23 Cdo 5500/2017-133
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D.
ve věci žalobkyně Modrá pyramida stavební spořitelna, a.s., se sídlem Praha 2,
Bělehradská 128, čp. 222, PSČ 12021, identifikační číslo osoby 60192852,
zastoupené JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou, se sídlem Praha 10, Kodaňská
558/25, proti žalované M. Č., P., zastoupené Mgr. Stanislavem Sochorem,
advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 441/14, o zaplacení 96 745,36 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 13 C 174/2012,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2017,
č. j. 91 Co 367/2015-117, t a k t o :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15.
5. 2015, č. j. 13 C 174/2012-67, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobkyni
96 745,36 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení 7,5 % ročně od 29. 6. 2012 do
zaplacení a výrokem II. uložil žalované zaplatit žalobkyní náklady řízení.
Vyhověl žalobě, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení šesti smluvních
pokut po 20 000 Kč na základě mandátní smlouvy (uzavřené mezi účastnicemi dne
1. 7. 2010), jestliže bylo prokázáno, že žalovaná (jako mandatář) porušila
povinnosti podle čl. IV. 3 smlouvy, tj. povinnost mandatáře chránit veškerá
data, se kterými přijde do styku, před ztrátou, před neoprávněným přístupem
nepovolaných osob, který může vést ke ztrátě důvěrnosti dat před úmyslným nebo
náhodným únikem, a při opuštění pracoviště zajistit vyloučení možnosti
neoprávněného přístupu třetí osoby k datům a manipulaci s nimi. Vyšel ze
zjištění, že žalovaná dne 19. 2. 2011 a 27. 2. 2011 vytiskla informace o
několika tisících smlouvách klientů žalobkyně a na výzvu žalobkyně provedené
tisky smluv žalobkyni nevrátila. Vzhledem k tomu, že došlo ze strany žalované k
započtení jejího nároku na provizi za únor až březen 2011 vůči uplatněnému
nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty, přiznal soud žalobkyni částku 96
745,36 Kč.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 5. 2017,
č. j. 91 Co 367/2015-117, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I. co do částky 20 257,87 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve
výši 7,5 % ročně ode dne 25. 9. 2012 do zaplacení a ve zbývající části výroku
I. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá; výrokem II.
uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení vedeného před soudy
všech stupňů.
Odvolací soud vyšel z obsahu mandátní smlouvy, zejména jejího čl. IV. 3 a IV.
5, podle nichž je mandatář oprávněn zpracovávat osobní údaje pouze v určeném
rozsahu pro účel vnitřního marketingu žalobkyně a chránit data žalobkyně před
neoprávněným přístupem nepovolaných osob, a též z obsahu čl. VII. 1, podle
něhož může žalobkyně předepsat mandatáři i opakovaně smluvní pokutu do výše 20
000 Kč, a to pro každý jednotlivý případ porušení povinností stanovených
mandatáři ve smlouvě a v popisu jeho pracovní pozice v organizační struktuře.
Vyšel ze shodného zjištění jako soud prvního stupně, že žalovaná provedla
nedovolené tisky chráněných dat žalobkyně ve značném rozsahu a tisky na výzvu
žalobkyně nevrátila. Dospěl však k jinému právnímu závěru o výši smluvní
pokuty, neboť provedení tisků považoval pouze za jedno pokračující jednání, byť
provedené ve dvou dnech, přičemž za jedno porušení náleží žalobkyni podle čl.
VII. 1 smlouvy jedna smluvní pokuta. Nepovažoval za odůvodněné, jestliže za
jedno porušení byla vyčíslena smluvní pokuta ve dvojnásobné výši. Stejný závěr
přijal odvolací soud i ke smluvní pokutě za porušení povinnosti – nevrácení
vytištěných informací, kdy opět dovodil, že nelze za jedno jednání (nevrácení
provedených tisků) vyčíslit dvě smluvní pokuty, byť byly tisky provedeny ve
dvou dnech. Podle odvolacího soudu nelze rovněž po právu uplatňovat smluvní
pokutu z téhož jednání žalované jednou za porušení povinnosti mandatáře v čl.
IV. 3 smlouvy a podruhé za porušení povinnosti v čl. IV. 5 smlouvy, jak se
žalobkyně nesprávně domnívala, neboť žalovaná se dopustila jediného
nedovoleného jednání, popsané v čl. IV. 3 a čl. IV. 5 smlouvy jako povinnost
mandatářky nemanipulovat nedovoleně s chráněnými daty žalobkyně. Odvolací soud
proto přiznal žalobkyni právo na dvě smluvní pokuty ve výši 20 000 Kč podle čl.
VII. 1 smlouvy. Od takto přiznané výše smluvní pokuty odečetl žalobkyní
nevyplacenou provizi, která žalované náleží a kterou žalovaná uplatnila
(započetla) vůči žalobkyní uplatněnému nároku, a to ve výši 19 742,13 Kč.
Žalobkyni proto přiznal na smluvní pokutě 20 257,87 Kč a ve zbývající části
nároku ve výši 76 487,49 Kč žalobu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním s tím, že jej považuje za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se
domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, a to otázky, „zda sankce byla sjednána jedna pro
jedno i pokračující jednání, spočívající v porušení jednoho závazku nebo vzniká
právo na smluvní pokutu opakovaně pro jednotlivá opakující se porušení té samé
smluvní povinnosti“. Odkázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32
Cdo 2127/2009, které podle jejího názoru řešilo obdobný případ jako v dané
věci, kdy smluvní pokuta byla ukládána za každý případ provinění proti
povinnostem uloženým smlouvou a kdy dovolací soud uzavřel, že ujednání odpovídá
požadavkům určeným zákonným ustanovením o smluvní pokutě (§ 544 odst. 2
občanského zákoníku, ve znění platném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“).
Současně poukázala na rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 4937/2015 a 23 Cdo 1380/2010 s
tím, že se odvolací soud odchýlil od konstantního rozhodování dovolacího soudu
při výkladu ustanovení mandátní smlouvy, jestliže postupoval v rozporu s
ustanovením § 266 obchodního zákoníku, ve znění platném do 31. 12. 2013,
nezjišťoval-li úmysl jednající osoby a nezabýval se skutečností, zda straně,
které byl projev vůle určen, byl tento projev vůle znám nebo jí musel být znám.
Podle dovolatelky není z rozhodnutí odvolacího soudu patrné, z čeho odvolací
soud dovodil, že žalovanou došlo k porušení stejné povinnosti, tj. povinnosti
mandatáře nakládat s daty určitým způsobem. Poukazuje na to, že k otázce
výkladu nebylo prováděno u odvolacího soudu žádné dokazování, ani nebyli
účastníci vyzváni ve smyslu § 118a o. s. ř. k předložení tvrzení a důkazů ve
věci výkladu obou smluvních povinností mandatáře, a to za situace, kdy odvolací
soud převzal v otázce uložených pokut skutkové závěry soudu prvního stupně,
který neměl pochybnosti o tom, že se jedná o rozdílné povinnosti, které byly
žalovanou porušeny.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší
soud“) zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“),
ve znění účinném do 29. 9. 2017 (článek II., bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů).
Nejvyšší soud po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu dovodil, že nelze učinit
závěr, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s konstantní
judikaturou Nejvyššího soudu či že by dovolací soud o otázce „zda sankce byla
sjednána jedna pro jedno i pokračující jednání, spočívající v porušení jednoho
závazku nebo vzniká právo na smluvní pokutu opakovaně pro jednotlivá opakující
se porušení té samé smluvní povinnosti“ rozhodoval rozdílně. Dovolatelkou
poukazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 32 Cdo
2127/2009, řešil otázku výkladu smluvního ujednání o smluvní pokutě, resp.
určitosti či neurčitosti konkrétního ujednání. Nelze proto dovodit, že by se
odvolací soud od tohoto rozhodnutí odchýlil, stejně jako od dovolatelkou
poukazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo
1380/2010, v němž bylo rozhodováno na základě posouzení určitosti jednotlivých
konkrétních smluvních ujednání a konkrétních skutkových zjištění o porušení
jednotlivých smluvních povinností. Nelze rovněž dovodit, že by dovolací soud o
otázce nároku na smluvní pokutu v uvedených případech rozhodoval rozdílně,
jestliže rozhodnutí vycházela z konkrétních skutkových zjištění v konkrétních
případech. Není na místě učinit ani závěr, že by se odvolací soud odchýlil od
uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a ani od dovolatelkou poukazovaného
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4937/2015, které
se zabývalo výkladem projevu vůle ve vztahu k určitosti vymezení předmětu díla
konkrétní smlouvy o dílo.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud není vázán formálním vymezením předpokladů
přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod R 4/2014 a též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5.
2014, sp. zn. 30 Cdo 159/2014, veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz), nýbrž
hodnotí, zda je z dovolání vůbec patrno, o kterou otázku hmotného nebo
procesního práva jde, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je
podle § 237 o. s. ř. přípustné, když z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelkou
předestřená právní otázka „zda sankce byla sjednána jedna pro jedno i
pokračující jednání, spočívající v porušení jednoho závazku nebo vzniká právo
na smluvní pokutu opakovaně pro jednotlivá opakující se porušení té samé
smluvní povinnosti“ za situace, kdy žalovaná ve dvou dnech provedla nedovolené
tisky chráněných dat žalobkyně ve značném rozsahu a tisky na výzvu žalobkyně
nevrátila, je právní otázkou v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud
neřešenou. Dovolání je tedy pro řešení této hmotně právní otázky podle § 237 o.
s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatelkou namítaný dovolací důvod
nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 1 o. s. ř. však nebyl při
řešení uvedené právní otázky naplněn. Odvolací soud dospěl ke správnému
právnímu posouzení, že předmět protiprávního jednání žalované, tj.
nemanipulovat nedovoleně s chráněnými daty žalobkyně je porušení jedné smluvní
povinnosti (v daném případě se jedná o dvě porušení). Odvolací soud správně
dovodil, že v posuzovaném případě se jedná o jedno jednání v místní, časové a
věcné souvislosti a žalobkyně tudíž nemůže požadovat za jedno porušení
povinnosti třikrát smluvní pokutu.
Namítá-li dovolatelka, že soud neprovedl výklad smluvního ujednání a vyložil je
výše uvedeným způsobem, odvolací soud rovněž postupoval správně, neboť smluvní
ujednání nebylo neurčité, resp. nesrozumitelné, tudíž nebylo třeba použít
výkladová pravidla obsažená v zákoně.
Rovněž nebylo třeba poučovat účastníka podle § 118a o. s. ř., neboť k odlišnému
správnému právnímu závěru odvolacího soudu nebylo nutno doplňovat další
skutková zjištění. Odvolací soud na shodném skutkovém závěru soudu prvního
stupně pouze dospěl k jinému právnímu závěru, tudíž ustanovení § 118a o. s. ř.
nebylo na místě aplikovat.
Nedopustil-li se tedy odvolací soud nesprávného právního posouzení věci,
Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání žalobkyně podle § 243d písm. a) o. s. ř.
zamítnout.
Nejvyšší soud nepřiznal žádné z účastnic náhradu nákladů dovolacího řízení,
neboť žádné z účastnic podle § 142 odst. 1 o. s. ř. žádné náklady v dovolacím
řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 5. 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu