Karabcem,
advokátem se sídlem v Praze 8, Na Stráži 1306/5, proti žalované Z. L., nar. XY,
bytem XY, zastoupené JUDr. Tomášem Chlebounem, advokátem se sídlem v Praze 4,
Paprsková 333/16, o zaplacení částky 1.156.450 Kč s příslušenstvím a zaplacení
smluvní pokuty 646.652,77 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné
Hoře pod sp. zn. 8 C 60/2010, o dovolání žalobkyně i žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2019, č. j. 20 Co 154/2018-1343, takto
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Dovolání žalované se odmítá.
III. Žádný z?účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl
rozsudkem ze dne 22. 3. 2018, č. j. 8 C 60/2010-1227, tak, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku
522.150 Kč s příslušenstvím blíže určeným (bod I. výroku), zamítl žalobu co do
a) jistiny ve výši 634.300 Kč, b) smluvní pokuty ve výši 646.652,77 Kč s
příslušenstvím, c) úroku z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 299.555 Kč od
21. 8. 2003 do zaplacení, d) úroku z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 80.000
Kč od 9. 9. 2003 do zaplacení, e) úroku z prodlení ve výši 2 % ročně z částky
10.175 Kč od 21. 12. 2003 do zaplacení, f) zákonného úroku z prodlení z částky
244.570 Kč od 16. 4. 2006 do zaplacení (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (bod III. až V. výroku).
K odvolání žalobkyně i žalované Krajský soud v Praze (dále jen
„odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 2. 2019, č. j. 20 Co 154/2018-1343,
změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. a II. výroku tak, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobkyni dalších 33.579 Kč, tedy celkem 555.729 Kč s
příslušenstvím blíže určeným a žaloba se zamítá co do částky 600.721 Kč
(nedoplatku ceny díla), úroku z prodlení z částky 210.991 Kč od 16. 4. 2006 do
zaplacení a úroku z prodlení z částky 555.729 Kč od 16. 4. 2006 do 31. 10.
2006; jinak rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. a II. výroku potvrdil
(první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu
(druhý až pátý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání jak žalobkyně, tak žalovaná. Žalobkyně dovoláním napadá první výrok rozsudku odvolacího soudu v jeho
potvrzující části týkající se bodu II. výroku rozsudku soudu prvního stupně o
zamítnutí nároku žalobkyně na smluvní pokutu ve výši 646.652,77 Kč s
příslušenstvím. Dovolání považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§
241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje žalobkyně v posouzení otázky, zda nárok na
požadovanou smluvní pokutu z důvodu neuhrazených faktur je důvodný, pokud
faktury nebyly objednatelem „potvrzeny“. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v prvním až třetím výroku. Dovolání považuje za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje žalovaná
v posouzení otázek, (i) zda je podle hmotného práva možné požadovat zaplatit
dvakrát na základě dvou smluv o dílo stejné individuální plnění, tedy, zda
žalobkyně může po žalované požadovat zaplatit stavbu sklepa na základě smlouvy
o dílo č. 1 a současně také požadovat zaplatit stavbu toho samého sklepa na
základě smlouvy o dílo č. 2; (ii) jestliže si účastníci ve smlouvě o dílo
dohodnou, že se cena díla snižuje o cenu materiálu dodaného objednatelem, zda
se objednatel může domáhat snížení ceny díla pouze do jeho dokončení a současně
musí cenu jím dodaného materiálu započítat proti ceně díla, a to aniž by
smlouva o dílo upravovala takový postup pro stanovení ceny díla; (iii) zda může
soud ve sporném řízení přiznat žalobci na úrocích z prodlení více, než žalobce
požadoval v žalobě, respektive v petitu žaloby; (iv) zda v případech, kdy jsou
předmětem řízení dva samostatné nároky, a to nárok na zaplacení ceny díla a
nárok na zaplacení smluvní pokuty, má soud povinnost rozhodnout o nákladech
řízení ve vztahu ke každému nároku zvlášť a dále, zda se tyto samostatné nároky
sčítají a stanovuje se mezi nimi poměr úspěchu a neúspěchu ve věci. Navrhuje,
aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Dle obsahu spisu se žalovaná k dovolání žalobkyně nevyjádřila. Žalobkyně se vyjádřila k dovolání žalované v tom smyslu, že navrhuje, aby bylo
odmítnuto. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalobkyně i žalované byla podána včas,
osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř.,
zkoumal, zda dovolání obsahují zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda
jsou přípustná.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným
dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být
posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání žalobkyně není přípustné. Namítá-li žalobkyně, že vznik nároku na smluvní pokutu může být vázán i na
jinou právní skutečnost, než je prodlení s úhradou faktur vystavených v průběhu
provádění díla (tzv. zálohových faktur), ale i na prodlení s úhradou ceny díla,
přehlíží, že odvolací soud rozhodoval o důvodnosti požadované smluvní pokuty
odpovídající prodlení s úhradou jednotlivých zálohových faktur, a to za dobu od
jejich splatnosti do 6. 12. 2006. Žalobkyně v dovolání argumentuje pro
důvodnost práva na úhradu jiné smluvní pokuty než té, kterou požadovala v
žalobním návrhu v celkové výši 646.652,77 Kč, jež se odvíjela od prodlení s
úhradou sporných zálohových faktur do 6. 12. 2006. Na dovolacích námitkách, jež
žalobkyně v dovolání předestírá k posouzení dovolacímu soudu, tak napadené
rozhodnutí založeno není, a proto nemůže založit přípustnost dovolání. Dle
rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle § 237 o. s.
ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu
k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího
soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29
NSCR 53/2013.) Obdobně přípustnou dovolací námitku proto nepředstavuje ani
odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež se týkají otázky určitosti vymezení
smluvní pokutou zajištěné povinnosti, neboť tato nebyla odvolacím soudem v
projednávané věci zpochybněna.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání
stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud dále posuzoval přípustnost dovolání žalované.
Žalovaná odvolacímu soudu předně vytýká, že (i) nesprávně posoudil, co je
předmětem smlouvy o dílo č. 1 a co předmětem smlouvy o dílo č. 2, kdy nesprávně
rozdělil platby žalované na stavbu rodinného domu na dvě části, kdy podle
odvolacího soudu na provedení spodní části rodinného domu na základě smlouvy o
dílo číslo 1 žalovaná zaplatila 223.650 Kč a na horní část rodinného domu na
základě smlouvy o dílo číslo 2 žalovaná zaplatila 1.346.950 Kč a 300.000 Kč.
Tato dovolací námitka však přípustnost dovolání nezakládá. Odvolací soud totiž
vyšel ze skutkových zjištění o tom, že smlouva o dílo č. 2 vztahující se k
výstavbě předmětného rodinného domu, jejíž písemné vyhotovení bylo datováno 20.
9. 2001, byla ve skutečnosti vyhotovena a podepsána cca o rok později,
prokazatelně poté, co stavební práce na základě smlouvy o dílo č. 1 byly
dokončeny a uhrazeny. Polemika žalované, jež vychází z opačných závěrů, proto
nemůže zakládat přípustnost dovolání, neboť uplatněním způsobilého dovolacího
důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení
věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení
věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o
zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze
úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem
4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Obdobně přípustnost dovolání nezakládá ani (ii) polemika žalované se závěrem
odvolacího soudu, který neshledal důvodný požadavek na snížení ceny díla o
další materiálové náklady v celkové výši 827.065 Kč. Odvolací soud zde
vycházel ze zjištěného skutkového stavu, kdy žalovaná ani po poučení dle § 118a
o. s. ř. nedokázala doplnit a označit důkazy k prokázání tvrzených
materiálových nákladů.
Namítá-li žalovaná dále, že odvolací soud provedl nesprávný výklad předmětného
ujednání čl. IX. 2. odst. 5 smlouvy o dílo č. 2, neaplikoval-li § 266 odst. 4
zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), přípustnost
dovolání touto námitkou nezakládá.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu k výkladu žalovanou zmiňovaného pravidla
contra proferentem je zajedno v tom, že výklad nejednoznačného pojmu, který je
ve smlouvě obsažen, k tíži toho, kdo výrazu použil první, je namístě pouze,
jsou-li dány pochybnosti o obsahu tohoto pojmu, které nelze odstranit ani za
použití výkladových pravidel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5.
2018, sp. zn. 23 Cdo 505/2018). Tyto kvalifikované pochybnosti v projednávané
věci dány nebyly, neboť z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s
odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně plyne, jaké důvody a úvahy vedly soud
k výkladu, dle kterého mohl objednatel uplatnit odpočet na dodávku pouze
vlastního materiálu toliko v průběhu realizace stavby.
Závěr o nepřípustnosti dovolání žalované nikterak nemění ani dovolací námitka
(iii), kterou žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že nerespektoval, v jakém
pořadí mají být placeny úroky z prodlení dle žalobního petitu. Uvádí, že
odvolací soud nepřípustným způsobem modifikoval předmět řízení, a to tak, že
žalobkyni přiznal více, než čeho se žalobkyně domáhala v petitu žaloby. Tato
tvrzení žalované však nemají oporu v obsahu spisu. Obsahem této námitky je
skutečnost, že žalobkyni byly přiznány úroky z prodlení v jiné výši, než jak
byly uplatněny žalobkyní v petitu žalobního návrhu. Dovolací soud však v
usnesení ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 27 Cdo 6025/2017, blíže odůvodnil závěr,
že žalobní návrh je třeba posuzovat nikoli jen podle části podání, kterou
žalobce označí – výslovně či graficky – jako petit (a která je zpravidla
situována do závěru žaloby). Předmět procesního nároku je nutné odvozovat z
celého obsahu žalobního podání. Pokud tedy žalobkyně v projednávané věci ve
svém podání nesprávně určila výši zákonného úroku z prodlení, kdy z podání je
zřejmé, že požaduje příslušenství pohledávky, není vadou rozhodnutí, pokud
odvolací soud přiznal úrok z prodlení v zákonné výši odpovídající přiznanému
nároku ve věci samé.
V části dovolání, ve které žalovaná zpochybňuje správnost rozhodnutí odvolacího
soudu o náhradě nákladů řízení (iv), je dovolání objektivně nepřípustné, neboť
podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání proti rozhodnutím v části
týkající se výroku o nákladech řízení není přípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání
stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s.
ř. neodůvodňuje.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 2. 2020
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu