23 Cdo 4528/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve
věci žalobce a) COPULA INVESTMENTS LIMITED, se sídlem Dimitri Liperti 3,
KOTSAPAS COURT, 3. patro, kanceláře 301, Limassol, P. C. 3030, Kyperská
republika, zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, se sídlem v
Postupicích, č. p. 58, PSČ 257 01, a žalobkyně b) Domus Group, s.r.o., se
sídlem v Praze 1, Krakovská 25, PSČ 110 00, IČO 27448177, zastoupené JUDr.
Janou Bodlákovou, advokátkou, se sídlem v Karlových Varech – Dvory, Cihelní 14,
PSČ 360 06, proti žalované MEC Czech s.r.o. (dříve pod obchodní firmou
Mediaedge:cia Czech Republic, s.r.o.), se sídlem v Praze 3, Jeseniova 51/1169,
PSČ 130 00, IČO 47124067, zastoupené JUDr. Marinou Machytkovou, advokátkou, se
sídlem v Praze 1 – Nové Město, Dlouhá 16, PSČ 110 00, o určení neplatnosti
smlouvy o přistoupení k závazku, dohody o uznání závazku, dohody o úhradě
závazků a svolení k vykonatelnosti zápisu a o určení neexistence zástavních
práv, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 227/2009, o dovolání
žalobce a) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. října 2012, č. j. 8
Cmo 97/2012-280, ve znění opravného usnesení ze dne 28. srpna 2015, č. j. 8
Cmo 97/2012-321, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce a) je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám JUDr. Mariny Machytkové, advokátky, se sídlem v Praze 1 – Nové Město,
Dlouhá 16, PSČ 110 00.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. listopadu 2011, č. j. 31 Cm
227/2009-223, zamítl žalobu na určení, že smlouva o přistoupení závazku, dohoda
o uznání závazku, dohoda o úhradě závazků a svolení k vykonatelnosti zápisu,
vše sepsané dne 18. prosince 2008 formou notářského zápisu zn. NZ 213/2008, N
268/2008, JUDr. Jiřím Svobodou, notářem v Praze, v notářské kanceláři v Praze
1, Dlouhá třída 16, za účasti žalobkyně b), žalované, společnosti Landmark
Development, s.r.o., IČO 27443035, se sídlem Praha 1, Krakovská 25/1366, a
společnosti Delpharmea Nutraceuticals, a.s., IČO 63080940, se sídlem Praha 1,
Panská 895/6, jsou v rozsahu ustanovení, týkajících se práv a povinností
žalobkyně b) od počátku neplatné (výrok pod bodem I), zamítl žalobu na určení,
že zástavní právo k nemovitostem specifikovaným ve výrocích rozsudku pod body
II a III vzniklé na základě zástavní smlouvy uzavřené dne 18. prosince 2008
mezi žalovanou jako zástavním věřitelem a žalobkyní b) jako zástavcem
neexistuje (výroky pod body II a III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok pod bodem IV)
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že návrh není důvodný, neboť neshledal
dostatek naléhavého právního zájmu na určení, že žalované právní úkony jsou
neplatné a že zástavní práva na nemovitostech neváznou. Dle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“),
návrhem na zahájení řízení lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu
právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Soud
prvního stupně vyloučil, že podaná žaloba je incidenční žalobou ve smyslu § 231
odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční
zákon), (dále jen „insolvenční zákon“), tj. že jde o incidenční spor o
neplatnost právního úkonu, když považoval tuto žalobu za žalobu mimo rámec
insolvenčního řízení. Případné rozhodnutí ohledně platnosti či neplatnosti
předmětných právních úkonů se z hlediska ustanovení § 231 odst. 1 insolvenčního
zákona jeví pro insolvenční řízení právně bezcenným, když by takové rozhodnutí
stejně nemohlo ovlivnit zjištění přezkoumaných přihlášených pohledávek. Naléhavý právní zájem žalobců na určení – ve vztahu k insolvenčnímu řízení-
tedy nebyl prokázán a není dán. Ve vztahu k posouzení naléhavého právního zájmu žalobců na určení s ohledem na
probíhající exekuční řízení připomněl soud prvního stupně, že je třeba mít na
paměti ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona, dle kterého se
se zahájením insolvenčního řízení spojuje účinek, že výkon rozhodnutí či
exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný
majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit, nelze jej však
provést. Soud prvního stupně tedy dovodil, že není dán naléhavý právní zájem
žalobců na určení ani v souvislosti s nařízenou exekucí, když tato – po dobu
trvání insolvenčního řízení – nemůže být provedena; za stavu k vyhlášení
rozsudku pak není zdaleka jisté, zda po ukončení insolvenčního řízení zbude
jakýkoliv majetek dlužníka, který by mohl být „exekvován“, což by vedlo k
zastavení řízení exekučního dle § 55 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních
exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Soud prvního stupně tedy zamítl určovací žalobu pro nedostatek podmínky
naléhavého právního zájmu. K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. října 2012, č. j. 8 Cmo 97/2012-280, ve znění opravného usnesení ze dne 28. srpna 2015, č. j. 8
Cmo 97/2012-321, napadený rozsudek Městského soudu v Praze potvrdil (výrok pod
bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce a) není pro dané řízení věcně
legitimován, jelikož v řízení o určení, zda tu právní vztah či právo je nebo
není, je věcně legitimován ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o
něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se takový vztah či právo týká. V
řešené věci žalobce a) účastníkem právního vztahu, o který v řízení jde,
nebyl, a rovněž se přímo nedotýká jeho právní sféry- neovlivňuje jeho právní
postavení.
I kdyby tomu tak bylo, nemohl by být žalobce a) v řízení úspěšný z
důvodů platného též pro žalobkyni b), a to nedostatku naléhavého právního zájmu
na určení. Naléhavý právní zájem na určení dán není a ani dán být nemůže,
protože naléhavý právní zájem na určení by byl dán pouze tehdy, pokud by
navrhovaný výrok byl způsobilý vystihnout úplný obsah hmotným právem vymezeného
stavu, což předpokládá, že bude závazný pro všechny jeho subjekty (tedy
všechny, kdo předmětnou smlouvu uzavřely), které musí být účastníky
příslušného soudního řízení. V řešené věci jsou z těch subjektů, které
předmětné smlouvy uzavřely, účastníky řízení pouze žalobkyně b) a žalovaná. Odvolací soud pak dovodil, že s ohledem na výše přijaté závěry nelze shledat
naléhavý právní zájem ani na určení, zda zástavní právo existuje či nikoli,
protože zástavní právo bylo zřízeno k příslušným nemovitostem za účelem
zajištění závazku jednoho ze solidárně zavázaných – žalobkyně b) - vůči
žalované, plynoucího ze smluv, na určení jejichž neplatnosti není dán naléhavý
právní zájem. Žalobce a) podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, a to z důvodu dle
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, i z důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolání shledává přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c) a
odst. 3 o. s. ř. Žalobce a) nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že žalobce a) není
věcně legitimován k podání žaloby na určení. Má za to, že se právní vztah, o
který v řízení jde, přímo dotýká právní sféry žalobce a), neboť žalobce a) je
jediným společníkem žalobkyně b), což samo o sobě dostatečně bez dalšího
prokazuje právní zájem žalobce a), jelikož právní kroky podniknuté proti
žalobkyni b) mohou nepříznivě zasáhnout majetek žalobce a). Soudy dle názoru žalobce a) mu, tím spíše, že je zahraničním investorem,
odepřely procesní prostředek k tomu, by se domáhal vyslovení neplatnosti
právního úkonu. Žalobce a) odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu České republiky
(dále jen „Nejvyšší soud“) o tom, že neplatnosti smlouvy se může s úspěchem
dovolávat každá osoba, která na tom má právní zájem (např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 23. srpna 2012, sp. zn. 22 Cdo 1714/2010) a soudu vytýká, že i
přes tento ustálený závěr dovolacího soudu rozhodl o absenci věcné legitimace
žalobce a). Žalobce a) nesdílí rovněž názor odvolacího soudu, že má-li být dle žaloby
určena neplatnost smlouvy, musí se řízení účastnit na straně žalobce i
žalovaného všichni, kdo smlouvu uzavřeli. Soudu navíc vytýká, že jej měl poučit
o nutnosti přistoupení dalšího účastníka; tím že jej nepoučil, zatížil řízení
procesní vadou, jejímž důsledkem nepochybně bylo nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel dále poukazuje na skutečnost, že ačkoliv je smlouva dvoustranný či
vícestranný právní úkon, nevylučuje, aby smlouva obsahovala jednostranné právní
úkony. Soud se měl pečlivě zabývat tím, zda předmětná smlouva obsahovala též
jednostranné úkony.
Dovolatel nepochybuje o tom, že uznání závazku je
jednostranný právní úkon; rovněž ani k přistoupení k závazku, resp. převzetí
plnění není nutná žádná ingerence věřitele. Dovolatel rozporuje závěr odvolacího soudu o tom, že z neprokázání právního
zájmu na určení neplatnosti smlouvy lze dovodit, že takový zájem nemůže být dán
ani na určení, zda zástavní právo existuje či nikoliv. S ohledem na ustálenou
judikaturu má dovolatel za to, že rozsudek, kterým bude určena neexistence
zástavního práva žalované k předmětným nemovitostem, může být podkladem pro
výmaz zástavního práva z katastru nemovitostí a již tím je dán naléhavý právní
zájem na požadovaném určení neexistence zástavních práv k předmětným
nemovitostem.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení; v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že
důvody, pro které byl napadený rozsudek zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu
prvního stupně, aby zrušil i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná, která se domnívá, že žalobce a) nedostatečně
vymezil důvod dovolání a dále ve svém podání polemizuje s námitkami dovolatele,
přičemž se plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolací
soud dovolání žalobce a) odmítl.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), postupoval v dovolacím
řízení a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění účinném do 31. prosince 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1. lednem 2013 (srov. čl. II bod 7.
zákona č. 404/2012 Sb.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou –
účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.
s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům usnesení odvolacího soudu, se řídí
ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné,
jestliže se nejedná o přípustnost podle ustanovení písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může
spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval
nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně
vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce a) není přípustné, neboť
napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Závěr odvolacího soudu, že žalobce a) není v řízení o určení, zda tu právní
vztah je či není, věcně legitimován, je v souladu s ustálenou judikaturou
dovolacího soudu.
Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není,
má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo
jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001,
publikovaný pod č. 77/2002 v časopise Soudní judikatura).
Žalobce a) přitom nebyl účastníkem smlouvy o přistoupení k závazku, dohody o
uznání závazku, dohody o úhradě závazků a svolení k vykonatelnosti zápisu,
sepsaných formou shora označeného notářského zápisu. Je sice třeba dát
přisvědčit dovolateli, že uznání dluhu není dohodou, ale jednostranným úkonem
dlužníka, nicméně žalobce a) nebyl ani dlužníkem, který uznání dluhu učinil,
ani věřitelem, vůči němuž toto uznání dluhu směřovalo.
Shora uvedené právní úkony se ani netýkají právní sféry dovolatele. Tvrzená
skutečnost, že dovolatel je jediným společníkem žalobkyně b) a že právní kroky
podniknuté vůči žalobkyni b) mohou nepříznivě zasáhnout majetek žalobce a),
neznamená,
že tato skutečnost ovlivňuje jeho právní postavení. Nejde totiž o ovlivnění
jeho právního postavení, ale o ovlivnění jeho postavení ekonomického.
V řízení o určení, zda tu zástavní právo je či není, jsou věcně legitimováni
pouze zástavní věřitel a zástavní dlužník; právní sféry dalších osob se toto
řízení netýká, neboť výsledek řízení (rozhodnutí soudu o tom, zda tu zástavní
právo je či není) nemůže mít na jejich právní poměry žádný vliv (srov.
například opět odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2002, sp.
zn. 21 Cdo 679/2001, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2010, sp.
zn. 21 Cdo 661/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011, sp.
zn. 21 Cdo 1921/2009, uveřejněného pod č. 145/2011 v časopise Soudní
judikatura).
Odvolací soud tedy správně potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně,
neboť žalobce a) není v dané věci aktivně legitimován.
Za této situace již není třeba se zabývat otázkou naléhavého právního zájmu na
určovací žalobě.
Nejvyšší soud nicméně podotýká, že odvolací soud správně zdůraznil, že naléhavý
právní zájem v případě žaloby o určení platnosti nebo neplatnosti právního
úkonu (smlouvy), může být dán a této žalobě může být vyhověno jen tehdy,
jestliže se řízení účastní (na straně žalobce nebo žalovaného) všichni
účastníci napadeného právního úkonu, popřípadě jejich právní nástupci (srov.
opět např. již shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2002,
sp. zn. 21 Cdo 679/2001).
Jelikož se v daném případě nejedná o rozhodnutí, které by mělo po právní
stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší
soud dovolání žalobce pro nepřípustnost podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, §
224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího
řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za
jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z
mimosmluvní odměny advokáta ve výši 2 500 Kč dle § 1 odst. 2, věty první, § 9
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), a z paušální částky náhrady
hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 uvedené vyhlášky.), a po
přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 588 Kč, tedy celkem ve výši 3 388
Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s.
ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za
zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se
stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo
notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou
se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/,
ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního
tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení
podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu
(část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn.
Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7.
května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb.
jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna
2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb.,
nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o
sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni
je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s.
ř.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může
se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. září 2016
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu