23 Cdo 68/2025-205
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně HLUČÍNSKÉ STAVBY s.r.o, se sídlem v Hlučíně, Dukelská 1794/8, identifikační číslo osoby 03034810, zastoupené JUDr. Ing. Jaroslavem Majovským, advokátem se sídlem v Ostravě, Dr. Šmerala 2317/12, proti žalovanému Milanu Michelovi, se sídlem v Ostravě-Vítkovicích, Ocelářská 239/18, identifikační číslo osoby 68932197, zastoupenému JUDr. Sylvou Vartovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Musorgského 1077/14, o zaplacení 176 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 C 273/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2024, č. j. 8 Co 49/2024-184, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 212 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právní zástupkyně.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalovaném zaplacení částky 176 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody. Podle tvrzení žalobkyně se uplatněný nárok měl skládat jednak z částky 140 000 Kč (představující pořizovací cenu vozidla), jednak z částky 36 000 Kč (představující náklady za lakování vozidla předcházející jeho předání žalovanému).
2. Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 11. 2023, č. j. 30 C 273/2021-146, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 176 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky za dobu od 31. 7. 2022 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 176 000 Kč za
3. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného napadeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žaloba o zaplacení částky 176 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky za dobu od 31. 7. 2022 do zaplacení se zamítá (výrok I napadeného rozhodnutí), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastniky před soudem prvního stupně (výrok II napadeného rozhodnutí), o náhradě nákladů státu (výrok III napadeného rozhodnutí) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV napadeného rozhodnutí).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu výroku I) podala žalobkyně dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Žalobkyně v dovolání odvolacímu soudu vytýká, že se při hodnocení důkazů odchýlil od v dovolání specifikované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle žalobkyně nerespektuje zásadu volného hodnocení důkazů a vychází ze skutkových zjištění, které nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalobkyně proto Nejvyššímu soudu navrhuje, aby napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví, a aby jí přiznal náhradu nákladů řízení před soudy všech instancí.
6. Žalovaný v podaném vyjádření k dovolání označil dovolání žalobkyně za nepřípustné a navrhl Nejvyššímu soudu, aby je odmítl, případně aby je zamítl a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení.
7. Dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a dále se zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Žalobkyně staví svou dovolací argumentaci výlučně na námitce, že odvolací soud nesprávně zhodnotil v řízení provedené důkazy, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. od jeho rozsudků ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 871/2018, a ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 525/2018) a Ústavního soudu (představované jeho nálezy ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, a ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3309/07).
11. Nejvyšší soud však již mnohokrát judikoval, že námitky dovolatele k hodnocení důkazů odvolacím soudem a ke skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům soudu, tedy námitky, jimiž je namítán rozpor mezi skutkovými zjištěními (závěry) a právním posouzením věci, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019). Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, a ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017), což ale není případ projednávané věci.
12. Staví-li žalobkyně svou argumentaci rovněž na tom, že odvolací soud nesprávně vycházel z toho, že „je nárok žalobkyně promlčen, a navíc smlouva o dílo mezi žalobkyní a žalovaným nebyla platně uzavřena“, nelze jí přisvědčit, neboť její argumentace se míjí s právním posouzením věci učiněným odvolacím soudem a jako taková nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud v napadeném rozhodnutí nevycházel z toho, že žalovaný nárok byl promlčen či že smlouva o dílo mezi účastníky nebyla platně uzavřena (srov. bod 24 odůvodnění napadeného rozhodnutí), nýbrž uzavřel, že žalobkyně se o auto čtyři roky bezdůvodně nezajímala a v rozporu s § 2903 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nijak nezakročila k odvrácení jí hrozící újmy (srov. bod 23 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
13. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 1. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu