23 Cdo 639/2022-227
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně DIGITAL - ICT, spol. s r.o., se sídlem v Praze 9, Do Čertous 2622/14, identifikační číslo osoby 24667218, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze, Bělehradská 643/77, proti žalované Vydavatelství Výbor s.r.o., se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, identifikační číslo osoby 27894991, zastoupené Mgr. Michalem Klusákem, advokátem se sídlem v Praze, V Jámě 699/1, o zaplacení 66.069,03 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 268/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2021, č. j. 54 Co 335/2021-198, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.936,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
zaplacení, zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé změnil jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 66.069,03 Kč s 9% úrokem z prodlení ročně z této částky od 27. 12. 2018 do zaplacení, jinak, tj. ohledně 9% úroku z prodlení ročně z částky 66.069,03 Kč od 31. 10. 2018 do 26. 12. 2018, jej potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř., konkrétně
spatřuje nesprávné právní posouzení v závěru odvolacího soudu o tom, že je třeba, pohledávku žalované na náhradu škody ve smyslu § 1987 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), považovat za pohledávku neurčitou a nejistou. K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že je navrhuje zamítnout, neboť je zřejmé, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle o.
s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o.
s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání pro řešení otázky, zda je pohledávka žalované na náhradu škody nejistá či neurčitá ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z., přípustnost nezakládá. V projednávané věci se žalobkyně žalobou domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím s tím, že dne 19.
9.
2018 si žalovaná u žalobkyně objednala distribuci magazínu v počtu cca 10.000 ks. Žalobkyně objednávku splnila s drobnými vadami, v důsledku čehož poskytla žalované slevu ve výši 900 Kč a vyfakturovala jí částku 66.069,03 Kč včetně DPH splatnou dne 30. 10. 2018, kterou žalovaná neuhradila. Žalovaná dne 17. 7. 2020 při ústním jednání jednostranně započetla svou pohledávku na náhradu škody ve výši 84.579 Kč, která jí měla vzniknout v důsledku jednání žalobkyně, která v rozporu se smlouvou vložila příbalový leták na zadní stranu časopisu a zakryla tak inzerci, což vedlo k odstoupení od smlouvy o inzerci ze strany inzerenta a neuhrazení ceny za inzerci v této výši, proti pohledávce žalobkyně za provedení díla.
K výkladu § 1987 odst. 2 o. z. se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, v němž rozvedl závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017. Nejvyšší soud tu především dovodil, že smyslem a účelem vykládaného ustanovení je ochrana věřitele pasivní pohledávky před tím, aby dlužník pasivní pohledávky zabránil jejímu uspokojení či toto uspokojení oddálil jednostranným započtením své sporné (nejisté či neurčité) pohledávky za věřitelem pasivní pohledávky, a dosáhl toho, že místo uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky.
„Nejistou nebo neurčitou“ ve smyslu vykládaného ustanovení je (zásadně) právě pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu a/nebo výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky. Aktivně započítávaná pohledávka nebude jistá a určitá ve smyslu § 1987 odst. 2 o.
z. zpravidla tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka jako objektivně sporná, tj. má-li žalobce proti této pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. Za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat zpravidla toliko tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší, než je tomu v případě pasivní pohledávky.
Současně Nejvyšší soud poukázal na to, že výklad § 1987 odst. 2 o. z. nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami (§ 2 o. z.). Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné. Při posuzování, zda je aktivní pohledávka „neurčitá či nejistá“ ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z., je proto třeba vzít v úvahu i tuto skutečnost; lze-li s ohledem na okolnosti konkrétního případu považovat za spravedlivé, aby dříve, než dojde k uhrazení (resp.
přiznání) pasivní pohledávky, bylo posouzeno, zda je její věřitel povinen plnit dluh z aktivní pohledávky, vzniklé ze stejného vztahu, není namístě poskytovat takovému věřiteli ochranu prostřednictvím § 1987 odst. 2 o. z. V takovém případě zpravidla není aktivní pohledávka „nejistá nebo neurčitá“ ve smyslu posledně označeného ustanovení, přestože by ji jinak bylo možné považovat za ilikvidní. Tyto závěry jsou přitom bez výhrad reflektovány i v dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu (srov. například usnesení ze dne 27.
10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 900/2020, usnesení ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3908/2020, rozsudek ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 564/2020, či usnesení ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 32 Cdo 384/2021). Se shora uvedenými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom napadený rozsudek odvolacího soudu není v rozporu. Odvolací soud svůj závěr o tom, že pohledávka žalované na náhradu škody je neurčitá a nejistá, zdůvodnil tím, že odstoupením od smlouvy o inzerci ze strany společnosti Six&Others s.r.o.
došlo ke zrušení smlouvy o inzerci, kterou tato společnost uzavřela s žalovanou, což však v žádném případě neznamená, že společnost Six&Others s.r.o. není povinna žalované ničeho hradit. Odstoupením od smlouvy o inzerci došlo k odpadnutí právního důvodu, na základě kterého žalovaná ve vztahu ke společnosti Six&Others s.r.o. plnila, což představuje jednu ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. Plnění, které se společnosti Six&Others s.r.o. od žalované dostalo (umístění její inzerce na zadní obálce magazínu), je tak třeba posoudit podle § 2993 o.
z. Podle tohoto ustanovení má žalovaná vůči společnosti Six&Others s.r.o. právo na vrácení toho, co plnila. Škoda, která žalované vznikla, pak bude spočívat v rozdílu mezi částkou 84.579 Kč (jako cenou inzerce) a částkou, kterou jí je povinna společnost Six&Others s.r.o. vydat jako bezdůvodné obohacení, které této společnosti vytištěním inzerce na zadní stranu obálky magazínu vzniklo. Nejvyšší soud, i s přihlédnutím k námitce související s otázkou výkladu § 1987 odst. 2 o. z., že vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné, nemá závěr odvolacího soudu o nejisté a neurčité pohledávce žalované za rozporný s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
S ohledem na okolnosti dané věci, kdy škoda, která žalované vznikla, bude spočívat v rozdílu mezi částkou 84.579 Kč (jako cenou inzerce) a částkou, kterou jí je povinna společnost Six&Others s.r.o. vydat jako bezdůvodné obohacení, které této společnosti vytištěním inzerce na zadní stranu obálky magazínu vzniklo, je zřejmé, že míra nejistoty ohledně aktivně započítávané pohledávky žalované byla zjevně vyšší, než tomu bylo v případě pohledávky žalobkyně.
Uplatnění pohledávky žalované vůči pohledávce žalobkyně formou námitky započtení, i přesto, že se jedná o pohledávku na náhradu škody vzniklou v důsledku jednání žalobkyně, které je dle tvrzení žalované v rozporu se smlouvou, z níž žalobkyni vznikla pohledávka za provedení díla, by zjevně vyvolalo rozsáhlý spor o její existenci a výši. Nejvyšší soud přitom neshledal, oproti přesvědčení dovolatelky, že by dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nesplňovalo požadavek zákonného a současně spravedlivého rozhodnutí (srov. podrobně nález Ústavního soudu ze dne 13.
3. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1241/12, jehož bod 15. dovolatelka cituje v dovolání). S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, podle něhož jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či zastavení dovolacího řízení, není projednatelný ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o akcesorickém návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.