23 Cdo 607/2023-379
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Pražská strojírna a.s., se sídlem v Praze 9, Vinoř, Mladoboleslavská 133, identifikační číslo osoby 60193298, zastoupené JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, proti žalovaným 1) A. G., zastoupené doc. JUDr. Monikou Forejtovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Náplavní 2013/1, 2) V. Ř., zastoupenému JUDr. Vladislavem Vnenkem, Ph.D., se sídlem v Praze 2, Náplavní 2013/1, 3) V. Ř., zastoupenému Mgr. Matějem Harantou, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1246/1, a 4) I. Ř., zastoupené Mgr. Marií Klinerovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 95/97, o neúčinnost právních jednání, eventuálně o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 372/2020, o dovolání žalovaných 1), 2) a 4) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2022, č. j. 13 Co 295/2022-327, takto:
Dovolání žalovaných 1), 2) a 4) se odmítají.
1. V záhlaví označeným usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 jako soudu prvního soudu ze dne 30. 5. 2022, č. j. 18 C 372/2020-295, potvrzeno ve výroku I, jímž soud prvního stupně zamítl námitku místní nepříslušnosti, a změněno ve výroku II, jímž soud prvního stupně nevyslovil svou místní nepříslušnost, tak, že se takový výrok nevydává.
2. Odvolací soud jednak dovodil, že námitka místní nepříslušnosti nebyla vznesena při prvním úkonu žalovaných, který jim v řízení příslušel, a proto bylo zcela namístě ji jako opožděnou zamítnout. Ve vztahu k výroku II odvoláním napadeného usnesení soudu prvního stupně odvolací soud uvedl, že rozhodnutí uvedené v tomto výroku nemělo být vydáno, neboť soud prvního stupně byl oprávněn rozhodnout toliko o vznesené námitce místní nepříslušnosti.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podali samostatná dovolání žalovaní 1), 2) a 4). Žalovaná 1) spatřovala přípustnost dovolání v otázkách, dokdy může účastník řízení uplatnit námitku místní nepříslušnosti soudu a dokdy může soud z vlastní iniciativy rozhodnout o své místní nepříslušnosti, neboť podle jejího názoru uvedené otázky nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny. Žalovaný 2) měl dovolání rovněž za přípustné, neboť podle jeho názoru odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda i přes opožděnou námitku místní nepříslušnosti lze v odvolacím řízení proti rozhodnutí soudu prvního stupně zkoumat splnění předpokladů místní příslušnosti; podle jeho názoru se jedná o otázku v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešenou. Žalovaná 4) měla za to, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku místní příslušnosti soudu v řízení o určení neúčinnosti právního jednání, přičemž se odchýlil od judikatury dovolacího soudu.
4. Žalobkyně se k dovoláním žalovaných 1), 2) a 4) nevyjádřila.
5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovoláních rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a čl. XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
6. Dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
7. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda podaná dovolání obsahují náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
8. Ve vztahu k výroku napadeného usnesení odvolacího soudu v části, jímž změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II tak, že se takový výrok nevydává, neobsahuje žádné z podaných dovolání náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Posouzení odvolacího soudu ve vztahu k dotčenému výroku usnesení soudu prvního stupně, vycházející z úvahy, že výrok o tom, že se „soud nevyslovuje svou místní nepříslušnost“, nemá žádnou oporu v zákoně, dovolatelé ve svých dovoláních nezpochybnili žádnou relevantní námitkou.
9. Dovolatelé tak v uvedené části svých dovolání nedostáli požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, neboť ve vztahu k předmětné části výroku napadeného usnesení výslovně neformulovali žádnou právní otázku a ani z obsahu dovolání není patrné, kterou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva mají dovolatelé za nesprávně řešenou a jakým způsobem ve vztahu k ní vymezují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolací soud je přitom při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Dovolání žalovaných 1), 2) a 4) tak v této části trpí vadou, která nebyla ve lhůtě podle § 241b odst. 3 věty první o. s. ř. odstraněna, a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Otázka kladená v dovolání žalovanou 4) nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalovaná 4) přehlíží, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení otázky, zda je odvolací soud oprávněn v řízení o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí opožděné námitky místní příslušnosti posuzovat, zda napadené rozhodnutí vydal místně
nepříslušný soud. Toto právní posouzení napadají svými dovoláními, v nichž současně řádně vymezují předpoklady přípustnosti, pouze žalovaní 1) a 2).
13. Dovolání žalované 4) proto Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
14. Nejvyšší soud ovšem neshledal přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení shora vymezené otázky procesního práva ani dovolání žalovaných 1) a 2), poněvadž při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
15. Místní příslušnost soudu náleží mezi podmínky, za nichž může soud rozhodnout ve věci samé (§ 103 o. s. ř.). Nemá však povahu neodstranitelného nedostatku podmínky řízení, zkoumat ji lze, jak plyne z ustanovení § 105 odst. 1 o. s. ř., pouze na samém začátku řízení, a to buď z iniciativy soudu, nebo z iniciativy účastníka řízení (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3347/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3513/2017).
16. Ustanovení § 105 odst. 1 o. s. ř. je jednoznačným projevem zásady hospodárnosti řízení. Nezkoumal-li soud svou místní příslušnost z pohledu ustanovení § 105 odst. 1 věty první a druhé o. s. ř. včas, může ji zkoumat pouze tehdy, jestliže nedostatek místní příslušnosti namítne (při prvním úkonu, který mu přísluší) účastník řízení. Nebyla-li tato možnost využita, je případný nedostatek místní příslušnost nadále zhojen (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1862/2007, nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1883/2021).
17. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3347/2016, a shodně též v usnesení ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3513/2017, uvedl, že věta první a druhá ustanovení § 105 odst. 1 o. s. ř. výjimku ze zásady, že možnost soudu zkoumat z vlastní iniciativy svou místní příslušnost je časově omezena, nepřipouští. Stejný princip musí být uplatněn ve vztahu k námitce vznesené účastníkem řízení. Ani pro něj totiž zákon nepřipouští žádné výjimky z uvedené zásady, možnost účastníka namítat místní nepříslušnost soudu koncentruje k prvnímu úkonu, který účastníku přísluší. Tím je účastníkův první procesní úkon adresovaný soudu, učiněný buď z jeho iniciativy, nebo na výzvu soudu.
18. Námitku místní nepříslušnosti vznesenou účastníkem řízení nelze posuzovat jako včasnou jen z toho důvodu, že § 105 odst. 1 o. s. ř. dává soudu možnost z vlastní iniciativy posuzovat místní nepříslušnost až do okamžiku zahájení jednání, do skončení přípravného jednání, pokud proběhlo, či do vydání rozhodnutí ve věci samé bez jednání. Zákon nevztahuje včasnost námitky místní nepříslušnosti vznesené účastníkem k době, po kterou může místní příslušnost zkoumat soud, ale stanovuje pro možnost jejího uplatnění odlišný časový okamžik (první úkon účastníka v řízení). Tedy i v případě, kdy soud ještě může z vlastní iniciativy zkoumat svou místní příslušnost, nelze považovat námitku místní nepříslušnosti vznesenou účastníkem za včasnou, pokud nebyla v řízení učiněna při prvním úkonu, který mu příslušel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 937/2009).
19. Nejvyšší soud konečně v usnesení ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 960/2018, přijal závěr, že ustanovení § 105 odst. 4 o. s. ř. výslovně stanoví postup pro to, jak má soud rozhodnout o námitce místní nepříslušnosti vznesené účastníkem řízení. Z podnětu námitky lze vyslovit místní nepříslušnost pouze při kumulativním splnění dvou podmínek, její včasnosti a její důvodnosti. Není- li splněna kterákoliv z nich, soud námitku zamítne. Takové rozhodnutí, kterým se soud vypořádává s námitkou místní nepříslušnosti vznesenou účastníkem, mu nebrání v posouzení místní příslušnosti z vlastní iniciativy až do doby stanovené v § 105 odst. 1 o. s. ř.
20. Citovanou judikaturou aprobovaná skutečnost, že soud prvního stupně i po zamítnutí námitky místní nepříslušnosti vznesené účastníkem pro opožděnost nadále zkoumá z vlastní iniciativy do doby stanovené v § 105 odst. 1 o. s. ř. svou místní příslušnost, ovšem neznamená, že v odvolacím řízení proti takovému zamítajícímu usnesení soudu prvního stupně by bylo možné přihlédnout k tomu, že rozhodnutí vydal místně nepříslušný soud. V konečném důsledku by se tím totiž popírala prekluzivní lhůta stanovená účastníkovi řízení k uplatnění námitky místní nepříslušnosti, což by bylo ve zřejmém rozporu s účelem právní úpravy. Opačný závěr se nepodává ani z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 937/2009, jež se od nyní projednávané věci odlišuje v tom, že tamním předmětem odvolacího řízení bylo rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř.
21. Odvolací soud rozhodl v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, pokud předmětem svého přezkumu učinil pouze otázku, zda žalovaní 1), 2) a 4) uplatnili námitku místní nepříslušnosti včas. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl rovněž dovolání žalovaných 1) a 2) podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
22. V rozhodnutí, jímž soudy řízení skončí, rozhodnou i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 3. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu