USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobce M. N., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr.
Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze, Bělehradská č. 643/77, proti
žalované České republice – Krajskému soudu v Brně se sídlem v Brně,
Rooseveltova č. 648/16, o 582 127,02 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2
pod sp. zn. 22 C 243/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu
pro Prahu 2 ze dne 23. 2. 2021 č. j. 22 C 243/2014-355 a proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2021 č. j. 30 Co 112/2021-362, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne
23. února 2021 č. j. 22 C 243/2014-355 se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna
2021 č. j. 30 Co 112/2021-362 se odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 23. 2. 2021
č. j. 22 C 243/2014-355 zamítl námitku své místní nepříslušnosti, kterou
žalobce vznesl podáním ze dne 10. 2. 2021 v řízení, jehož předmětem je jeho
požadavek na zaplacení částky 582 127,02 Kč z titulu náhrady škody. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 22. 4. 2021 č. j. 30
Co 112/2021-362 usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Obě tato rozhodnutí napadl žalobce dovoláním, které Nejvyšší soud projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Rozhodnutí soudu prvního stupně v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. §
236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a § 201 o. s. ř., podle
něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání,
pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání
dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční
příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu,
aby dovolací soud mohl v řízení o podaném dovolání pokračovat, Nejvyšší soud
dovolací řízení o této části podaného dovolání podle § 243b a § 104 odst. 1
věty první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003
sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2006). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Otázka, zda se při změně právní kvalifikace, resp. právního předpisu, na jehož
základě byla místní příslušnost soudu určena, uplatní zásada perpetuatio fori,
tedy zda se i v takovém případě postupuje podle § 11 odst. 1 věty druhé o. s. ř., tj. otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud podle žalobcova názoru
odchýlit od ustálené rozhodovací praxe a tuto pak nesprávně právně posoudit,
přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Na jejím
řešení totiž napadené rozhodnutí výlučně nespočívá, dospěl-li odvolací soud v
tomto rozhodnutí nejen k závěru, že žalobcova námitka místní nepříslušnosti
soudu prvního stupně je vzhledem ke znění § 11 odst. 1 věty druhé o. s. ř. nedůvodná, ale zároveň soudu prvního stupně přisvědčil v názoru, že se současně
jedná o námitku opožděnou, resp. nepřípustnou (viz body 9 a 11 odůvodnění
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu). Bez toho, aby žalobce v dovolání řádně
zpochybnil i tento další závěr odvolacího soudu, se tedy ani odlišné řešení
shora uvedené právní otázky týkající se výkladu § 11 odst. 1 věty druhé o. s. ř.
nemůže v poměrech dovolatele projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 5. 1999 sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005 sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019 sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 3721/19). Přestože žalobce v dovolání vyjádřil i svůj nesouhlas s tím, jak odvolací soud
otázku přípustnosti vznesené námitky a její včasnosti vyřešil, o řádné
zpochybnění právního posouzení této konkrétní otázky se nejedná. Chybí zde
totiž údaj o tom, z čeho žalobce dovozuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání ve vztahu k ní, pročež podané dovolání v této části nevyhovuje
náležitostem, jež pro tento procesní úkon zákon vyžaduje. V případech v nichž dovolání může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je
dovolatel podle § 241a odst. 2 o. s. ř. povinen v dovolání pro každý dovolací
důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti považuje za splněné,
tj. od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací
soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být
dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého
(svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit. Pouhá kritika
právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237
o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013 sp. zn. 25 Cdo 1559/2013 a ze dne 30. 10. 2013 sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, dále
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti
němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
21. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020 sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021 sp. zn. III. ÚS
3558/20). Uvedený závěr je podporován též judikaturou Ústavního soudu, jak je
patrné z usnesení tohoto soudu ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14 a ze
dne 12. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 2716/13 nebo ze stanoviska pléna Ústavního soudu
ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové
judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná
dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2478/18). Ostatně při řešení této otázky se odvolací soud neodchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Byla-li totiž podána žaloba u místně
nepříslušného soudu (jako v této věci) a začal-li tento soud jednat o věci samé
nebo rozhodl-li ve věci samé bez jednání (vyjma vydání platebního rozkazu),
takže již nemůže vyslovit svou místní nepříslušnost z vlastní iniciativy, a
promeškal-li též účastník příležitost iniciovat rozhodnutí soudu o jeho místní
příslušnosti, neboť neuplatnil námitku nedostatku místní příslušnosti při
prvním úkonu, který mu příslušel (tedy také v případě, že ji uplatnil
opožděně), pak tu již není k dispozici procesní postup, jímž by bylo možné
změnit stav, že řízení bylo zahájeno u místně nepříslušného soudu; místní
příslušnost již za žádných okolností zkoumat nelze a nedostatek místní
příslušnosti procesního soudu je tak v důsledku koncentrace řízení zakotvené v
ustanovení § 105 odst. 1 o. s. ř. zhojen (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 29. 7. 2009 sp. zn. 33 Cdo 1862/2007 nebo odůvodnění usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015 sp. zn. 33 Cdo 2850/2014). Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobce není přípustné, a proto Nejvyšší
soud České republiky dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Tímto rozhodnutím dovolacího soudu řízení o věci nekončí. O náhradě nákladů
vzniklých v tomto dovolacím řízení proto bude rozhodnuto až v konečném
rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151
odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 10. 2021
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu