23 Cdo 3615/2020-265
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně Teplárna České Budějovice, a. s., se sídlem v Českých Budějovicích, České Budějovice 6, Novohradská 398/32, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 60826835, zastoupené Mgr. Vojtěchem Vyhnalem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Rudolfovská tř. 464/103, proti žalované STAVOUNION, akciová společnost, se sídlem v Českých Budějovicích, České Budějovice 6, Čechova 164/1, PSČ 370 01, doručovací číslo 371 22, identifikační číslo osoby 00510670, zastoupené JUDr. Pavlínou Mulačovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6, o zaplacení částky 133 080,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 149/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 7. 2020, č. j. 22 Co 517/2020-237, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 8 179,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 18. 12. 2019, č. j. 16 C 149/2018-205, jímž Okresní soud v Českých Budějovicích uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 133 080,90 Kč s úrokem z prodlení tam uvedeným a nahradit jí náklady řízení ve výši 104 810 Kč (první výrok). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Rozsudek odvolacího soudu v jeho prvním výroku napadla žalovaná dovoláním, jež má za přípustné pro řešení otázky hmotného práva dovolacím soudem dosud neřešené, přičemž předkládá jednak „otázku vzniku nároku na plnění z kupní smlouvy k tepelné energii [obecně ovladatelné a obchodovatelné přírodní síle ve smyslu § 497 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)], zejména zda je nárok na kupní cenu podmíněn skutečným dodáním energie či připojením na distribuční soustavu tepelné energie, to vše pak i se zřetelem na zvláštní cenovou regulaci a podmíněnost plnění existencí zvláštní technické infrastruktury pro dodávky a odběry tepelné energie“ (dále jen jako první otázka), jednak „otázku nemožnosti plnění a zejména tzv. kategorie plnění ekonomicky nerealizovatelného podle § 2006 o. z.“ (dále jen jako druhá otázka).
Dovolání žalované proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž bylo rozhodnuto ve věci samé, které může být přípustné jen podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud přípustným neshledal. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jak je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, a má-li předpoklad přípustnosti dovolání spočívat v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, dovolatel musí s dostatečnou určitostí a srozumitelností formulovat právní otázku, kterou má za dosud nevyřešenou a kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci (srov. již usnesení ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, či ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na jeho webových stránkách). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi shledává takovýto požadavek ústavně konformním [srov. např. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28.
11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, zejména body 38 a 53 (dále jen „Stanovisko“)]. S těmito závěry se neslučuje předložení takové otázky, jejímž prostřednictvím dovolatel povolává dovolací soud ke komplexnímu přezkumu, zda žalobou uplatněný nárok vznikl, jako je tomu v případě první otázky. Nadto je třeba dodat, že první otázka trpí částečnou nesrozumitelností, neboť ani z navazující argumentace není zcela zřejmé, čím vším (kterými „podotázkami“) by se měl dovolací soud v rámci jejího řešení zabývat.
Dovolatelka v navazující právní polemice zpochybňuje závěry odvolacího soudu v otázkách a) výkladu kupní smlouvy, b) zda předmětná smlouva nemá povahu tzv. neúměrného krácení, c) zda stanovisko Energetického regulačního úřadu (dále jen „ERÚ“) závazně řeší prejudiciální otázku a d) zda § 76 odst. 3 písm.
d) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), je založen výlučně na principu úhrady ceny za odebranou energii a čl. 8. 4. kupní smlouvy je tedy v rozporu se zákonnou regulací. Argumentuje-li dovolatelka v rámci vymezení dovolacího důvodu ustanovením § 76 odst. 3 písm. d) energetického zákona jako ustanovením, které upravuje „zvláštní zákonnou regulaci“ a z něhož dovozuje, že vztah mezi dodavatelem a odběratelem tepelné energie může být založen výlučně na principu úhrady ceny za odebranou elektrickou energii, pak zřejmě přehlédla právní závěr soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud (mimo jiné) ztotožnil, že toto ustanovení toliko určuje cenu za odebranou energii jako jednu z nezbytných náležitostí smlouvy o dodávce tepelné energie a nevypovídá nic o tom, jakým způsobem má být cena za odebranou elektřinu stanovena.
S tímto posouzením dovolatelka nepolemizuje, natož aby ve vztahu k němu vymezila předpoklad přípustnosti dovolání a otevřela je tak dovolacímu přezkumu. Stejně tak nezpochybnila (alespoň ne přímo a způsobem, jenž by vyhověl ustanovením § 237 a § 241a odst. 2 o. s. ř.) závěr zcela zásadního významu pro posouzení sporu, že ujednání o dvousložkové ceně není v rozporu s platnými cenovými předpisy, tedy zákonem č. 526/1990 Sb., o cenách, ani s cenovým rozhodnutím ERÚ č. 2/2013. Prosazuje-li ostatně dovolatelka názor (aniž k němu vymezuje předpoklad přípustnosti dovolání), že ustanovení § 76 odst. 3 písm. d) energetického zákona připouští právě jen ujednání ceny za odebranou tepelnou energii (tedy že sjednání stálého platu jako fixní složky ceny je vyloučeno), pak je její argumentace vnitřně rozporná, jestliže na jiném místě připouští, že sjednání fixní složky je běžnou součástí cenových ujednání v teplárenství a je obecně (tam, kde je odběrné místo napojeno do distribuční soustavy) pochopitelné.
Z kontextu dovolání vyplývá, že dovolatelka se prostřednictvím první otázky domáhá, aby dovolací soud provedl výklad smlouvy uzavřené mezi účastníky s jiným výsledkem, než k němuž dospěl odvolací soud, respektive aby jinak posoudil práva a povinnosti z této smlouvy plynoucí. Formulaci otázky totiž předchází výtka, že odvolací soud nesprávně právně posoudil a aplikoval smluvní ujednání o tom, že odběratel bude hradit platby za tepelnou energii bez ohledu na to, zda je energie dodávána a odebírána, resp. bez ohledu na to, zda je vůbec odběrné místo připojeno, a navazuje nesouhlas se zjednodušujícím výkladem ve vztahu k plnění podle kupní smlouvy pro zkoumaný případ, provázený argumentem dobré víry na straně dovolatelky při uzavírání smlouvy, dovozované ze specifických okolností případu.
Výkladem smlouvy se dovolatelka zabývá též v prvních třech odstavcích na straně 4 dovolání. K tomu je třeba připomenout, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu jeho výkladem, není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4.
2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019), a právní otázka, ať již otázka hmotného či procesního práva, nemůže z pohledu dikce a smyslu § 237 o. s. ř. obstát, nelze-li na takto položenou otázku nalézt obecně platnou odpověď, tedy neumožňuje-li její formulace judikatorní řešení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, a ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3538/2016). K přezkumu právního posouzení odvolacího soudu založeného na konkrétních okolnostech individuálního případu (tj. k posouzení důvodnosti dovolání) lze přistoupit až za splnění podmínky přípustnosti dovolání.
V argumentu, souvisejícím zřejmě s citací § 2079 odst. 1 a § 2118 odst. 1 o. z., že kupní smlouva je smluvním typem, který musí zakládat konkrétní vzájemná plnění a nemůže ve svém důsledku vést k situaci, že jedna strana má nárok na plnění, aniž by musela sama poskytovat plnění, dovolatelka pomíjí závěr odvolacího soudu dovozený výkladem smlouvy, který v dovolání nezpochybňuje vůbec, natož způsobem splňujícím kritéria § 237 o. s. ř., že fixní složka ceny je platem za sjednané množství energie a že důvodem závazku dovolatelky k placení stálého platu, i když tepelnou energii odebírat nebude (když roční odběr bude nulový), je zachování parovodní přípojky pro její odběrné místo.
Z toho plyne, že dovolatelka při formulaci právní otázky vychází z jiného obsahu smlouvy, než byl zjištěn odvolacím soudem, neboť vychází z předpokladu, že všechny složky ceny sjednané ve smlouvě se vztahovaly k odebrané tepelné energii. Polemiku s právním posouzením odvolacího soudu tak zakládá na vlastních skutkových zjištěních odlišných od těch, z nichž vycházel odvolací soud. Takovým způsobem založit přípustnost dovolání nelze (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015, a ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4582/2018). Předpoklad přípustnosti dovolání dovolatelka nevymezuje ani k výtce, že stanovisko ERÚ „není závaznou prejudiciální otázkou“ ve smyslu § 135 o. s. ř. Dovolání nelze shledat přípustné ani pro řešení druhé otázky, neboť bez zřetele na to, že soud prvního stupně se otázkou nemožnosti plnění zabýval a odvolací soud se s jeho právním posouzením obecně ztotožnil, napadené rozhodnutí na jejím řešení ve skutečnosti nezávisí.
V poměrech projednávané věci, v níž žaloba směřuje na zaplacení kupní ceny, totiž nemožnost plnění nepřichází vůbec v úvahu. O nemožnost plnění jde tam, kde plnění, které má být poskytnuto, není vůbec možné, anebo je možné jen za cenu nákladů tak extrémně vysokých, že jejich vynaložení by bylo ekonomicky zjevně absurdní. V situaci, kdy je uplatněno právo na peněžité plnění, proto není námitka nemožnosti plnění plauzibilní obranou. Nemožnost plnění zde zásadně nepřichází do úvahy (srov. například J.
Šilhán in HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část. § 1721–2054. 1.
vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1223, § 2006, marg. č. 20, nebo z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu usnesení ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 853/2005, uveřejněné v souboru Civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 4545). O tom ostatně svědčí existence právní materie insolvenčního práva, které dopadá na situace, kdy dlužník nemá dostatek peněžních prostředků na uspokojení svých věřitelů. Skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu na řešení dovolatelem vymezené otázky závisí (že bylo pro napadené rozhodnutí určující), je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Přípustnost dovolání proti té části napadeného výroku rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, je vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 15. 3. 2022
JUDr. Pavel Příhoda předseda senátu