23 Cdo 3888/2023-296
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Hany Poláškové Wincorové ve věci žalobců a) E. T., zastoupené Mgr. Denisem Karbusem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kovářova 1081/3, b) V. J., a c) J. J., zastoupeni Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 438/45, proti žalovanému L. V., zastoupenému Mgr. Jiřím Chlaněm, advokátem se sídlem v Praze 4, Točitá 1964/34, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 16 C 306/2021, o dovolání žalobců b) a c) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2023, č. j. 21 Co 95/2023-270, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2023, č. j. 21 Co 95/2023-270, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 3. 2023, č. j. 16 C 306/2021-239, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že žalobkyně a) je výlučným vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideální 5/8 a že žalobkyně b) je výlučným vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideální 1/8 a že žalobce c) je výlučným vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideální 2/8 na jednotce bytu č. XY vymezené podle občanského zákoníku v pozemku parc. č. st. XY – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova č. p. XY – bytový dům, přičemž tato jednotka zahrnuje byt č. 4 jako prostorově oddělenou část domu nacházející se ve shora uvedené budově a příslušný spoluvlastnický podíl o velikosti 257/6743 na společných částech, tedy na pozemku parc. č. st. XY včetně části budovy č. p. XY, které jsou společné všem vlastníkům jednotek a souvisejících pozemcích parc. č. XY – zahrada, parc. č. XY – zahrada a parc. č. XY – zahrada, to vše v katastrálním území XY, část obce XY, v obci XY zapsáno na příslušných listech vlastnictví vedených Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, pro katastrální území XY (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný jako kupující a žalobci jako prodávající uzavřeli dne 16. 2. 2018 kupní smlouvu, na jejímž základě žalovaný kupoval výše uvedenou bytovou jednotku [od žalobkyně a) koupil spoluvlastnický podíl o velikosti 5/8, od žalobkyně b) spoluvlastnický podíl o velikosti 1/8, od žalobce c) spoluvlastnický podíl o velikosti 2/8]. V článku III kupní smlouvy si strany sjednaly kupní cenu ve výši 2 130 000 Kč a její splatnost. V článku VII odst. 1 bylo uvedeno, že pokud strana kupující neuhradí kupní cenu řádně a včas a neučiní-li tak ani v dodatečné lhůtě do 10 pracovních dnů po sjednaném datu splatnosti kupní ceny, sjednávají smluvní strany pro tento případ ve prospěch strany prodávající smluvní pokutu ve výši 5 % z kupní ceny. Strana prodávající má v takovém případě rovněž právo od této kupní smlouvy z důvodu prodlení odstoupit. Dne 9. 8. 2021 zaslali žalobci žalovanému odstoupení od kupní smlouvy, v němž mimo jiné uvedli, že důvodem odstoupení je prodlení se zaplacením kupní ceny dle článku III odst. 1 smlouvy vůči všem prodávajícím.
3. Žalobkyně a) se v jiném řízení u soudu prvního stupně (vedeném pod sp. zn. 37 C 125/2019) domáhala po žalovaném zaplacení částky 706 250 Kč s tím, že jde o její podíl na nezaplacené kupní ceně. Žalobci dovozovali, že jsou opět spoluvlastníky uvedené nemovitosti. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby s tím, že se žalobci uzavřel kupní smlouvu na předmětnou bytovou jednotku, a to ve znění dodatku č. 1 ze dne 10. 6. 2018 a č. 2 ze dne 14. 7. 2018, a podle těchto titulů jim řádně uhradil kupní cenu.
4. Soud prvního stupně při posouzení otázky zaplacení kupní ceny vyšel ze závěrů pravomocně skončené věci vedené pod sp. zn. 37 C 125/2019, jejímž spisem provedl důkaz. Uvedl, že žalobci ani po poučení podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. s. ř.“), netvrdili žádnou konkrétní částku, která jim měla být zaplacena. Podle soudu prvního stupně tak žalovaný řádně zaplatil kupní cenu za bytovou jednotku žalobkyni a), která pak nemohla platně odstoupit od kupní smlouvy. Vzhledem k tomu, že byla většinovým vlastníkem zcizované nemovitosti, nemohli menšinoví vlastníci oprávněně platně odstoupit, neboť nedisponovali potřebnou velikostí svých podílů k takovému jednání.
5. K odvolání žalobců b) a c) Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 9. 2023, č. j. 21 Co 95/2023-270, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalobcům b) a c) potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud zopakoval dokazování částí listin a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, ačkoli na základě odlišného právního posouzení věci. Uvedl, že žádné zákonné ustanovení nezakazuje minoritním vlastníkům odstoupit od kupní smlouvy, kteří tak mohou učinit pochopitelně toliko v rozsahu jejich spoluvlastnického podílu. Odvolací soud rovněž uvedl, že závěry pravomocně skončeného řízení o zaplacení kupní ceny, které bylo vedeno mezi žalobkyní a) a žalovaným, se nijak netýkají žalobců b) a c), neboť nesouvisí se zaplacením „jejich části kupní ceny“.
6. Odvolací soud na věc aplikoval § 2002 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a uzavřel, že žalobci měli zákonný i smluvní důvod pro odstoupení od smlouvy (čl. VII odst. 1 ve spojení s čl. III odst. 2 smlouvy), neboť předmětný byt byl zkolaudován 8. 8. 2018 a do pěti dnů od tohoto data měli žalobci obdržet poslední splátky kupní ceny podle ujednání ve smlouvě. Podle odvolacího soudu ovšem jejich odstoupení od smlouvy ze dne 9. 8. 2021 nelze považovat za včasné, tedy učiněné bez zbytečného odkladu. Odkázal na judikaturu týkající se posuzování délky lhůty „bez zbytečného odkladu“ a uzavřel, že pokud žalobci pět dní po kolaudaci bytu (tj. 13. 8. 2018) věděli o tom, že kupní cena nebyla do tohoto data zaplacena, a k odstoupení od smlouvy přistoupili až dne 9. 8. 2021, neučinili tak bez zbytečného odkladu, neboť v bezodkladném odstoupení jim žádné legitimní důvody nebránily. Právní účinky spojené s dodržením lhůty bez zbytečného odkladu tak nenastaly a v důsledku nedodržení lhůty zaniklo jejich právo na odstoupení od kupní smlouvy. Nepřisvědčil odkazu žalobců na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 456/2021, podle nichž má nedodržení uvedené lhůty význam pouze tehdy, pokud dlužník svou povinnost (byť dodatečně) splní předtím, než mu věřitel oznámí, že odstupuje. Podle odvolacího soudu nejsou závěry citovaného judikátu v řešené věci aplikovatelné, neboť v nyní projednávaném případě žalobci od smlouvy odstoupili až za tři roky od doby, kdy nastal důvod odstoupení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci b) a c) (dále jen „dovolatelé“) včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovali podle § 237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení dvou právních otázek: a) zda se § 2002 o. z. upravující obecný postup při odstoupení od smlouvy ze zákonných důvodů aplikuje i na odstoupení učiněné z důvodu ujednaného ve smlouvě a nikoli ze zákonného důvodu, a b) zda má nedodržení lhůty bez zbytečného odkladu význam pouze tehdy, pokud dlužník svou povinnost (byť dodatečně) splní předtím, než mu věřitel oznámí, že odstupuje.
8. Otázku pod bodem a) považovali dovolatelé za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. U otázky pod bodem b) namítali, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 456/2021.
9. U otázky a) dovolatelé namítali, že se soudy vůbec nevypořádaly s jejich argumentací, že není možné aplikovat § 2002 o. z. v případě, že kupní smlouva obsahuje ujednání o odstoupení. Odkázali na princip smluvní volnosti zakotvený v § 1725 o. z. a na to, že pokud si strany sjednají právo odstoupit do smlouvy pro případ porušení smluvní povinnosti, pak právo odstoupit vzniká jako právo ujednané smluvně, nikoli jako zákonem stanovené. Podle dovolatelů se § 2002 o. z. aplikuje pouze v případě, že si strany neujednaly vznik práva na odstoupení od smlouvy.
10. U otázky b) dovolatelé uvedli, že pro případ, že by měl dovolací soud za to, že i na smlouvou sjednané právo odstoupit se vztahuje § 2002 o. z., pak má s ohledem na § 2003 odst. 2 o. z. platit, že trvá-li prodlení dlužníka, nemůže po dobu tohoto prodlení dojít ke ztrátě práva věřitele na odstoupení od smlouvy. Odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od výše citovaného judikátu, neboť jej nesprávně interpretoval. Podle odkazovaného judikátu má nedodržení lhůty bez zbytečného odkladu význam jen v případě, že dlužník splní povinnost předtím, než mu věřitel oznámí, že odstupuje. Na rozdíl od odvolacího soudu dovolatelé mají za to, že doba mezi začátkem prodlení a odstoupením není podstatná (až na promlčení).
11. Dovolatelé také namítali, že se odvolací soud nezabýval všemi odvolacími důvody, zejména dle jejich názoru chybí odůvodnění závěru ohledně údajné jednoznačnosti ujednání kupní ceny a v tomto ohledu je napadený rozsudek dle názoru dovolatelů nepřezkoumatelný. Závěrem dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
12. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že odstoupení od smlouvy bylo učiněno opožděně. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl, neboť napadený rozsudek je správný.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je dovolání přípustné.
14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
17. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro řešení obou otázek formulovaných v dovolání, neboť odvolací soud se při jejich řešení odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Obě otázky totiž byly po podání dovolání vyřešeny v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále též jen „velký senát“) ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 31 Cdo 3823/2023.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
18. Dovolání je důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu při řešení shora uvedených otázek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
19. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či nikoliv.
20. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
21. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
22. Podle § 1969 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem.
23. Podle § 1977 o. z. poruší-li strana prodlením svou smluvní povinnost podstatným způsobem, může druhá strana od smlouvy odstoupit, pokud to prodlévajícímu oznámí bez zbytečného odkladu poté, co se o prodlení dozvěděla.
24. Podle § 1978 odst. 1 o. z. zakládá-li prodlení jedné ze smluvních stran nepodstatné porušení její smluvní povinnosti, může druhá strana od smlouvy odstoupit poté, co prodlévající strana svoji povinnost nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě, kterou jí druhá strana poskytla výslovně nebo mlčky.
25. Podle § 1979 o. z. poskytl-li věřitel dlužníku nepřiměřeně krátkou dodatečnou lhůtu k plnění a odstoupí-li od smlouvy po jejím uplynutí, nastávají účinky odstoupení teprve po marném uplynutí doby, která měla být dlužníku poskytnuta jako přiměřená. To platí i tehdy, odstoupil-li věřitel od smlouvy, aniž byl dlužníkovi dodatečnou lhůtu k plnění poskytl.
26. Ve shora citovaném rozsudku ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 31 Cdo 3823/2023, Nejvyšší soud nejprve uzavřel, že na případ odstoupení od smlouvy pro porušení povinnosti spočívající v prodlení dlužníka se neaplikuje § 2002 o. z. a násl., který obecně upravuje odstoupení od smlouvy, nýbrž je na místě aplikovat speciální úpravu odstoupení z důvodu prodlení zakotvenou v § 1977 a násl. o. z. (viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2541/2021).
K otázce pod bodem b)
27. V témže rozsudku Nejvyšší soud řešil otázku, jaký vliv má nedodržení lhůty bez zbytečného odkladu (stanovené v § 1977 o. z. pro odstoupení z důvodu prodlení představujícího podstatné porušení smluvní povinnosti) na odstoupení od smlouvy při trvajícím prodlení dlužníka.
28. Nejvyšší soud shrnul dosavadní závěry judikatury, podle které i odstoupení od kupních smluv po marném uplynutí lhůty bez zbytečného odkladu vyvolá při stále trvajícím prodlení dlužníka s placením kupních cen právní následky předvídané ustanovením § 2004 odst. 1 o. z. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 27 Cdo 485/2023), avšak která byla rozporná v tom závěru, jaký význam má nedodržení lhůty bez zbytečného odkladu na okamžik, kdy nastávají účinky takového odstoupení a kdy tedy ještě může dlužník účinkům odstoupení zamezit opožděným splněním. V tomto směru stál závěr vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sen. zn. 29 ICdo 81/2019, proti závěru vyjádřenému v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 456/2021.
29. Velký senát Nejvyššího soudu při řešení tohoto rozporu dospěl k závěru, že při podstatném prodlení dlužníka záleží na věřiteli, zda od smlouvy odstoupí za podmínek pro podstatné prodlení (§ 1977 o. z.), nebo pro nepodstatné prodlení (§ 1978 a 1979 o. z.). Marným uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu podle § 1977 o. z. věřitel ztrácí možnost odstoupit od smlouvy za podmínek pro podstatné prodlení. Pokud prodlení dlužníka stále trvá, může věřitel i nadále od smlouvy odstoupit za podmínek pro nepodstatné prodlení. Oznámí-li v takovém případě dlužníku, že odstupuje od smlouvy, aniž mu předtím poskytl dodatečnou lhůtu ke splnění, účinky odstoupení od smlouvy nastanou teprve po marném uplynutí přiměřené dodatečné lhůty, která měla být dlužníku poskytnuta ke splnění povinnosti. Její běh počíná okamžikem, kdy se odstoupení dostalo do dispoziční sféry dlužníka. (Pro podrobnější úvahy k tomuto závěru viz body 35-56 citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 31 Cdo 3823/2023.)
K otázce pod bodem a)
30. Druhá v dovolání formulovaná otázka vztahující se k možnosti aplikace lhůty „bez zbytečného odkladu“ i na smluvně sjednané odstoupení byla rovněž vyřešena v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 31 Cdo 3823/2023.
31. Nejvyšší soud v něm vycházel z premisy dispozitivnosti norem soukromého práva a z toho, že samotný zákon výslovně stanoví, že odstoupit od smlouvy lze nejen tehdy, stanoví-li tak zákon, ale též ujednají-li si to strany (§ 2001 o. z.). V návaznosti na dosavadní judikaturu týkající se možnosti stran nahradit dispozitivní úpravu smluvním ujednáním (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2541/2021) a s ohledem na znění § 1969 o. z. uzavřel, že zákon zjevně počítá s možností sjednání práva na odstoupení od smlouvy pro případ prodlení dlužníka tak, že bude navázáno na kritérium (ne)podstatného porušení či bezprostředně uvedeno jako důvod pro odstoupení, a připouští též sjednání podmínek jeho výkonu odchylně od § 1977 nebo § 1978 o. z., tj. nevylučuje možnost sjednání práva na odstoupení od smlouvy pro případ prodlení dlužníka ani tak, že jeho uplatnění nebude omezeno lhůtou bez zbytečného odkladu.
32. Při posouzení, zda mezi stranami bylo sjednáno právo na odstoupení od smlouvy pro případ prodlení bez omezení jeho uplatnění pouze na lhůtu bez zbytečného odkladu (zda takto byla vyloučena dispozitivní úprava obsažená v § 1977 o. z.) soud postupuje za použití standardních pravidel o výkladu právních jednání zakotvených v § 555 a násl. o. z.
33. Je-li tedy stranami sjednáno právo odstoupit od smlouvy pro konkrétně vymezený případ prodlení, je nezbytné tento společný projev vůle stran podrobit výkladovým metodám za účelem zjištění, co takovým ujednáním zamýšlely. Nelze předem (paušálně) vyloučit, že měly v úmyslu takto stanovit právo od smlouvy odstoupit bez omezení jeho uplatnění, ani že takto hodlaly konkretizovat pouze důvod podstatného prodlení ve smyslu § 1977 o. z. (příp. nepodstatného prodlení podle § 1978 o. z.) a v dalším, tj. i ohledně požadavku na odstoupení od smlouvy ve lhůtě bez zbytečného odkladu (příp. nutnosti poskytnout dodatečnou přiměřenou lhůtu), ponechaly úpravu svých práv a povinností na dispozitivních ustanoveních zákona, příp. že jejich vůlí bylo, aby se takové právo uplatňovalo ve lhůtě stanovené v § 1977 o. z. (příp. za podmínek § 1978 o. z.) bez ohledu na to, zda prodlení, z nějž mělo vzniknout, může být posouzeno jako podstatné či nepodstatné.
34. Teprve tehdy, nezdaří-li se soudu zjistit, jaká byla společná vůle stran, musí ujednání vyložit normativním výkladem podle § 556 odst. 1 věty druhé o. z., tj. jaký význam by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen, jinak řečeno, jak mohla takové ujednání chápat rozumná osoba za daných okolností. Lze přitom zpravidla vycházet z předpokladu, že rozumná osoba v případě sjednání práva odstoupit od smlouvy pro konkrétní porušení smlouvy prodlením, pro které nebylo dohodnuto žádné omezení jeho trvání či jiné podmínky uplatnění, mohla takové ujednání chápat spíše jako sjednání oprávnění odstoupit od smlouvy pro takový případ bez časového omezení jeho uplatnění lhůtou bez zbytečného odkladu (příp. bez jeho vázanosti na poskytnutí dodatečné přiměřené lhůty ke splnění). (Blíže viz body 57-69 citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 31 Cdo 3823/2023.)
Shrnutí
35. Při aplikaci výše shrnutých závěrů judikatury na projednávaný případ je třeba dospět k závěru, že odvolací soud nesprávně vycházel z předpokladu, že i účastníky smluvně sjednané právo žalobců odstoupit od smlouvy bylo možno uplatnit pouze ve lhůtě bez zbytečného odkladu. S ohledem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu týkající se možnosti sjednání práva na odstoupení od smlouvy odchylně od zákona však takový závěr mohl učinit pouze tehdy, pokud by na základě výkladu smlouvy dospěl k závěru, že strany smluvně nenahradily dispozitivní úpravu obsaženou v § 1977 o. z. ohledně lhůty bez zbytečného odkladu. Odvolací soud však neprovedl řádný výklad čl. VII odst. 1 kupní smlouvy, kterým bylo sjednáno oprávnění žalobců od smlouvy odstoupit, pokud žalovaný neuhradí kupní cenu řádně a včas a neučiní tak ani v dodatečné lhůtě deseti pracovních dnů po sjednaném datu splatnosti kupní ceny, a v němž nebyla výslovně obsažena žádná další omezení tohoto práva. Pokud odvolací soud (navíc při nesprávné aplikaci obecného ustanovení § 2002 o. z.) bez provedení výkladu smlouvy vycházel z předpokladu, že bylo nutné odstoupit od smlouvy ve lhůtě bez zbytečného odkladu, je jeho právní posouzení otázky pod bodem a) neúplné, a tudíž nesprávné.
36. Nesprávné je přitom i posouzení otázky pod bodem b), tedy významu nedodržení lhůty bez zbytečného odkladu žalobci b) a c). I kdyby odvolací soud po řádně provedeném výkladu skutečně zjistil, že mělo být právo odstoupit od smlouvy vykonáno ve lhůtě bez zbytečného odkladu, neboť účastníci ujednáním v čl. VII odst. 1 kupní smlouvy nevyloučili uplatnění dispozitivní úpravy uvedené v § 1977 a násl. o. z., jeho právní závěr o zániku práva žalobců od smlouvy odstoupit jako správný nemůže obstát. Podle výše uvedeného judikatorního závěru Nejvyššího soudu by totiž marné uplynutí lhůty bez zbytečného odkladu žalobcům nebránilo v tom, aby od smlouvy odstoupili později v případě trvajícího prodlení žalovaného za podmínek § 1978 a § 1979 o. z.
37. V důsledku nesprávného právního posouzení výše uvedených otázek je pak právní posouzení odvolacího soudu neúplné (tedy nesprávné) i v tom ohledu, že se odvolací soud nezabýval posouzením důvodnosti odstoupení od smlouvy, tj. tím, zda žalovaný skutečně byl v prodlení i v době, kdy měly nastat účinky odstoupení od smlouvy ze dne 9. 8. 2021. Jeho právní posouzení věci je tak neúplné i v tom ohledu, že již neposuzoval, zda žalovaný řádně a včas zaplatil kupní cenu bytu.
V. Závěr
38. Dovolací soud s ohledem na výše uvedené důvody dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolání je tedy důvodné.
39. K dovolateli namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud připomíná, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele, což v nyní projednávané věci vzhledem k obsahu dovolání nebyly (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3005/2019).
40. Jelikož vzhledem k dosavadním výsledkům řízení není možné v dovolacím řízení o věci rozhodnout [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.], dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ze shora uvedených důvodů podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), včetně závislého výroku o nákladech řízení, zrušil.
41. Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že v dalším průběhu řízení (bude-li případně zjištěna existence prodlení žalovaného v rozhodné době) nelze opomenout ani řádné posouzení otázky, zda odstoupení od smlouvy žalobci b) a c) při zohlednění dalších konkrétních zjištěných okolností jeho uplatnění a chování účastníků požívá právní ochrany s přihlédnutím k principu poctivosti, tj. bude namístě zabývat se úvahou o případné aplikaci § 6 a § 8 o. z.
42. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g
odst. 1 věta první o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se u něho řízení končí. Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 7. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu