23 Cdo 510/2019-113
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve
věci žalobkyně ATM CZ a. s., se sídlem v Praze 7, U měšťanského pivovaru 934/4,
identifikační číslo osoby 28488300, zastoupené Mgr. Michalem Štrofem, advokátem
se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované Munitio s. r.
o., se sídlem v Brně, Rašínova 103/2, identifikační číslo osoby 29288347,
zastoupené JUDr. Yvetou Janákovou, advokátkou se sídlem v Brně, Příkop 27/2, o
zaplacení částky 228.109 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně
pod sp. zn. 31 C 133/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 6. 9. 2018, č. j. 27 Co 48/2018-64, t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2018, č. j. 27 Co 48/2018-64, a
rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2017, č. j. 31 C 133/2017-36, se
zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi (bod II. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (druhý výrok).
Soudy rozhodovaly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky
228.109 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že na základě písemné objednávky ze
dne 18. 4. 2016 zajistila pro žalovanou recyklaci odpadu na deponii v obci
Dubenec ve dnech 18.28. 4. 2016. Cenu poskytnutého plnění ve výši 185.638 Kč
vč. DPH žalobkyně vyúčtovala fakturou č. 2016159 splatnou dne 20. 5. 2016. Na
základě téže objednávky žalobkyně provedla práce i ve dnech 9.10. 5. 2016 a
cenu ve výši 42.471 Kč vč. DPH vyúčtovala fakturou č. 2016211 splatnou dne 20.
6. 2016. Žalovaná cenu za recyklaci odpadu žalobkyni nezaplatila.
Ve věci byl dne 15. 5. 2017 vydán elektronický platební rozkaz č. j. EPR
59614/2017-4, ve kterém byla žalovaná zavázána k úhradě žalované částky s
požadovanými úroky z prodlení v zákonné výši i s náhradou nákladů spojených s
vymáháním pohledávky. Pro případ podání odporu bylo žalované uloženo v souladu
s ustanovením § 114b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.
s. ř.“), aby se ve věci ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty pro podání
odporu písemně vyjádřila.
Dle zjištění soudů žalovaná podala proti elektronickému platebnímu rozkazu včas
odpor, ve kterém „v prvé řadě uvedla, že údajný nárok žalobkyně uplatněný
žalobou neuznává. Tento nárok neodpovídá skutečnému stavu, neboť žalované
[správně žalobkyni] nemohl vzniknout takovýto nárok na zaplacení žalované
částky v dané výši ani jeho příslušenství, když žalovaná není v prodlení s
úhradou žalované částky. Dále žalovaná uvedla, že žalobkyně neprovádí skutková
tvrzení ohledně smluvního vztahu, ze kterého by měl plynout následně uplatněný
žalobní nárok. Žalobkyni vytkla, že její tvrzení jsou neurčitá co do určení
předmětu plnění, určení práv a povinností smluvních stran a ceny plnění.
Následně pak tudíž není jasné, jaké plnění bylo žalované skutečně poskytnuto,
což musí žalobkyně nejen tvrdit, ale i prokazovat. Co se týká rozsahu
poskytnutého plnění, s tímto žalovaná nesouhlasí a namítá jistou nereálnost
objektivní možnosti takového plnění v tvrzeném rozsahu. Je tedy sporné, zda byl
smluvní vztah vůbec po právu a platně sjednán a jak byl či nebyl následně
plněn. Předmětný smluvní vztah mezi účastnicemi, jež měl být uzavřen v dosud
nevyjasněné podobě, proto považuje žalovaná za zcela neurčitý. Dále žalovaná
uvedla, že podpisy na jednotlivých žalobkyní předložených dokumentech bude
třeba případně zkoumat znalecky“.
Odvolací soud se přitom ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že
odůvodnění odporu žalované nelze považovat za kvalifikované vyjádření na výzvu
soudu dle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. Žalovaná v odůvodnění odporu sice
uvedla, že nárok žalobkyně neuznává s tím, že tento neodpovídá skutečnému stavu
věci, nicméně nevylíčila žádné konkrétní skutečnosti, na nichž staví svoji
obranu, a ani neuvedla (z jejího pohledu) „skutečný stav věci“. Dále jen obecně
namítala, že žalobkyní tvrzený smluvní vztah považuje za neurčitý, neboť by to
měla být žalobkyně, kdo by měl tvrdit, jak došlo k dohodě o právech a
povinnostech smluvních stran, předmětu a ceně plnění atd., neboť není jasné,
jaké plnění bylo skutečně poskytnuto. Zcela absentuje vyjádření žalované k
tvrzení žalobkyně o tom, že faktickým plněním akceptovala písemnou objednávku
žalované a že k dohodě o ceně plnění došlo v souladu s platným ceníkem
žalobkyně a na základě domluvy mezi účastnicemi, popř. na základě platného
ceníku žalobkyně a objednávky žalované, a že rozsah plnění je potvrzován
listinami doloženými s návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu.
Není tedy pravdou, že žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního
rozkazu neuvedla potřebná skutková tvrzení. Naopak je to žalovaná, která se k
těmto tvrzením žádným konkrétním způsobem nevyjádřila. Odvolací soud dále
dodal, že i s ohledem na žalobkyní uvedené (a dokládané) tvrzení o předsoudním
vymáhání pohledávky je zřejmé, že žalovaná zjevně taktizuje a její nynější
postup v soudním řízení lze hodnotit jako obstrukční. Odvolací soud tedy
potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“)
dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 o. s. ř. ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.),
neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu a Ústavního soudu, konkrétně jde o otázku posouzení naplnění
zákonných podmínek pro vydání rozsudku pro uznání dle § 153a odst. 3 o. s. ř. a
s tím souvisejících požadavků na obsahové náležitosti podaného vyjádření ve
smyslu § 114b odst. 1, odst. 5 o. s. ř. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.,
přičemž namítá, že odvolací soud posoudil podané vyjádření dovolatelky dle §
114b o. s. ř. nesprávně a přehnaně formalisticky, když dospěl k závěru, že
odůvodnění odporu dovolatelky nelze považovat za kvalifikované vyjádření na
výzvu soudu. Dovolatelka je toho názoru, že její vyjádření lze považovat za
řádné vyjádření ve smyslu § 114b odst. 1 o. s. ř., neboť v něm zřetelně
projevila svůj nesouhlas s žalobou a současně svůj zájem účastnit se projednání
věci a vyřešení sporu bez průtahů. Namítá, že ve vyjádření učinila spornou, byť
se tak nevyjádřila zcela pregnantně, existenci smluvního vztahu mezi žalobkyní
a dovolatelkou, z něhož žalobkyně ve svém nároku vychází, jakož i předmět
plnění, cenu, kvalitu a rozsah poskytnutého plnění. Učinila též sporným
pravdivost podpisů na žalobkyní předložených dokumentech a ohledně pravdivosti
podpisů navrhla provedení důkazu znaleckým posudkem. Uvádí, že v řízení nebyla
pasivní a z podaného vyjádření nelze dospět k závěru, že by neměla zájem
aktivně se podílet na včasném projednání věci. Dovolatelka proto navrhuje, aby
Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu
prvního stupně, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně navrhuje odklad
vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu dle § 243 písm.
a) o. s. ř.
K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné a
navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítnul, popř. zamítnul.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní
náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu při posouzení otázky požadavků na obsahové náležitosti
podaného vyjádření ve smyslu § 114b o. s. ř. a naplnění zákonných podmínek pro
vydání rozsudku pro uznání dle § 153a odst. 3 o. s. ř. Dovolání je i důvodné.
Podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo
okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem,
elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může
předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové
výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci
písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve
vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k
vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy
k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a
schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2).
Podle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. jestliže se žalovaný bez vážného
důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě
soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je
proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí
být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo
odmítnutí žaloby.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že žalovaný se ve smyslu §
114b odst. 5 o. s. ř. kvalifikovaně vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku
a vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření
vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává, a
jestliže alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž
staví svoji obranu. Žalovaný se nemusí výslovně vyjádřit ke všem žalobcovým
tvrzením, není hodnocena ani kvalita nebo obšírnost jeho vyjádření, vyjádření
ale nemůže být obecné a vágní, protože jinak by smysl usnesení vydaného podle §
114b odst. 1 o. s. ř. nemohl být naplněn. Pouhý nesouhlas s žalobou nelze
považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným §
114b odst. 5 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp.
zn. 25 Cdo 4000/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 28
Cdo 611/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 26
Cdo 2632/2018). Jak poukázal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 6. 2017, sp.
zn. 28 Cdo 2883/2015, zákon v § 114b odst. 5 o. s. ř. sankcionuje především
nečinnost žalovaného a jeho neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu
řízení, a nikoliv to, v jakém rozsahu a jak kvalitně se ve věci vyjádřil
[Bureš, J. § 114b (Usnesení o výzvě k vyjádření). In: Drápal, L. a kol.
Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009,
s. 788 a násl.].
V již zmíněném rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2883/2015 Nejvyšší soud rovněž poukázal
na zásady, které Ústavní soud podrobně rozvedl v nálezu ze dne 1. 8. 2016, sp.
zn. I. ÚS 1024/15, a sice že „fikce uznání dle § 114b odst. 5 o. s. ř. nemůže
nastoupit a rozsudek pro uznání nelze vydat v situaci, kdy žalovaný zřetelně
projeví jednak svůj nesouhlas s žalobou a jednak svůj zájem účastnit se
projednání věci a vyřešení sporu bez jakéhokoli záměrného ztěžování, zdržování
či oddalování postupu soudu. Fikcí uznání a následně vydáním rozsudku pro
uznání také nelze fakticky sankcionovat žalovaného, zejména jde-li o osobu
právně neznalou, za to, že sám neví, jaké jsou správné právní argumenty a
námitky proti žalobě, s nimiž by mohl být v řízení úspěšný. Naopak je tato
právní úprava vyhrazena pro případy lhostejné či obstrukční pasivity
žalovaného, jejíž akceptace by byla z pohledu žalobce nespravedlivou, a proto
může mít onen přísný důsledek v podobě předstírání, že žalovaný nárok žalobce
uznal. K fikci uznání je tedy nutno přistupovat jako k nástroji výjimečnému,
jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně nesporných, přičemž
podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoli extenzivně, ale
restriktivně. Nepřípadná a nespravedlivá aplikace § 114b odst. 5 o. s. ř. vede
k porušení práva žalovaného být slyšen a vyjádřit se k věci dle čl. 38 odst. 2
Listiny, jakož i k porušení jeho práva na spravedlivý proces obecně, ba dokonce
k odepření spravedlnosti (porušení práva na přístup k soudu) dle čl. 36 odst. 1
Listiny“.
V nyní projednávané věci byl dovolatelce doručen elektronický platební rozkaz
spojený s kvalifikovanou výzvou podle § 114b odst. 1 o. s. ř. a ta na něj ve
stanovené lhůtě reagovala, nezastoupena advokátem, odporem se shora uvedeným
odůvodněním. Dovolací soud přitom uzavírá, že argumentace žalované obsažená v
podaném odporu není pouhým vyjádřením nesouhlasu se žalobou, nýbrž touto
argumentací žalovaná naplnila podmínku alespoň v základních obrysech vylíčit
rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu. Její vyjádření je třeba
hodnotit jako kvalifikované ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. a podmínky pro
vydání rozsudku pro uznání dle § 153a odst. 3 o. s. ř. v dané věci tedy
naplněny nebyly, a to i s přihlédnutím k tomu, že podle obsahu spisu žalovaná v
řízení nepostupuje obstrukčně a postup soudu nezdržuje. Jestliže se tedy
odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že odůvodnění odporu
žalované nelze považovat za kvalifikované vyjádření na výzvu soudu dle
ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. a že jsou tedy splněny podmínky pro vydání
rozsudku pro uznání dle § 153a odst. 3 o. s. ř., je jeho rozhodnutí s výše
uvedenou ustálenou rozhodovací praxí v rozporu.
Jelikož z hlediska uplatněného dovolacího důvodu není rozsudek odvolacího soudu
správný, Nejvyšší soud jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil spolu se
závislým výrokem o náhradě nákladů řízení, a protože důvody, pro které byl
zrušen rozsudek odvolacího soudu, se vztahují i na rozsudek soudu prvního
stupně, zrušil jej také a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Bylo-li napadené rozhodnutí zrušeno, stal se návrh na odklad jeho
vykonatelnosti bezpředmětným, a proto o něm dovolací soud již nerozhodoval.
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního
stupně v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem o. s.
ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů
tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 5. 2019
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu