.cz). Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi
účastníky nesprávné, neboť žalovaná má podle ustanovení § 146 odst. 2 věta
první o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobci, který zavinil
zastavení řízení. Protože podle dosavadních výsledků řízení nebylo možné o věci
rozhodnout (ve spise nejsou založeny doklady prokazující výši všech
vyúčtovaných nákladů, zejména jízdného), zrušil dovolací soud podle ustanovení
§ 243e odst. 1 o. s. ř. v tomto rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu v
tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. V novém rozhodnutí o věci rozhodne odvolací soud i o náhradě nákladů dovolacího
řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). O vrácení přeplatku soudního poplatku rozhodne soud prvního stupně (srov. § 3
odst. 2 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.