23 Cdo 3647/2023-172
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně I. P., zastoupené Mgr. Petrem Hasalou, advokátem se sídlem v Šumperku, Radniční 237/13, proti žalované Slavia pojišťovna a.s., se sídlem v Praze 4, Nusle, Táborská 940/31, identifikační číslo osoby 60197501, o zaplacení 162 250,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 27/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2023, č. j. 30 Co 125/2023-132, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se podanou žalobou, po jejím částečném zpětvzetí, domáhala na žalované zaplacení částky 162 250,90 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, kterou měla způsobit tím, že včas ve lhůtě dle § 9 odst. 2 a 3 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, dále jen „zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla“, neplnila náhradu nemajetkové a majetkové újmy poškozeným, kteří byli nuceni se s nárokem na náhradu škody připojit k adhéznímu řízení a žalovaná částka představuje náklady, které vynaložili na právní zastoupení. Žalovaná nárok žalobkyně neuznala.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 2. 2023, č. j. 30 C 27/2019-99, zamítl žalobu o zaplacení částky 162 250,90 Kč s
příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II). K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I rozsudku odvolacího soudu), snížil náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřovala ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Žalobkyně nejprve namítala, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že náklady vynaložené poškozenými v adhézním řízení při uplatnění nároku na náhradu újmy proti žalobkyni nejsou účelně vynaloženými náklady podle § 6 odst. 2 písm. d) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a dále namítala, že jelikož žalovaná včas neplnila náhradu nemajetkové a majetkové újmy poškozeným, odpovídá za náklady vynaložené poškozenými v adhézním řízení z titulu obecné odpovědnosti za škodu, neboť porušila svou zákonnou povinnost dle § 9 odst. 2 a 3 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla.
Žalobkyně s ohledem na výše uvedené konstatovala, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Ve vyjádření k dovolání se žalovaná pouze ztotožnila se skutkovými i právními závěry učiněnými odvolacím soudem. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Ohledně námitky, že žalovaná je za způsobenou škodu odpovědná z titulu obecné odpovědnosti za škodu, protože porušila svou zákonnou povinnost dle § 9 odst. 2 a 3 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, žalobkyně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá citace textu ustanovení § 237 o.
s. ř. či jeho části nebo kritika právního posouzení odvolacího soudu nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1.
2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v této části trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Ve zbývající části dovolání dovolací soud shledal, že obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., proto se zabýval jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Námitka žalobkyně, že náklady vynaložené poškozenými v adhézním řízení při uplatnění nároku na náhradu újmy proti žalobkyni nejsou účelně vynaloženými náklady podle § 6 odst. 2 písm. d) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Jak se totiž jednoznačně podává z napadeného rozhodnutí, v projednávané věci odvolací soud vyšel ze závěru, že postup žalované, která své šetření podle § 9 odst. 2 a 3 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla vázala na výsledky trestního řízení, v němž byla žalobkyně stíhána pro přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, je v souladu s § 9 odst. 6 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a žalovaná proto neporušila žádnou zákonnou ani smluvní povinnost (srov. bod 13 napadeného rozhodnutí).
Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, zdůraznil, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Dovolací soud dále uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a náklady žalované spojené s podáním vyjádření k dovolání žalobkyně, jejíž argumentace je velice strohá a nikterak se nevyjadřuje k přípustnosti podaného dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3086/2017, a ze dne 3. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 396/2023), nelze považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování či k bránění práva (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 3. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu