U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobkyně Veolia Komodity ČR, s. r. o., se sídlem v Ostravě, 28.
října 3337/7, Moravská Ostrava, PSČ 702 00, IČO 25846159, zastoupené Mgr.
Jakubem Vyroubalem, advokátem se sídlem v Ostravě, Moravské Ostravě,
Poděbradova 1243/7, PSČ 702 00, proti žalovaným 1) Moravské železárny, a.s., se
sídlem v Olomouci, Řepčínská 35/86, PSČ 779 11, IČO 47674865, a 2) UNEX a.s.,
se sídlem v Uničově, Brníčko 1032, PSČ 783 91, IČO 45192049, oběma
zastoupenými JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky
505/118, PSČ 603 00, o zaplacení částky 815 000 EUR s příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 20 Cm 12/2012, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. května
2014, č. j. 4 Cmo 70/2014-414, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení
žalovaným částku 84 203 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jejich zástupce JUDr. Dušana Dvořáka, advokáta se sídlem v Brně, Hlinky
505/118, PSČ 603 00.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 12. září
2013, č. j. 20 Cm 12/2012-342, ve znění opravného usnesení ze dne 12. prosince
2013, č. j. 20 Cm 12/2012-359, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaných
1) a 2) domáhala společného a nerozdílného zaplacení částky 815 000 EUR spolu s
úrokem ve výši 7,75 % ročně od 1. 1. 2012 do zaplacení (výrok pod bodem I) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II a III).
Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalobkyně je podnikatelem
s předmětem podnikání v roce 2008 mj. obchod s elektřinou. Žalovaní v roce 2008
prováděli společně výběrové řízení na dodavatele elektrické energie pro rok
2010 a dne 30. 9. 2008 vyhodnotili jako nejlepší lepší nabídku žalobkyně. V
rámci výběrového řízení žalovaní (prostřednictvím Ing. K.) zaslali žalobkyni
přehledy hodinových odběrů elektřiny s poptávkou na předpokládaný celkový odběr
cca 92 GWh/rok, která byla následně zvýšena na 108 GWh/rok. Žalobkyně
předložila dne 3. 7. 2008 žalovaným nabídku na dodávku elektrické energie č.
30/2009/C s platností do 4. 7. 2008, 12:00 hod. Tato nabídka nebyla žalovanými
přijata. Ohledně předložené nabídky probíhala mezi účastníky dále
korespondence, kdy byla nabídka opakovaně aktualizována. Poslední aktualizace
byla vyžádána Ing. K. dne 10. 9. 2008. Žalobkyně nakoupila na energetické burze
dne 15. 9. 2008 elektřinu v rozsahu 43.800 MWh za cenu 75,10 EUR/MWh, tedy
celkem 3.289.380 EUR a dne 16. 9. 2008 elektřinu v rozsahu 43.800 MWh za cenu
72,75 EUR/MWh, tedy celkem 3.186.460 EUR. Žalobkyně zaslala e-mailem ze dne 30.
9. 2008 Ing. K. (v kopii K. K.) listinu nazvanou Přijetí nabídky na dodávku
elektřiny 030/2009/C, přičemž obsahem této listiny bylo přijetí aktualizované
nabídky žalobkyně č. 30/2009/C ze dne 30. 9. 2008 s tím, že tato nabídka měla
platnost do 30. 9. 2008, 15:00 hod. Tuto listinu adresovala žalované 2) o
obsahu uvedeném výše. Tuto listinu opatřila razítkem žalovaná 1) a podepsal
Ing. W. E-mailem ze dne 30. 9. 2008 odeslaným v 15:00 hod. žalovaná 1)
potvrdila akceptaci nabídky na dodávku elektřiny č. 030/2009/C za žalované 1) a
2) s tím, že podepsaná listina byla následně odeslána z faxového čísla žalované
1), a to dne 30. 9. 2000, v 17:18 hodin, spolu s průvodním dopisem ze dne 30.
9. 2008 na hlavičkovém papíru žalované 1). Mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2)
probíhala následně po 30. 9. 2008 další jednání, jejichž výsledkem mělo být
uzavření komplexních smluv na dodávku elektřiny pro rok 2010, pro každou ze
žalovaných zvlášť, kde byly podrobně řešeny smluvní vztahy při dodávce
elektřiny na rok 2010 s tím, že předmět obou smluv tvořil závazek žalobkyně
dodávat sjednané množství elektřiny oprávněnému zákazníkovi (žalovaným).
Smlouvy nebyly žalovanou 1) ani žalovanou 2) podepsány.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud byla platnost nabídky ze dne 3.
7. 2008 byla stanovena do 4. 7. 2008, 12:00 hodin a v této době nebyla nabídka
akceptována (§ 43c odst. 1 obč. zák.), pak uplynutím této lhůty návrh zanikl [§
43b odst. 1 písm. a) obč. zák.]. Každá další tvrzená „aktualizace“ tak již
nebyla aktualizací původní nabídky, ale novým návrhem na uzavření smlouvy, což
vyplývá i ze skutečnosti, že byla měněna podstatná náležitost smlouvy o dodávce
elektřiny, a to cena za takovou dodávku, resp. později též množství dodávky.
Listinou nazvanou Přijetí nabídky na dodávku elektřiny pro rok 2010 tudíž
nemohl být přijat návrh na uzavření smlouvy č. 30/2009/C, neboť tento již dne
4. 7. 2008 po uplynutí 12:00 hod. zanikl, aniž by byl žalovanými přijat.
Soud prvního stupně uzavřel, že podpisem Přijetí nabídky dne 30. 9. 2008
nedošlo k platnému uzavření smlouvy o dodávce elektřiny a Přijetí nabídky lze
kvalifikovat pouze jako potvrzení žalovaných o zájmu k jednání o uzavření smluv
na dodávku elektřiny. Jelikož nebylo prokázáno, že by v řízení došlo k platnému
uzavření smlouvy na dodávku elektřiny pro rok 2010, pak nelze dojít k závěru,
že žalované porušily nějakou konkrétní povinnost z této smlouvy pro ně
vyplývající. Současně nebylo prokázáno, že by žalované porušily nějakou
zákonnou povinnost, jejíž porušení by zakládalo právo žalobkyně na náhradu
vzniklé újmy. Žalobkyně tvrdila, že elektřinu nakoupila před uzavřením smlouvy,
tj. v předkontraktačním procesu. V té době neměla postaveno na jisto, zda dojde
či nedojde k uzavření příslušné smlouvy. Případnou škodu vzniklou v souvislosti
s tím je nutné brát jako podnikatelské riziko žalobkyně, které nelze přenášet
na žalovanou. Soud prvního stupně proto žalobu v plném rozsahu zamítl.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. května 2014, č. j. 4 Cmo
70/2014-414, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně pod body I a III (výrok pod
bodem I) a změnil výrok o náhradě nákladů před soudem prvního stupně (výrok pod
bodem II).
Odvolací soud částečně zopakoval dokazování. Odmítl námitku žalobkyně, že soud
neúplně zjistil skutkový stav. Soud prvního stupně některé žalobkyní navržené
důkazy neprovedl, ale přesvědčivě zdůvodnil, proč tak neučinil.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení nebylo
prokázáno, že by mezi žalobkyní a žalovanými byla uzavřena smlouva na dodávku
elektřiny pro rok 2010. Proto nelze dojít k závěru, že by žalovaní porušili
jakoukoli povinnost z takovéto smlouvy vyplývající či nějakou zákonnou
povinnost, jejíž porušení by zakládalo právo žalobkyně na náhradu tvrzené jí
vzniklé škody. Odvolací soud však k tomuto závěru dospěl na základě jiných úvah
než soud prvního stupně.
Žalobkyně tvrdila, že nárok na náhradu škody jí vznikl porušením povinnosti
žalovaných, které pro ně vyplývaly z písemně uzavřené smlouvy ze dne 30. 9.
2008, podle níž měla žalobkyně za účelem dodávky elektřiny žalovaným zakoupit
elektřinu již 15. a 19. 9. 2008. Přestože podle jejího tvrzení měla být
elektřina žalovaným dodána v období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010, žalobkyně ji
prodala za účinnosti smlouvy jiným odběratelům, a to dne 7. 4. 2009 a 24. 11.
2009. Odvolací soud dospěl k závěru, že za škodu způsobenou tím, že žalobkyně
prodala nakoupenou elektrickou energii za podstatně nižší cenu jiným
odběratelům, by mohla odpovídat pouze v případě, že by žalobkyně byla
připravena plnit a žalovaní by energii v roce 2010 neodebrali. Protože byla ale
žalobkyní konkrétně označená elektřina prodána jiným odběratelům již v průběhu
roku 2009, nemohla ani teoreticky nastat situace, že by tuto konkrétní
elektřinu žalovaní neodebrali.
Odvolací soud se odmítl zabývat námitkami žalobkyně ohledně specifické povahy
elektřiny jako předmětu kupní smlouvy. Odvolací soud se dále nezabýval ani
otázkou, zda byl závazkový vztah mezi účastníky, který byl založen akceptací
nabídky ze dne 30. 9. 2008, dovršen někdy později po tomto období, jelikož
žalobkyně zakládá svůj nárok na náhradu škody na písemně uzavřené smlouvě ze
dne 30. 9. 2008. Odvolací soud dále uvedl, že nabídka označená rovněž č.
30/2009/C, ze dne 3. 7. 2008 byla adresována pouze žalované 2), která ji mohla
po formální stránce jako jediná akceptovat. Není rozhodné, že místem dodávky
mělo být též odběrné místo žalované 1). Se zřetelem na obsah akceptace nabídky
ze dne 30. září 2008 považuje odvolací soud za zcela nadbytečné zabývat se tím,
zda akceptace byla či nebyla včasná, neboť ani včasnou akceptací by nemohlo
dojít k uzavření platné smlouvy o dodávce elektřiny. Odvolací soud dále namítá,
že k uzavření smlouvy mezi žalobkyní a žalovanými by přijetím akceptace nemohlo
dojít, jelikož smlouva by neodpovídala požadavkům § 50 odst. 1 energetického
zákona. Jednou smlouvou nelze uzavřít smlouvu o dodávce mezi dodavatelem a
dvěma různými zákazníky s odlišným místem plnění způsobem, jakým to tvrdí
žalobkyně.
Se soudem prvního stupně se odvolací soud ztotožnil v tom, že akceptací nabídky
došlo pouze k potvrzení zájmu žalovaných jednat o uzavření smluv na dodávku
elektřiny. K uzavření takových smluv na základě žalobkyní předložených návrhů,
byť o nich bylo jednáno, nedošlo.
Odvolací soud dále odmítl požadavek žalobkyně aplikovat retroaktivně ustanovení
zákona č. 89/2000 Sb., nového občanského zákoníku, na předmětnou situaci,
jelikož by se jednalo o přímou retroaktivitu.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost podaného
dovolání zakládá na tom, že odvolací soud se při řešení právní otázky odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, odvolací soud řešil právní
otázku, která nebyla doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a
tato otázka je rozhodovacím soudem rozhodována rozdílně.
V dovolání žalobkyně klade následující právní otázky:
1. Byla mezi účastníky sporu uzavřena smlouva na dodávku elektřiny dle §
50 odst. 2 energetického zákona s ohledem na souvislý řetězec právních jednání
z hlediska jejich formy, obsahu a průběhu?
V této souvislosti dovolatelka namítá, že při posuzování uzavření smlouvy podle
energetického zákona posuzoval odvolací soud výlučně listinu Přijetí nabídky.
Ostatní důkazy pominul. Odvolací soud věc posuzoval tak, jako by smlouva na
dodávku elektřiny musela být uzavřena obligatorně písemně a všechny její
náležitosti musely být na jedné listině. Dovolatelka namítá, že soud měl při
posuzování uzavření smlouvy vzít do úvahy jak listinu Přijetí nabídky na
dodávku elektřiny pro rok 2010, tak Nabídku č. 30/2009/C ze dne 3. července
2008, tak listiny v e-mailové korespondenci, z nichž dovolatelka poukazuje
zejména na zprávy, ve kterých žalovaní sami upřesňují nové odběrové plány a
poptávané množství elektřiny. Dovolatelka je proto přesvědčena, že rozhodnutí
odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu týkající se
výkladu právních úkonů (např. rozsudek ze dne 27, března 2008, sp. zn. 33 Odo
256/2006, a ze dne 10. října 2012, sp. zn. 28 Cdo 338/2012).
Právní otázkou v této souvislosti tedy je, zda může dojít k vymezení obsahu
smlouvy a jejímu uzavření nikoli pouhými dvěma jednáními, kterými jsou nabídka
a její akceptace, nýbrž též postupnými, na sebe logicky a chronologicky
navazujícími úkony strany vedenými totožnou vůlí a cílem (tj. sjednat dodávky a
odběr elektřiny pro rok 2010), kdy výsledkem těchto jednání je konsenzus stran.
Dovolatelka uvádí, že za okamžik uzavření smlouvy považuje zaslání Přijetí
nabídky zmocněným zástupcem žalovaných 1) a 2), Ing. W. Veškeré ostatní důkazy
předkládala žalobkyně pouze za účelem prokázání okolností uzavření smlouvy. Z
důkazů provedených před soudem vyplývá přesvědčení žalobkyně a žalovaných 1) a
2) o uzavření smlouvy, a to minimálně v době od Přijetí nabídky 30. září 2008,
do jednání 20. srpna 2009, kdy však již žalovaní s ohledem na vývoj finanční
krize ve světě žalovaných 1) a 2) začali jednat účelově.
Představa soudu, že si strany v pozici účastníka burzy PXE nejprve vyprecizují
písemná znění smlouvy včetně přesného stanovení ceny a množství, poté budou
managementy těchto zákazníků a účastníka burz PXE sedět u jednoho a stolu,
kontrolovat vývoj burzy PXE, kde se cena pohybuje burzovním tempem, a v určitém
okamžiku, pro obě strany výhodném, smlouvu písemně podepíší, je sice představa
právně dokonalá, ovšem s ohledem na zvyklosti zachovávané v burzovním obchodně
naprosto nereálná.
Dovolatelka je toho názoru, že smlouva mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2) byla
uzavřena okamžikem, když Přijetí nabídky došlo v poslední minutě, tedy 30. září
2008 v 15 hodin, žalobkyni.
2. Zavazuje jednání zaměstnanců žalované 1) a žalované 2) oba tyto
žalované a zakládá takové jednání jejich solidární závazek?
Odvolací soud uzavřel, že žalovaná 1) a žalovaná 2) byly v době jednání o
uzavření smlouvy na dodávku elektřiny samostatnými subjekty a na platnost
jejich jednání nemělo vliv to, že mají propojený vrcholný management, konkrétně
finančního ředitele Ing. K. K.
Právní otázkou v tomto kontextu je, zda je možno komunikaci mezi osobami
vystupujícími za žalované s žalobcem, zejména finančním ředitelem obou
žalovaných Ing. K, a zaměstnancem žalované 1) Ing. W ze dne 30. září 2009,
považovat za zmocnění či pověření k uzavření smlouvy na dodávku elektřiny za
žalované 1) a 2), obecně pak jednání zavazující obě žalované. Dovolatelka je
toho názoru, že otázka právního jednání více právnických osob, které jsou
osobami propojenými a mají společný management, a závaznost takového jednání
pro tyto osoby, je-li učiněno společným zástupcem, nebyla doposud Nejvyšším
soudem řešena.
3. Může mít v rámci obchodování s elektrickou energií škoda způsobena
účastníku smluvního vztahu svůj původ ve skutečnostech, které nastaly před
samotným vznikem smlouvy?
Odvolací soud dovodil, že žalobkyni nemohla vzniknout škoda, protože elektřina
určená pro žalované byla zakoupena před tvrzeným uzavřením smlouvy na dodávku
elektřiny dne 30. září 2009. Dovolatelka namítá, že takový závěr, který je
navíc stěžejním závěrem pro zamítnutí žaloby, je výrazem nepochopení specifik
posuzovaného případu a nad to je stižen vadou neprovedením důkazů potřebných
pro zjištění skutkového stavu věci potřebného pro vydání rozhodnutí, která měla
vliv na jeho výsledek.
Právní otázkou v tomto případě je, zda lze při obchodování s komoditami, jako
je elektrická energie, považovat za škodu neodebrané množství této komodity za
předpokladu, že její dodávání vyžaduje rezervování předpokládaného odběru s
předstihem, tedy ještě před samotným uzavřením smlouvy. Tato otázka nebyla dle
dovolatelky Nejvyšším soudem doposud řešena.
4. Je možná aplikace ustanovení § 1-14 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, na posuzovaný případ?
Dovolatelka je přesvědčena, že otázka retroaktivního působení § 3030 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jako „NOZ“) byla již v rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu řešena (rozsudek ze dne 21. února 2014, sp. zn. 23 Cdo
405/2013). Odvolací soud se tak při řešení této otázky odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe. Odvolací soud měl v dané věci především aplikovat § 6 odst.
1 a 2 NOZ.
5. Může být zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/200 Sb.,
ze dne 18. prosince 2000, důvodem pro důslednější aplikaci § 150 o. s. ř. s
ohledem na princip předvídatelnosti a legitimního očekávání? Odvolací soud uzavřel, že legitimní očekávání účastníků o potenciální výši
náhrady nákladů řízení před podáním žaloby je nepodstatné a zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. je důvodem pro aplikaci jiného právního předpisu, a to vyhlášky č. 177/1996 Sb. V rozhodnutí ze dne 15. května 2013, sp. zn. 28 Cdo 2346/2012,
Nejvyšší soud přiznal náhradu nákladů podle zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb. Odvolací soud rozhodl tedy v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu. Pokud
existují jiná rozhodnutí Nejvyššího soudu s opačným závěrem, pak dovolatelka
namítá, že Nejvyšší soud v těchto věcech rozhoduje rozdílně. Ve vyjádření k dovolání žalovaní trvají na tom, že smlouva mezi žalobkyní a
nimi nevznikla, jelikož nedošlo ke konkrétní akceptaci konkrétního návrhu na
uzavření smlouvy, bez ohledu na to, jak dlouhá složitá byla neformální jednání
stran o obsahu smlouvy předcházející jejímu uzavření. Odvolací soud dospěl k
závěru, že žalovaní neporušili žádnou svou povinnost, proto nelze dospět k
závěru, že by žalobkyni vznikla škoda, a to ani v případě, že by smlouva o
dodávce elektřiny byla platně uzavřena. Ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. Nelze
na posuzovaný případ vztáhnout, jelikož § 3030 o. z. hovoří o již existujících
právech a povinnostech mezi stranami. Jelikož ale smlouva mezi účastníky řízení
v roce 2008 nevznikla, neexistují zde žádná práva a povinnosti, na které by
bylo možné vztáhnout zásady uvedené v § 1-14 o. z. Z těchto důvodů žalovaní
navrhli, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Dospěl k závěru, že
dovolání není přípustné, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s
judikaturou Nejvyššího soudu a není založeno na otázce právního nebo procesního
charakteru, která by v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena. Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že dovolání
není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. Ačkoli dovolatelka předkládá řadu
právních otázek, žádná z nich nezakládá přípustnost podaného dovolání. Co se týče první otázky, kterou dovolatelka předkládá, tj. zda došlo k uzavření
smlouvy mezi účastníky řízení, ztotožňuje se dovolací soud se závěry obecných
soudů. Soudy se při posuzování této otázky neodchýlily od stávající judikatury
ve věcech uzavírání smluv. Pro platné uzavření smlouvy je třeba, aby došlo k
řádné akceptaci nabídky a aby byl jasně seznatelný obsah smlouvy, který byl
mezi stranami ujednán. Pokud je platnost nabídky časově omezena, pak po uplynut
stanovené doby tato nabídka zaniká. Pokud byla v tomto konkrétním případě
platnost nabídky ze dne 3. 7. 2008 stanovena do 4. 7. 2008, 12:00 hodin a v
této době nebyla nabídka akceptována (§ 43c odst. 1 obč. zák.), pak uplynutím
této lhůty návrh zanikl [§ 43b odst.
1 písm. a) obč. zák.]. Jakékoli další
právní jednání učiněné po uplynutí lhůty je třeba vykládat jako novou nabídku k
uzavření smlouvy, kterou je třeba opětovně akceptovat. Obdobná situace nastala
dne 30. 9. 2008. Aktualizovanou nabídku č. 30/2009/C s platností do 30. 9. 2008, 15:00 hodin, žalovaná 1) akceptovala nabídku na dodávku elektřiny č. 030/2009/C za žalované 1) a 2) s tím, že podepsaná listina byla následně
odeslána z faxového čísla žalované 1), a to dne 30. 9. 2000, v 17:18 hodin,
spolu s průvodním dopisem ze dne 30. 9. 2008 na hlavičkovém papíru žalované 1). K uzavření smlouvy mezi stranami tedy nedošlo. Tímto závěrem se odvolací soud
neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Akceptace nové
konkrétní nabídky, která by obsahovala všechny nezbytné náležitosti, po
uplynutí zmíněné lhůty v řízení prokázána nebyla. S ohledem na to, že dovolací soud dospěl k závěru, že mezi stranami nebyla
uzavřena smlouva na dodávku elektrické energie z výše uvedeného důvodu, není
pro posouzení věci rozhodná odpověď na druhou otázku, kterou žalobkyně pokládá. Z toho důvodu nemůže tato otázka, na jejímž zodpovězení s ohledem na
neexistenci smluvního vztahu mezi žalobkyní a žalovanými není rozhodnutí ve
věci postaveno, založit přípustnost podaného dovolání. Nejvyšší soud se jí
proto nezabýval. Třetí dovolatelkou vnesená otázka taktéž nezakládá přípustnost dovolání. Specifika trhu s elektřinou nejsou v tomto konkrétním případě tím, co je pro
výsledek sporu rozhodné. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně nakoupila daný
objem elektřiny již ve dnech 15. a 19. 9. 2008 a jiným odběratelům jej prodala
7. 4. 2009 a 24. 11. 2009, přestože podle (ne)uzavřené smlouvy ze dne 30. 9. 2008 měla být elektřina žalovaným dodána v období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010. Z těchto dat vyplývá, že na prodej elektřiny a nalezení jiného vhodného
zájemce měla žalobkyně dostatek času tak, aby zajistila odběr elektrické
energie jiným odběratelem za odpovídající cenu. V tomto případě nemůže být
žalovaná odpovědná za to, že žalobkyně (z důvodu specifik tohoto odvětví)
nakoupila elektrickou energii před termínem, kdy měla být smlouva uzavřena. Pokud probíhající jednání o uzavření smlouvy o dodávkách elektrické energie
nebyla dovršena platně uzavřenou smlouvou, pak po ní nelze požadovat náhradu
škody za neodebrání takto nakoupeného množství elektrické energie. Ke čtvrté otázce dovolací soud podotýká, že podle přechodného ustanovení § 3030
o. z. se i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních
předpisů, použijí ustanovení části první hlavy 1 o. z. Jak již judikoval
Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 405/2013, je
možné aplikovat základní principy zákona č. 89/2012 Sb. na práva a povinnosti
vzniklé před účinností tohoto zákona. V daném případě toto odvolací soud
neučinil. Dovolatelka se domáhá především aplikace ustanovení § 6 o. z., podle
něhož má každý povinnost jednat v právním styku poctivě. Nikdo nesmí těžit ze
svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z
protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.
Vzhledem k
tomu, že k neuzavření smlouvy ze strany žalovaných nedošlo nepoctivým jednáním
nebo protiprávním činem, neměla by aplikace principů o. z. na danou situaci
žádný vliv. Otázka formulovaná pod č. 5 nemůže založit přípustnost podaného dovolání,
jelikož tato otázka je Nejvyšším soudem rozhodována konstantně v tom smyslu, že
vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb., zrušil (s účinností od 7. 5. 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako
neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, č. org. 23/13, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., a k rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněnému pod č. 73/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se stanovuje odměna advokáta nikoli
podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ale podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Odvolací
soud se ani v tomto případě neodchýlil od ustálené judikatury. Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo
odmítnuto. Podle výsledku dovolacího řízení mají žalované právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k
dovolání). Podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odpovídá
tarifní hodnota výši peněžitého plnění v době započetí úkonu právní služby, v
posuzovaném případě dni podání vyjádření k dovolání. Směnný kurz CZK k EUR byl
ke dni sepsání vyjádření k dovolání (13. 11. 2014) 27, 645 Kč. Tarifní hodnota
činila 22 530 675 Kč. Náklady tak sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve
výši 53 340 Kč (§ 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 7 a § 8 odst. 1 advokátního
tarifu), zvýšené o 30 % za společné zastupování více účastníků, tedy 69 342 Kč,
a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč, a po
přičtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 14 561 Kč, tedy celkem ve
výši 84 203 Kč. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. září 2015
JUDr. Kateřina H
o r n o ch o v á
předsedkyně senátu