23 Cdo 567/2022-85
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce P. S., XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem se sídlem ve Svinařově, Hlavní 241, proti žalované ANGELIMPEX, s. r. o., se sídlem v Praze 7, Šmeralova 211/9, identifikační číslo osoby 41195558, zastoupené Mgr. Martinem Kotorou, advokátem se sídlem v Praze 3, Nitranská 1459/11, o zaplacení částky 354.451 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 502/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 5. 2021, č. j. 30 C 502/2020-28, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2021, č. j. 62 Co 235/2021-52, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 5. 2021, č. j. 30 C 502/2020-28, se zastavuje. II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2021, č. j. 62 Co 235/2021-52, se odmítá. III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.148,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 6. 9. 2021, č. j. 62 Co 235/2021-52, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu i proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobce se žalovaná vyjádřila tak, že je považuje za neprojednatelné a navrhuje, aby bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobce rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.).
Dovolatel výslovně napadl dovoláním rozsudek soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že funkční příslušnost dovolacího soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána, dovolací soud řízení o tomto „dovolání“ podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 47/2006).
Nejvyšší soud se dále zabýval dovoláním směřujícím proti rozsudku odvolacího soudu. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013). Argument, podle kterého se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou právní otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu se odvolací soud při jejím řešení odchýlil (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4288/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3895/2014). Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud při vyřešení otázky poučovací praxe a také zhodnocení důkazů odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe. Dovolatel však nedostál požadavkům na řádné vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., když ve svém dovolání neuvedl, o jakou konkrétní otázku „poučovací praxe“ či „zhodnocení důkazů“ se jedná a od jaké ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se měl odvolací soud odchýlit, přičemž tato informace se nepodává ani z obsahu dovolání. Jestliže dovolatel namítá, že nesprávné právní posouzení věci je důsledkem mj. neúplného dokazování, pak přehlíží, že se jedná o námitku vady řízení, která sama o sobě není způsobilá založit přípustnost dovolání. K vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Nejvyšší soud též poukazuje na to, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Namítá-li dovolatel porušení jeho práva na spravedlivý proces, může být toto předmětem dovolacího přezkumu, jen pokud dovolatel i při namítání porušení svých ústavně zaručených práv řádně vymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích § 237 až 238a o. s. ř. (srov. bod 57 a 58 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, či odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16). Dovolatel výslovně napadl rozsudek odvolacího soudu i ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení. Proti nákladovému výroku napadeného rozsudku však dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Krom toho by proti výroku o nákladech řízení nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. K doplnění dovolání datovanému dnem 20. 12. 2021 dovolací soud nepřihlédl, neboť bylo podáno po lhůtě zákonem vymezené pro podání dovolání (viz ustanovení § 240 a § 241b odst. 3 věta první o.s.ř.). Zákonným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel v projednávané věci nedostál. Nejvyšší soud proto jeho dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 4. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu