3 Cdo 2541/2021-303
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Vladimíra Berana, ve věci žalobkyně mobile2card a.
s. v likvidaci, se sídlem v Hradci Králové, Pražská třída 799/15a,
identifikační číslo osoby 24301761, zastoupené Mgr. Zbyškem Malíkem, advokátem
se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 672/14, proti žalované Československé
obchodní bance, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, identifikační
číslo osoby 00001350, zastoupené JUDr. Bc. Zdeňkem Kučerou, Ph.D., advokátem se
sídlem v Praze 1, V Celnici 1034/6, o zaplacení 1 427 800 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 181/2018, o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2021, č. j. 11 Co
276/2020-240, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 23. 3. 2021, č. j.
11 Co 276/2020-251, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2021, č. j. 11 Co 276/2020-240,
ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 23. 3. 2021, č. j. 11 Co
276/2020-251, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 1. 2020, č. j.
11 C 181/2018-200, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu
řízení.
1. Žalobkyně se v řízení žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 1
427 800 Kč s příslušenstvím jako nároku na vrácení plnění (částečné úhrady na
cenu za úpravu platformy sloužící k vedení předplacených karet za účelem
integrace služby Call to Pay, později nazvané mobile2card – dále jen „M2C“)
poskytnutého žalované podle smlouvy o distribuci předplacených platebních karet
ve znění pozdějších dodatků č. 1-3 (dále též jen „smlouva o distribuci“), od
níž žalobkyně odstoupila. Tvrdila, že žalovaná měla podle smlouvy o distribuci
mimo jiné provést implementaci platebního systému založeného na bázi iniciace
převodu finančních prostředků a plateb prostřednictvím mobilního telefonu a že
tuto svou povinnost nesplnila. Žalobkyně proto od smlouvy o distribuci
odstoupila, neboť bez této implementace pro ni neměla smlouva o distribuci
ekonomický smysl.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 21. 1. 2020, č. j. 11 C
181/2018-200, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 427 800 Kč
s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), žalovanou zavázal k zaplacení
soudního poplatku ve výši 71 390 Kč České republice na účet Obvodního soudu pro
Prahu 5 (výrok II) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu
nákladů řízení ve výši 190 599,20 Kč (výrok III).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně a žalovaná
uzavřely dne 29. 9. 2014 smlouvu o distribuci ve znění dodatků č. 1-3 (ze dne
3. 3. 2015, 12. 8. 2015 a 25. 4. 2016), v níž se žalovaná mj. zavázala vydat
předplacené karty v režimu tzv. elektronických peněz a zajistit provoz
platformy, sloužící k vedení předplacených karet a jejich autorizaci. Smluvní
strany si dohodly možnost výpovědi smlouvy a sjednaly, že § 1977 až 1979 a §
2002 až 2004 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se
pro účely této smlouvy neuplatní. Na základě rámcové smlouvy o poskytování
telekomunikačních služeb žalobkyně spolupracovala se společností MATERNA
Communications, a. s. (dále též jen „Materna“). Byla vyvíjena platební metoda
M2C založená na existenci platební karty spojené s mobilním telefonem držitele
této karty, při níž bylo možno platby provádět prozvoněním na konkrétní
telefonní číslo, a tento systém bylo třeba propojit s bankou. Žalovaná
vyúčtovala žalobkyni za příspěvky na úpravu platebních a transakčních systémů
provozovaných žalovanou za únor a březen 2015 celkem částku 1 427 800 Kč,
kterou žalobkyně uhradila, další faktury vystavené žalovanou žalobkyně
rozporovala a žalovaná tento postup akceptovala. Dne 25. 1. 2016 zaslala
„žalovaná žalobkyni“ (správně „žalobkyně žalované“ – poznámka Nejvyššího soudu)
zadání platební metody M2C včetně dotazů Materny k platební metodě s požadavkem
na implementaci této platební metody do transakčních a platebních systémů
žalované, na provedení testů její funkčnosti a na předání předávacího protokolu
provedených prací. V následné komunikaci stran se žalobkyně opakovaně
dožadovala odsouhlasení finálního zadání a dokončení implementace platební
metody M2C na platformu předplacených karet u žalované (zejména dne 15. 7.
2016), naopak žalovaná opakovaně namítala neúplnost zadání implementace ze dne
25. 1. 2016 a v červenci 2016 požadovala jeho doplnění o další parametry,
současně však již předtím technickou implementaci platební metody M2C
považovala za dokončenou s tím, že provede její akceptační testy. Dne 23. 8.
2016 žalobkyně od smlouvy o distribuci odstoupila z důvodu nezavedení
implementace platebního systému ve lhůtě 6 měsíců od shrnutí zadání zaslaného
dne 25. 1. 2016 a vytkla žalované i další pochybení.
4. Po právní stránce soud prvního stupně dovodil, že strany
(podnikatelé) uzavřely nepojmenovanou smlouvu podle § 1746 odst. 2 o. z., v níž
vyloučily aplikaci zákonných ustanovení o odstoupení od smlouvy a sjednaly
odlišný způsob ukončení smluvního vztahu. Uzavřel, že žalobkyně byla i přes
ujednání v čl. 19 smlouvy o distribuci oprávněna od smlouvy odstoupit podle §
1977 a násl. o. z. ve spojení s § 2001 o. z. pro porušení smlouvy podstatným
způsobem. Ztotožnil se s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn.
32 Odo 1043/2004, podle kterého ujednání vylučující možnost jedné ze stran
odstoupit od smlouvy v případě porušení povinnosti podstatným způsobem je v
rozporu s dobrými mravy, a je proto neplatné. Dále dovodil, že byly splněny
zákonné podmínky pro odstoupení od smlouvy (prodlení s plněním závazků
podstatným způsobem), neboť ze strany žalované nedošlo ke splnění závazku
provést řádně implementaci platební metody v souladu se smlouvou. Vycházel ze
zjištění, že implementace platební metody M2C žalovanou byla jednou ze
zásadních otázek a podmínek smluvního vztahu, bez níž by smlouva mezi stranami
neměla výrazný ekonomický smysl, tj. pokud by docházelo toliko k distribuci
předplacených platebních karet. Žalobkyně opakovaně zasílala žalované podklady
k implementaci, naposledy dne 25. 1. 2016, tyto byly doplněny v dubnu 2016
rovněž požadovanými informacemi ze strany společnosti Materna. Nepodepsání
finálního zadání implementace podle něj nebylo možné přičítat k tíži žalobkyně,
jeho zavinění shledal na straně žalované. Žalobkyně odstoupila bez zbytečného
odkladu, prodlevu téměř dva měsíce (od 15. 7. 2016 do 23. 8. 2016) nevnímal
soud prvního stupně jako neproporcionální závažnosti a složitosti věci.
Uzavřel, že odstoupením se smlouva o distribuci stala od počátku neplatnou a
žalobkyni vzniklo právo na navrácení plnění poskytnuté žalované na základě této
smlouvy.
5. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím (opravným
usnesením byla opravena pouze písařská chyba v datu vyhlášení rozsudku)
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalované povinnost
zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 51 981,60 Kč
(výrok II).
6. Odvolací soud zopakoval dokazování výslechem svědka R. K.
(zaměstnance žalované, který měl na starosti koordinaci a kompletní zajištění
zadání) a doplnil dokazování o listinné důkazy, které soud prvního stupně
neprovedl. Vyšel ze skutkového stavu, podle nějž v čl. 6.6 smlouvy o distribuci
žalobkyně a žalovaná sjednaly, že žalovaná provede do 6 měsíců od vzájemného
odsouhlasení finálního zadání implementace Call to Pay (M2C) úpravy platformy
sloužící k vedení předplacených karet, jejich autorizaci a akceptaci tak, aby
bylo technicky a funkčně možné využít předplacené karty pro platby v režimu
Call to Pay (M2C), a to na základě technických specifikací dodaných ze strany
žalobkyně. V článku 24.6 smlouvy o distribuci strany výslovně vyloučily
aplikaci ustanovení § 1977 až § 1979 a § 2002 až § 2004 o. z. pro účely této
smlouvy. V čl. 19 si strany sjednaly zánik smlouvy, s tím, že žalobkyně může
smlouvu vypovědět písemnou výpovědí pouze v případě, že dojde ze strany
žalované k případům porušení v materiálním rozsahu a žalovaná v objektivně
přiměřené lhůtě neprovede adekvátní nápravu, výpovědní doba činila 6 měsíců a
výpověď bylo možné učinit jen ve lhůtě 3 měsíců od uplynutí stanovené přiměřené
lhůty k provedení adekvátní nápravy.
7. Odvolací soud vzal dále za prokázaný podrobný průběh komunikace stran
v roce 2016 týkající se implementace platební metody M2C. Žalobkyně zaslala dne
25. 1. 2016 žalované zadání implementace (na základě obchodních smluv s
mobilními operátory a partnerských smluv s dalšími partnery a žalovanou
objednala propojení MMP platformy nadnárodního operátora Materny tak, aby
držitelé předplacených karet u žalované mohli provádět platby mobilním
telefonem spárovaným ke konkrétní předplacené kartě držitele). K jeho
odsouhlasení a k dokončení implementačních prací žalobkyně vyzvala žalovanou
dne 27. 4. 2016, poté dne 15. 7. 2016 se stanovením lhůty do 2. 8. 2016, resp. do 17. 8. 2016 s upozorněním na možnost odstoupení od smlouvy či výpovědi. V
dubnu 2016 probíhala komunikace mezi žalobkyní, žalovanou a společností
Materna, v níž byl odsouhlasen předběžný rozsah poskytovaných údajů se
společností Materna. Žalovaná zadání ze dne 25. 1. 2016 nepovažovala za finální
a vyzvala žalobkyni k zaplacení neuhrazených faktur (mail ze dne 26. 1. 2016). Tuto argumentaci zopakovala i ve sdělení ze dne 29. 4. 2016 a 9. 5. 2016, kdy
navíc uvedla, že má technickou implementaci platební metody za dokončenou s
tím, že provede její akceptační testy, a dne 27. 7. 2016 vyzvala k doplnění
zadání o další parametry (popis registrace obchodníků, zúčtovacího schématu s
jednotlivými obchodníky a fungování platební metody v případě jejího využití
třetími stranami) s tím, že zadání ze dne 25. 1. 2016 nesplňuje parametry nutné
pro jeho schválení (úplnost a technickou proveditelnost). Tuto výzvu žalobkyně
dne 15. 8. 2016 označila za účelovou, dodala, že podle bodu I zadání tyto
požadavky nejsou předmětem implementace, neboť mají probíhat s využitím
platformy provozované společností Materna, a vyzvala žalovanou k písemnému
odsouhlasení zadání implementace v dodatečné lhůtě tří dnů od doručení. Dne 23. 8. 2016 žalovaná (správně zřejmě „žalobkyně“ – poznámka Nejvyššího soudu)
odstoupila od smlouvy podle § 1977 a § 2002 o. z. (doručeno žalované téhož
dne), s tím, že zadání implementace platební metody M2C bylo definováno již v
únoru 2015 a shrnuto dne 25. 1. 2016, přesto žalovaná ani ve lhůtě šesti měsíců
ode dne předložení definitivního shrnutí zadání implementaci neprovedla a
účelově se brání odsouhlasení finálního znění zadání implementace. Namítala i
další porušení povinností žalovanou. Dne 7. 9. 2016 zaslala žalovaná žalobkyni
doplněné zadání tak, že pro obchodníka nebude akceptace M2C jako jedné z
platebních možností služeb Materna znamenat žádnou interakci s bankou,
obchodníkem pro banku bude společnost Materna, které také budou prostředky za
prodej zboží či služeb obchodníků akceptujících M2C připisovány (doplnila body
1.5, 2.1.1, 2.1.2, 2.1.3, 3.2). Dne 12. 9. 2016 žalobkyně sdělila, že žalovanou
navržené změny zadání implementace platební metody by zcela zásadně změnily
její zadání, s čímž by nemohla souhlasit. Dne 16. 9. 2016 žalovaná sdělila
žalobkyni, že odstoupení od smlouvy nepovažuje za platné a účinné, neboť
všechny verze zadání implementace od žalobkyně byly neúplné (např. až na
schůzce dne 9.
8. 2016 žalobkyně upřesnila, že v roli obchodníka bude pro
žalobkyni vystupovat Materna, a nikoli jednotlivé společnosti využívající
platební metodu). Dopisem ze dne 30. 9. 2016 žalovaná vypověděla smlouvu o
distribuci v souladu s čl. 19.2 písm. c) smlouvy, s tím, že podle čl. 19.3
smlouva zanikne uplynutím dvou měsíců od doručení výpovědi.
8. Po právní stránce odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního
stupně, že strany uzavřely nepojmenovanou smlouvu podle § 1746 odst. 2 o. z., v
jejímž rámci sjednaly vyloučení § 1977 o. z. Odvolací soud nejprve dovodil, že
ujednáním stran obecně lze vyloučit možnost odstoupení od smlouvy podle § 1977
o. z., neboť citované ustanovení je dispozitivní. Za sporné považoval sjednání
úplného vyloučení možnosti odstoupit od smlouvy v zákonem předpokládaných
případech. Poukázal na dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, která
takovou možnost zapovídala (rozsudek sp. zn. 32 Odo 1043/2004). S odkazem na
komentářovou literaturu přitom uvedl, že vyloučení některých případů odstoupení
jako paušálně nepřípustné posoudit spíše nelze. V tomto konkrétním případě však
odvolací soud dospěl k závěru, že by ujednání v čl. 24.6 smlouvy o distribuci
znamenalo s ohledem na jedinou možnost skončení smluvního vztahu ze strany
žalobkyně výpovědí sjednanou v čl. 19.4 smlouvy výraznou nerovnováhu, kdy by
žalobkyně neměla téměř vůbec účinnou možnost reagovat rychle na porušování
smlouvy a byla by nucena po dlouhou dobu v závazku setrvat, což by nebylo v
souladu s požadavky spravedlivého a vyváženého uspořádání. Proto uzavřel, že
soud I. stupně správně dovodil, že i přes ujednání v čl. 19 smlouvy o
distribuci nelze vyloučit v tomto konkrétním případě ustanovení § 1977 o. z.
9. Odvolací soud dále shledal naplnění podmínek pro odstoupení od
smlouvy žalobkyní, když technicky byla implementace připravena již v únoru
2016, nejpozději v dubnu 2016 byly v zadání odstraněny nedostatky doposud
vytčené žalovanou. Žalovaná dne 9. 5. 2016 zopakovala, že se nejedná o finální
zadání, avšak zároveň sdělila, že technickou implementaci považuje za
dokončenou a provede její akceptační testy. Žalované podle odvolacího soudu nic
nebránilo, aby vyzvala žalobkyni ke konkrétnímu doplnění parametrů dříve než
dne 27. 7. 2016 a zaslala jí upravenou verzi zadání dříve než dne 7. 9. 2016.
Žalovaná tak mohla učinit již v průběhu dubna až června 2016 a nedeklarovat
svoji připravenost. Finální zadání tedy sice nebylo ve smyslu čl. 6.6 smlouvy o
distribuci odsouhlaseno, avšak stalo se tak zaviněním žalované. Vyzvala-li
žalobkyně dne 15. 7. 2016 k písemnému odsouhlasení zadání ve lhůtě do 2. 8.
2016 a žalovaná na tuto výzvu teprve poté reagovala doplněním zadání o
parametry, byla v prodlení. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobkyně řádně
odstoupila od smlouvy dne 23. 8. 2016 pro porušení smlouvy podstatným způsobem,
neboť ze strany žalované nedošlo ke splnění závazku provést řádně implementaci
platební metody v souladu se smlouvou, což byl zásadní smysl celé spolupráce
stran. Jako nedůvodnou posoudil námitku žalované, že od smlouvy nebylo
odstoupeno bez zbytečného odkladu. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu
poznamenal, že ve složitých případech, jako tomu bylo i ve zde souzené věci,
nemůže jít o rozhodnutí okamžité, neboť pravidelný běh věcí vyžaduje zpracování
analýz, propočtů, vyhodnocení a konzultací. Odstoupila-li žalobkyně od smlouvy
dne 23. 8. 2016, nešlo o zbytečné odkládání tohoto právního jednání. Za
neopodstatněnou považoval i námitku žalované, že měl soud prvního stupně sám
posoudit, zda bylo zadání žalobkyně perfektní, technicky proveditelné, k čemuž
měl i bez návrhu ustanovit znalce. Zdůraznil, že řízení bylo koncentrované a
bylo věcí účastníků, jakým způsobem povedou svoji obranu a jaké důkazy nabídnou
k prokázání svých tvrzení. Žalované přisvědčil, že žalobkyně nebyla ve sporu
slabší stranou, když strany výslovně vymezily svá postavení v čl. 24.7 smlouvy.
Uzavřel, že odstoupením žalobkyně od smlouvy byl závazek zrušen podle § 2004 o.
z. od počátku a žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 427 800 Kč
spolu s úrokem z prodlení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti oběma jeho výrokům)
podala žalovaná včasné dovolání, jehož přípustnost spatřovala v tom, že
napadené rozhodnutí závisí na posouzení několika otázek hmotného a procesního
práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe
dovolacího soudu a které v rozhodování dovolacího soudu „dosud nebyly jednotně
vyřešeny“, nebo mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. Podle žalované
spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje jeho
zrušení (případně i rozhodnutí soudu prvního stupně) a vrácení věci odvolacímu
soudu (potažmo soudu prvního stupně) k dalšímu řízení.
11. Žalovaná předně namítá nesprávné právní posouzení „kvalifikace
článku 6.6 smlouvy o distribuci, určitosti závazku stran v tomto smluvním
ustanovení obsaženém a prodlení žalované“ (první otázka), neboť se odvolací
soud v rozporu s § 1746 odst. 1 o. z. a s judikaturou týkající se smíšených
smluv (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2033/2002,
a ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 17/2012, které jsou veřejnosti dostupné –
stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na www.nsoud.cz)
opomněl zabývat skutečnou kvalifikací příslušného článku smlouvy o distribuci.
Tento článek měl podle ní posoudit jako smlouvu o dílo (případně jako smlouvu o
smlouvě budoucí o dílo) a měl aplikovat příslušná ustanovení občanského
zákoníku (§ 2586 a násl. o. z., případně § 1785 a násl. o. z.). Má za to, že
pokud ve smlouvě o distribuci chybělo určité (objektivně zjistitelné) vymezení
díla, nemohla být v prodlení (stran požadavku na určitost díla odkazuje na
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2006/2009, a ze dne
24. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 4262/2011).
12. Odvolací soud podle žalované nesprávně posoudil jako neplatné
ujednání čl. 24.6 smlouvy o distribuci, kterým byla vyloučena aplikace § 1977
o. z. Odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007,
sp. zn. 32 Odo 1043/2004, považuje za nepřípadný, neboť se týkal předchozí
právní úpravy a odlišné skutkové situace. Tvrdí, že režim, který si strany
sjednaly v čl. 24.6 a v čl. 19 smlouvy o distribuci, nezasahoval do práv
třetích osob, nebyl v rozporu s dobrými mravy, veřejným pořádkem, nebyl
zneužitím práva silnější strany vůči slabší straně a neporušoval ani žádný jiný
relevantní zájem. Nebyla vyloučena možnost stran smluvní vztah ukončit v
případě porušování smluvních povinností, byla pouze modifikována ujednáním čl.
19 smlouvy o distribuci. Otázka „možnosti vyloučení aplikovatelnosti § 1977 o.
z.“ (otázka druhá) podle ní v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena.
13. Žalovaná vyjadřuje přesvědčení, že se nelze s odkazem na dobré mravy
(jak jsou definovány judikaturou Nejvyššího soudu) dovolávat neplatnosti
právního jednání jen proto, že se smlouva jeví pro jednu stranu jako nevýhodná.
Závěr odvolacího soudu o nemožnosti vyloučit v tomto konkrétním případě § 1977
o. z. shledává rozporným s judikaturními požadavky, podle nichž je třeba
korektiv dobrých mravů vykládat restriktivně (nikoliv extenzivně) a s ohledem
na zásadu autonomie vůle a podle kterých odpovídající úsudek soudu o rozporu s
dobrými mravy musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními (otázka
třetí). K tomu cituje nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS
658/18 (který je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí
Ústavního soudu – na http://nalus.usoud.cz), a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 613/2018, a ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo
1030/2011. Odvolací soud se podle ní nezabýval posouzením konkrétních okolností
a důvody, které strany k odchylnému smluvnímu ujednání vedly, a neuvedl, z
jakého důvodu čl. 24.6 ve spojení s čl. 19.4 smlouvy o distribuci zakládá
„výraznou nerovnováhu“. V tom spatřuje též nepřezkoumatelnost napadeného
rozhodnutí.
14. Žalovaná dále namítá rozpor závěru odvolacího soudu o naplnění
důvodů pro odstoupení od smlouvy o distribuci podle § 1977 a 2002 o. z. s
judikaturou Nejvyššího soudu týkající se obdobných ustanovení „bývalého
obchodního zákoníku“ (rozsudkem ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 926/2012) s
tím, že „zde dosud není ustálená judikatura Nejvyššího soudu týkající se těchto
ustanovení“. K tomu formuluje otázku, „zda určité porušení smlouvy bylo
podstatné“ (otázka čtvrtá), a tvrdí, že soudy vzaly bez bližšího vysvětlení (a
bez provedení dokazování) za prokázané, že implementace platební metody Call to
Pay podle čl. 6.6 smlouvy o distribuci byla „jedním z hlavních důvodů uzavření
smlouvy“, na což podle ní z čl. 6.6 a 6.11 smlouvy o distribuci usuzovat nelze.
V tomto směru má napadený rozsudek za nepřezkoumatelný.
15. Za nepřezkoumatelný (též nepodložený a nedůvodný) považuje žalovaná
i závěr odvolacího soudu, že došlo jejím „zaviněním“ k tomu, že nebylo
schváleno finální zadání implementace a že implementace nebyla v srpnu 2016
dokončena. Vyjadřuje přesvědčení, že žádnou svou smluvní povinnost neporušila,
tím méně podstatným způsobem, když ve smlouvě o distribuci nebyla sjednána
lhůta pro vytvoření finálního zadání ani záruka toho, že se to do určité doby
podaří. Prezentuje názor, že v řízení měla žalobkyně (nikoliv ona) důkazní
břemeno o tom, že čl. 6.6 smlouvy o distribuci v sobě obsahoval implicitní
povinnost schválit finální zadání implementace, že zde takové finální zadání
bylo a že žalovaná porušila svou povinnost toto finální zadání schválit a
následně ve lhůtě 6 měsíců implementovat. Tvrdí, že bez jednoznačné odpovědi na
otázku, zda žalobkyně předložila žalované ke schválení finální zadání
implementace platební metody, které bylo úplné, dostatečně konkrétní a
technicky proveditelné, příp. na otázku, ke kterému dni takové zadání
existovalo, nebylo možné učinit závěr o tom, že žalovaná porušila jakoukoli
svou povinnost, ani závěr o tom, od kterého dne měla být v prodlení a od kdy
tedy žalobkyni plynula lhůta „bez zbytečného odkladu“ pro odstoupení od
smlouvy. V tom, že si k těmto odborným otázkám soudy nevyžádaly znalecké
posouzení a hodnotily je samy, příp. vycházely pouze ze svědeckých (resp.
účastnických) výpovědí, spatřuje procesní vadu řízení, která mohla mít vliv na
správnost rozhodnutí. Závěr o „zavinění“ a o splnění podmínek pro odstoupení od
smlouvy podle § 1977 a 2002 o. z. tak podle ní odvolací soud učinil v rozporu s
§ 127 občanského soudního řádu a s ustálenou judikaturou. K otázce „potřeby
znaleckého, resp. odborného posouzení pro zhodnocení prodlení stran při
zpracování finálního zadání implementace“ (otázka pátá) konkrétně odkazuje na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 3 Cdon 385/96,
uveřejněný pod číslem 49/2000 Sb. rozh. obč., rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 347/2000, a ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo
13/2014, „rozsudek Nejvyššího soudu R 1/81“ (jde zřejmě o zprávu Nejvyššího
soudu České socialistické republiky ze dne 23. 1. 1981, sp. zn. Cpj 161/79,
uveřejněnou pod č. 1/1981 Sb. rozh. obč. – poznámka Nejvyššího soudu), a na
nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 2121/07.
16. Napadený rozsudek je podle žalované i vnitřně rozporný, neboť
odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně ji vyzvala k odsouhlasení
finálního zadání ve smyslu čl. 6.6 smlouvy o distribuci dne 15. 7. 2016, avšak
za platné považoval odstoupení od smlouvy ze dne 23. 8. 2016, byť se do
prodlení žalovaná mohla dostat až marným uplynutím lhůty 6 měsíců od schválení
finálního zadání. I kdyby snad měl odvolací soud za to, že zadání bylo v zásadě
finální již v dubnu 2016, lhůta pro jeho implementaci by uplynula až v říjnu
2016 a žalovaná tedy v době odstoupení od smlouvy nemohla být v prodlení.
17. Žalovaná shledává pochybení odvolacího soudu a rozpor s ustálenou
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (rozsudkem ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 32
Cdo 143/2012) též při posouzení otázky vzájemnosti plnění (otázka šestá).
Domnívá se, že s ohledem na provázanost smluvních povinností obou stran
uvedených v čl. 6.6 a 6.11 smlouvy o distribuci žalobkyně nebyla oprávněna
požadovat příslušné plnění a že ve smyslu § 1911 o. z. (které odvolací soud
opomenul) žalovaná nemohla být v prodlení, pokud byla žalobkyně v prodlení s
plněním své platební povinnosti hradit příspěvky na úpravy platebních a
transakčních systémů provozovaných žalovanou. K tomu uvádí, že v dodatku č. 2
smlouvy o distribuci se strany dohodly, že další příspěvky budou splatné od
srpna 2015 po dobu následujících 46 měsíců a že tyto příspěvky žalobkyně
neuhradila.
18. Odvolacímu soudu žalovaná vytýká také nesprávné právní posouzení
nároku žalobkyně na vrácení bezdůvodného obohacení, neboť neaplikoval § 2999 o.
z. a nepřihlédl při vypořádání stran po ukončení smlouvy k tomu, že žalovaná do
vývoje a implementace předmětné platební metody v průběhu spolupráce se
žalobkyní podle smlouvy o distribuci investovala přes 30 000 000 Kč, že tak již
spotřebovala žalobkyní poskytnuté částky příspěvku na plnění a žádné bezdůvodné
obohacení ji nevzniklo. Současně poukazuje na § 2004 odst. 2 a 3 o. z. a na to,
že žalobkyně by mohla odstoupit jen od nesplněného zbytku plnění s účinky do
budoucna, neboť žalovaná průběžně plnila pracemi na finalizaci zadání
implementace předmětné platební metody, právě na tyto průběžné práce byl
sjednán příspěvek žalobkyně v čl. 6.11 smlouvy, jehož navrácení se žalobkyně
domáhá, a žalobkyně současně neprokázala, že poskytnuté plnění pro ni nemělo
žádný význam.
19. Žalobkyně v obsáhlém vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí,
případně zamítnutí, považovala ho za nepřípustné a nedůvodné. Ve vyjádření
poukazuje na snahu žalované o skutkově odlišné hodnocení důkazů a o uplatňování
nových skutečností, které nebyly v řízení prokazovány (zejména ohledně splnění
předpokladů pro odstoupení od smlouvy). Je přesvědčena, že žalovaná
nepředložila žádnou právní otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena, případně, od jejíhož řešení dovolacím soudem by se
odvolací soud odchýlil. Námitku nesprávné kvalifikace čl. 6.6 smlouvy považuje
za účelovou, když žalovaná v průběhu sporu nikdy tuto námitku nevznesla a tímto
způsobem neargumentovala. Podle ní navíc obsah smlouvy kvalifikaci jako smlouvy
o dílo vylučuje, nesplňuje podstatné náležitosti smlouvy o dílo. Dále žalobkyně
argumentuje ve prospěch závěru o nemravnosti vyloučení možnosti odstoupit od
smlouvy ze zákonných důvodů. Žalovanou tvrzená modifikace ukončení smlouvy
sjednáním práva smlouvu vypovědět podle žalobkyně nemůže nahradit ujednání o
odstoupení od smlouvy. Ztotožňuje se i se závěrem soudu o výrazné nerovnováze,
zdůrazňuje, že byla slabší stranou a ujednání o nemožnosti odstoupení jí bylo v
rozporu s dobrými mravy vnuceno. Ohrazuje se proti námitce, že soudy nemohly
učinit závěr, že mezi stranami nedošlo ke schválení finálního zadání
implementace z důvodů na straně žalované, bez přibrání znalce. Podle žalobkyně
takový skutkový závěr ani soudy neučinily, když zjistily, že žalovaná se k
finálnímu zadání nevyjádřila, ač měla a mohla. Hodnocení technické a odborné
stránky zadání implementace nebylo předmětem řízení před soudy obou stupňů a
není podle žalobkyně právně významné pro posouzení oprávněnosti jejího
odstoupení od smlouvy. Nadto podle ní žalované nic nebránilo v tom, aby před
koncentrací řízení doložila či navrhla provedení důkazu v její prospěch
jakýmkoli znaleckým posudkem či odborným stanoviskem znalce k jakékoli odborné
otázce, toto však neučinila.
III. Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
[srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb.,
o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s.
ř.“.
21. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
22. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v
dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v
posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř.
23. Z dovolání, jehož přípustnost má být založena na posledním ze čtyř
předpokladů uvedených v § 237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak“, musí být zřejmé, o kterou otázku
hmotného nebo procesního práva jde, a od kterého svého rozhodnutí se má (podle
mínění dovolatele) dovolací soud odklonit, neboť tento předpoklad přípustnosti
dovolání míří na případ právní otázky již vyřešené dovolacím soudem v jeho
dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud nyní
odklonit, tj. posoudit tuto otázku jinak (srov. například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem
80/2013 Sb. rozh. obč., a ze dne 27. 8 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
24. Těmto požadavkům žalovaná nedostála, pokud spatřovala přípustnost
dovolání též v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného
práva a procesního práva, … které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak“,
aniž by současně v dalším obsahu dovolání jakkoliv polemizovala se správností
řešení konkrétní právní otázky již přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu a
dožadovala se, aby se od tohoto řešení dovolací soud v projednávané věci
odklonil. Pokud snad žalovaná měla tímto vyjádřením na mysli, že by měl
dovolací soud věc po právní stránce posoudit jinak než odvolací soud, pak nejde
o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, neboť takový předpoklad
přípustnosti dovolání § 237 o. s. ř. neobsahuje (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
25. Požadavkům na řádné vymezení některého z předpokladů přípustnosti
dovolání žalovaná nedostála ani ve vztahu k námitkám nesprávné aplikace § 2999
o. z. a opomenutí § 2004 odst. 2 a 3 o. z. odvolacím soudem. Jejich
prostřednictvím pouze formulovala dovolací důvod (nesprávné právní posouzení
věci) a nijak se ve vztahu k nim nevyjádřila k relevantní judikatuře Nejvyššího
soudu, tj. neupřesnila, který z předpokladů přípustnosti dovolání ohledně nich
považuje za splněný. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., je přitom odlišný od
požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jenž spočívá obvykle ve vylíčení
právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za
nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření
se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení
dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z
§ 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. například stanovisko pléna Ústavního soudu ze
dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS- st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017
Sbírky zákonů, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo
4716/2017, a ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 815/2019). Jelikož lhůta pro
podání dovolání, během níž bylo možno vytčené nedostatky obligatorních
náležitostí dovolání odstranit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již
uplynula, nelze pro uvedené vady posoudit přípustnost dovolání v této části.
26. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka
první, neboť odvolací soud se neodchýlil od žalovanou citované judikatury,
pokud danou smlouvu kvalifikoval jako smlouvu nepojmenovanou ve smyslu § 1746
odst. 2 o. z., tj. jako smlouvu neobsahující podstatné náležitosti některého z
typů smluv. Žádné z rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaných žalovanou se navíc
nezabývalo posouzením obdobné smlouvy, jaká byla uzavřena mezi účastníky. V
rozsudku ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2033/2002, byla posuzována smlouva
leasingová právě jako smlouva nepojmenovaná a v rozsudku ze dne 19. 12. 2013,
sp. zn. 32 Cdo 17/2012, šlo o smlouvu, jejímž předmětem byl odvoz a likvidace
vytěžené zeminy. Namítala-li žalovaná (prvně až v dovolání), že čl. 6.6 smlouvy
o distribuci bylo namístě posoudit jako ujednání, které je svou povahou
smlouvou o dílo (příp. smlouvou o smlouvě budoucí), s odkazem na podstatné
náležitosti takového typu smlouvy uvedené v § 2586 o. z., pak sama v logickém
rozporu s touto námitkou v dovolání s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 9. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2006/2009, a ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo
4262/2011, současně tvrdila, že ve smlouvě o distribuci chybělo určité vymezení
předmětu díla. Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že šlo o smlouvu
nepojmenovanou (zjevně neshledal podstatné náležitosti některého smluvního
typu, tj. ani smlouvy o dílo), neodchýlil se od výše uvedených rozhodnutí,
které pro sjednání platné smlouvy o dílo vyžadují mimo jiné, aby se zhotovitel
zavázal k provedení určitého díla.
27. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky čtvrté, neboť
nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu v otázce, zda porušení smlouvy
o distribuci (prodlením) bylo podstatným porušením smlouvy ve smyslu § 1977 o.
z., žalovaná fakticky zakládá na zpochybňování správnosti skutkových zjištění
odvolacího soudu o významu prodlení žalované s provedením implementace platební
metody pro žalobkyni (vyplývajících z provedeného dokazování), z nichž při
právním posouzení vycházel a podle kterých bylo řádné provedení implementace
platební metody pro žalobkyni zásadním smyslem smluvní spolupráce se žalovanou
(z ekonomického hlediska). Dovolací přezkum je § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen
výlučně otázkám právním. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být
založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových
závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího
soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
28. Řešení otázky páté nebylo pro napadené rozhodnutí určující, neboť
odvolací soud zjevně považoval odvolací námitku žalobkyně, že nemohla být v
prodlení s provedením implementace platební metody M2C z důvodu jeho technické
neproveditelnosti (pro jeho neúplnost) a že mělo být posouzeno znalcem, zda
bylo zadání perfektní a vůbec technicky proveditelné, za nedůvodnou z důvodu
jejího uplatnění po koncentraci řízení (až v odvolání). Navíc je z obsahu
odůvodnění napadeného rozhodnutí zřejmé, že odvolací soud spatřoval zavinění
žalované (které vedlo k odstoupení od smlouvy žalobkyní) v tom, že včas
neodsouhlasila finální zadání, neboť jí nic nebránilo, aby vyzvala žalobkyni ke
konkrétnímu doplnění parametrů dříve než dne 27. 7. 2016 a zaslala jí upravenou
verzi zadání dříve než dne 7. 9. 2016, tj. že svým prodlením způsobila stav, že
finální zadání nebylo ve smyslu čl. 6.6 smlouvy o distribuci odsouhlaseno. Pro
tyto závěry odvolacího soudu o prodlení žalované a jejím zavinění nebylo
rozhodující, zda zadání zaslané žalované žalobkyní dne 25. 1. 2016 bylo úplné a
technicky proveditelné. Odvolací tedy otázku „potřeby znaleckého, resp.
odborného posouzení pro zhodnocení prodlení stran při zpracování finálního
zadání implementace“ neřešil. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku
odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené
rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání
podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7.
2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Proto ani otázka pátá nemůže založit
přípustnost dovolání.
29. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka šestá, neboť žalovaná při
kritice právního posouzení odvolacího soudu ve vztahu k otázce vzájemnosti
plnění vychází z vlastních skutkových zjištění o tom, že dle dohody stran v
dodatku č. 2 smlouvy o distribuci byla sjednána povinnost dalšího vzájemného
plnění žalobkyně. Taková skutková zjištění o obsahu dodatku č. 2 smlouvy o
distribuci však odvolací soud neučinil. Právní otázka založená na odlišném
skutkovém stavu věci nemůže založit přípustnost dovolání. Při úvaze o tom, zda
je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí
vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových
závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje
sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017,
sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015,
sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
30. Namítá-li žalovaná v dovolání opakovaně nepřezkoumatelnost
napadeného rozhodnutí (včetně jeho vnitřní rozpornosti), jde o námitku vady
řízení. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím
je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci
dovolací soud přihlédne jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3
větu druhou o. s. ř.). Tvrzení žalované o této vadě nezahrnuje žádnou odvolacím
soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené
v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. shodně
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014).
31. Žalovaná napadá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu obou jeho
výroků, tedy i v té části výroku I a ve výroku II, kterými bylo rozhodováno o
nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není
přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
32. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud posuzoval otázku,
zda lze ujednáním stran zcela vyloučit možnost odstoupení od smlouvy (srov.
větu druhou bodu 11 jeho odůvodnění), a dospěl k závěrům, že ustanovení § 1977
o. z. je dispozitivní, že je sporné, zda lze úplně vyloučit možnost odstoupit
od smlouvy v zákonem předpokládaných případech, a že vyloučení některých
případů odstoupení jako paušálně nepřípustné posoudit spíše nelze. Napadené
rozhodnutí tedy záviselo na řešení otázky možnosti vyloučení odstoupení od
smlouvy podle § 1977 o. z. (byla posuzována možnost a důvodnost odstoupení od
smlouvy žalobkyní právě podle tohoto ustanovení) za současného vyloučení §
1978, 1979 a § 2002 až 2004 o. z. (jak bylo sjednáno ve smlouvě o distribuci).
Pro řešení této otázky (tj. otázky druhé) shledal Nejvyšší soud dovolání
přípustným, neboť v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
33. Odvolací soud sice v bodě 11 odůvodnění napadeného rozhodnutí
neformuloval své právní závěry zcela jednoznačně, pokud uvedl, že „by ujednání
v čl. 24.6 smlouvy uzavřené mezi účastníky znamenalo s ohledem na jedinou
možnost skončení smluvního vztahu ze strany žalobkyně výpovědí v čl. 19.4
výraznou nerovnováhu, kdy by žalobkyně neměla téměř vůbec účinnou možnost
reagovat rychle na porušování smlouvy a byla by nucena po dlouhou dobu v
závazku setrvat, což by nebylo v souladu s požadavky spravedlivého a vyváženého
uspořádání“, neboť z takového vyjádření není zcela jasné, jakou právní normu
subsumoval pod jím zjištěný skutkový stav a jaké právní důsledky plynoucí ze
zákona a dopadající na posuzované smluvní ujednání z toho dovodil. Následně se
však ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého byla žalobkyně
oprávněna odstoupit od smlouvy o distribuci podle § 1977 o. z. i přes ujednání
v čl. 19 (v němž byl sjednán zánik smlouvy jen výpovědí) a jako neplatné pro
rozpor s dobrými mravy bylo posouzeno smluvní ujednání (čl. 24.6 smlouvy o
distribuci) vylučující možnost smluvní strany odstoupit od smlouvy v případě
porušení povinnosti podstatným způsobem, a uzavřel, že „v tomto konkrétním
případě“ ustanovení § 1977 o. z. nebylo možné vyloučit. Z uvedeného je tedy
zřejmé, že odvolací soud z výše citovaných důvodů posoudil ujednání čl. 24.6
smlouvy o distribuci jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Při tomto
posouzení se však odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a
proto je dovolání přípustné i pro řešení této otázky (otázky třetí).
IV. Důvodnost dovolání
34. Dovolání je důvodné.
35. Podle § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si
osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání
porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob,
včetně práva na ochranu osobnosti.
36. Podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání,
které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu,
pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
37. Podle ustanovení § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k
neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které
odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že
právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
38. Podle § 1977 o. z. poruší-li strana prodlením svou smluvní povinnost
podstatným způsobem, může druhá strana od smlouvy odstoupit, pokud to
prodlévajícímu oznámí bez zbytečného odkladu poté, co se o prodlení dozvěděla.
39. Podle § 1978 odst. 1 o. z. zakládá-li prodlení jedné ze smluvních
stran nepodstatné porušení její smluvní povinnosti, může druhá strana od
smlouvy odstoupit poté, co prodlévající strana svoji povinnost nesplní ani v
dodatečné přiměřené lhůtě, kterou jí druhá strana poskytla výslovně nebo mlčky.
40. Podle § 2002 odst. 1 o. z. poruší-li strana smlouvu podstatným
způsobem, může druhá strana bez zbytečného odkladu od smlouvy odstoupit.
Podstatné je takové porušení povinnosti, o němž strana porušující smlouvu již
při uzavření smlouvy věděla nebo musela vědět, že by druhá strana smlouvu
neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala; v ostatních případech se má za
to, že porušení podstatné není.
41. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi (v kontextu § 1 odst. 2 o.
z.) opakovaně konstatuje, že právní normy soukromého práva jsou zásadně
dispozitivní, přičemž strany se mohou při úpravě svých práv a povinností od
právních norem soukromého práva odchýlit, jestliže to zákon nezakazuje (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo
5719/2016, uveřejněné pod č. 152/2018 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3172/2020, uveřejněný pod číslem 85/2021 Sb.
rozh. obč., dále jen „R 85/2021“; dále srov. důvodovou zprávu k návrhu
občanského zákoníku, sněmovní tisk číslo 362, Poslanecká sněmovna Parlamentu
České republiky, 6. volební období 2010 – 2013, dále jen „důvodová zpráva“, s.
583, a v právní teorii např. Eliáš, K.: K pojetí dispozitivního práva v
občanském zákoníku. In: Sborník mezinárodní konference XXIII. Karlovarské
právnické dny. Praha. Leges, 2015, s. 60, nebo Melzer, F., Tégl, P. a kol.,
Občanský zákoník - velký komentář, Svazek I, § 1-117, Praha: Leges, 2013, s 51
a 52).
42. V usnesení ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 387/2016, uveřejněném
pod číslem 10/2019 Sb. rozh. obč., Nejvyšší soud dále dovodil, že § 1 odst. 2
část věty před středníkem o. z. vychází z toho, že takový zákaz odchýlení se
bude výslovný. Výslovný zákaz určitého ujednání stran může být přímý i nepřímý.
V případě přímého zákazu zákon výslovně určuje, že se určité jednání zakazuje.
Příkladem přímých výslovných zákazů je právě § 1 odst. 2 část věty za
středníkem o. z., jež zakazuje ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek
nebo právo týkající se postavení osob. Povaha právní normy, od níž se taková
ujednání odchylují (tj. zda jde o právní normu absolutně či relativně kogentní
anebo o právní normu dispozitivní), přitom není významná. Jinak řečeno, ani od
dispozitivní právní normy se strany nemohou odchýlit způsobem popsaným v § 1
odst. 2 části věty za středníkem o. z. Je-li však možno jakoukoliv odchylku od
určité právní normy považovat (per se) za porušující dobré mravy, veřejný
pořádek či právo upravující postavení osob, lze takovou právní normu
kvalifikovat jako (absolutně) kogentní. V případě nepřímého zákazu zákon
odchylné ujednání stran reprobuje tím, že je prohlašuje za neplatné, případně
za zdánlivé, či určuje, že se k němu nepřihlíží. Příkladem nepřímého výslovného
zákazu je § 580 o. z., podle něhož je neplatné (mimo jiné) právní jednání,
které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. I v tomto případě
platí, že zákon zakazuje každou odchylku od určité právní normy, která odporuje
jejímu smyslu a účelu, byť by obecně nešlo o právní normu (absolutně) kogentní
(tedy byť by jiné odchylky od právní normy byly možné). Brání-li však smysl a
účel určité právní normy jakémukoliv odchylnému ujednání, půjde o právní normu
(absolutně) kogentní (srov. též výše citované R 85/2021).
43. Kromě posouzení, zdali se ujednání stran odchyluje od dispozitivní
právní normy, je tak třeba v případě konkrétních ujednání stran hodnotit, zda
způsob, jakým se strany od dispozitivní právní úpravy odchýlily, není vzhledem
k okolnostem věci z (jiného důvodu) zákonem zakázán nebo se příčí dobrým mravům
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1001/2021).
44. Pro řešení otázky, zda je možné smluvně vyloučit odstoupení od
smlouvy podle § 1977 o. z. (a současně § 1978, 1979, 2002 až 2004 o. z.), je
tedy nejprve namístě zkoumat povahu norem upravujících případy, ve kterých lze
odstoupit od smlouvy, jejich smysl a účel a v případě zjištění, že nebrání
odchylnému ujednání, následně hodnotit, zda způsob, jakým se strany v
konkrétním případě od dispozitivní právní úpravy odchýlily, není vzhledem k
okolnostem věci z (jiného důvodu) zákonem zakázán nebo se příčí dobrým mravům.
45. Smyslem zákonné úpravy odstoupení od smlouvy je umožnit jednostranné
ukončení závazku založeného smlouvou, a to zejména v těch případech, kdy nelze
očekávat, že závazkový vztah splní účel, pro který jej strany sjednaly.
Odstoupení od smlouvy je závažným zásahem do trvání závazku a jde o jeden z
průlomů do zásady pacta sunt servanda, která se jinak odráží v povinnosti
zavazující obě strany uzavřený závazek dodržet. Oprávněnému se zde poskytuje
možnost závazek nejen jednostranně opustit, ale dokonce jej i se zpětnou
účinností zrušit (s příslušnými z toho vyplývajícími účinky). Využití oprávnění
odstoupit od smlouvy je i z toho důvodu vždy přísně vázáno jen na výslovně
uvedené případy upravené zákonem anebo ujednáním ve smlouvě. Pokud jde o
případy, ve kterých může být právo odstoupit od smlouvy využito, zákonná úprava
je pojímá zpravidla jako institut sankční a v zásadě výjimečný (Šilhán, J. in:
Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–
2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1187–1188).
46. Ustanovení § 1977 o. z. představuje speciální úpravu k obecné právní
úpravě odstoupení od smlouvy obsažené v § 2002 a násl. o. z., jež umožňuje
odstoupit od smlouvy při porušení smlouvy podstatným způsobem. Na rozdíl od
obecné úpravy reaguje toliko na jeden specifický druh porušení smlouvy
podstatným způsobem, a to prodlením dlužníka. Nelze proto odhlížet rovněž od
úzké provázanosti s následujícím ustanovením občanského zákoníku (§ 1978 o.
z.), které zakotvuje právo od smlouvy odstoupit i z důvodu prodlení
nepodstatného [v literatuře podrobněji srov. např. Šilhán, J. in: Hulmák, M. a
kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054), 1. vydání,
2014, s. 1096 – 1102]. Účelem ustanovení § 1977 a § 1978 o. z. je tedy zcela
nepochybně ochrana věřitele spočívající v jeho možnosti jednostranně (tj. bez
souhlasu druhé strany) se vyvázat z (nefunkčního) smluvního závazku při
porušování smlouvy prodlením dlužníka.
47. V ustanovení § 1977 o. z. (též v § 1978, 2002 až 2004 o. z.) není
obsažen přímý výslovný zákaz odchylného ujednání, přičemž nelze ani dovodit, že
by jakákoli odchylka od něj per se porušovala dobré mravy, veřejný pořádek, či
právo upravující postavení osob. Strany mohou mít oprávněný zájem na vyšší
stabilitě smluvního závazku (a tedy zpřísnění či vyloučení možnosti odstoupení
od smlouvy), anebo naopak na určité míře rozvolnění míry závaznosti smlouvy (a
tedy rozšíření možnosti odstoupit od ní i nad rámec případů předpokládaných
zákonnou úpravou). Konkrétní volba je přitom v dispozici účastníků závazkových
vztahů (v souladu s jejich smluvní svobodou). Ani smysl a účel těchto právních
norem obecně nevylučuje, aby strany mající z různých legitimních důvodů zájem
na setrvání smluvního závazku i v případě jeho porušování upřednostnily zásadu
pacta sunt servanda a vyloučily tyto zákonem stanovené důvody odstoupení od
smlouvy, případně aby je nahradily jinými.
48. Lze tedy uzavřít, že účastníci soukromoprávních vztahů se mohou
smluvně odchýlit od důvodů odstoupení od smlouvy uvedených v § 1977, 1978 a
2002 o. z., či takové důvody odstoupení od smlouvy vyloučit, což však
nevylučuje, že v konkrétním případě může být smluvní ujednání vylučující
aplikaci těchto zákonných důvodů pro odstoupení od smlouvy shledáno neplatným
vzhledem k okolnostem věci jako zákonem zakázané (z jiného důvodu) nebo se
příčící dobrým mravům.
49. V tomto směru je správné právní posouzení odvolacího soudu, který
shledal ustanovení § 1977 o. z. dispozitivním a v obecné rovině nevyloučil
možnost vyloučení některých zákonných důvodů odstoupení od smlouvy. Nejvyšší
soud se však dále zabýval tím, zda bylo správné jeho právní posouzení, jímž v
tomto konkrétním případě shledal jako absolutně neplatné pro rozpor s dobrými
mravy smluvní ujednání vylučující § 1977 o. z. (společně s některými dalšími
ustanoveními upravujícími zákonné důvody odstoupení od smlouvy), tj. smluvní
ujednání odchylující se od dispozitivní právní normy. Vzhledem k tomu, že v
projednávané věci odvolací soud dovodil, že strany jako podnikatelé vůči sobě
byly v rovném postavení, a tento závěr nebyl v dovolání zpochybněn, správnost
tohoto závěru Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumávat a v dalším posouzení z
něj vychází (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
50. Právní jednání se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne
v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi
určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními
zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří
společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení
konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti,
poctivého jednání apod. (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25.
10. 2004 sp. zn. 33 Odo 538/2003, a ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo
1070/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2005 sp. zn. 33 Odo
29/2005, a ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2227/2018). Odpovídající úsudek
soudu přitom musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně
přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že
posuzované právní jednání se skutečně příčí dobrým mravům (srov. mutatis
mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 211/2016,
či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2438/2019).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi také opakovaně zdůrazňuje, že v
soukromoprávní sféře platí zásada, že co není zakázáno, je dovoleno. Proto je
nutno vykládat ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro rozpor se zákonem
nebo s dobrými mravy restriktivně, a nikoli extenzivně (srov. např. rozsudek ze
dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 613/2018).
51. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je rovněž ustálena v závěru, že
správnost úvah odvolacího soudu, zda podle konkrétních skutkových okolností
daného případu je právní jednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 580,
588 o. z.), lze v dovolacím řízení zpochybnit jen tehdy, jsou-li tyto úvahy z
pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřené (srov. například rozsudek ze
dne 30. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1070/2021, či usnesení ze dne 4. 4. 2022, sp.
zn. 26 Cdo 461/2022, a ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3774/2019).
52. Pro posouzení, zda je konkrétní ujednání vylučující zákonné důvody
pro odstoupení v rozporu s dobrými mravy, je vždy zapotřebí důkladně uvážit
celkový kontext daného závazkového vztahu i důvody, které strany ke sjednání
takové odchylky od zákona vedly. Je nezbytné přihlédnout i k ochrannému účelu
zákonné úpravy odstoupení od smlouvy. Za nemravné by tak kupříkladu bylo možno
považovat ujednání, které by bez relevantního důvodu zbavovalo věřitele
možnosti ochrany jeho práv a neumožňovalo by vyvázání ze smlouvy za žádných
okolností. Nelze též opomenout, že zániku závazku jednostranným právním
jednáním (tj. hlavního účelu odstoupení od smlouvy) lze docílit i jinými
právními nástroji. Vyloučení zákonné úpravy odstoupení od smlouvy se tak
zpravidla nebude příčit dobrým mravům tehdy, disponuje-li oprávněná strana (ať
už podle smlouvy, nebo podle jiných zákonných ustanovení) jinými nástroji,
kterými může sledovaného účelu dosáhnout. Tuto roli může v závazkových vztazích
plnit například výpověď, sjednané odstupné, či jiné smluvené nástroje. Pro
posouzení mravnosti konkrétního smluvního ujednání pak hraje roli rovněž
skutečnost, jakou dobu má smlouvou založený závazek trvat. Zatímco u
dlouhotrvajících závazků (či závazků uzavřených na dobu neurčitou) je třeba
zvláště zohledňovat zájem oprávněného na možnosti vyvázat se z takového závazku
a nebýt nucen v něm i přes jeho porušování druhou stranou dlouhodobě setrvávat,
u krátkodobých závazků může být tento zájem upozaděn. Vedle toho mohou mít
význam i další okolnosti (např. povaha hlavních povinností ze závazku, či
charakter a způsob plnění, z nichž lze usuzovat na důvody ospravedlňující
vyšší, či naopak nižší potřebu stability daného závazku; ale i jiné okolnosti
zde neuvedené).
53. V projednávané věci odvolací soud při svých úvahách, které jej vedly
k závěru, že v tomto případě se účastnice nemohly odchýlit od dispozitivního
ustanovení § 1977 o. z., rezignoval na zohlednění shora popsaných kritérií a
neřídil se výše citovanými judikaturními závěry, neboť se vůbec nezbýval tím, z
jakých důvodů byly způsoby zániku smlouvy stranami sjednány odchylně od zákona,
a shledal jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy smluvní ujednání vylučující
odstoupení od smlouvy podle § 1977 o. z., aniž si pro tento výrazný zásah do
autonomie vůle účastníků zjednal dostatečný skutkový podklad a na jeho základě
své stanovisko přesvědčivě odůvodnil. Je zřejmé, že úvahy odvolacího soudu jsou
z pohledu zjištěných skutečností zcela nepřiměřené, když na základě odvolacím
soudem zjištěného skutkového stavu nebylo možné učinit přesvědčivý úsudek o
tom, že posuzované smluvní ujednání se příčí dobrým mravům.
54. Hlavním argumentem odvolacího soudu byla „výrazná nerovnováha“ ve
smluvním vztahu účastníků. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se ovšem
nepodává, v čem konkrétně měla tato nerovnováha spočívat. Odvolací soud
neučinil skutkový závěr o obsahu smlouvy o distribuci, podle kterého by
sjednaný režim ukončení smlouvy byl pro žalobkyni odlišný než pro žalovanou,
tj. že by byla žalovaná zvýhodněna možností vyvázat se ze smlouvou založeného
závazku i za výrazně příznivějších podmínek. Skutková zjištění o obsahu smlouvy
o distribuci (sjednaném způsobu zániku smlouvy), z nichž odvolací soud vycházel
(shodně též skutková zjištění soudu prvního stupně), se totiž týkala pouze
podmínek pro výpověď smlouvy ze strany žalobkyně. Nad rámec shora uvedeného lze
doplnit, že ani případná smluvní nevyváženost sama o sobě nemusí svědčit o
rozporu konkrétního smluvního ujednání s dobrými mravy, tím spíše byla-li
posuzovaná smlouva uzavřena mezi podnikateli, z nichž žádný nebyl v postavení
slabší strany.
55. Stejně tak není zřejmé, na základě jakých skutečností odvolací soud
dovodil, že by žalobkyně neměla téměř vůbec účinnou možnost reagovat rychle na
porušování smlouvy a byla by nucena „po dlouhou dobu v závazku setrvat“. Z
odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu se nepodává, na jakou dobu byl
smluvní závazek stran uzavřen (tj. zda byla smlouva uzavřena na dobu neurčitou,
či dobu určitou a jak dlouhou). Měl-li snad odvolací soud „dlouhou dobou“ na
mysli šestiměsíční výpovědní dobu uvedenou v čl. 19 smlouvy, v jeho úvahách
absentuje jakékoliv hodnocení skutečností, které vedlo strany k takto sjednané
délce výpovědní doby. Ani ze skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud
vycházel, nevyplývá, zda jejím sjednáním strany sledovaly legitimní zájem, tj.
zda možnost žalobkyně jednostranně se vyvázat ze smlouvy výpovědí v případě
porušení povinností druhé smluvní strany, u kterého nebude v objektivně
přiměřené lhůtě sjednána náprava, a tímto způsobit zánik smlouvy až uplynutím
uvedené lhůty, neměla racionální důvod. Odvolací soud navíc nehodnotil, zda a
případně kdy mohla žalobkyně v poměrech projednávané věci v návaznosti na jí
tvrzené porušení smlouvy žalovanou postupovat podle čl. 19 smlouvy o distribuci
a tuto vypovědět.
56. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud se při posouzení otázky rozporu
smluvního ujednání vylučujícího zákonné důvody pro odstoupení od smlouvy
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jeho právní posouzení
je neúplné a tudíž nesprávné.
57. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání
přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
58. Lze přisvědčit žalované, že jsou nepřezkoumatelné úvahy odvolacího
soudu, na základě kterých dospěl k závěru o naplnění podmínek pro odstoupení od
smlouvy podle § 1977 o. z. Z rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, kdy se
měla dostat žalovaná do prodlení s plněním smluvní povinnosti, které bylo možno
považovat za podstatné porušení smlouvy ve smyslu § 1977 o. z. Odvolací soud
shledal prodlení žalobkyně s odsouhlasením zadání, avšak porušení smlouvy
podstatným způsobem spatřoval v tom, že ze strany žalované nedošlo ke splnění
závazku řádně provést implementaci platební metody, tj. v porušení smluvní
povinnosti odlišné od odsouhlasení zadání, pro kterou navíc byla ve smlouvě
sjednána šestiměsíční lhůta k plnění odvislá právě od schválení zadání oběma
stranami. Z napadeného rozhodnutí tak ani nevyplývá, kdy se žalobkyně dozvěděla
o prodlení, kterým byla porušena žalovanou smluvní povinnost podstatným
způsobem, a z jakých časových údajů tedy odvolací soud vycházel, pokud uzavřel,
že odstoupení od smlouvy ze dne 23. 8. 2016 bylo učiněno bez zbytečného odkladu
ve smyslu § 1977 o. z.
59. Odvolací soud zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek vydání
nesprávného rozhodnutí, též tím, že se nevypořádal s odvolací námitkou
žalované, že to byla žalobkyně, kdo porušoval smluvní povinnosti, pokud
neplatila pravidelné měsíční platby (příspěvky na úpravu platebních a
transakčních systémů žalovanou) dle čl. 6.11 smlouvy o distribuci. Byť odvolací
soud mimo jiné zjistil, že žalovaná v rámci reakce na výzvy žalobkyně k
odsouhlasení zadání implementace a k jejímu provedení reagovala též tím, že
žalobkyni vyzývala k zaplacení neuhrazených faktur, neposuzoval, zda žalobkyně
měla takovou povinnost k úhradě příspěvků, a zda případná existence této
povinnosti a její neplnění mělo vliv na existenci prodlení žalované, tj. i na
možnost žalobkyně od smlouvy odstoupit.
60. Z důvodu nesprávného právního posouzení a vad řízení Nejvyšší soud
bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího
soudu včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a)
o. s. ř.] podle § 243e odst. 1 o. s. ř., zrušil. Protože důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí (zčásti) také na rozsudek soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
61. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§
243g odst. 1 část první věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s.
ř.).
62. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 11. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu