23 Cdo 493/2024-321
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně LG SYSTEM spol. s r.o., se sídlem v Jesenici, Jasmínová 808, identifikační číslo osoby 26164612, zastoupené Mgr. Ing. Davidem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 5, Žitavského 496, proti žalované Otín Green Power s.r.o., se sídlem ve Vestci, Vídeňská 172, identifikační číslo osoby 29026865, zastoupené Mgr. Filipem Macháčkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Ruská 614/42, o zaplacení 1 860 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 34 C 29/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2023, č. j. 21 Co 81/2023-299, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky 1 860 200 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení na základě tvrzení, že dne 21. 9. 2010 uzavřela se společností PRAGOMETAL, spol. s r.o., smlouvu o dílo, podle které žalobkyně dodala elektrickou a řídící část fotovoltaické elektrárny, za níž jí však společnost PRAGOMETAL, spol. s r.o., ničeho neuhradila. Ve smlouvě o dílo byla sjednána výhrada vlastnického práva k předmětnému dílu (elektrické a řídící části fotovoltaické elektrárny), a to do doby uhrazení příslušných faktur.
Společnost PRAGOMETAL, spol. s r.o., (jako dodavatelka) žalobkyní (jako subdodavatelkou) dodané komponenty zapracovala do celkového díla, tj. do fotovoltaické elektrárny, která byla následně předána žalované (coby objednatelce). Vzhledem ke sjednané výhradě vlastnického práva měla žalobkyně za to, že užívala-li žalovaná v době od 10. 11. 2015 do 9. 11. 2018 dílo včetně jí dodaných komponent, jež nebyly společností PRAGOMETAL, spol. s r.o., uhrazeny, činila tak bez právního důvodu, a proto se na ní žalobkyně domáhala uplatněného nároku jako bezdůvodného obohacení „v podobě vydání plodů za provozování neoprávněně držené a provozované fotovoltaické elektrárny“ (srov. žaloba na č. l.
2 spisu).
2. Okresní soud Praha-západ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 11. 2022, č. j. 34 C 29/2018-270, zamítl žalobu na zaplacení částky 1 860 200
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, v němž namítla, že odvolací soud věc podle ní nesprávně právně posoudil, jestliže uzavřel, že žalobkyně nemá nárok na náhradu podle § 135b odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť část díla, k níž byla sjednána výhrada vlastnictví, zanikla jako samostatná věc v právním smyslu jejím zapracováním do celkového díla (fotovoltaické elektrárny), a stala se tak jeho součástí (čímž žalobkyně pozbyla vlastnické právo k jí dodané části díla). Přípustnost dovolání žalovaná spatřovala konkrétně v tom, že napadený rozsudek závisí na řešení otázky v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené, a to zda „má subdodavatel nárok ve smyslu § 135b odst. 2 obč. zák. na poskytnutí náhrady v souvislosti se zánikem jím dodaných věcí zajištěných výhradou vlastnictví zapracováním jeho dodávky do celkového díla a případně vůči jakému subjektu“.
5. Žalobkyně v dovolání rovněž namítla, že soudy nižších stupňů
nesprávně určily výši náhrady nákladů řízení. Dovolání je podle žalobkyně přípustné, neboť ve vztahu k výši náhrady nákladů řízení napadený rozsudek závisí na řešení dvou právních otázek, jež v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyly vyřešeny. 6. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila. 7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 8. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání. 9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 12. Otázka, zda má subdodavatel nárok na náhradu ve smyslu § 135b odst. 2 obč. zák., došlo-li k zániku věci, k níž byla sjednána výhrada vlastnictví, jejím zpracováním (resp. zapracováním do celkového díla), přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 13. Odvolací soud své rozhodnutí založil na posouzení, že žalobkyně nemá nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním věci (elektrických a řídících komponent fotovoltaické elektrárny) žalovanou v době od 10. 11. 2015 do 9. 11. 2018, neboť zpracováním žalobkyní dodané věci došlo k jejímu zániku jako samostatné věci v právním smyslu, přičemž se tato stala součástí jiné věci (fotovoltaické elektrárny), k níž nabyla vlastnické právo žalovaná. Užíváním vlastní věci (fotovoltaické elektrárny) se pak žalovaná nemohla bezdůvodně obohatit, a žalobkyni tak uplatněný nárok nenáleží. Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, zdůraznil, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2212/2017, a ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13). 14. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že na řešení žalobkyní předložené právní otázky odvolací soud své rozhodnutí ani založit nemohl, neboť rozhodoval o předmětu řízení tak, jak jej vymezila žalobkyně v podané žalobě, kterou byl podle § 153 odst. 2 o. s. ř. vázán, na což v napadeném rozsudku ostatně poukazoval rovněž odvolací soud (viz body 27 a 28 rozsudku odvolacího soudu), jehož právní závěr žalobkyně v dovolání procesně řádným způsobem nezpochybnila. Předmětem řízení tak bylo tvrzené právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého žalované užíváním věci (elektrických a řídících komponent fotovoltaické elektrárny) v době od 10. 11. 2015 do 9. 11. 2018 bez právního důvodu, nikoliv nárok žalobkyně na náhradu za zpracování této věci podle § 135b odst. 2 obč. zák., jenž vychází z jiného skutku a k němuž se (na shora uvedeném místě napadeného rozsudku) odvolací soud vyjádřil pouze nad rámec vlastních důvodů rozhodnutí ve věci samé. Takto učiněný závěr (tj. formou obiter dictum) však nepředstavuje řešení otázky, na němž by soudní rozhodnutí záviselo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1349/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3850/2023, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3643/2023). 15. Žalobkyně dovoláním napadla rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Přípustnost dovolání vůči nákladovému výroku je však vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a v tomto rozsahu je tak dovolání žalobkyně objektivně nepřípustné. 16. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu