USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka,
Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci
žalobkyně A., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr.
Oldřichem Benešem, advokátem se sídlem v Ostravě, Mojmírovců 805/41, proti
žalované A. O. L., se sídlem ve XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené
Mgr. Lukášem Mokrým, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokola Tůmy 743/16, o
ochranu proti jednání v nekalé soutěži, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod
sp. zn. 7 Cm 28/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 22. 7. 2021, č. j. 4 Cmo 14/2021-886, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 9. 2020, č. j. 7 Cm 28/2007-829,
zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 17 003 272 Kč
jako bezdůvodné obohacení (výrok I), zaplatit žalobkyni 500 000 Kč jako
přiměřené zadostiučinění (výrok II), zaslat žalobkyni omluvu a uveřejnit ji na
specifikovaných webových stránkách (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu (výroky IV a V). Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala ochrany před jednáním
žalované v nekalé soutěži, jež mělo dle žalobkyně spočívat v tom, že žalovaná v
období od 23. 4. 2003 do 28. 12. 2005 distribuovala softwarový produkt „XY“,
jenž je napodobeninou díla autora L. K. „XY“, k němuž žalobkyně v uvedeném
období měla od autora poskytnutou výhradní licenci na základě licenční smlouvy
ze dne 23. 4. 2003. Žalovaná na svoji obranu zejména uvedla, že účastníci
nejsou v soutěžním vztahu, neboť žalobkyně v předmětném období nevyvíjela
činnost spočívající v šíření software pro zpracování právních předpisů a
žalovanou distribuovaný software je zpracován jako původní autorské dílo
zhotovené na zakázku. Nejedná se tak o napodobeninu či neoprávněné převzetí
výkonů autora L. K.. Částečná shoda v obsahu databází vyplývá z toho, že jejich
předmětem jsou právní předpisy, které jsou shodné a nepožívají autorskoprávní
ochrany, navíc vycházejí z textů zpracovaných společností K. S., s.r.o., k nimž
žalobkyně neměla výhradní právo. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci dovoláním napadeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež v
odvolacím řízení nedoznala změn, podle kterých žalobkyně byla zapsána do
obchodního rejstříku dne 20. 1. 1999 s předmětem podnikání (mimo jiné)
poskytování software. Jediným společníkem žalobkyně je L. K.. Dne 23. 4. 2003
byla mezi L. K. jako autorem a žalobkyní jako nabyvatelem licence uzavřena
licenční smlouva o poskytnutí výhradní licence na rozmnožování a rozšiřování
díla – počítačového programu a aplikačního programového vybavení s názvem „XY“
určených pro orientaci ve vybraných právních předpisech. Předtím uzavřel L. K. v období od 31. 12. 1996 do 31. 12. 2002 několik smluv o
šíření tohoto díla (resp. licenčních smluv) se společností K. S., ve kterých
bylo (mimo jiné) sjednáno, že společnost bude vlastními silami a na vlastní
náklady zajišťovat aktualizace produktu s tím, že bude sama a na své náklady
zajišťovat data pro tento produkt a tato data budou jejím vlastnictvím. Podle smlouvy o sdružení ze dne 25. 7. 2002 účinné do 31. 12. 2002 uzavřené
mezi společnostmi K. S., a A. – ú., d. poskytla společnost K. S., databázi
stávajících zákazníků a rovněž databázi textů právních předpisů, které je
pořizovatelem, za účelem vývoje nové programové aplikace pro správu dokumentů a
právních předpisů, k jehož financování se zavázala společnost A. – ú., d. Na
základě jí uzavřené smlouvy o dílo ze dne 26. 7. 2002 (uzavřené se společností
CONNOR LIMITED) byl J. Č.
vytvořen nový softwarových produkt s názvem „XY“,
jenž byl následně tímto sdružením poskytován zákazníkům, a následně i produkt
„XY“. Žalovaná byla zapsána do obchodního rejstříku dne 26. 1. 2004 s předmětem
podnikání (mimo jiné) poskytování software. V předmětném obdobím poskytovala
zákazníkům softwarový produkt s názvem „XY“. Předsedou představenstva žalované
(ve formě akciové společnosti), později jediným společníkem a jednatelem (ve
formě společnosti s ručením omezeným) byl J. Č. Počítačové programy „XY“ (ve stavu ke dni 3. 1. 2003) a „XY“ (ve stavu ke dni
1. 7. 2005) byly s výjimkou částí databázových záznamů vytvořeny rozdílnými
autory, a to odlišným způsobem, s použitím odlišných technologií. Tyto
počítačové programy byly vytvořeny na sobě nezávisle, liší se v použitém
programovacím jazyku, ve zdrojovém kódu, použitých příkazech, funkcích,
algoritmech, parametrech, způsobu uspořádání a organizace informací. V obou
programech jsou stejné databázové záznamy, včetně chyb a markantů, a jsou
uloženy pouze po technické stránce v jiné podobě. Všechny informační právní
systémy se z pohledu technického mírně odlišují, nicméně všechny struktury
zpracovávají stejná data, stejné informace a právní předpisy mají určitou
strukturu. Pokud by některý ze systémů obsahoval výrazně odlišné ovládání,
nemusel by na trhu uspět z důvodu, že by mohl být uživatelem vyhodnocen jako
uživatelsky nepřívětivý. Po právní stránce dospěl odvolací soud k závěru, že soutěžní vztah mezi
účastnicemi ve smyslu § 44 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku
(dále též jen „obch. zák.“), existoval v období od 26. 1. 2004, kdy byla
žalovaná zapsána do obchodního rejstříku a účastnice se střetávaly na shodném
trhu poskytování software. Jednání žalované odvolací soud neshledal v rozporu s dobrými mravy soutěže
vzhledem ke zjištěné původnosti produktu žalované vytvořeného nezávisle na
počítačovém programu L. K., přičemž jejich částečná podobnost vyplývá ze
shodného účelového určení obou produktů. Na tomto závěru dle odvolacího soudu
nic nemění ani personální provázanost všech společností zúčastněných na vývoji
a šíření předmětných produktů, neboť produkt nabízený v rozhodném období
žalovanou byl vytvořen s výrazným předstihem před vznikem žalované, a není tak
možno uzavřít, že se tak stalo se záměrem zajistit žalované výhodnější soutěžní
podmínky. Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podala žalobkyně dovolání
s tím, že je považuje za přípustné dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), pro řešení otázky, zda je v rozporu s dobrými
mravy soutěže ve smyslu generální klauzule nekalé soutěže podle § 44 odst. 1
obch.
zák., je-li distribuován konkurenční softwarový produkt vytvořený za
použití a zpracování součástí jiného softwarového produktu, jenž je dílem ve
smyslu autorského zákona, vzniklým dříve, a to bez souhlasu autora tohoto díla,
přičemž takto pořízený konkurenční softwarových produkt je distribuován
odběratelům původního produktu jako pokračování v poskytování původních služeb
a výkonů spojených s původním produktem se zdůrazněním návaznosti na něj a
takto jsou pro distributora vytvořeny na relevantním trhu výhodnější podmínky,
což je dle žalobkyně otázka, jež dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu
vyřešena. Neprávnost rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje žalobkyně v tom, že ze závěrů
znalce je evidentní, že dotčené programy nebyly vytvořeny zcela nezávisle, ale
že tomu tak bylo pouze s výjimkou částí databázových záznamů, kde existovaly
zcela shodné části databáze. Nelze se tak omezit pouze na formální posouzení,
zda programová část obou softwarových produktů, tj. samotný prohlížeč, byla
pouze v technických parametrech u obou produktů z hlediska zpracování původní,
jestliže sám znalec výslovně zdůraznil, že naopak data – nikoli jejich
prohlížeč – tvoří tu zásadní část předmětných produktů. Přitom oba produkty
užívají shodné právě tyto nosné informace, a to nikoli pouze v obecné rovině,
nýbrž zcela shodné záznamy. Součástí díla L. K. je rovněž tzv. postup pro
vytváření běžné aktualizace, jenž je realizován s využitím pomocných programů,
které jsou součástí tohoto díla. Pro posouzení podobnosti předmětných produktů proto dle žalobkyně není
rozhodující samotné zjištění, zda programy byly vytvořeny rozdílnými osobami a
jakým způsobem, ale je nezbytné tyto programy, jejich vytvoření a zpracování
posuzovat komplexně. V takovém případě je pak nutné dospět k závěru, že produkt
nabízený žalovanou těží v rozporu s dobrými mravy soutěže z díla vytvořeného a
uvedeného na trh L. K. a je distribuován původním odběratelům, čímž došlo k
převzetí jeho výkonů, čímž byly pro žalovanou vytvořeny výhodnější podmínky na
úkor jiných soutěžitelů. Žalobkyně dále namítá způsob, jakým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve
vztahu mezi účastníky. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soudu napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil
a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná vyjádřila v obecné rovině nesouhlas s dovoláním žalobkyně. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní
posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). Dovolání žalobkyně není přípustné. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustáleném závěru, podle kterého
předestírá-li dovolatel vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své
vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení, uplatňuje jiný než
přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., podle nějž
lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 5. 1010, sp. zn. 22 Cdo 5039/2008, ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo
3349/2017, či ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5859/2017). Žalovaná považuje dovolání za přípustné pro řešení v rozhodování dovolacího
soudu podle jejího názoru dosud nevyřešené otázky, zda je v rozporu s dobrými
mravy soutěže distribuce konkurenčního softwarového produktu vytvořeného za
použití a zpracování součástí jiného dřívějšího softwarového produktu, jenž je
dílem ve smyslu autorského zákona, bez souhlasu jeho autora týmž zákazníkům. Odvolací soud však vyšel ve svém rozhodování ze zjištění, že dotčené softwarové
produkty nabízené účastnicemi byly vytvořeny odlišným způsobem, s použitím
odlišných technologií, byly vytvořeny na sobě nezávisle, liší se v použitém
programovacím jazyku, ve zdrojovém kódu, použitých příkazech, funkcích,
algoritmech, parametrech, způsobu uspořádání a organizace informací. Všechny
informační právní systémy se přitom z pohledu technického mírně odlišují,
nicméně všechny struktury zpracovávají stejná data a stejné informace, samotné
právní předpisy mají určitou strukturu a uživatelé jsou zvyklí s nimi určitým
způsobem pracovat. Ve vztahu k námitce dovolatelky, že oba produkty používají některé shodné
informace a databázové záznamy, dovolatelka pomíjí, že soudy dospěly ke
skutkovému zjištění, že pořizovatelem databázových záznamů od roku 1997 byla
společnost K.
S., jež v té době uváděla na trh původní produkt a vlastními
silami na vlastní náklad zajišťovala data a aktualizace tohoto produktu
(přičemž tuto databázi, stejně jako seznam svých zákazníků, poskytla právě
společnost K. S., v rámci sdružení se společností A. – ú., d. za účelem vývoje
nové programové aplikace a uvedení nového produktu na trh). Žalovaná tedy v rámci položené otázky hmotného práva, jíž vztahuje k situaci
užití a zpracování autorského díla L. K. žalovanou bez jeho souhlasu,
konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém základě než
odvolací soud. Přitom skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu
přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v
režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Dovolací přezkum je
ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke
zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k
dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou
založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo
2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Shora uvedená zjištění odvolacího soudu o povaze a původu dotčených
počítačových programů a použitých databázových záznamů v sobě navíc neobsahují
žádný extrémní nesoulad s provedenými důkazy, resp. mezi právními závěry
odvolacího soudu a skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím
soudem se v projednávané věci odvíjí od výsledku hodnocení provedených (a v
rozsudcích odvolacího soudu a soudu prvního stupně popsaných) důkazů a nejedná
se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci,
jímž by mohlo být porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36
Listiny základních práv a svobod. Dovolatelka tak svojí argumentací, jejímž
prostřednictvím vytýká soudům dokazování a hodnocení důkazů v projednávané
věci, neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k
ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud
odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, ani tím nevymezuje tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny, jež by mohla
založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně i v rozsahu, v němž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu
v části týkající se výroků o nákladech řízení však není podle § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř. přípustné. Proto dovolací soud s ohledem na výše uvedené dovolání žalobkyně podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Podané dovolání obsahuje rovněž návrh žalobkyně na odklad právní moci a
vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu v rozsahu
rozhodnutí o nákladech řízení. O odkladu právní moci a vykonatelnosti
napadeného rozhodnutí podle § 243 o. s. ř. však nelze uvažovat, je-li zřejmé,
že samotnému dovolání nemůže být vyhověno (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3128/2019). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 12. 2021
JUDr. Bohumil Dvořák,
Ph.D.
předseda senátu