23 Cdo 3431/2023-192
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně CASPER UNION s.r.o., se sídlem v Praze 6, Bubeneč, náměstí Borise Němcova 510/3, identifikační číslo osoby 24830801, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti žalované Z. S., zastoupené JUDr. Květoslavou Štorkánovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Pohořelec 110/26, o odpůrčí žalobě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 208/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2023, č. j. 58 Co 140/2023-155, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala určení, že dohoda dědiců Z. S., J. S., T. S., J. S., a žalované, schválená usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 12. 2017, č. j. 37 D 198/2016-107, na základě které žalovaná nabyla dědický podíl dlužníka žalobkyně, Z. S., a to konkrétně spoluvlastnické podíly o velikosti id. 1/10 na bytové jednotce č. XY (a na s ní souvisejících spoluvlastnických podílech), a na pozemku parc. č. XY, k. ú. a obec XY, je v uvedeném rozsahu vůči žalobkyni právně neúčinná.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 26. 1. 2023, č. j. 13 C 208/2018-130, shora uvedenou žalobu
zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozhodnutí) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozhodnutí).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Žalobkyně spatřovala naplnění předpokladů přípustnosti dovolání především v „otázce zásadního právního významu“ týkající se „jednání dlužnice jako vyhovění morálnímu závazku“ ve smyslu § 591 písm. d) o. z., při jejímž posouzení se odvolací soud měl odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu reprezentované rozsudkem ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2332/2018. Dále měla žalobkyně dovolání za přípustné ohledně „otázky zásadního právního významu“, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, zda je možné shledat zákonným důkazem svědeckou výpověď, kterou neprovedla soudkyně vyhlašující rozsudek, nýbrž soudce, který věc projednával v předchozí fázi řízení.
6. Žalovaná v podaném vyjádření k dovolání nesouhlasila s dovolací argumentací žalobkyně, neboť měla za to, že jak obvodní soud, tak odvolací soud „se neodklonil“ od žalobkyní citovaného „judikátu“. Ani druhá námitka žalobkyně nenaplňuje podle žalované „důvodnost dovolání“, protože soud prvního stupně po změně soudce postupoval zcela v souladu s ustanovením § 119 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná proto navrhla Nejvyššímu soudu, aby dovolání žalobkyně zamítl.
7. Dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. K výjimce uvedené v ustanovení § 591 písm. d) o. z., která vylučuje možnost věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka, se Nejvyšší soud vyjádřil naposledy v rozsudku ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 29 Cdo 2329/2023, v němž závěry dosavadní judikatury (představované zejména rozsudkem ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2332/2018, uveřejněným pod číslem 127/2019 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a na něj navazující judikaturou) shrnul takto: a) Ustanovení § 591 písm. d) o.
z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet při posuzování otázky, zda jednání účastníka občanskoprávního vztahu představuje plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu.
Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 591 písm. d) o. z., je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. b) Podmínky uvedené v ustanovení § 591 písm. d) o. z. je třeba vykládat (vzhledem k tomu, že jde o výjimku, která vylučuje možnost věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka) v souladu se smyslem a účelem institutu relativní neúčinnosti. Tuto výjimku je namístě uplatnit jen tehdy, převáží-li ohledy slušnosti nad povinností dlužníka splnit svou právní povinnost (dluh) vůči věřiteli (věřitelům).
c) Ustanovení § 591 písm. d) o. z. tedy nelze interpretovat tak, že by jakékoliv bezúplatné právní jednání dlužníka, které by z obecného hlediska bylo možné ve vztahu k nabyvateli plnění považovat za mravné a slušné, mohlo být důvodem k vyloučení možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti tohoto bezúplatného právního jednání dlužníka. d) Otázku, zda jde o plnění, kterým bylo ve smyslu ustanovení § 591 písm. d) o. z. vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti, je tedy třeba posuzovat vždy s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu a při jejím posuzování je třeba přihlížet zejména k tomu, o jaké konkrétní plnění jde, zda je v dané situaci ospravedlnitelné, že tímto plněním třetí osobě dlužník tuto osobu zvýhodní na úkor svého věřitele, zda je dlužníkem poskytnuté plnění za daných okolností přiměřené jeho majetkovým poměrům a zda se poskytnutím plnění podstatně nesnižuje hodnota dlužníkova majetku, v jaké majetkové (popřípadě sociální) situaci se v době právního jednání nacházel nabyvatel plnění [osoba, která měla z právního jednání (opomenutí) dlužníka prospěch] a jakou subjektivní hodnotu pro něj (pro ni) toto plnění s ohledem na jeho (její) majetkovou (sociální) situaci představuje, ale i k tomu, zda tímto plněním dlužník skutečně sledoval vyhovění svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti.
11. V projednávané věci vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění, že žalovaná, která je matkou dlužnice, dlouhodobě pečuje o postiženého syna (kvadruplegika), kterého má v domácí péči, jíž obětovala celý život a do níž zasáhla i náhlá smrt jejího manžela (zůstavitele). Pro zachování péče o syna je nezbytné, aby žalované i jejímu synovi (bratru dlužnice) bylo zachováno společné bydlení, které je spjato se spoluvlastnictvím předmětné bytové jednotky. Soud měl za prokázané, že dlužnice (invalidní důchodkyně) nepřistoupila k uzavření dědické dohody s úmyslem zkrátit uspokojení pohledávky žalobkyně, nýbrž proto, aby stejně jako její další sourozenci (T. a J. S.), kteří se svých zákonných dědických podílů rovněž vzdali, umožnili bezproblémové bydlení matce (starobní důchodkyni) a jejímu postiženému synovi J. S. Na tomto skutkovém základě měl odvolací soud za to, pokud žalovaná věnuje svůj život péči o postiženého syna v domácím prostředí, tíží dlužnici i její sourozence morální závazek matčino záslužné jednání podpořit. V této souvislosti pak odvolací soud poukázal rovněž na vyživovací povinnost mezi rodiči a dětmi, přičemž dlužnici z toho plyne povinnost i vůči žalované matce, s čímž nepochybně souvisí i zajištění bydlení. Rodina žalované i dlužnice je přitom nemajetná, jejich příjmy jsou omezené, a není schopna hradit případné nároky spoluvlastníka bytové jednotky, byť by jeho podíl na ní dosahoval pouze id. 1/10.
12. Jestliže na základě konkrétních skutkových okolností této věci měl odvolací soud za to, že právní jednání dlužnice spočívající v uzavření dohody dědiců s matkou, jíž se spolu s dalšímu sourozenci (T. a J. S.) vzdala svého zákonného dědického podílu ve výši 1/10 na dědictví po zůstaviteli ve prospěch své matky dlouhodobě pečující v předmětné bytové jednotce o nemocného bratra (kvadruplegika), představuje plnění, kterým dlužnice plnila mravní závazek vůči své matce, lze uzavřít, že se odvolací soud od požadavků shora citované judikatury dovolacího soudu neodchýlil. Ve smyslu shora citované judikatury záviselo vymezení hypotézy právní normy (§ 591 písm. d/ o. z.) v tomto konkrétním případě na úvaze soudu, přičemž odvolací soud podmínky pro aplikaci ustanovení § 591 písm. d) o. z. pečlivě zkoumal a přihlédl jak k tomu, o jaké plnění se jednalo, jaká osoba byla zvýhodněna na úkor věřitele, jaké jsou majetkové poměry dlužníka, jaká byla majetková situace nabyvatele plnění v době právního jednání dlužníka, jakou subjektivní hodnotu toto plnění pro nabyvatele představovalo, tak i k tomu, jaký cíl dlužník tímto plněním ve skutečnosti sledoval. Otázka žalobkyně směřující k naplnění podmínek ustanovení § 591 písm. d) o. z. tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit.
13. K tomu dovolací soud pro úplnost doplňuje, že žalobkyně zřejmě přehlíží, že podmínky pro aplikaci ustanovení § 591 písm. d) o. z. nemohou být z povahy uvedené normy, jejíž hypotéza je relativně neurčitá, stanoveny taxativně, resp. „kumulativně“ (srov. strana 4 dovolání žalobkyně), nýbrž je v každém jednotlivém případě vymezuje sám soud ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Tato skutečnost nachází svůj odraz i v tom, že judikatura dovolacího soudu okruh rozhodných okolností vymezuje pouze demonstrativně, slovy „je třeba přihlížet zejména k tomu“ (srov. shora citované rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2329/2023 a sp. zn. 21 Cdo 2332/2018).
14. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani druhá otázka žalobkyně týkající se skutečnosti, že důkazy výslechy svědků byly v řízení provedeny v jiném obsazení soudu prvního stupně, než ve kterém tento soud vyhlásil rozsudek, neboť tím ve skutečnosti vytýká vady řízení, ke kterým by ovšem mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není.
15. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020), k čemuž však v předmětné věci nedošlo. Postup při změně v obsazení soudu upravuje ustanovení § 119 odst. 3 o. s. ř., jehož podmínky byly v daném případě dodrženy, jak vysvětlil již odvolací soud v napadeném rozsudku (srov. bod 23 jeho odůvodnění s odkazem na protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 15. 9. 2022 na č. l. 103 spisu). Možnost postupu podle § 119 odst. 3 o. s. ř. vyplývá z toho, že ani zásady přímosti a ústnosti se v občanském soudním řízení neuplatňují bezvýjimečně, ale působí ve spojení s ostatními zásadami, zejména s požadavkem, aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§ 6 o. s. ř.) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003).
16. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
17. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 25. 9. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu