23 Cdo 3631/2023-205 USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Hany Poláškové Wincorové ve věci žalobkyně J. P., zastoupené Mgr. Janem Hrežem, advokátem se sídlem ve Vyškově, Purkyňova 143/18, proti žalovanému P. K., zastoupenému JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem se sídlem v Mikulově, Bezručova 1896/90, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 209/2021, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2023, č. j. 16 Co 103/2023-162, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2023, č. j. 16 Co 103/2023-162, a usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 18. 5. 2023, č. j. 3 C 209/2021-100, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Vyškově k dalšímu řízení.
1. V řízení se žalobkyně domáhá určení vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 1/2 na nemovitých věcech – pozemku parcela č. st. XY, jehož součástí je stavba č.p. XY, a pozemku parcela č. XY vše v obci a katastrálním území XY (dále jen „nemovité věci“). Tvrdí, že dne 12. 7. 2017 uzavřela jako prodávající s žalovaným jako kupujícím kupní smlouvu č. 2017/07/12/01/KSD (dále jen „kupní smlouva“), jíž převedla id. 1/2 nemovitých věcí na žalovaného za kupní cenu 130 000 Kč. Kupní smlouva je podle žalobkyně neplatná, příčící se dobrým mravům, neboť kupní cena za převáděný majetek je ve vztahu k jeho skutečné hodnotě v hrubém nepoměru, žalobkyně jednala v omylu lstivě vyvolaném, smlouvu podepsala v tísni navíc jako 74 letá osoba, kterou je možno považovat za rozumově slabší.
2. Žalovaný namítl nedostatek pravomoci soudu, neboť mezi účastníky byla dne 12. 7. 2017 sjednána rozhodčí smlouva, ve které se smluvní strany výslovně dohodly, že veškeré spory vyplývající z kupní smlouvy nebo vzniklé v souvislosti s ní včetně sporů ze zajištění závazků z této smlouvy budou s vyloučením pravomoci obecných soudů rozhodovány s konečnou platností podle českého práva v rozhodčím řízení podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZRŘ“).
3. Žalobkyně s námitkou nedostatku pravomoci soudu nesouhlasila. Tvrdila, že žalovaný vystupoval při uzavírání rozhodčí smlouvy v pozici podnikatele, neboť obdobné smlouvy, jaké uzavřel se žalobkyní, uzavírá ve větším rozsahu, zatímco žalobkyně při uzavírání smluv jako podnikatel nevystupovala. Odkázala na § 2 odst. 1 ZRŘ, podle kterého nelze uzavírat rozhodčí smlouvy ohledně majetkových sporů, které vzniknou mezi podnikatelem a spotřebitelem.
4. Okresní soud ve Vyškově nejprve usnesením ze dne 16. 2. 2023, č. j. 3 C 209/2021-86, zamítl námitku žalovaného o nedostatku pravomoci soudu (již podruhé). V usnesení vyšel ze skutkového zjištění, že v měsících září 2016, červenec a srpen 2017 uzavřel žalovaný jako kupující dalších pět obdobných kupních smluv jako se žalobkyní s dalšími fyzickými osobami, jejichž předmětem byla koupě nemovitostí, resp. spoluvlastnických podílů na nemovitostech v okrese Vyškov za dohodnuté kupní ceny v rozmezí od 100 Kč do 20 000 Kč, zjevně za účelem dosažení zisku, ať již následným prodejem či pronájmem takto získaných nemovitostí, a tedy při uzavírání těchto smluv, stejně jako při uzavření smlouvy se žalobkyní, vystupoval jako podnikatel.
5. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2023, č. j. 16 Co 52/2023-97, bylo usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 16. 2. 2023, č. j. 3 C 209/2021-86, zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že při uzavření kupní smlouvy žalovaný nevystupoval jako podnikatel.
6. Okresní soud ve Vyškově poté usnesením ze dne 18. 5. 2023, č. j. 3 C 209/2021-100, zastavil řízení (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok II).
7. Soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu, dospěl k závěru, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky řízení nebyla uzavřena mezi spotřebitelkou a podnikatelem, a tudíž na ni nelze vztáhnout výjimku vyplývající z § 2 odst. 1 ZRŘ. Strany se v rozhodčí smlouvě uzavřené ve stejný den jako smlouva kupní (12. 7. 2017) dohodly na počtu i osobách rozhodců, z nichž bude jeden rozhodce ad hoc vybrán a navržen žalobcem v rozhodčí žalobě (návrhu na zahájení rozhodčího řízení), současně se dohodly na konkrétních pravidlech a postupu vedení rozhodčího řízení ve smyslu § 19 odst. 1 ZRŘ. Rozhodčí smlouva měla písemnou formu, podpis žalobkyně na ní byl úředně ověřen. Rozhodčí smlouvu posoudil jako platné právní jednání, proto shledal důvodnou námitku žalovaného, že věc má být podle rozhodčí smlouvy projednána v rozhodčím řízení. V důsledku toho pak podle § 106 odst. 1 o. s. ř. řízení zastavil.
8. K odvolání žalobkyně i žalovaného Krajský soud v Brně v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I (první výrok), ve výroku II jej změnil tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává (druhý výrok), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
9. Odvolací soud setrval na právním názoru vysloveném ve svém v pořadí druhém kasačním rozhodnutí. Uzavřel, že s ohledem na předmět plnění (převod vlastnického práva) a označení smluvních stran kupní smlouvy coby dvou fyzických osob, žalobkyně neuzavírala kupní smlouvu v postavení spotřebitele, tj. slabší strany sporu, neboť ji neuzavírala s podnikatelem, a ani žalovaný ji neuzavíral v postavení podnikatele, tj. silnější strany sporu. Nahlédnutím do obchodního rejstříku a do informačního systému ARES (administrativní registr ekonomických subjektů) zjistil, že žalovaný v těchto registrech není evidován coby obchodník profesionál, nesplňuje tudíž formální kritéria ve smyslu § 421 o. z. Poukázal na to, že faktické neoprávněné podnikání nelze vyhodnotit jako legální podnikatelskou činnost. Dovodil proto, že se nejedná o spotřebitelský spor a není dána výjimka vyplývající z § 2 odst. 1 ZRŘ.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně, výslovně v celém
rozsahu, včasným dovoláním, v němž namítla nesprávné právní posouzení věci. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, resp. soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud při řešení otázky procesního práva (potažmo hmotného práva) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k ochraně základních práv a svobod a též od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
11. Žalobkyně odvolacímu soudu konkrétně vytýká přepjatě formalistický výklad pojmu „podnikatel“, který způsobuje porušení práva na spravedlivý proces. Tím se podle žalobkyně odvolací soud odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3402/13 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz). Žalobkyně namítá, že odvolací soud pouze hodnotil (ne)naplnění formálních znaků podnikatele žalovaným, nezabýval se komplexně výkladem ustanovení § 420 o. z. V souvislosti s touto otázkou žalobkyně navíc s odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 520/06, a ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. I. ÚS 31/04, vytýká odvolacímu soudu, že svým rozhodnutím porušil princip právní jistoty a zásadu legitimního očekávání, neboť svým formalistickým a restriktivním výkladem pojmu „podnikatel“ ve smyslu § 420 o. z. porušil důvěru žalobkyně v text citovaného ustanovení a trvající výklad předmětného ustanovení. Odkazuje přitom i na závěry komentářové literatury, podle kterých je v novém pojetí podnikatele opuštěna dosavadní podmínka, podle níž je podnikatelem osoba nadaná podnikatelským oprávněním. Obchodník (podnikatel) jako pojem soukromého práva totiž musí být kvalifikován podle své reálné činnosti, nikoli v závislosti na tom, zda má oprávnění k podnikání.
12. Žalobkyně spatřuje naplnění předpokladu přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. též v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz) při řešení otázky neplatnosti kupní smlouvy. Odvolací soud podle žalobkyně kupní smlouvu posoudil jako platnou, ačkoliv se podle jejího přesvědčení příčí dobrým mravům a odporuje zákonu (jde o lichevní smlouvu), neboť žalovaný zneužil rozumové slabosti žalobkyně, její důvěřivosti a nezkušenosti a smlouva navíc byla uzavřena v tísni. Kupní cena byla v hrubém nepoměru ke skutečné hodnotě předmětného podílu na nemovitých věcech. Tvrdí též, že jednala v omylu, neboť byla přesvědčena, že na základě smlouvy bude nemovitými věcmi pouze ručit, což žalovaný nijak nerozporoval.
13. Žalobkyně namítá též vadu řízení, která podle ní spočívá v tom, že v řízení došlo ke změně názoru na posuzovanou věc (zatímco soud prvního stupně vyhodnotil věc jako spotřebitelský spor, odvolací soud bez dalšího vyhodnotil, že se nejedná o spotřebitelský spor), aniž o této skutečnosti soud účastníky sporu informoval, či je poučil v tom smyslu, že neunáší své důkazní břemeno a poskytl jim možnost na změnu právního hodnocení reagovat.
14. Žalovaný ve vyjádření k dovolání považoval napadené rozhodnutí odvolacího soudu za správné a měl za to, že nenaplňuje zákonnou definici podnikatele. Zdůraznil, že nedisponuje živnostenským oprávněním, nebyla prokázána soustavnost jeho jednání, tedy jeden ze zákonných definičních znaků podnikatele. Kupování nemovitostí za účelem uložení vlastních financí, tedy faktické přeměnění volných finančních prostředků na nemovité věci, podle něj nemůže být považováno za podnikatelskou činnost. III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
18. Otázka posouzení (ne)platnosti kupní smlouvy přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezaloží, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo, resp. pro napadené rozhodnutí nebylo řešení této otázky určující. Rozhodující pro posouzení věci odvolacím soudem bylo pouze řešení otázky platnosti rozhodčí smlouvy ze dne 12. 7. 2017. Odvolací soud se tedy nezabýval posouzením platnosti samotné kupní smlouvy, jak se nesprávně domnívá žalobkyně v dovolání, namítá-li, že odvolací soud nesprávně posoudil kupní smlouvu jako platnou.
19. Žalobkyně napadá usnesení odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i jeho druhý a třetí výrok, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
20. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázky výkladu pojmu „podnikatel“ ve smyslu § 420 o. z., tj. jinak řečeno otázky, kdo je podnikatelem ve smyslu zmíněného ustanovení, neboť při jejím řešení odvolací soud vskutku postupoval formalisticky a odchýlil se tak od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu a též dovolacího soudu. IV. Důvodnost dovolání
21. Dovolání je důvodné.
22. Podle § 420 o. z. kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele (odstavec 1). Pro účely ochrany spotřebitele a pro účely § 1963 se za podnikatele považuje také každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele (odstavec 2).
23. Podle § 421 o. z. se za podnikatele považuje osoba zapsaná v obchodním rejstříku (odstavec 1). Má se za to, že podnikatelem je osoba, která má k podnikání živnostenské nebo jiné oprávnění podle jiného zákona (odstavec 2).
24. Podle judikatury Ústavního soudu přepjatě formalistická interpretace právních norem může způsobit porušení práva na spravedlivý proces (srov. žalobkyní zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3402/13).
25. Občanský zákoník není založen na formální koncepci, že podnikatelem je pouze osoba nadaná podnikatelským oprávněním nebo zapsaná do obchodního rejstříku či jiné evidence. Rozhodující je, zda daná osoba vykonává podnikatelskou činnost, tj. činnost vykazující znaky uvedené v § 420 odst. 1 o. z. (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 89/212 Sb. k § 420 až 422 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2512/2023).
26. Z obsahu § 420 odst. 1 o. z. je zřejmý záměr zákonodárce, aby pod zákonnou definici podnikatele mohly být zařazeny i osoby, které sice nesplňují podmínku zápisu do obchodního rejstříku či držení živnostenského či jiného oprávnění (tj. formální kritéria podle § 421 odst. 1 a 2 o. z.), avšak svým faktickým jednáním znaky podnikání naplňují. K tomu, že za podnikatele může být považována i osoba, která podniká neoprávněně (bez zákonného oprávnění), se kladně vyjadřuje i komentářová literatura [srov. LASÁK, Jan. § 420 (Pojem podnikatele). In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1?654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1318, marg. č. 2; či PELIKÁNOVÁ, I., PELIKÁN, R. § 420 (Definice podnikatele). In: ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA aj. Občanský zákoník: Komentář, Svazek I, (§ 1-654), 1. vydání, Praha: Wolters Kluwer, 2014, dostupné v systému ASPI].
27. Při posouzení, zda osoba (ne)vystupovala v určitém vztahu jako podnikatel, se tedy nelze spokojit pouze se zjištěním, že osoba není podnikatelem podle formy, tj. není zapsána v obchodním rejstříku ve smyslu § 421 odst. o. z., či že nedisponuje živnostenským či jiným oprávněním ve smyslu § 421 odst. 2 o. z. Význam těchto ustanovení spočívá v tom, že stanoví fikci (§ 421 odst. 1 o. z.), či vyvratitelnou domněnku (§ 421 odst. 2 o. z.), že jde o podnikatele, jsou-li naplněny uvedené formální znaky [srov. ZAPLETAL, Jiří. § 421 (Podnikatelé podle formy a osoby mající podnikatelské oprávnění). In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 1 a 2; nebo LASÁK, Jan. § 421 (Formální podnikatelé; domněnka podnikatele). In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1?654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1322, marg. č. 8].
28. U osoby vystupující v konkrétním vztahu, která není zapsána v obchodním rejstříku a nedisponuje živnostenským či jiným zákonným oprávněním k výkonu činnosti musí být zkoumáno, zda v daném vztahu naplňuje materiální znaky podnikání, tj. zda činnost provádí samostatně, na vlastní účet a odpovědnost, živnostenským nebo obdobným způsobem, soustavně, za účelem dosažení zisku (k výkladu těchto znaků srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 5651/2017, jehož závěry jsou aplikovatelné i ve vztahu k § 420 odst. 1 o. z.).
29. Odvolací soud však v nyní projednávané věci tímto způsobem nepostupoval. Ačkoliv v odůvodnění odkázal na § 420 odst. 1 o. z. a vyjmenoval znaky tam uvedené, jejich naplněním se nezabýval ve vztahu k projednávané věci. Toliko konstatoval, že i když nejsou tyto znaky naplněny, může být osoba podnikatelem podle formálních kritérií ve smyslu § 421 o. z. Závěr o tom, že žalovaný nevystupoval při uzavření kupní smlouvy se žalobkyní jako podnikatel přitom založil pouze na zjištění, že žalovaný není registrován v administrativním registru ekonomických subjektů jako obchodník profesionál, a na tom, že předmětem plnění byl převod vlastnického práva a smluvní strany byly v kupní smlouvě označeny jako dvě fyzické osoby. K tomu též dodal, že faktické neoprávněné podnikání nelze vyhodnotit jako legální podnikatelskou činnost. Odvolací soud se však řádně nevypořádal s argumentací žalobkyně ohledně naplnění materiálních znaků podnikání žalovaným, který podle ní uzavírá obdobné smlouvy systematicky i s dalšími osobami a činí tak zjevně za účelem dosažení zisku, k čemuž žalobkyně navrhovala i provedení dalších důkazů.
30. V již výše citovaném usnesení ze dne 21. 3. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2512/2023, přitom Nejvyšší soud (ve sporu, v němž vystupoval totožný žalovaný) dospěl k závěru, že soustavné úplatné nabývání spoluvlastnických podílů, resp. vlastnických práv k nemovitým věcem, za velmi nízké ceny za účelem jejich následného prodeje (nikoliv k uspokojení vlastních potřeb), při kterém je jednáno samostatně, na vlastní účet a odpovědnost a jde o činnost, která je svou povahou živností (nákup, prodej, správa a údržba nemovitostí) nelze považovat za spravování vlastního majetku. Jde o podnikání a osoba takto vystupující při konkrétní koupi nemovité věci je podnikatelem.
31. Odvolací soud tedy postupoval při výkladu pojmu „podnikatel“ přepjatě formalisticky, pokud se nezabýval naplněním kritérií podle § 420 odst. 1 o. z. a fakticky zkoumal pouze kritéria uvedená v § 421 odst. 1 a 2 o. z. a pokud nezohlednil všechny rozhodné okolnosti posuzovaného případu. Takové právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné.
32. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
33. Žalobkyni nelze přisvědčit v námitce, že odvolací soud zatížil řízení vadou tím, že oproti soudu prvního stupně změnil právní názor na posuzovanou věc, aniž o této skutečnosti účastníky informoval, či je poučil v tom smyslu, že neunáší důkazní břemeno a poskytl jim možnost na změnu právního hodnocení reagovat. Není totiž pravdou, že by odvolací soud (až) v napadeném rozhodnutí změnil právní hodnocení posuzované věci oproti soudu prvního stupně. Odvolací soud a soud prvního stupně, proti jehož usnesení bylo podáno odvolání, které posuzoval odvolací soud v nyní dovoláním napadeném rozhodnutí, věc po právní stránce posoudily shodně se závěrem, že o spotřebitelský spor v dané věci nejde. Soud prvního stupně tak rozhodl odlišně oproti svému předchozímu rozhodnutí při vázanosti právním názorem odvolacího soudu vysloveným v jeho předchozím zrušujícím usnesení. Žalobkyni tedy již po vydání dřívějšího zrušujícího usnesení odvolacího soudu bylo zřejmé, že odvolací soud zastává právní názor, že žalovaný nebyl při uzavření kupní smlouvy se žalobkyní podnikatelem a měla možnost na tuto skutečnost reagovat. O tvrzenou vadu řízení proto nejde.
34. Protože usnesení odvolacího soudu není z výše uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou (bude na soudech nižších stupňů, aby na základě jimi řádně zjištěného skutkového stavu a okolností projednávané věci posoudily, zda došlo k naplnění materiálních znaků podnikání u žalovaného při uzavření kupní smlouvy se žalobkyní), Nejvyšší soud jej, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř.
zrušil (včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně, a proto Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil též usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 35. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). 36. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2024
Mgr. Jiří Němec předseda senátu