23 Cdo 5597/2017-519
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D. a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve
věci žalobkyně Alia Trade, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Malá Strana, Jánský
vršek 311/6, identifikační číslo osoby 25661191, zastoupené JUDr. Ondřejem
Trubačem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46,
proti žalovanému P. P., bytem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému
JUDr. Ondřejem Kuchařem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, o
zaplacení částky 450 790 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 16 Cm 266/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 12. 4. 2016, č. j. 1 Cmo 191/2015-448, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2016, č. j. 1 Cmo
191/2015-448, se ve výrocích II až V ruší a v tomto rozsahu se věc vrací
Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolání směřující proti bodu 2) výroku I rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 12. 4. 2016, č. j. 1 Cmo 191/2015-448, se odmítá.
1. Spor se vede o zaplacení smluvní pokuty ve výši 245 000 Kč požadované
žalobkyní za období od 1. 5. 1999 do 31. 12. 1999 za prodlení s dodávkou
točitého litinového schodiště, které, jak žalobkyně tvrdí, měl žalovaný
zhotovit a „provést jeho montáž v domě žalobkyně“ v XY ulici v XY podle písemně
uzavřené smlouvy o dílo ze dne 26. 2. 1998. Předmětem sporu je též vydání
bezdůvodného obohacení ve výši 205 790 Kč s příslušenstvím. Tato částka
představuje podle tvrzení žalobkyně část záloh na další práce, které však
žalovaným byly provedeny pouze částečně, když jím dodané plnění nedosahovalo
hodnoty uhrazených záloh.
2. Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 4.
2015, č. j. 16 Cm 266/2001-386, uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil
bezdůvodného obohacení ve výši 63 596 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl
žalobu co do zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 142 194 Kč s
příslušenstvím (výrok II), zamítl též požadavek na zaplacení smluvní pokuty ve
3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně
ve výrocích I a II změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit
žalobkyni částku 70 590 Kč s příslušenstvím [bod 1) výroku I rozsudku
odvolacího soudu] a zamítl žalobu co do zaplacení částky 135 200 Kč s
příslušenstvím, tj. co do zbytku požadovaného bezdůvodného obohacení [bod 2)
výroku I rozsudku odvolacího soudu], v zamítajícím výroku III, který se týkal
smluvní pokuty, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku
odvolacího soudu), změnil výroky V a VI rozsudku soudu prvního stupně, jež se
týkaly náhrady nákladů řízení vzniklých státu (výroky III a IV rozsudku
odvolacího soudu), a konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky
před soudy obou stupňů (výrok V rozsudku odvolacího soudu).
4. Co se požadované smluvní pokuty za prodlení s dodávkou točitého
schodiště týče, odvolací soud dovodil, že pro období, za které je požadována,
ji z titulu písemně uzavřené smlouvy o dílo již požadovat nelze, neboť v lednu
1999 „bylo rozhodnuto“ o výrobě jiného prvku, totiž výrobě schodiště s opačnou
točivostí. Nešlo o „pokračování“ původního smluvního vztahu, ale o „nový
obchodní případ“, v jehož rámci smluvní pokuta sjednána nebyla.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu [s výjimkou bodu 1) výroku I] podala
žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“,
uplatňujíc důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s.
ř. Žalobkyně nejprve v té části svého dovolání, které směřuje proti výroku II
rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud potvrdil zamítající rozsudek
soudu prvního stupně týkající se požadované smluvní pokuty, odvolacímu soudu
vytýká, že se neřídil právním názorem dovolacího soudu, který byl vyjádřen v
jeho předchozím rozhodnutí v této věci (v usnesení ze dne 28. 3. 2012, č. j. 23
Cdo 4955/2010-226) a rozhodl v rozporu též s jinými rozhodnutími Nejvyššího
soudu, která žalobkyně specifikuje. Odvolací soud podle ní nedodržel
judikaturou prosazovaný postup při výkladu projevu vůle. Žalobkyně zdůrazňuje,
že odvolací soud zcela opominul její tvrzení, že původní schodiště odmítla
převzít proto, že bylo vadné (jeho rozměry neodpovídaly projektu a technické
normě), a trvala proto na výrobě nového schodiště; své nároky z titulu vadného
plnění řádně uplatnila. Dodávkou druhého schodiště měl žalovaný splnit svůj
závazek podle původní smlouvy, totiž závazek dodat dílo řádně a včas. Žalobkyně
trvá na tom, že směr otáčení schodiště nebyl účastníky dohodnut a měl jej
stanovit žalovaný jako profesionál podle projektem zadaných rozměrů schodiště.
Žalobkyně je dále přesvědčena, že odvolací soud v „rozporu s konstantní
judikaturou“ nesprávně určil okamžik prodlení žalovaného se splněním povinnosti
vyplývající z uzavřené smlouvy, tedy povinnosti dodat objednané dílo řádně a
včas. Nevyhodnotil uplatněný nárok z titulu odpovědnosti za vady, ale chybně
jako nárok plynoucí z odlišného smluvního vztahu, a ignoroval (v rozporu s
předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu v této věci), že k dodávce schodiště na
stavbu smlouva určila termín, avšak k montáži jako součásti dodávky měl být
žalovaný vyzván, přičemž žalobkyně žalovaného k montáži schodiště opakovaně
vyzývala. Nevyzývala však k montáži prvního schodiště, neboť to jako celek
převzít pro vady odmítla, ale opakovaně žalovaného vyzývala k dokončení druhého
schodiště. Konečně má žalobkyně též výhrady ke způsobu, jímž odvolací soud
stanovil ceny ostatních výrobků, opakuje svá tvrzení, která učinila v průběhu
řízení a vytýká odvolacímu soudu, že k nim nepřihlédl, zpochybňuje znalecký
posudek, z něhož soud vycházel při určení výše bezdůvodného obohacení, a
jednotlivé dílčí závěry odvolacího soudu.
6. Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
7. Usnesením ze dne 23. 2. 2017, č. j. 23 Cdo 3987/2016-494, Nejvyšší
soud dovolání žalobkyně odmítl. Na základě podané ústavní stížnosti však
Ústavní soud nálezem ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1461/17, toto usnesení
zrušil s odůvodněním, že jím bylo porušeno právo žalobkyně (stěžovatelky) na
přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Připomněl, že zkoumání vad bránících věcnému projednání dovolání podle § 241a
odst. 3 o. s. ř. musí předcházet zkoumání předpokladů jeho přípustnosti podle §
237 o. s. ř. Dovolání nelze odmítnout pro vady bránicí jeho věcnému vyřízení,
předloží-li dovolatel k posouzení dovolacímu soudu otázku, na níž napadené
rozhodnutí podle dovolacího soudu nespočívá. Jestliže na dovolatelem předložené
otázce není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, má být dovolání odmítnuto
podle § 237 o. s. ř. jako nepřípustné. Pro takový závěr však v tomto případě
nejsou podle Ústavního soudu splněny podmínky. Žalobkyně podle něj totiž v
dovolání jasně a srozumitelně vymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání. Má jím být rozpor s dosavadní judikaturou Nejvyššího
soudu, přičemž označila též konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od nichž se
měl odvolací soud odchýlit. Žalobkyně rovněž specifikovala dovolací důvod a
konkretizovala také právní otázku, totiž otázku výkladu projevu vůle, při
jejímž řešení se měl odvolací soud od dosavadní judikatury Nejvyššího soudu
odchýlit. Touto otázkou je výklad projevu vůle, který měl být odvolacím soudem
podle stěžovatelky proveden v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu. Otázka výkladu projevu vůle byla podle Ústavního soudu rozhodná pro
závěr odvolacího soudu o tom, že dodání druhého schodiště bylo plněním z nové
smlouvy o dílo, a nikoliv pouze dodáním bezvadného plnění z původní smlouvy o
dílo. Toto posouzení vedlo odvolací soud k úvaze, že v době, za níž
stěžovatelka požadovala smluvní pokutu, již žádný závazek zhotovitele
neexistoval, neboť ve chvíli, kdy bylo rozhodnuto o zhotovení druhého schodiště
s opačnou točivostí, stalo se původní plnění nemožným.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou
podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se v souladu se závazným názorem Ústavního soudu
zabýval nejprve tím, zda dovolatelkou podané dovolání trpí vadami, pro které je
nelze (byť jen zčásti) věcně projednat.
9. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Jak uvedeno shora, předmětem sporu jsou dva samostatné nároky
založené na odlišných skutkových tvrzeních. Prvním z nich je nárok na zaplacení
smluvní pokuty vycházející z tvrzení o existenci písemně uzavřené smlouvy o
dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení točitého litinového schodiště a jejíž
součástí bylo ujednání o smluvní pokutě za prodlení s předáním díla, přičemž
závazek podle této písemně uzavřené smlouvy žalovaný nesplnil včas. Druhým
nárokem je nárok na vydání bezdůvodného obohacení odpovídajícího části
žalobkyní uhrazených záloh na další práce, které však žalovaným nebyly
provedeny.
12. V dovolání směřujícím proti té části rozsudku odvolacího soudu,
která se týká nároku na vydání bezdůvodného obohacení [bod 2) výroku I rozsudku
odvolacího soudu] žalobkyně nezformulovala žádnou právní otázku, která by ve
smyslu shora citovaného § 237 o. s. ř. mohla založit přípustnost dovolání, a
ani z obsahu jejího podání nelze přípustnost dovolání dovodit. Otázka výkladu
projevu vůle v tom kontextu, v němž ji žalobkyně předkládá, souvisí pouze s
písemnou smlouvou o dílo, nikoli však s placením záloh na další práce, které
žalovaný podle žalobkyně neprovedl. Námitky žalobkyně jsou, co se tohoto
samostatného nároku týče, pouze polemikou se skutkovými zjištěními soudů
prvního i druhého stupně a s právními závěry, které z těchto zjištění
vycházejí. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, je přitom
(jak ostatně v této věci připomněl též Ústavní soud) podle § 241a odst. 2 o. s.
ř. obligatorní náležitostí dovolání. Tuto povinnost dovolatel splní,
koncipuje-li své dovolání tak, aby z jeho obsahu bylo zřejmé, kterou otázku
hmotného nebo procesního práva, na níž napadené rozhodnutí spočívá, podle jeho
názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s dosavadní judikaturou, případně která
konkrétní otázka dosud nebyla dovolacím soudem řešena, resp. která otázka má
být posouzena jinak, než ji doposud dovolací soud řešil (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tomuto požadavku
žalobkyně nevyhověla. Podané dovolání tudíž v této části trpí vadou, která
brání jeho věcnému projednání (§ 243c odst. 1 věta první, § 241b odst. 3 o. s.
ř.), Nejvyšší soud je proto v uvedeném rozsahu odmítl.
13. Ústavním soudem vyslovený názor, že žalobkyně jasně a zřetelně
vymezila otázku výkladu projevu vůle, kterou podle jejího názoru odvolací soud
řešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, se týká, jak uvedeno, výlučně
žalobkyní uplatněného nároku na smluvní pokutu plynoucího z písemně uzavřené
smlouvy o dílo ze dne 26. 2. 1998. V souladu se závěrem Ústavního soudu bylo
tudíž třeba zkoumat, jak odvolací soud vyložil vůli účastníků směřující k
dohodě o výrobě druhého schodiště (schodiště s opačnou točivostí). Otázka
výkladu projevu vůle, jak již uvedeno, je totiž podle Ústavního soudu rozhodná
pro závěr, zda dodání druhého schodiště bylo plněním z nové smlouvy o dílo,
nebo dodáním bezvadného plnění z původní smlouvy o dílo. Ohledně této otázky je
dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť při jejím řešení se odvolací
soud odchýlil od níže uvedené judikatury Nejvyššího soudu.
14. Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů o obsahu smlouvy ze
dne 26. 2. 1998 bylo ujednáno, že „zhotovitel je povinen dodat vřetenové
schodiště na stavbu do 30. dubna 1998. Místem dodávky byla stavba rekonstrukce
domu XY, IV. nadzemní podlaží. Součástí dodávky je i kompletace a montáž
schodiště v koordinaci se stavbou rekonstrukce. Termín vlastní montáže
schodiště bude určen zadavatelem po dodání schodiště. Zhotovitel se zavazuje
termín montáže dodržet.“ Smluvní pokuta byla sjednána ve výši 1 000 Kč „za
každý započatý den opoždění dodávky“.
15. K okolnostem, které předcházely výrobě druhého schodiště, soud
prvního stupně vyšel zejména ze zjištění, že v souladu se smlouvou shora
uvedenou mělo být točité schodiště vyrobeno podle projektové dokumentace B.,
dokumentaci zajistila žalobkyně. Schodiště podle písemně uzavřené smlouvy bylo
vyrobeno a „někdy v prosinci 1998“ namontováno, plnění podle smlouvy tudíž
žalovaný poskytl. Soud prvního stupně v tomto bodě vyšel ze zjištění učiněného
z výpovědi B., který potvrdil, že schodiště bylo vyrobeno v souladu s
projektovou dokumentací, žalobkyni však schodiště nevyhovovalo, požadovala
vyrobení nového schodiště s opačnou točivostí, což byl jediný důvod tehdejšího
žalobkynina požadavku vyrobit jiné schodiště. Soud prvního stupně rovněž
zjistil, že schodiště vyrobené podle písemné smlouvy o dílo nemělo parametry
odpovídající příslušným technickým normám, dospěl proto k závěru, že řádně
ukončeno a předáno nebylo, k řádnému dokončení díla však ani dojít nemohlo,
protože žalobkyně poté požadovala vyrobit schodiště s opačnou točivostí, tedy
schodiště odlišné od toho, které bylo předmětem díla podle smlouvy. Z
dokumentace B. bylo totiž možné vyčíst rozměry schodiště a jeho točivost.
16. Odvolací soud se shodl se soudem prvního stupně v tom, že v době, za
kterou je požadována smluvní pokuta, již žádný věcný dluh zhotovitele převzatý
smlouvou z 26. 2. 1998 (a zajištěný smluvní pokutou podle této smlouvy)
neexistoval. Vyšel ze zjištění, že položka 2.16 (točité schodiště vyrobené
podle písemné smlouvy o dílo) byla na stavbu dodána v prosinci 1998, poté bylo
podle odvolacího soudu „přistoupeno k montáži (patrně jen částečné) 'prvního'
vřetenového schodiště“ Následně bylo podle odvolacího soudu „'dohodnuto' (či
objednatelem díla rozhodnuto?) o tom, že vyrobené schodiště bude nahrazeno
jiným prvkem“. Podle odvolacího soudu „bližší kontury případné 'dohody' již
objasnit či určit nelze: také proto, že ani z fakturace zhotovitele
objednatelem uhrazené, přímo nevyplývá, co bylo vlastně placeno“. Odvolací soud
poté zhodnotil obsah faktury č. 20/12-98 vystavené 20. 12. 1998, kterou byly
vyúčtovány „umělecko-kovářské práce provedené v objektu XY – 2x schodiště“ a
dospěl k závěru, že vyúčtováno (a později zaplaceno) „mohlo být“ též schodiště
s opačnou točivostí (položka 2.1), položka 2.16 „tam vůbec patřit nemusí“.
Podle odvolacího soudu proto „ani popisovaným 'zprostředkovaným' způsobem tedy
není možné dospět ke spolehlivému závěru o tom, zdali se strany dohodly na
řešení 'reklamace' položky 2.16 tak, že všechny náklady půjdou na vrub
zhotovitele, anebo tak, že objednatel uhradí i náklady, spojené s výrobou
položky 2.16“. Vycházeje z těchto úvah odvolací soud dodává, že „závazek
zhotovitele směřující k provedení díla podle smlouvy z 26. února 1998 zanikl v
důsledku dodatečné nemožnosti plnění. Stalo se tak již v lednu 1999. Již tehdy
bylo rozhodnuto o výrobě jiného prvku (položky 2.1): tedy schodiště jiných
rozměrů, s opačnou 'točivostí'“. Mělo-li by totiž jít o plnění podle původní
smlouvy, musela by původně uzavřená smlouva být podle odvolacího soudu písemně
změněna.
17. Dovolání je důvodné.
18. Podle ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, dále jen „obč. zák.“, je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
19. Podle ustanovení § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku,
dále jen „obch. zák.“, projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby,
jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel
být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle
odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla
přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy
používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla
v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se
vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně
jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i
následného chování stran, pokud to připouští povaha věci (odstavec 3). Projev
vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech
vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila
(odstavec 4).
20. Nejvyšší soud již ve svém předchozím rozhodnutí v této věci (s
odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo
1650/98, a na nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003)
uvedl mimo jiné, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí
být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu
jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti
použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého
právního úkonu). Kromě toho je třeba posoudit na základě provedeného
dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž
podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím,
co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale
nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran
k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a
právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před
doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z
vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z
okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po
podpisu smlouvy.
21. Dohoda o výrobě dalšího schodiště není zachycena písemně, neznamená
to však, že by neměly platit shora popsané zásady pro výklad vůle, která strany
k takové dohodě vedla. Mezi stranami je zásadní rozpor v otázce, zda výroba
nového schodiště měla být náhradním plněním podle původní smlouvy o dílo, nebo
jiným plněním, které s původní smlouvou nesouviselo. Tento zásadní rozpor
odvolací soud neodstranil, přestože jej postupem, který předpokládá ustanovení
§ 266 obch. zák., odstranit lze. Neexistuje sice písemný záznam dohody, je však
možné zjistit okolnosti, za nichž k rozhodnutí o výrobě nového schodiště došlo,
a vzhledem k tomu, jak se strany chovaly později, je možné posoudit též další
skutečnosti, z nichž lze na vůli stran usuzovat.
22. Odvolací soud se však o výklad projevu vůle v tomto bodě ani
nepokusil. Svůj závěr, že „bližší kontury případné 'dohody' již objasnit či
určit nelze“, opřel výlučně o nejasnosti v jedné z faktur, kvůli nimž nelze
podle jeho názoru spolehlivě určit, zdali se strany dohodly, kdo uhradí náklady
na výrobu nového schodiště. Hovoří o tom, že obsahem nového „obchodního
případu“ byla výroba schodiště s jinou točivostí, a svůj závěr o novém
obchodním případu opírá o úvahu, že původní smlouva (o výrobě schodiště s
opačnou točivostí) by musela být změněna písemně, aby výroba tohoto nového
schodiště byla plněním podle původní smlouvy.
23. Odvolací soud však zcela pomíjí skutečnost zjištěnou soudem prvního
stupně, která může mít zásadní vliv na úvahu o vůli stran směřující k výrobě
nového schodiště, totiž že původní schodiště bylo vadné, a dále pomíjí
zjištěnou skutečnost, že toto původní schodiště nezůstalo v dispozici
žalobkyně, ale bylo vráceno žalovanému. Z rozhodnutí odvolacího soudu není
zřejmé, zda závěr soudu prvního stupně o vadném plnění akceptoval a jaký z něj
vyvodil závěr.
24. Má-li však být otázka projevu vůle směřující k výrobě druhého
schodiště uspokojivě vyřešena, je třeba jednoznačně vyřešit též projev vůle
týkající se předmětu díla, aby bylo možno odpovědět na otázku, zda původní
předmět díla měl skutečně vady. Případná existence předmětu díla s vadami je
totiž podstatnou okolností vedoucí k závěru o smyslu dohody o výrobě dalšího
schodiště, tj. o tom, zda nové schodiště mělo být náhradním plněním, nebo novým
plněním. V důvodech rozsudku odvolacího soudu však zcela chybí pro takové úvahy
podstatné zjištění, jaké schodiště vlastně mělo být podle smlouvy vyrobeno a
jak podstatnou roli v celé věci hraje projektová dokumentace zpracovaná B.
Pokud by totiž schodiště výsledku určenému ve smlouvě neodpovídalo, mělo by
vady (§ 560 odst. 1 obch. zák.). Úvaha odvolacího soudu musí být proto založena
na zjištění, zda součástí ujednání obsažených ve smlouvě skutečně byl i směr
otáčení schodiště, rozměry jednotlivých stupňů a jejich počet, jakož i na
zjištění, zda žalovaný v souladu se smlouvou takové schodiště skutečně vyrobil.
Vadou by bylo též, kdyby neodpovídal jen jeden z parametrů stranami sjednaných
(např. šířka schodišťového stupně), a to zejména tehdy, pokud by takový
nedostatek byl současně důvodem rozporu rozměrů schodiště s technickou normou
(jak zjistil soud prvního stupně). Předmětem úvah odvolacího soudu by mělo být
též následné chování stran, tedy skutečnosti plynoucí z jejich vzájemné
korespondence, okolnosti platby za původní a nové schodiště, ale též ta
skutečnost, že původní vyrobené schodiště žalovaný odvezl (což je jedním z
předpokladů náhradního plnění podle § 564 věty druhé obch.zák.) či zjištění,
jaké parametry mělo nově dodané schodiště.
25. Pokud by na základě zjištěných okolností mohl odvolací soud dospět k
závěru, že dohoda účastníků směřovala k výrobě bezvadného plnění namísto plnění
vadného, byla by bez významu jeho úvaha o nutnosti písemně změnit smlouvu o
dílo. Dohoda o způsobu řešení odpovědnosti za vady díla výrobou náhradního díla
(která není dispozitivní úpravou § 564 obch. zák. vyloučena) totiž nevyžaduje
zachování písemné formy, která byla sjednána smlouvou, podle níž bylo původně
vadné dílo vyrobeno. Ke změně obsahu takového závazku dochází totiž přímo ze
zákona podle § 324 odst. 3 obch. zák., podle něhož jestliže dlužník poskytne
vadné plnění a věřitel nemá právo odstoupit od smlouvy nebo tohoto práva
nevyužije, mění se obsah závazku způsobem, který odpovídá nárokům věřitele
vzniklým z vadného plnění, a závazek zaniká jejich uspokojením. Měl-li by tedy
dohodou o výrobě nového schodiště být uspokojen nárok věřitele z vadného
plnění, obsah původního závazku by se ve smyslu této dohody v souladu s § 324
odst. 3 obch. zák. změnil, neznamenalo by to však, že by šlo o „nový obchodní
případ“, jak měl za to odvolací soud, který by vyloučil možnost uplatnění
smluvní pokuty podle smlouvy o dílo ze dne 26. 2. 1998.
26. Dospěje-li odvolací soud k závěru o tom, že strany sjednaly výrobu
náhradního díla, pak se bude muset rovněž zabývat ujednáním o smluvní pokutě,
protože v takovém případě by se zpoždění s dodávkou a sjednané podmínky pro
uplatnění smluvní pokuty týkaly též druhého schodiště.
27. Bylo již zmíněno, že Nejvyšší soud v této věci rozhodl již rozsudkem
ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4955/2010, jímž zrušil předchozí rozsudek
odvolacího soudu ze dne 27. 4. 2010, č. j. 1 Cmo 313/2009-199. Ve svém
předchozím rozhodnutí uvedl, že rozhodným pro posouzení uplatněného nároku na
smluvní pokutu je výklad termínu „dodávka“ v souvislosti s ujednáním o smluvní
pokutě. Připomněl, že jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu (o projevené
vůli), zjišťuje se jeho obsah za použití pravidel stanovených obecně pro
soukromoprávní vztahy v § 35 odst. 2, 3 obč. zák. a pro obchodní závazkové
vztahy speciálně v § 266 obch. zák. Odvolacímu soudu vytkl, že své závěry o
tom, co bylo stranami ve smlouvě o dílo ujednáno, založil jen na zkoumání
samotného textu smlouvy, tj. jazykového vyjádření právního úkonu a rezignoval
na povinnost soudu posoudit na základě výsledků provedeného dokazování, jaká
byla skutečná vůle (úmysl) stran při uzavírání smlouvy podle § 35 odst. 2 obč.
zák. a § 266 odst. 1 obch. zák.
28. Odvolací soud následně zrušil též předchozí rozsudek soudu prvního
stupně. Soud prvního stupně poté, jak je zřejmé z obsahu spisu, ve smyslu
předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu vyzval obě strany, aby doplnily
skutková tvrzení k otázce, jaký význam v jimi uzavřené písemné smlouvě ze dne
26. 2. 1998 měl pojem „dodávka“, s jejímž prodlením byla spojena sporná smluvní
pokuta (viz protokol z jednání ze dne 11. 2. 2013). Obě strany shodně uvedly
(žalovaný ve svém podání na čl. 247 spisu, žalobce ve svém podání na čl. 248
spisu), že pojem „dodávka“ v sobě zahrnoval též montáž schodiště. Podle
žalobkyně jde o výraz, který ve smlouvě vždy zahrnuje dodání kompletního díla
ve dvou krocích, tj. dodání veškerých součástí schodiště na stavbu a jeho
následnou montáž. Žalobkyně však přesto v tomtéž podání (viz čl. 251 spisu)
tvrdí, že byla oprávněna smluvní pokutu účtovat již od 30. 4. 1998, tedy od
data, kdy měl žalovaný podle smlouvy splnit pouze část plnění, totiž „zhotovit
a dodat“ schodiště na místo budoucí montáže. Soud prvního stupně ve svém
rozhodnutí dovodil, že smluvní pokuta byla sjednána až pro případ prodlení s
celou dodávkou, že tomu odpovídá i smysl smluvní pokuty, která má zajistit, aby
předmět díla byl předán řádně a včas jako celek. Na podporu tohoto závěru
doplnil, že v obdobných smlouvách bývá obvykle výslovně uvedeno, má-li být
smluvní pokutou sankcionováno prodlení s jednotlivou etapou dohodnutého plnění;
žádné takové ujednání však smlouva účastníky uzavřená neobsahuje. Dále soud
prvního stupně konstatoval, že k montáži schodiště měl být žalovaný žalobcem
vyzván, smluvní pokuta měla být účtována za každý den prodlení, délka prodlení,
a tedy i výše smluvní pokuty se odvíjela od data této výzvy, konkrétní datum
výzvy však žalobkyně (přes výzvu soudu prvního stupně) neprokázala.
29. K tomuto závěru soudu prvního stupně odvolací soud v napadeném
rozhodnutí uvedl, že se soudu prvního stupně nepodařilo ani výkladem, učiněným
dle stanovených interpretačních pravidel, objasnit, jaká část plnění měla být
zajištěna smluvní pokutou. Podle odvolacího soudu to plyne „např. z protokolu o
jednání před městským soudem z 11. února 2013 i z dalších navazujících
spisových materiálů“. Které navazující materiály měl odvolací soud na mysli, z
jeho rozhodnutí není zcela jasné, má-li však na mysli podání, která obě strany
učinily v reakci na výzvu soudu prvního stupně učiněnou při zmíněném jednání,
je třeba připomenout, že ve svých podáních uvedly shodně, že pojem „dodávka“
chápaly v době uzavření smlouvy jako splnění předmětu díla podle smlouvy o
dílo, tedy jako dodání schodiště včetně jeho montáže. V tomto smyslu vyložil
pojem „dodávka“ též soud prvního stupně, vycházel přitom nejen z obsahu
smlouvy, ale (ve smyslu § 266 odst. 2 věty druhá obch. zák.) též z toho, jaký
význam je obdobným výrazům v obchodním styku obvykle přikládán a zjevně též ze
shodného tvrzení účastníků o tom, jak obsah tohoto pojmu v době uzavření
smlouvě obě strany chápaly.
30. Závěr odvolacího soudu, že význam pojmu „dodávka“ vyložit nelze, je
v rozporu s již zmíněnou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že
vyložit projev vůle podle popsaného postupu je třeba i tehdy, interpretují-li
účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení smluvní ujednání
odlišným způsobem; tím spíše musí být projev vůle vyložitelný tehdy, chápou-li
obě strany obsah určitého pojmu obdobně. Neodpovídají-li zájmy a postoje
účastníků v průběhu soudního řízení jejich původní vůli, kterou projevili při
právním úkonu, neznamená to, že právní úkon vyložit nelze. Současně platí, že
interpretace obsahu právního úkolu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. (resp. §
266 obch. zák.) nemůže být považována za nahrazování či měnění již učiněných
projevů vůle, jestliže použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k
tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve
vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich
smluvního jednání. Teprve tehdy, pokud by pojmy použité k jazykovému vyjádření
obsahu úkonu byly natolik nejednoznačné či nejasné, že by z nich nebylo možné
ani s přihlédnutím k vůli účastníků usuzovat na záměr, který měly naplnit, může
být opodstatněn závěr o neurčitosti právního úkonu podle § 37 obč. zák.
(obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo
1677/2008).
31. Jsou-li obě strany nyní zajedno v tom, že pojem „dodávka“ použitý v
souvislosti s ujednáním o smluvní pokutě, zahrnoval též montáž schodiště, nelze
tento pojem vykládat v rozporu s jejich vůlí.
32. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle §
243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a podle § 243e odst. 2 věta první o. s. ř. mu věc
vrátil k dalšímu řízení.
33. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém řízení o
věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení:Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu