23 Cdo 538/2025-86
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně GREATCORP s.r.o., se sídlem v Praze 8, Davídkova 2251/59c, identifikační číslo osoby 08882789, zastoupené Mgr. Alenou Tlapovou, advokátkou se sídlem v Praze, Lublaňská 1731/19, proti žalované Tesla Czech Republic s.r.o., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, Nové Město, identifikační číslo osoby 07738315, zastoupené Mgr. Tomášem Matějovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 138/10, o zaplacení 1 755 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 63/2023, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2024, č. j. 28 Co 202/2024-68, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2024, č. j. 28 Co 202/2024-68, bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 11. 2023, č. j. 64 C 63/2023-40, kterým byl zamítnut návrh žalobkyně na vydání rozsudku pro uznání vůči žalované s odůvodněním, že předpoklady vydání rozsudku pro uznání nebyly splněny, neboť žalovaná se včasně podle pokynů soudu vyjádřila ve věci samé tak, že žalobou uplatněný nárok neuznává, vyjádřila se k rozhodným skutečnostem tvrzeným v žalobě a navrhla ke svým tvrzením důkazy.
2. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené usnesení závisí na řešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně (i) zda nastane fikce uznání nároku v případě, že účastník řízení nesplní povinnost vyjádřit se k žalobě na výzvu soudu dle ust. § 114b odst. 1 o.s.ř., ve stanovené lhůtě, pokud účastník zároveň v poskytnuté lhůtě bez vážného důvodu požádá o prodloužení poskytnuté lhůty, a soud žádosti účastníka vyhoví až po uplynutí původní lhůty k vyjádření; a (ii) zda lze považovat převzetí právního zastoupení samo o sobě za důležitý důvod bránící účastníkovi včas se ve věci vyjádřit.
3. Žalobkyně namítá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila tak, že je navrhuje jako nepřípustné odmítnout.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je dovolání přípustné.
6. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se při posouzení nenaplnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
9. Dovolatelka podaným dovoláním zejména namítá, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání byly splněny, a že převzetí právního zastoupení žalované nepředstavuje vážný důvod, který odůvodňuje prominutí zmeškání lhůty pro vyjádření ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. Podle dovolatelky převzetí právního zastoupení žalované 2 dny před uplynutím lhůty pro vyjádření vážný důvod nepředstavuje a měla tak nastat fikce uznání podle § 114 odst. 5 o. s. ř.
10. Dovolací soud ve svém rozhodování ustáleně zastává názor, podle kterého v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu vydání rozsudku pro uznání na základě fikce předvídané § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. představuje institut, s nímž je nutné, vzhledem k jeho potenci intenzivně zasáhnout do procesních práv žalovaného, zacházet velmi citlivě. Ačkoli dikce citovaných ustanovení v zásadě neponechává rozhodujícímu soudci prostor pro uvážení při jejich aplikaci, obecná pravidla spravedlivého procesu a ústavní kautely pramenící z čl. 36 Listiny základních práv a svobod musí být i v takovém případě respektovány, aby byla nejen zachována rovnost stran soudního sporu, ale též přístup k soudu. Jelikož je účelem fikce uznání žalobního nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. zvýšení efektivity a zrychlení soudního řízení v případech, v nichž se žalovaný pokouší o procesní obstrukce nebo je pasivní, obnáší zmíněná zdrženlivost při využívání předmětného institutu především důkladné posouzení otázky, zda okolnosti případu nenasvědčují tomu, že se o zaviněné zdržování postupu soudu či celkovou pasivitu ze strany žalovaného nejedná. Je-li z chování účastníka, jenž jinak není procesně nečinný a nemaří řádné projednání věci soudem, zřejmé, že se žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit, stává se mechanická aplikace § 153a odst. 3 o. s. ř. neslučitelnou se zásadami, na nichž stojí občanský soudní řád, a tím i s principy spravedlivého procesu (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2883/2015, ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2632/2018, a ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1065/2019, popř. též jeho usnesení ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2813/2020; srov. též nález pléna Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, a dále rovněž nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2503/13, ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, a ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15).
11. V projednávané věci požádala žalovaná soud o prodloužení lhůty k vyjádření před jejím koncem s tím, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuznává a doložila své právní zastoupení. Zároveň v reakci na výzvu soud rozhodl o prodloužení lhůty k vyjádření. Jestliže odvolací soud podání žalované posoudil se závěrem, že z něj lze dovodit úmysl žalované se žalobě bránit a že žalovaná nejedná pasivně ani obstrukčně, přičemž vyhověl jejímu návrhu na prodloužení lhůty k vyjádření, nijak se od shora uvedených závěrů dovolacího a Ústavního soudu neodchýlil, pokud dospěl k závěru, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání nejsou splněny.
12. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2025
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu