23 Cdo 3893/2010

23 Cdo 3893/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci

žalobkyně Telefónica Czech Republic, a.s., se sídlem v Praze 4 - Michle, Za

Brumlovkou 266/2, PSČ 140 22, IČO 60193336, zastoupené JUDr. Richardem

Wagnerem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karolíny Světlé 301/8, proti žalované

Vodafone Czech Republic a.s., se sídlem v Praze 10, Vinohradská 167, PSČ 100

00, IČO 25788001, o zdržení se nekalosoutěžního jednání, vedené u Městského

soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 14/2007, o dovolání žalované proti rozsudku

Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2010, č. j. 3 Cmo 347/2009-328, takto:

I. Dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29.

června 2010, č. j. 3 Cmo 347/2009-328, v rozsahu, v němž byl změněn rozsudek

Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2009, č. j. 15 Cm 14/2007-229, ve znění

opravného usnesení, ve výroku pod bodem III, jímž byla žalované uložena

povinnost zdržet se v České republice umísťování sobích parohů k bigboardům,

billboardům, citylightům, reklamním plachtám a reklamním instalacím, nesoucím

reklamu žalobkyně, a umísťování parohů k obchodní firmě, obchodnímu označení a

službám žalobkyně, a uložena povinnost uveřejnit do dvou měsíců od právní moci

rozsudku na náklady žalované na třech bigboardech na území hlavního města Prahy

po dobu minimálně 14 dnů v rozsahu vyplňujícím celou reklamní plochu bigboardu

a na třech citylightech umístěných v Praze na Václavském náměstí nebo na

Národní třídě po dobu minimálně 14 dnů v rozsahu vyplňujícím celou reklamní

plochu citylightu omluvu v tomto znění: „Omluva společnosti Vodafone Czech

Republic a. s. společnosti Télefonica O2 Czech Republic, a. s. Společnost

Vodafone umísťovala nejméně v období ode dne 4. prosince 2006 do dne 6.

prosince 2006 k reklamním plochám a veřejným telefonním automatům společnosti

Télefonica O2 stylizované sobí parohy. Společnost Vodafone si je vědoma, že

jednala v rozporu s dobrými mravy hospodářské soutěže a neoprávněně zlehčovala

reklamní kampaň společnosti Télefonica O2 i její služby,“ se zamítá.

II. Ve zbytku se dovolání žalované odmítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího

řízení částku 4 900,- Kč do tří dnů od doručení tohoto rozhodnutí k rukám

advokáta JUDr. Richarda Wagnera, advokáta, se sídlem v Praze 1, Karolíny Světlé

301/8.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. dubna 2009, č. j. 15 Cm 14/2007-229,

ve znění opravného usnesení ze dne 7. července 2009, č. j. 15 Cm 14/2007-242,

uložil žalované povinnost zdržet se v České republice umísťování parohů na

veřejné telefonní budky žalobkyně opatřené nápisy „Telefónica“ a „O2“ (výrok

pod bodem I), uložil žalované zveřejnit dvakrát na své náklady v denících Blesk

a MF Dnes omluvu ve znění: „Omluva společnosti Vodafone Czech Republic a. s.

společnosti Telefónica O2 Czech Republic, a. s. Společnost Vodafone umisťovala

nejméně v období ode dne 4. prosince 2006 do dne 6. prosince 2006 k reklamním

plochám a veřejným telefonním automatům společnosti Telefónica O2 stylizované

sobí parohy. Společnost Vodafone jednala v rozporu s dobrými mravy hospodářské

soutěže a zlehčovala reklamní kampaň společnosti Telefónica O2 i její služby.

Společnost Vodafone se tímto společnosti Telefónica O2 za své nekalosoutěžní

jednání omlouvá.“, a to v rozsahu jedné poloviny strany (výrok pod bodem II).

Žalobu o uložení povinnosti žalované zdržet se v České republice umísťování

parohů k bigboardům, billboardům, citylightům, reklamním plachtám a reklamním

instalacím, nesoucím reklamu žalobkyně, a umísťování parohů k obchodní firmě,

obchodnímu označení a službám žalobkyně, a povinnosti uveřejnit do dvou měsíců

od právní moci rozsudku na náklady žalované na třech bigboardech na území

hlavního města Prahy po dobu minimálně 14 dnů v rozsahu vyplňujícím celou

reklamní plochu bigboardu a na třech citylightech umístěných v Praze na

Václavském náměstí nebo na Národní třídě po dobu minimálně 14 dnů v rozsahu

vyplňujícím celou reklamní plochu citylightu omluvu znění: „Omluva společnosti

Vodafone Czech Republic a. s. společnosti Telefónica O2 Czech Republic, a. s.

Společnost Vodafone umisťovala nejméně v období ode dne 4. prosince 2006 do dne

6. prosince 2006 k reklamním plochám a veřejným telefonním automatům

společnosti Telefónica O2 stylizované parohy. Společnost Vodafone si je vědoma,

že jednala v rozporu s dobrými mravy hospodářské soutěže a neoprávněně

zlehčovala reklamní kampaň společnosti Telefónica O2 i její služby,“ zamítl

(výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem IV). Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, že v rámci

vánoční reklamní kampaně v roce 2006 propagovala žalobkyně svoje produkty v

reklamní kampani „Nekončící volání a SMSkování“. Ve stejné době propagovala

žalovaná ve své vánoční kampani své produkty pod hesly „žádný umělý sníh“,

„žádní falešní sobi“, „žádné návnady“, „když dárky, tak pro všechny“ apod. V

rámci reklamní kampaně žalované bylo jedním z charakteristických prvků použití

maket sobích paroží symbolizujících falešné a klamavé nabídky na trhu. Žalovaná

svou reklamou chtěla vyjádřit, že ona žádné takové falešné vánoční „návnady“

při svém podnikání nepoužívá a jedná fér. Ve dnech 4. a 5. prosince 2006

umístila žalovaná makety sobích paroží na citylighty a bigboardy obsahující

reklamu žalobkyně a na telefonní budky žalobkyně. Tyto makety byly nejpozději

dne 7. 12. 2006 odstraněny. Akce žalované, která trvala dva až tři dny,

upoutala nebývalou pozornost všech médií. Poté, co byla akce žalované ukončena,

omluvila se žalovaná prostřednictvím svého generálního ředitele dne 7. prosince

2006 svým konkurentům, tj. i žalobkyni. I po této omluvě pokračovalo v několika

médiích zveřejňování článků a rozhovorů týkajících se reklamní akce žalované. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že

žaloba je částečně důvodná. Žalobkyně a žalovaná jsou přímými soutěžiteli na

trhu s mobilními komunikacemi. Jednorázovou akci žalované, spočívající v

umístění maket paroží na reklamu žalobkyně, nelze podle závěru soudu prvního

stupně posuzovat izolovaně, jelikož byla součástí rozsáhlé vánoční reklamní

kampaně žalované, vystavěné na heslech „žádní falešní sobi“, „žádné návnady“,

„když dárky, tak pro všechny“. Spojovacím článkem jednotlivých reklamních akcí

žalované bylo použití maket sobích parohů. Reklamní kampaň žalované byla

plánována jako celek, tj. včetně umísťování sobích parohů na reklamy a budovy

konkurence. Reklamní kampaň žalované tak zcela naplňuje znaky tzv. guerillového

marketingu, resp. guerillové reklamy. Žalovaná si s ohledem na to musela být

vědoma, že její reklamní akce rozpoutá zájem médií (žalovaná se na této vlně

zájmu „ráda svezla“, po ukončení akce ochotně poskytovala rozhovory a

rozebírala situaci v médiích), jelikož samotný typ zvolené akce počítá s

připoutáním pozornosti médií. Skutečnost, že žalovaná ke své marketingové akci (umístění maket sobích parohů)

využila reklamní plochy pronajaté žalobkyní, soud prvního stupně posoudil jako

jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže, jelikož žalovaná se svým jednáním na

úkor finančních prostředků žalobkyně zviditelnila a přitáhla tak (byť dočasně)

pozornost široké veřejnosti na sebe. Stalo se tak samozřejmě i díky médiím,

která žalovaná o umístění maket sobího paroží na reklamní nosiče obsahující

reklamu žalobkyně a telefonní budky žalobkyně informovala.

Soud prvního stupně jednání žalované (umístění maket sobích parohů na nosiče

reklamy konkurence) posuzoval v kontextu celé vánoční reklamní kampaně

žalované, včetně jejich hesel („žádní falešní sobi“, „žádné návnady“, „když

dárky, tak pro všechny“), a dospěl k závěru, že bylo s to způsobit žalobkyni

újmu. Žalovaná svou reklamní kampaní pod hesly „žádní falešní sobi“, „žádné

triky“ apod. nevybíravým způsobem, aniž by poukázala na konkrétní nekalé

praktiky konkurence, spojila symbol těchto „triků“, „falešných sobů“ a „umělého

sněhu“ s produkty a službami své konkurence. Pokud žalovaná žádným způsobem

nekonkretizovala, o jaké triky by se mělo jednat, pak podle závěru soudu

prvního stupně takové jednání (osočení z nekalých triků) je způsobilé bez

dalšího přivodit žalobkyni újmu. K povinnosti zdržet se v České republice umísťování parohů na veřejné telefonní

budky žalobkyně opatřené nápisy „Telefónica“ a „O2“ zavázal soud prvního stupně

žalovanou proto, že existuje důvodná obava, že by po zániku předběžného

opatření žalovaná mohla opětovně, v rámci svého „žertování“, nainstalovat na

telefonní budky žalobkyně makety sobího paroží. Soud prvního stupně dále uložil žalované zveřejnit omluvu vztahující se k

umísťování paroží ve dvou celostátních denících Blesk a MF Dnes, neboť považuje

zveřejnění omluvy v médiích za zásadní a, vzhledem k finanční náročnosti takové

povinnosti, také za preventivní. Ve zbytku soud prvního stupně žalobu zamítl,

jelikož se žalovaná nedopouští umísťování stylizovaných sobích parohů k

bigboardům, billboardům, citylightům, reklamním plachtám, reklamním plakátům a

reklamním instalacím, nesoucím reklamu žalobkyně, ani jejich umísťování k

obchodní firmě, obchodnímu označení a službám žalobkyně. Rovněž soud prvního

stupně zamítl požadavek žalobkyně na uveřejnění omluvy žalované na třech

bigboardech a citylightech v Praze, neboť považoval za dostatečnou omluvu

zveřejněnou ve dvou výše uvedených celostátních denících. K odvolání žalobkyně i žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. června

2010, č. j. 3 Cmo 347/2009-328, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění

opravného usnesení ve výrocích pod body I a II, ve výroku pod bodem III jej

změnil tak, že žalobě i v tomto bodě vyhověl, a rozhodl o náhradě nákladů

řízení. Odvolací soud při svém rozhodování plně vycházel ze skutkových zjištění

učiněných soudem prvního stupně. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního

stupně k závěru, že se žalovaná dopustila nekalosoutěžního jednání. Jednání

žalované bylo založeno na využití a zneužití reklamy žalobkyně ve prospěch

žalované. Nabídku žalobkyně označila žalovaná za „vábničku“ a rovnající se

„falešným sobům“, jednak ji – právě pro použití makety sobího paroží –

zesměšnila, snížila a ve výsledku obrátila proti žalobkyni a využila ji pro

sebe. Odvolací soud nepřihlédl ani k tvrzení žalované, že reagovala takto na údajně

klamavou a tedy nekalosoutěžní reklamu žalobkyně. Žalovaná měla právo domáhat

se u soudu, aby učinil závěr o nekalosoutěžním jednání žalobkyně.

Žalovaná při

svém jednání nereagovala na reklamu, která by cílila přímo proti ní, zlehčovala

ji a její soutěžní výkony, proto odvolací soud neshledal důvody k oprávněné

obraně podle § 50 odst. 2 obch. zák., tj. že žalovaná byla k takovému jednání

okolnostmi donucena. I kdyby případné jednání žalobkyně naplňovalo znaky

skutkové podstaty nekalé soutěže, nebyla by žalovaná oprávněna bránit se nekalé

soutěži nekalou soutěží. Pokud soud prvního stupně uložil žalované zdržet se nekalosoutěžního jednání ve

vztahu k veřejným telefonním budkám žalobkyně, podle odvolacího soudu není

důvod, proč by jí tato povinnost neměla být uložena i pokud jde o bigboardy,

billboardy, citylighty žalobkyně a další popsaná místa, neboť i jich se týká

určitá možnost opakování uvedeného jednání. Odvolací soud proto uložil žalované

také povinnost uveřejnit omluvu na bigboardech, billboardech, citylightech

žalobkyně a dalších žalobkyní popsaných místech, neboť za situace, kdy tyto

reklamní nosiče žalobkyně byly „znehodnoceny“ nekalosoutěžním jednáním

žalované, byť po časově omezenou dobu, jeví se jako vhodné, aby právě na těchto

reklamních nosičích byla veřejnost seznámena s omluvou žalované za toto jednání. K námitce žalované, že soud prvního stupně znění omluvy upravil, odvolací soud

uvedl, že jde o úpravy nevýznamné, směřující ke zkrácení znění, bez toho, že by

jakkoli soud pozměnil výsledný smysl textu. Jde o úpravy, jež nejsou v rozporu

s úpravou § 153 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud v této souvislosti odkázal např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. května 2006, sp. zn. 32 Odo 511/2006. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (dále jen dovolatelka) v zákonné

lhůtě dovoláním, z jehož obsahu vyplývá, že je považuje za přípustné v rozsahu,

v němž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzeno ve

výrocích pod body I a II, podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského

soudního řádu (dále jen o. s. ř.), neboť se podle ní jedná o rozhodnutí, které

má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Zásadní právní význam

napadeného rozhodnutí spočívá v tom, že právní otázka řešená odvolacím soudem

dosud nebyla v judikatuře vyřešena, resp. je soudy rozhodována rozdílně. V

části, v níž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, dovozuje

dovolatelka přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Důvodnost svého dovolání opírá dovolatelka o ustanovení § 241a odst. 2 písm. a)

o. s. ř., tj. že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou řízení, která

mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení věci. Z dovolání vyplývá, že dovolatelka nesouhlasí s níže uvedenými závěry

odvolacího soudu, resp. obou soudů:

a) Dovolatelka namítá, že v daném případě nebyly naplněny dvě podmínky

generální klauzule nekalé soutěže podle § 44 odst. 1 obch. zák. (jednání

žalované nebylo způsobilé přivodit újmu žalobkyni a nebyl dán rozpor jednání

žalované s dobrými mravy soutěže), proto je závěr odvolacího soudu nesprávný.

Žalovaná umístila na telefonní budky žalobkyně makety sobích parohů pouze na

dobu maximálně dvou dnů a učinila tak zcela neplánovaně a bez jakéhokoli

předchozího avizování svého jednání široké veřejnosti, a to pouze s cílem

upozornit na klamavé sdělení žalobkyně, jež bylo umístěno na výše zmíněných

telefonních budkách žalobkyně. Žalovaná tvrdí, že vůbec nemohla předpokládat

mediální zájem, který její jednání vyvolá. V probíhajícím řízení jí tedy není

možné k samotnému jednání přičítat i dopady medializace tohoto jednání, o

kterou se žalovaná sama nijak nezapříčinila. Jednání žalované kvůli svému

naprosto zanedbatelnému územnímu a časovému rozsahu nemohlo mít na žalobkyni

žádný negativní dopad, a nešlo proto o jednání způsobilé přivodit žalobkyni

jakoukoli újmu. b) Podle dovolatelky nemohla být dána podmínka rozporu jednání žalované s

dobrými mravy soutěže, neboť v tomto ohledu považuje žalovaná za rozhodující,

na co konkrétně svým jednáním reagovala. Dovolatelka namítá, že tato souvislost

jednání žalované není podstatná pro posouzení možnosti využití institutu

oprávněné obrany, jemuž se odvolací soud ve svém rozhodnutí věnuje, ovšem je

nezbytná pro posouzení kontextu jednání žalované i toho, zda s ohledem na

veškeré relevantní souvislosti jednání žalované překročilo meze dobrých mravů

soutěže či nikoliv. Z toho hlediska je posouzení ze strany soudů obou stupňů

podle dovolatelky nedostatečné, neboť klamavou reklamou žalobkyně byl dotčen

trh mobilních komunikací, na kterém působí i žalovaná. Soud měl tedy posuzovat,

zda reklama žalobkyně byla či nebyla klamavá. Pokud reklama klamavá byla, pak

jednání žalované (byť poněkud netradiční), jímž na tuto klamavost upozorňovala,

není v rozporu s dobrými mravy soutěže, neboť jím žalovaná pouze upozorňovala

na konkrétní nekalosoutěžní reklamu žalobkyně. Nebyl-li dán rozpor jednání

žalované s dobrými mravy soutěže, je názor odvolacího soudu podle dovolatelky

nesprávný, neboť spočívá na nesprávných právních závěrech soudu a vadách řízení

před ním. c) Dovolatelka dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v řízení byl

prokázán vznik nemateriální újmy žalobkyně spočívající v možném odlivu

zákazníků a ve snížení celkového goodwillu žalobkyně. Dovolatelka tvrdí, že

vychází-li závěr odvolacího soudu o vzniku újmy žalobkyni ze spekulací o

možných dopadech jednání žalované, aniž by takové dopady byly zjištěny v

předchozím soudním řízení konkrétními důkazy, je tento závěr nesprávný a v

daném případě nebyl vznik újmy žalobkyni prokázán. To samo o sobě podle

dovolatelky bez dalšího vylučuje možnost přiznání jakýchkoliv nároků žalobkyně

na omluvu, ať již umístěnou na venkovních plochách či zveřejněnou v tisku. Takovým směrem se zjištění odvolacího soudu neubírala, proto je rozhodnutí

odvolacího soudu podle dovolatelky nesprávné. V tomto kontextu dovolatelka

odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. června 2005, sp. zn. 32

Odo 1318/2004.

d) Rozhodnutí odvolacího soudu je podle dovolatelky nesprávné i v části, v níž

byla žalované uložena povinnost do budoucna se zdržet konkrétního jednání –

umísťování reklamních předmětů žalované. Zdržovací nároky podle § 53 obch. zák. mají preventivní povahu, směřují pouze proti pokračování nekalosoutěžního

jednání. Zdržovacího nároku se podle dovolatelky může žalobkyně domáhat pouze

tehdy, pokud reálně hrozí pokračování v nekalosoutěžním jednání žalované (či

pokud takové jednání trvá). Muselo by tedy být prokázáno, že takové jednání ze

strany žalované hrozí. Žalovaná však již několikrát veřejně prohlásila (na

tiskové konferenci dne 7. 12. 2006 i ve svých písemných podáních soudu), že

její jednání bylo zcela spontánní a ojedinělou akcí. Od té doby se žalovaná

žádného podobného jednání nedopustila a ani to nemá v úmyslu. Ostatně i ze

skutečnosti, že předmětné jednání žalované mělo být součástí její reklamní

kampaně využívající motivů psů čivav, jasně vyplývá, že mimo tuto vánoční

reklamní kampaň (skončenou počátkem roku 2007) nelze opakování předmětného

jednání žalované očekávat. e) Dovolatelka dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo vadou

spočívající v nerespektování § 153 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud může

překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se

účastníci domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu,

nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi

účastníky. Nárok žalobkyně na zveřejnění omluvy v periodikách byl žalobkyní

uplatněn v jiném rozsahu, než v jakém jej soudy žalobkyni přiznaly. Podle

dovolatelky se nejedná přitom o drobné odlišnosti mezi oběma zněními, ale o

zcela zásadní zásahy do textu navrženého žalobkyní (např. vynechání slov: „si

je vědoma, že…“, „neoprávněné“ jednání žalované, vynechání části obsahující

ochranné známky žalované). Kromě výše uvedeného podle návrhu žalobkyně v žalobě

mělo být žalované umožněno zvolit si dva z pěti navržených deníků (Blesk, MF

Dnes, Lidové noviny, Hospodářské noviny, Právo) k publikaci omluvy, avšak ve

znění rozsudku soudu prvního stupně, potvrzeného odvolacím soudem, soud

žalované žádnou volbu výběru nedává a uložil žalované povinnost přísnější, než

co žalobkyně požadovala v žalobě (tedy že žalovaná nemá na výběr). Dle

dovolatelky v tomto případě neobstojí argumentace odvolacího soudu rozhodnutím

Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 511/2006, podle něhož je změna textu

navrhované omluvy za určitých okolností možná. Popsaná vada postupu soudů obou

stupňů úzce souvisí s výkladem § 153 odst. 2 o. s. ř., který není dosavadní

judikaturou dostatečně řešen. I z toho důvodu považuje žalovaná dovolání v této

části za přípustné.

f) Dovolatelka považuje povinnost uveřejnění celoplošné omluvy ve znění

požadovaném žalobkyní na bigboardech a citylightech žalobkyně po dobu nejméně

14 dnů (v letních měsících, kdy se s touto omluvou bude moci seznámit

několikanásobně vyšší okruh osob než v případě předmětů žalované), nově

uloženou odvolacím soudem, za zcela nepřiměřenou předmětnému jednání žalované,

spočívajícímu v umístění nevýrazných maket sobích parohů na několika místech po

dobu maximálně dvou dnů (jednání žalované bylo prostorově a časově omezeno

natolik, že se s ním měla možnost seznámit vlastním pozorováním pouze nepočetná

skupina osob). Požadavek uveřejnění takovéto omluvy je podle dovolatelky

nepřiměřený a v rozporu s § 53 obch. zák. Dovolatelka dále namítá, že považuje

rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné také z toho důvodu, že odvolací soud

ve výroku rozhodnutí nezasáhl nijak do textu omluvy původně navržené žalobkyní,

která má být uveřejněna na bigboardech a citylightech (přestože soudy při

rozhodování o omluvě v periodikách nepovažovaly text omluvy požadovaný

žalobkyní za způsobilý být předmětem soudem uložené povinnosti k omluvě). Podle

dovolatelky z toho vyplývá, že buď omluva požadovaná žalobkyní nevykazovala

nedostatky, pro které by ji soud prvního stupně mohl změnit, nebo omluva

požadovaná žalobkyní vady vykazovala, proto ji soud prvního stupně nemohl

přiznat v navrženém znění, ale musel ji změnit, avšak v takovém případě omluvu

v žalobkyní navrženém znění nemohl přiznat ani odvolací soud ve vztahu k

bigboardům a citylightům. Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud ČR zrušil

napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání žalované ze dne 24. září 2010 žalobkyně namítla, že

dovolání není přípustné do části výroku odvolacího soudu o náhradě nákladů

řízení. Z dovolání žalované dále není patrné, v čem konkrétně žalovaná spatřuje

zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, proto je nepřípustné i v části, v

níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Žalobkyně se zcela

ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a zopakovala své žalobní námitky

vztahující se k nekalosoutěžnímu jednání žalované. V souvislosti s podaným

dovoláním žalované upozorňuje žalobkyně dovolací soud na obstrukční jednání

žalované (žalobkyně zde připomíná postup žalované v souvisejícím případě,

vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 15 Cm 1/2007, v němž se též jednalo

o nekalosoutěžní umístění stylizovaných sobích parohů na reklamní nosiče jiného

soutěžitele; žalovaná v tomto případě splnila svoji povinnost uveřejnit omluvu

způsobem obcházejícím smysl institutu omluvy – viz příloha: omluva uveřejněna

dne 2. 8. 2010 v deníku Hospodářské noviny). Žalovaná uveřejnila omluvu ve

prospěch žalobkyně (dne 20. 9. 2010 v deníku MF Dnes a 21. 9. 2010 v deníku

Blesk) v posměšné a prakticky nečitelné podobě, navíc opět použila symbol

sobích parohů s dehonestujícím podtextem, takže tuto omluvu nelze považovat za

řádnou a způsobilou odstranit následky zásahů do práv žalobkyně.

Žalobkyně

navrhla, aby Nejvyšší soud ČR dovolání žalované do výroku rozsudku pod bodem

III zamítl, ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl. V dalším vyjádření k dovolání žalované ze dne 24. srpna 2012 žalobkyně

upozorňuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. července 2012, sp. zn. 23

Cdo 3704/2011 (žaloba společnosti T-Mobile Czech Republic, a. s. vs. Vodafone

Czech Republic a.s.), který se týká skutkově stejného jednání (nekalosoutěžního

jednání), jež je předmětem daného řízení, tj. neoprávněného umísťování

reklamního předmětu v podobě sobích parohů žalovanou na reklamní nosiče určené

pro prezentaci reklamy žalobkyně v prosinci 2006. Žalobkyně uvádí, že je

oprávněna požadovat v daném případě zdržení se nekalosoutěžního jednání

žalované a nepeněžité přiměřené zadostiučinění ve formě veřejné omluvy (zejména

s ohledem na princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí). Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“)

jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve

lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou, se zabýval nejdříve

otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu

přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska

uplatněných dovolacích důvodů. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti výroku odvolacího soudu, jímž odvolací

soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III, je dovolání

přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Ve zbývajícím rozsahu je nutné

přípustnost dovolání posuzovat podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních § 237 až 239 o. s. ř.)

připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné

za podmínek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti

rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo

potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl

ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán

právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Takový

případ v dané věci nenastal. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo

potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné

podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve

věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,

řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím

soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným

dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží

(§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se

závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také

dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině

procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení

správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod

podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak

důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a

odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je

dovolací soud - s výjimkou určitých vad řízení - vázán

uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu

má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch,

na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem

dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž

byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a II, nemá po

právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř], neboť odvolací

soud neřešil právní otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně. Dovolatelka namítla, že v daném případě se nedopustila nekalosoutěžního

jednání, neboť podle jejího názoru v jejím jednání chybí splnění dvou podmínek

generální klauzule nekalé soutěže (§ 44 odst. 1 obch. zák., ve znění účinném do

30. června 2010), a to způsobilost přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo

spotřebitelům a rozpor s dobrými mravy soutěže. Podle dovolatelky jednání žalované nelze považovat za nekalosoutěžní, jelikož

stylizované sobí parohy umístila na dobu jen dvou dní na telefonních budkách a

dalších jmenovaných místech pouze s cílem upozornit na klamavé sdělení

žalobkyně (nešlo rozhodně o plánovité jednání žalované), aniž by očekávala

následný mediální zájem, který se kolem parohů strhl (viz bod a/ v dovolání). Dovolatelka uvedla, že jediný efekt, který její jednání mohlo mít, je podpora

pečlivého rozboru nabídek jednotlivých operátorů ze strany zákazníků. Ze

skutkových zjištění učiněných v řízení, jimiž je dovolací soud vázán, nelze

dovodit, že by se žalobkyně tvrzeného nekalosoutěžního jednání dopustila

(tvrzení dovolatelky, že svým jednáním reagovala na nekalosoutěžní jednání

žalobkyně, neobstojí, jelikož žalovaná nikdy konkrétní nekalosoutěžní jednání

žalobkyně v řízení nespecifikovala). Pokud tedy žalovaná měla dojem, že se

žalobkyně chová klamavě, měla se proti tomu bránit dostupnými právními

prostředky, nikoli vlastním nekalosoutěžním jednáním. Námitka dovolatelky, že

parohy byly staženy po dvou dnech a mediální kampaň, která se kolem toho

strhla, nelze žalované přičítat k tíži, je zcela nepřípadná. Dovolací soud

nesouhlasí s tvrzením žalované, že mediální ohlas její akce vznikl bez ohledu

na její vůli, neboť samotný typ zvolené reklamní akce (tzv. guerilla reklama)

počítá s připoutáním pozornosti médií. Nesouhlasí ani s názorem žalované, že

jednání žalované či rozsah medializace tohoto jednání nebyly způsobilé jakkoliv

ovlivnit jednání spotřebitelů či dobré jméno žalobkyně a že by dopad jejího

jednání mohla žalobkyně oprávněně vnímat jako negativní. Umístění maket sobích

parohů žalovanou na telefonní budky a další zařízení určená pro reklamu

žalobkyně je typickým příkladem tzv. guerilla marketingu, při němž se počítá s

tím, že provokativní, kontroverzní a netypická reklama získá u veřejnosti

takovou pozornost, že si lidé o takové reklamě řeknou a bude se šířit samovolně

dál. Vyvolání širokého povědomí o takové reklamě je tedy jedním z cílů tzv. guerilla marketingu. S mediální smrští, kterou umístění sobích parohů, byť jen

na dva dny vyvolalo, musela žalovaná počítat, pokud již s ní od počátku této

kampaně přímo nekalkulovala. Posuzovaný případ tzv.

guerilla marketingu splňuje

podle dovolacího soudu všechny podmínky generální klauzule a je tedy jednáním

nekalé soutěže. K tomu viz též rozsudek Nejvyššího soudu ČR v podobné věci ze

dne 27. 7. 2012 sp. zn. 23 Co 3704/2011 (společnost T-Mobile vs. společnost

Vodafone). Pokud jde o naplnění podmínky rozporu jednání s dobrými mravy soutěže (viz bod

b/ v dovolání), odvolací soud zdůraznil, že jednání žalované bylo založeno na

využití i zneužití reklamy žalobkyně ve prospěch žalované. Pokud již předtím,

ve veřejnosti prosazeným TV spotem (vánoční kampaň žalované společnosti s

Petrem Čtvrtníčkem a psíky, kterým byly nasazeny sobí parohy) maketa sobích

parohů byla spojena s žalovanou, s její - na rozdíl od konkurence, nabízející

„vábničky“ a „falešné soby“ - „férovou“ nabídkou, pak žalovaná připojením

makety sobích parohů k reklamě žalobkyně v tomto dále pokračovala. Nabídku

žalobkyně žalovaná jednak označila za „vábničku“ a rovnající se „falešným

„sobům“, jednak ji – právě použitím makety sobích parohů – zesměšnila, snížila

a ve výsledku obrátila proti žalobkyni a využila pro sebe. Již proto, že šlo o

přímý neoprávněný zásah do reklamy jiného (zde žalobkyně), jenž ji zaplatil a

právem předpokládal její působení na veřejnost ve svůj prospěch, zásah v

podstatě stejného rázu, jako kdyby žalovaná reklamu žalobkyně zčásti přelepila

a tak pozměnila, je třeba toto jednání mít za rozporné s dobrými mravy soutěže. Z tohoto hlediska není nijak rozhodné, že žalovaná vydávala svoji akci za

„mikulášský žertík“. Pokud by takové jednání mělo být akceptováno, nepochybně

by to vedlo k tzv. zdivočení soutěžních mravů. Neobstojí při tom tvrzení

žalované, že takto reagovala na údajně klamavou reklamu žalobkyně. Je

nepřípustné, aby to byl soutěžitel, kdo si pro sebe osobuje právo arbitra a

právo navenek veřejnosti sdělovat svůj soud, že určitá reklamní akce konkurence

je klamavá, nepravdivá a nekalosoutěžní. Tento soutěžitel má právo domáhat se v

soudním řízení, aby takový závěr učinil soud na základě provedeného řízení a

přiznal mu tomu odpovídající nároky. Žalovaná přitom nereagovala na reklamu,

jež by cílila proti ní, zlehčovala ji a její soutěžní výkony; nejsou zde žádné

okolnosti, jež by odůvodňovaly závěr, že žalovaná jednala v oprávněné obraně (§

50 odst. 2 obch. zák.). I kdyby jednání žalobkyně naplňovalo znaky skutkové

podstaty nekalé soutěže, nebyla by žalovaná oprávněna bránit se nekalé soutěži

nekalou soutěží. Nejvyšší soud se s výše uvedeným hodnocením odvolacího soudu

ztotožňuje a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR v podobné věci ze dne 27. 7. 2012 sp. zn. 23 Co 3704/2011.

K další námitce dovolatelky (viz bod c/ v dovolání) dovolací soud uvádí, že

odvolací soud dospěl správně k závěru, že jednání žalované bylo způsobilé

přivodit žalobkyni nemateriální újmu spočívající ve snížení jejího dobrého

jména, přitažlivosti její nabídky a v možnosti odlivu zákazníků, neboť toto

jednání žalované znamenalo prosazení se na úkor žalobkyně (reklamní předměty

žalované byly připojeny k reklamě žalobkyně, tuto reklamu tím měnily a dávaly

jí odchylný význam, nikoliv ovšem k podpoře nabídky žalobkyně). Také v tomto

bodu se Nejvyšší soud ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, v němž

zdůrazňuje, že k naplnění třetí podmínky generální klauzule (uvedené v § 44

odst. 1 obch. zák.) postačuje, že jednání je způsobilé přivodit újmu. Jde o

ohrožovací delikt, u něhož k újmě dojít nemusí, postačí, že jednání je

objektivně s to přivodit újmu (i nemateriální) jiným soutěžitelům nebo

spotřebitelům. Dovolací soud zde rovněž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu

ČR v podobné věci ze dne 27. 7. 2012 sp. zn. 23 Co 3704/2011. Dovolatelka dále namítla (viz bod d/ v dovolání), že v daném případě není na

místě uložení povinnosti zdržet se do budoucna předmětného nekalosoutěžního

jednání (umísťování reklamních předmětů žalované na telefonní budky a reklamní

nosiče určené pro prezentaci reklamy žalobkyně), neboť reálně nehrozí

pokračování nekalosoutěžního jednání žalované (takové jednání ani netrvá). Odvolací soud uložil žalované kromě povinnosti zdržet se v České republice

umísťování sobích parohů na veřejné telefonní budky žalobkyně, opatřené nápisy

„Telefónica“ a „O2“, také povinnost zdržet se v České republice umísťování

sobích parohů k bigboardům, billboardům, citylightům, reklamním plachtám a

reklamním instalacím, nesoucím reklamu žalobkyně, a umísťování sobích parohů k

obchodní firmě, obchodnímu označení a službám žalobkyně, neboť i v těchto

dalších případech lze předpokládat určitou možnost opakování uvedeného

závadného (nekalosoutěžního) jednání. Odvolací soud tak změnil rozsudek soudu

prvního stupně ve výroku pod bodem III. Dovolání směřující proti této části

rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolací soud k oběma konkrétním zdržovacím nárokům žalobkyně předesílá, že

zdržovací nároky mají preventivní povahu, protože směřují proti pokračování v

protiprávním jednání. Zdržovacím nárokem, který obecně směřuje do budoucna, má

být zabráněno nejen v pokračování protiprávního stavu, ale i v opakování

protiprávního jednání, jež bylo jeho příčinou. Zdržovacím nárokem se poškozený

brání proti tomu, aby se jednání, jímž jsou poškozena jeho práva, opakovalo,

nebo aby bylo pokračováno v jednání, které představuje zásah do jeho práv,

popř. odvrací hrozbu, že by k takovému zásahu mohlo dojít. Odvolací soud v

daném případě dovodil, že samotná skutečnost, že žalovaná několikrát veřejně

prohlásila, že její jednání v prosinci r. 2006 bylo zcela spontánní a

ojedinělou akcí (tzv.

guerilla marketingem), vánoční reklamní kampaní, která

skončila počátkem roku 2007 a od té doby se žádného podobného jednání žalovaná

nedopustila a ani to nemá v úmyslu, není dostatečnou objektivní skutečností,

proč by v závadném jednání žalovaná nemohla pokračovat. Při rozhodování o

zdržovacím nároku není třeba prokázat plánování nebo konkrétní připravování

pokračování v závadném jednání žalované. Hrozba závadného jednání k uložení

zdržovacího nároku v tomto případě postačuje. Žalobkyně a žalovaná jsou

zásadními konkurenty na poli telekomunikací, provedená reklama (tzv. guerilla

marketing) ze strany žalované měla tedy očekávaný dopad. Dovolací soud uzavírá,

že v daném případě hrozba nekalosoutěžního jednání žalované trvá i po jeho

ukončení (počátkem r. 2007) – a to konkrétně hrozba

umísťování maket sobích parohů žalovanou na telefonní budky žalobkyně, na

bigboardy, bigboardy, citylighty a další místa určená pro reklamu žalobkyně i k

obchodní firmě, obchodnímu označení a službám žalobkyně, proto je zdržovací

nárok vhodným prostředkem, jenž byl žalobkyní uplatněn k ochraně jejích práv

před nekalou soutěží žalované a který jí byl přiznán odvolacím soudem ve vztahu

jak k telefonním budkám, tak i k bigboardům, billboardům, citylightům,

reklamním plachtám a reklamním instalacím, nesoucím reklamu žalobkyně, i k

obchodní firmě, obchodnímu označení a službám žalobkyně. Dovolací soud v

posuzovaném případě souhlasí se závěrem odvolacího soudu, ohledně obou

zdržovacích nároků (viz výše) uplatněných žalobkyní v žalobě. Dovolací soud proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem

o. s. ř. zamítl dovolání žalované v rozsahu, v němž byl změněn rozsudek soudu

prvního stupně, ve znění opravného usnesení, v části výroku pod bodem III, jíž

byla žalované uložena povinnost zdržet se v České republice umísťování sobích

parohů k bigboardům, billboardům, citylightům, reklamním plachtám a reklamním

instalacím, nesoucím reklamu žalobkyně, a zdržet se umísťování parohů k

obchodní firmě, obchodnímu označení a službám žalobkyně, a odmítl rozsudek

soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. Co se týče uložení povinnosti žalované uveřejnit omluvu, dovolatelka namítá

(viz bod e/ v dovolání), že nárok žalobkyně na zveřejnění omluvy v periodikách

byl žalobkyní uplatněn v jiném rozsahu, než v jakém jej soudy žalobkyni

přiznaly. Toto lze podle dovolatelky považovat za vadu rozhodnutí soudů obou

stupňů spočívající v nerespektování § 153 odst. 2 o. s. ř. (jedná se přitom

podle jejího názoru o zcela zásadní zásahy soudu do textu navrženého žalobkyní

– viz výše v námitkách uvedených v dovolání). Pokud soudy text požadované

omluvy a rozsah zveřejnění v periodikách ve svých rozsudcích podstatně změnily

(šlo o podstatné zásahy, u nichž je zřejmý jejich odlišný významový dopad a

které vedou ke zpřísnění povinnosti uložené žalované, nikoliv o pouhé

formulační a zpřesňující změny), aniž by to žalobkyně navrhovala, dovolatelka

tento postup považuje za podstatné porušení § 153 odst. 2 o. s. ř.

a uvádí, že

v daném případě neobstojí argumentace odvolacího soudu zněním rozhodnutí

Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 5. 2006 sp. zn. 32 Odo 511/2006. Nejvyšší soud

zjistil, že uvedená námitka dovolatelky není opodstatněná. Podle § 153 odst. 2

o. s. ř. může soud překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo

více, než čeho domáhají jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez

návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání

vztahu mezi účastníky. Z obsahu spisu, zejména z textu výroku pod bodem II

rozsudku soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, že přestože soud učinil

určitou změnu ve formulaci obsahu omluvy, nelze dovodit, že by tato změna

představovala přiznání jiného nároku, než jehož se žalobkyně v řízení domáhala. Odvolací soud tento výrok rozsudku soudu prvního stupně svým rozsudkem

potvrdil. Žalobkyně ve své žalobě požadovala přiměřené zadostiučinění v

nepeněžité formě, tj. omluvu žalované, jejímž cílem mělo být vyjádření, že se

žalovaná omlouvá za nekalou soutěž ve vztahu k žalobkyni, k níž došlo v určitém

období r. 2006. V daném případě nelze dovolatelce přisvědčit, že by soud

prvního stupně a odvolací soud postupovaly v rozporu se zákonem a že by určitou

změnou textu omluvy (kterou provedl soud prvního stupně) bylo vydáno rozhodnutí

o nároku odlišném od nároku požadovaného žalobkyní. Dovolací soud uzavřel, že

soudy nerozhodly v rozporu s petitem žaloby, jímž jsou podle zákona vázány

(srov. § 153 odst. 2 o. s. ř.). Vázanost soudu žalobou nelze chápat tak, že by

byl soud povinen do výroku svého rozhodnutí o věci samé doslovně převzít

žalobkyní navrhované znění žalobního petitu. Není porušením § 153 odst. 2 o. s. ř., jestliže soud použitím jiných slov vyjádří stejná práva a povinnosti,

kterých se žalobkyně přesným a určitým žalobním petitem domáhala (srov. též

rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 5. 2006 sp. zn. 32 Odo 511/2006). Pokud

tedy formulace omluvy, uvedená žalobkyní v žalobním petitu v rámci nároku na

přiměřené nepeněžité zadostiučinění, byla soudem prvního stupně považována za

nepřesnou a soud do výroku rozsudku uvedl formulaci zpřesněnou, dovolací důvod

podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. naplněn není. Z výše uvedených důvodů

dovolací soud dovolání do výroku odvolacího soudu, kterým se potvrzuje výrok

pod bodem I rozsudku soudu prvního stupně, pro nepřípustnost odmítl, jelikož

rozhodnutí odvolacího soudu nemá v tomto rozsahu po právní stránce zásadní

význam. Z důvodu nepřípustnosti dovolání v tomto rozsahu se dovolací soud

nemůže zabývat námitkou dovolatelky ohledně úpravy změny žalobního petitu

ohledně periodik, v nichž má být uveřejněna omluva, která směřuje do vad řízení

[dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].

K další námitce dovolatelky (viz bod f/ v dovolání) dovolací soud uvádí, že se

plně ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, který uložil žalované (nově)

povinnost uveřejnit do dvou měsíců od právní moci rozsudku na náklady žalované

na třech bigboardech na území hlavního města Prahy po dobu minimálně 14 dnů v

rozsahu vyplňujícím celou reklamní plochu bigboardu a na třech citylightech

umístěných v Praze na Václavském náměstí nebo na Národní třídě po dobu

minimálně 14 dnů v rozsahu vyplňujícím celou reklamní plochu citylightu omluvu

ve znění: „Omluva společnosti Vodafone Czech Republic a. s. společnosti

Telefénica O2 Czech Republic a. s. Společnost Vodafone umísťovala nejméně v

období ode dne 4. prosince 2006 do dne 6. prosince 2006 k reklamním plochám a

veřejným telefonním automatům společnosti Telefónica O2 stylizované sobí

parohy. Společnost Vodafone si je vědoma, že jednala v rozporu s dobrými mravy

hospodářské soutěže a neoprávněně zlehčovala reklamní kampaň společnosti

Telefónica O2 i její služby.“ Odvolací soud dospěl k závěru, že jednání

žalované bylo jednáním v rozporu s dobrými mravy soutěže, které žalobkyni

způsobilo nehmotnou újmu spočívající ve snížení jejího dobrého jména a dobré

pověsti jejích produktů. Uveřejnění omluvy jak v tiskovinách, tak na

bigboardech, billboardech a citylightech je možné považovat za přiznání

přiměřeného nepeněžitého zadostiučinění žalobkyni, zvláště v situaci, kdy

žalobkyně nepožaduje žádnou náhradu imateriální újmy v penězích. K námitce

dovolatelky, že uveřejnění omluvy po dobu 14 dní na třech bigboardech a na

třech citylightech v Praze (viz výše) je časově nepřiměřené ve vztahu k velmi

krátké vánoční reklamní kampani žalované, která probíhala pouze po dobu 2 až 3

dnů, dovolací soud uvádí, že nepeněžitá forma přiměřeného zadostiučinění má

povahu tzv. morálního plnění, při němž jde o odčinění způsobené nemajetkové

újmy týmiž nebo podobnými prostředky, jakými byla tato újma vyvolána (např. uveřejnění omluvy v tisku, rozhlase, televizi, na webových stránkách internetu,

elektronickou poštou apod., a to případně i opakovaně). Dovolací soud uzavřel,

že odvolací soud přiznáním (tohoto dalšího) satisfakčního nároku žalobkyni

rozhodl správně (co se týče počtu reklamních nosičů na určitých místech v Praze

k uveřejnění omluvy žalované i co se týče doby, po kterou má být tato omluva

uveřejněna), zejména s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně v daném případě

nepožadovala zadostiučinění v penězích (na rozdíl např. od žalobkyně v podobném

případu) – viz též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 7. 2012 sp. zn. 23

Co 3704/2011. Dovolání směřující proti této části rozsudku odvolacího soudu proto dovolací

soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.

Dovolatelka dále namítla (viz pokračování bodu f/ v dovolání), že odvolací soud

ve výroku rozhodnutí nijak nezasáhl do textu omluvy původně navržené žalobkyní,

jež má být uveřejněna na bigboardech a citylightech, přestože soudy obou stupňů

při rozhodování o omluvě v periodikách (MF Dnes a Blesk) považovaly text omluvy

původně navržený žalobkyní za nezpůsobilý být předmětem soudem uložené

povinnosti k omluvě. Dovolací soud k tomu uvádí, že výrokem rozsudku soudu

prvního stupně, v němž byl mírně pozměněn text omluvy oproti textu uvedenému v

žalobě (bod II výroku), ani výrokem rozsudku odvolacího soudu, v němž text

omluvy oproti textu uvedenému v žalobě pozměněn nebyl, nedošlo k porušení § 153

odst. 2 o. s. ř. Soud prvního stupně sice provedl určitou změnu ve formulaci

obsahu omluvy, avšak použitím jiných slov vyjádřil stejná práva a povinnosti,

jichž se domáhala žalobkyně svým určitým žalobním petitem. Nelze tedy dovodit,

že by tato změna představovala přiznání jiného nároku, než jehož se žalobkyně v

řízení domáhala (přiměřené zadostiučinění formou uložení povinnosti žalované

uveřejnit omluvu určenou žalobkyni ve dvou celostátních denících), tj. že by

soud rozhodl v rozporu s petitem žaloby, jímž je podle zákona vázán. Vázanost

soudu žalobou však nelze chápat tak, že by byl soud povinen do výroku svého

rozhodnutí o věci samé doslovně převzít žalobkyní navrhované znění žalobního

petitu. Také odvolací soud vydal (nové) rozhodnutí o satisfakčním nároku

(přiměřené zadostiučinění formou uložení povinnosti žalované uveřejnit omluvu

určenou žalobkyni na jejích bigboardech, billboardech a citylightech a dalších

místech uvedených v žalobě), přičemž text omluvy formuloval shodně s textem

omluvy uvedeném žalobkyní v žalobě. Rozhodnutí dovolacího soudu v dané věci je tak v souladu s rozhodnutím

Nejvyššího soudu ve skutkově obdobné věci ze dne 27. července 2012, sp. zn. 23

Cdo 3704/2011. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání bylo částečně zamítnuto, částečně

odmítnuto. Neúspěšná dovolatelka je povinna nahradit žalobkyni náklady právního

zastoupení, a to odměnu advokáta podle § 8, § 10 odst. 3, § 14, § 15, § 16

odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. v

částce 3 750,- Kč, dále jeden paušál hotových výloh podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb. ve výši 300,- Kč. S připočtením

21% DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. (810 Kč) tak činí celková náhrada nákladů

částku 4 900,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může

oprávněná navrhnout soudní výkon rozhodnut.