U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobkyně TESYCO GROUP, a. s., se sídlem v Nymburce, Okružní 2162,
identifikační číslo 610 58 009, zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se
sídlem v Hradci Králové, Resslova 1253/17, proti žalovanému V. H., zastoupenému
Mgr. Janem Baladou, advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 740/1, o zaplacení
5.238.228,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp.
zn. 115 C 82/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 25. června 2015, č. j. 21 Co 84/2015-585, 21 Co 85/2015-585, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 7. května 2014, č. j. 115 C
82/2011-440, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 9. července 2014, č. j.
115 C 82/2011-493, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od
právní moci tohoto rozsudku 5.238.228,50 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši
7,75 % ročně z této částky od 29. 7. 2011 do zaplacení, zamítl žalobu v částce
3.075.774,50 Kč a úroku z prodlení z této částky v zákonné výši od 29. 7. 2011
do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. června 2015, č. j. 21 Co 84/2015-585,
21 Co 85/2015-585, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (srovnej čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“),
přípustné. Každé podání účastníka řízení, tudíž i dovolání, je nutné posuzovat podle jeho
obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Z obsahu dovolání vyplývá, že žalovaný brojí
výlučně proti té části rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni
5.238.228,50 Kč s příslušenstvím. Ostatně proti té části výroku, jíž odvolací
soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla žaloba
zčásti zamítnuta, by dovolání nebylo ani subjektivně přípustné, neboť k podání
dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím
odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto
rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod
č. 28). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není
zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než
z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud; správnost rozhodnutí
odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než
odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky
právní. Žalovaný uvedený předpoklad pomíjí, jestliže právní závěr odvolacího
soudu o neplatnosti smlouvy o dílo zpochybňuje námitkami směřujícími proti
skutkovým zjištěním učiněným z předmětné smlouvy. Žalovaný je přesvědčen, že ze
smlouvy vyplývají údaje, které odvolací soud nevzal v úvahu. Obsáhle prezentuje
vlastní verzi toho, co je obsaženo v článku III odst. 3 smlouvy o dílo, resp. co bylo sjednáno jako předmět díla a dovozuje, že nejsou-li technologie a
zařizovací předměty podle článku III odst. 3 smlouvy o dílo specifikovány v
přílohách předmětné smlouvy (ani ve smlouvě samotné), neměly být součástí
dodávek podle této smlouvy (tj. nebyly předmětem díla). Prosazuje, že žalobkyně
měla provést a dodat dílo výhradně v rozsahu sjednaném při podpisu smlouvy o
dílo a dále dodat pouze ty technologie a zařizovací předměty, které byly
vymezeny v přílohách smlouvy o dílo; dodávky, které učinila nad rámec těchto
ujednání, tak byly nesjednanými víceprácemi.
Upozorňuje, že odvolací soud
neučinil žádná zjištění z dodatků (příloh) ke smlouvě o dílo. Má za to, že dílo
nebylo sjednáno jako celek od počátku, nýbrž až po uzavření smlouvy o dílo
došlo k faktickému rozšíření předmětu díla přílohami ke smlouvě o dílo. Odvolacímu soudu vytýká, že nezkoumal vůli účastníků při uzavření smlouvy o
dílo a že nepřihlédl k tomu, že žalobkyně po celou dobu řízení vystupovala v
přesvědčení, že smlouva o dílo byla uzavřena platně. Uvedené námitky
nevystihují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž odvolacímu
soudu je jimi vytýkána nesprávnost skutkových zjištění, na nichž právní závěr
založil. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů
vůle smluvních stran ve smyslu § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.,
dále jen „obč. zák.“), jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod
označením SJ 46/2002). Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s
úspěchem zpochybnit; pro dovolací soud je závazný. Argumentuje-li žalovaný v
tomto směru nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že
pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z
jeho skutkové verze), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení
věci, tedy uzavřít, že smlouva o dílo je platná a žalobkyni proto nesvědčí
nárok na úhradu ceny za provedené vícepráce, neboť nebyly řádně sjednány, a
jemu vzniklo právo na smluvní pokutu za opožděné předání díla i právo z
odpovědnosti žalobkyně za vady díla. Protože jde o skutkové námitky, nebylo
třeba konfrontovat rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu
vyjadřující se k výkladu právního úkonu, které se žalovaný dovolává. Navíc tato
rozhodnutí byla vydána podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., tj. v době, kdy výhrady proti
skutkovým zjištěním představovaly přípustný dovolací důvod. Podle současné
právní úpravy nejsou případně nesprávná, nebo neúplná skutková zjištění
způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Namítá-li žalovaný, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, neboť v
něm absentují konkrétní argumenty na podporu právního závěru o neplatnosti
smlouvy o dílo, přehlíží, že k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/, b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen
- za zde nenaplněného - předpokladu, že je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Vyjadřovat se k výhradám proti rozsudku soudu prvního stupně (žalovaný
namítá nepřezkoumatelnost jeho závěru o neplatnosti smlouvy o dílo) dovolacímu
soudu nepřísluší (§ 236 odst. 1 o. s. ř. a contrario). Podle § 241a odst. 2 o. s. ř.
v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a
ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné
proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního
práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že
se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí
být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má
dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí
dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li
dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená
právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého
řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR
55/2013). Dovolání shora uvedený postulát nesplňuje v části, v níž žalovaný odvolacímu
soudu vytýká, že ze skutkových zjištění, která vyšla v řízení najevo,
nedovodil, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o dílo konkludentně, aniž
přitom specifikuje, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) má v tomto směru za naplněný. Řádné vymezení přípustnosti dovolání
absentuje rovněž u výtky, že na vztah mezi spotřebitelem (žalovaným) a
podnikatelem (žalobkyní) nebyla aplikována příslušná ustanovení o ochraně
spotřebitele. Žalovaný sice uvádí, že se odvolací soud v otázce „aplikace
zákonných norem na ochranu spotřebitele“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, neuvádí však, při řešení jaké konkrétní otázky ani od kterých
rozhodnutí. Absence údaje o tom, v čem podle dovolatele spočívá splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti ve
smyslu § 237 o. s. ř.), zatěžuje v tomto směru podání kvalifikovanou vadou,
kterou již nelze odstranit. Výtkou, že odvolací soud posoudil smlouvu o dílo nesprávně jako neplatnou pro
neurčitost vymezení předmětu díla, čímž se odchýlil od ustálené judikatury
Nejvyššího soudu prezentované např. jeho rozsudky ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 29
Odo 108/2003, a ze dne 25. 9. 2012, sp. zn.
32 Cdo 2301/2011, a usnesením ze
dne 19. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3042/2008, žalovaný vystihl dovolací důvod
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Současně odvolacímu soudu vytýká, že jeho závěru
o neplatnosti smlouvy o dílo pro neurčitost nepředchází výklad podle § 35 odst. 2 obč. zák., případně (v obchodních věcech) podle § 266 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obch. zák.“).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a
vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem
projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li po jazykové stránce sice
srozumitelný, avšak nejednoznačný zůstává jeho věcný obsah, tj. když se
jednajícím nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Závěr o
neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.) nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěli účastníci projevit
(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2001). Jde-li o
právní úkon zachycený písemně, musí určitost obsahu projevu vůle vyplývat z
textu listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán, a nepostačuje, je-li
smluvním stranám jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to objektivně
seznatelné z jejího textu. Vzniknou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu (o projevené vůli), zjišťuje se
jeho obsah za použití pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v §
35 obč. zák. a v případě obchodních závazkových vztazích speciálně za použití
výkladových pravidel zakotvených v § 266 obch. zák. Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich
jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil,
není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Stejně tak podle § 266 obch. zák. se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl
byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odst. 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev
vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby,
které byl projev vůle určen (odst. 2 věta první). Při výkladu vůle podle
odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s
projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi
sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí
(odst. 3). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. rozsudek ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2301/2011) vyložil, že vůle účastníka vtělená do právního úkonu je
projevena určitě a srozumitelně, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná,
tj. může-li typický účastník v postavení jejího adresáta tuto vůli bez
rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat (srov. například rozsudek
ze dne 18. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 1 přílohy, nebo rozsudek ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1044/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2,
ročník 1998, pod číslem 2 přílohy). Ve smyslu občanského zákoníku (obecných
ustanovení § 37 odst.
1 a § 35 odst. 2 obč. zák.) je třeba považovat právní
úkon za určitý a srozumitelný, jestliže je z něho patrno, kdo tento právní úkon
činí a co je jeho předmětem. Pokud ta která esenciální náležitost právního
úkonu (např. z hlediska jeho určitosti) absentuje, nemůže takto učiněný úkon
vyvolat sledovaný vznik, (obsahovou) změnu či zánik příslušného právního
vztahu. Právní úkon je neurčitý, jestliže se jednajícímu nezdařilo jednoznačným
způsobem stanovit obsah vůle, ať již z důvodu, že zde taková vůle zcela
absentovala, nebo proto, že projevená vůle nebyla určitě vyjádřena (srov. právní závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo
4271/2007). Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 266 obch. zák. přitom nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných
výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného
slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se
stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Výkladem lze pouze
zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 30/1999, nebo rozsudky
ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000, a ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo
2006/2009). Mezi obligatorní náležitosti smlouvy o dílo uzavřené v režimu obchodního
zákoníku (§ 536 obch. zák.) patří předmět díla a určení ceny. Nedohodnou-li
strany alespoň tyto podstatné části smlouvy, nebo nedohodnou-li je určitě a
srozumitelně, k platnému uzavření smlouvy o dílo nedojde. Za označení určitého
díla přitom není možno považovat určení díla tak, že je vymezeno jen obecně,
např. jako „rekonstrukce domu“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2006/2009, nebo ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo
4262/2011). Ustálená soudní praxe (ve shodě s právní doktrínou) dovozuje (srov. vedle již
shora citovaných rozhodnutí dále například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 32 Odo 731/2002, ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1122/2010,
a ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1375/2009, či jeho usnesení ze dne 25. 9
2006, sp. zn. 32 Odo 686/2005 a ze dne 19. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3042/2008),
že závěr o neplatnosti právního úkonu pro jeho neurčitost či nesrozumitelnost
je opodstatněn pouze tehdy, jestliže pochybnosti o jeho obsahu nebyly
odstraněny ani jeho předchozím výkladem za použití interpretačních pravidel
stanovených obecně v § 35 odst. 2, 3 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy
též v § 266 obch. zák. Odvolací soud vyšel - převzav skutková zjištění soudu prvního stupně - ze
zjištění, že žalobkyně se zavázala provést pro žalovaného a jeho manželku dílo
specifikované jako „stavba rodinného domu v B.“ v rozsahu dle projektové
dokumentace, a to bez vypracovaného prováděcího projektu; kromě dodávky
vlastního díla byly součástí díla rovněž technologie a zařizovací předměty.
Zjistil, že cena díla ve výši 8.792.000,- Kč představovala kalkulaci nákladů
pro standardní provedení stavby na základě orientačních cen zhotovitele. V
řízení nebylo prokázáno, že by existovala specifikace interiéru, technických
částí, požadovaného standardu dodávaného díla ani cenové a kvalitativní
vymezení výrobků, které měly být při stavbě použity. Odvolací soud na rozdíl od
soudu prvního stupně uvedl, že dílo nemusí být vymezeno prováděcí projektovou
dokumentací, taková podmínka nevyplývá z žádného obecně závazného předpisu (k
tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2008, sp. zn. 32 Cdo
2280/2007). Účastníci si však jako součást díla dohodli i dodávku technologií a
zařizovacích předmětů, jejichž konkretizace absentuje jak ve smlouvě o dílo tak
v listinách, na které tato smlouva odkazuje. Uzavřel, že dílo nebylo jako celek
- protože jedině tak na něj lze nahlížet - dostatečně určitě vymezeno, což má
za následek neplatnost smlouvy o dílo. Uvedeným závěrům nelze nic vytknout. Je sice pravda, že odvolací soud dospěl k
závěru o neurčitosti vymezení předmětu díla bez předchozího explicitního
výkladu ujednání o předmětu díla podle § 35 odst. 2 obč. zák., resp. § 266
obch. zák. (účastníci podřídili smlouvu o dílo režimu obchodního zákoníku),
avšak z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že při výkladu inkriminovaného
smluvního ujednání nevybočil ze zásad výkladu obsahu právních úkonů, ani
ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz výše). Především konfrontoval, co si
účastníci jako předmět díla dohodli, s tím, co bylo skutečně zhotoveno, neboť v
průběhu řízení vyšlo najevo, že sami účastníci se nejsou schopni shodnout na
tom, co bylo předmětem díla a jaké výkony již představovaly vícepráce (i to
svědčí pro závěr, že předmět díla nebyl- a to ani následně v průběhu
zhotovování díla přílohami ke smlouvě o dílo - vymezen dostatečně určitě). Lze
přisvědčit odvolacímu soudu, že vymezení předmětu díla, jak je zachyceno v
písemné smlouvě o dílo, není objektivně zjistitelné (tj. seznatelné pro třetí
osoby). Skutečný rozsah předmětu díla se v řízení nepodařilo zjistit (pokud by
vůbec byla zjistitelná skutečná vůle účastníků ohledně vymezení předmětu díla,
nekorespondovala by s písemným projevem zachyceným ve smlouvě o dílo a jejích
přílohách). Nelze než uzavřít, že ani výkladem smlouvy o dílo podle § 35 odst. 2 obč. zák., resp. § 266 obch. zák. nelze dospět k nepochybnému poznání o tom,
co bylo předmětem díla. Neopodstatněné jsou námitky, jimiž žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že
posoudil smlouvu o dílo jako neplatnou proto, že v ní nebyly vymezeny
vícepráce, a že dílo nebylo sjednáno jako celek od počátku, nýbrž postupně po
uzavření smlouvy o dílo, že závěr o neplatnosti právního úkonu opřel o
skutečnosti, které nastaly posléze, a že vyslovil požadavek vymezit dílo
prováděcí projektovou dokumentací. Takové závěry odvolací soud neučinil. Obstát nemůže námitka žalovaného, že bylo na žalobkyni coby zhotoviteli, aby se
postarala o kvalitativní vymezení použitých výrobků a materiálů, resp.
že
specifikace výrobků a materiálů, které mají být při zhotovení díla použity, je
z hlediska určitosti vymezení předmětu díla bezvýznamná a je zcela v kompetenci
zhotovitele, jehož úkolem je zhotovit dílo řádně a za dohodnutou cenu. Lze si
jen těžko představit objednatele, který si nechá zhotovit rodinný dům, aniž by
se podílel na výběru použitých materiálů, resp. vyjádřil se k jejich vzhledu,
kvalitě, včetně odsouhlasení cen. Konkrétní použité materiály a výrobky v
případě tak rozsáhlého díla jako je rodinný dům spoluurčují dílo jako celek (a
rovněž jeho cenu). Při akceptaci názoru žalovaných by zhotovitelé mohli stavět
rodinné domy bez konzultace s objednateli na téma použitých materiálů a
technologií, tedy bez vymezení předmětu díla nebo víceprací. V daném případě se
soudům nepodařilo rozsah díla určit, resp. nepodařilo se odlišit, co bylo
předmětem díla, co byly sjednané vícepráce a co bylo dodáno nad rámec
jakýchkoliv dohodnutých plnění. Odvolací soud neporušil princip priority výkladu smluv, neboť ten se uplatní
pouze tam, kde jsou ve vzájemném konfliktu interpretační alternativy, z nichž
jedna zakládá neplatnost smlouvy a druhá nikoliv (srovnej rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008, a ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 603/2012, jakož i
nález Ústavního soudu České republiky ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS
625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu). Pravidlo priority výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy se tedy
uplatní pouze za předpokladu, že výklad nezakládající neplatnost smlouvy je
vůbec možný (tj. že se ještě jedná o výklad ve smyslu zjišťování obsahu
právního úkonu a nikoliv už o nahrazování, měnění nebo doplňování projevu
vůle). V posuzovaném případě však bylo postaveno najisto, že sjednaný předmět
díla (jeho rozsah a konkrétní vymezení) není objektivně zjistitelný - závěr o
platnosti smlouvy o dílo tudíž ani „nekonkuroval“ jako alternativa jedinému
možnému závěru o její neplatnosti pro neurčitost vymezení předmětu díla. Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako
nepřípustné odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.