USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně 108 REAL ESTATE a. s., se sídlem v Praze, Na Poříčí 1079/3a, identifikační číslo osoby 28954653, zastoupené Mgr. Josefem Švandou, advokátem se sídlem v Praze, Buzulucká 678/6, proti žalovaným 1. P. R., a 2. F. R., oběma zastoupeným Mgr. Karlem Půšem, advokátem se sídlem ve Sloupně, Komenského 13, o zaplacení částky 1.096.562,50 Kč a 1.096.562,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 52/2018, o dovoláních žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2023, č. j. 13 Co 49/2023-207, takto:
I. Dovolání se odmítají. II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.607,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce. III. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.607,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 11. 2022, č. j. 20 C 52/2018-171, uložil prvnímu žalovanému povinnost uhradit žalobkyni částku 1.096.562,50 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil druhému žalovanému povinnost uhradit žalobkyni částku 1.096.562,50 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu, aby první a druhý žalovaný zaplatil žalobkyni zákonný úrok z prodlení z částky 1.096.562,50 Kč od 4. 5. 2017 do 20.
2. 2018 (výrok III a IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok V a VI).
2. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 4. 2023, č. j. 13 Co 49/2023-207, změnil rozsudek soudu prvního stupně výroku I tak, že zamítl žalobu ve vztahu k prvnímu žalovanému co do částky 190.312,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75% ročně z této částky od 21. 2. 2018 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku potvrdil, a ve výroku II tak, že zamítl žalobu ve vztahu k druhému žalovanému co do částky 190.312,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75% ročně z této částky od 21. 2. 2018 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku potvrdil (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (druhý a třetí výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též „dovolatelé“) dovolání s tím, že jej považují za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, které dosud nebyly vyřešeny v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, popřípadě otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
4. V konkrétnosti dovolatelé předkládají k posouzení otázky, zda: a. „Došlo k uzavření předmětné smlouvy o převodu podílu přičiněním žalobce coby zprostředkovatele, tedy obstaral příležitost k uzavření smlouvy o převodu podílu právě žalobce svým jednáním? b. Je prodej souboru nemovitostí a prodej podílu společnosti s ručením omezeným, které takový soubor nemovitostí patří a která provozuje rozsáhlou podnikatelskou činnost, z hlediska zprostředkování skutečně identickou obchodní věcí? c. Lze z titulu bezdůvodného obohacení přiznat nárok, který by v případě řádně uzavřené smlouvy nenáležel? d. Lze přiznat nárok na bezdůvodné obohacení vůči osobě, která o jednání zprostředkovatele vůbec nevěděla a s výsledky jeho jednání nebyla ani srozuměna?“
5. Dovolatelé uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že dovolání považuje za nepřípustné, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
7. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahují zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda jsou přípustná.
8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
11. Dovolání nejsou přípustná.
12. Dovolatelé předně zpochybňují správnost právního posouzení otázky, zda došlo k uzavření předmětné smlouvy o převodu podílu přičiněním žalobkyně coby zprostředkovatele [dovolací otázka shora označená písm. a)].
13. Tato námitka však přípustnost dovolání nezakládá.
14. Právní posouzení věci předestřené dovolateli totiž pomíjí zjištění soudů nižších stupňů o tom, že k vyhledání zájemce o koupi předmětného areálu došlo přičiněním žalobkyně, kdy bylo prokázáno, že zástupce žalobkyně vyhledal zájemce o koupi areálu, poskytl této společnosti doklady o areálu, zajistil a uskutečnil prohlídku areálu a účastnil se počátečních jednání. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. tak není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 15. Pro posouzení věci zde vedené proto není přiléhavý odkaz dovolatelů na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 844/2017, či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 902/2019, neboť ve věci zde vedené – na rozdíl od poměrů v odkazovaných rozhodnutích – došlo následně k uzavření zprostředkovávané smlouvy. Obdobně tvrzení dovolatelů o tom, že k uzavření této zprostředkovávané kupní smlouvy nedošlo v příčinné souvislosti s jednáním zprostředkovatele, neodpovídá skutkovým zjištěním, z kterých vychází právní posouzení učiněné soudy nižších stupňů. 16. Z obdobných důvodů proto přípustnost dovolání nemůže zakládat ani dovolací námitka [shora označená písm. c)] o tom, zda lze z titulu bezdůvodného obohacení přiznat nárok, který by v případě řádně uzavřené smlouvy nenáležel. Dovolatelé zde neformulují žádnou jinou (další) otázku, nýbrž toliko reflektují vlastní skutkový závěr o tom, že k uzavření zprostředkovávané smlouvy nedošlo přičiněním zástupce žalobkyně. 17. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolací námitka [shora označená písm. b)], kterou dovolatelé předkládají otázku, zda je prodej souboru nemovitostí a prodej podílu společnosti s ručením omezeným, které takový soubor nemovitostí patří a která provozuje rozsáhlou podnikatelskou činnost, z hlediska zprostředkování skutečně identickou obchodní věcí. Je tomu tak proto, že samo posouzení této otázky není pro věc zde vedenou rozhodné. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. (Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). Přípustnost dovolání přitom nemohou založit otázky akademické či spekulativní (byť Nejvyšším soudem dosud neřešené), ale pouze ty otázky, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, či ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017). 18. K tomu lze pouze připomenout, že soudy nižších stupňů posoudily nárok žalobkyně jako právo na plnění z titulu bezdůvodného obohacení, kdy současně k charakteru plnění v rámci zprostředkovávané smlouvy bylo zjištěno, že tato forma transakce (prostřednictvím převodu podílu) byla již při poskytování realitních služeb stranám známa. 19. Obdobně dovolatelé pomíjí zjištěné skutkové okolnosti věci i při formulaci otázky, zda lze vůbec přiznat nárok na bezdůvodné obohacení vůči osobě, která o jednání zprostředkovatele vůbec nevěděla a s výsledky jeho jednání nebyla ani srozuměna [dovolací námitka shora označená písm. d)]. 20. Dovolatelé tak po obsahové stránce namítají, že by se měla uplatnit některá z výluk z bezdůvodného obohacení. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu se – u výluk přicházejících úvahu v poměrech věci zde vedené – ustálila v závěru, že v případě uvedeném v ustanovení § 2997 odst. 1 větě druhé o. z. musí jít o poskytnutí plnění jedním subjektem (plnitelem) a o přijetí tohoto plnění subjektem druhým, jemuž je plněno, tedy musí dojít k přesunu majetkových hodnot mezi těmito subjekty ve prospěch obohaceného, přičemž předpokladem vyloučení nároku na vrácení toho, co obohacený nabyl, je, aby si plnitel v okamžiku, kdy poskytuje plnění, byl vědom toho, že nemá povinnost plnit. Vědomé plnění nedluhu je důvodem výluky z bezdůvodného obohacení; výjimkou je, pokud bylo plněno z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017). Jednání ochuzeného na vlastní nebezpečí ve smyslu § 2992 o. z. je nutno vždy posoudit podle konkrétních okolností věci. Vyznačuje se tím, že ochuzený nemá objektivně žádný opodstatněný důvod spoléhat se na to, že se mu za jeho plnění od jiné osoby (či osob) má něčeho dostat, přesto je jednání ochuzeného na tuto osobu (či osoby) orientováno. O jednání ochuzeného na vlastní nebezpečí se tudíž nebude zpravidla jednat tehdy, byl-li mezi ochuzeným a obohaceným projeven vzájemný konsenzus o přijímání plnění obohaceným pro své potřeby, aniž by na druhou stranu takový konsenzus (ať už z jakéhokoli důvodu) nabyl podoby platné smlouvy či jiného právního jednání zakládajícího vznik závazku (resp. povinnosti ochuzeného) k tomuto plnění (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 82/2019, uveřejněný pod číslem 108/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 21. Právní posouzení učiněné soudy nižších stupňů, které neshledaly důvody pro uplatnění těchto výluk, tak není v rozporu s citovanou judikaturou. Nelze přehlížet konkrétní okolnosti řešené věci, jež vylučují závěr, že žalobkyní bylo poskytnuto vědomé plnění nedluhu, jestliže (mimo jiné) již v průběhu přelomu roku 2015 a 2016 bylo mezi vlastníkem areálu a žalobkyní jednáno o uzavření zprostředkovatelské smlouvy. Bylo-li následně žalobkyní poskytnuto plnění, z jehož výsledku přímo profitovali pro svou účast na celé transakci žalovaní, pak se shora vymezené výluky z bezdůvodného obohacení neuplatní. 22. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu