ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve
věci žalobkyň a) BONGRAIN S.A., se sídlem ve Viroflay, 42 rue Rieussec, 78220,
Francouzská republika, b) TPK, spol. s r.o., se sídlem v Hodoníně,
Velkomoravská 2714/28, PSČ 695 01, IČO 44965117, obou zastoupených JUDr. Karlem
Čermákem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Elišky Peškové 735/15, PSČ 150 00,
proti žalované TANY, spol. s r.o., se sídlem v Nýrsku, ul. Čsl. legií 563, PSČ
340 22, IČO 00518603, zastoupené Mgr. Lenkou Radoňovou, advokátkou, se sídlem v
Praze 5, Noutonická 520/23, PSČ 152 00, o ochranu proti neoprávněnému zásahu do
práv k ochranným známkám a proti nekalé soutěži, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 19 Cm 197/2009, o dovolání všech účastníků proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2012, č. j. 3 Cmo 67/2012-355, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2012, č. j. 3 Cmo
67/2012-355, se ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou zrušuje v části jeho
výroku, ve které změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I ve
vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II a rozhodl o
náhradě nákladů řízení včetně nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi
žalobkyní a) a žalovanou, a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze
k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobkyně a) se v rozsahu, v němž se domáhala zrušení
rozsudku odvolacího soudu ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou, odmítá.
III. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobkyně a) zamítá.
IV. Dovolání žalobkyně b) se v rozsahu, ve kterém směřovalo proti
rozsudku odvolacího soudu v části, ve které odvolací soud změnil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku pod bodem III ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou,
zamítá.
V. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobkyně b) odmítá.
VI. Dovolání žalované se odmítá.
VII. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni b) na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 10 430,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám JUDr. Karla Čermáka, advokáta, se sídlem v Praze 5, Elišky Peškové
735/15, PSČ 150 00.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. listopadu 2011,
č. j. 19 Cm 197/2009-276, uložil žalované, aby se zdržela uvádění sýru Delicato
na český trh v těchto obalech
a dále aby z obchodní sítě na území České republiky odstranila sýr Delicato ve
shora uvedených obalech (výrok pod bodem I), zamítl žalobu, aby se žalovaná
zdržela uvádění na český trh a stáhla z trhu sýr Delicato v obalech
a aby se zdržela užívání slovního prvku Delicato na obalu sýru Delicato v tomto
provedení
a aby žalovaná byla povinna žalobkyním zaplatit přiměřené zadostiučinění ve
výši 200 000 Kč (výrok pod bodem II), žalobkyním přiznal právo uveřejnit výrok
rozsudku na náklady žalované v Hospodářských novinách, Mladé frontě DNES a
Lidových novinách (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok pod bodem IV). Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná uvádí na trh sýry názvu DELICATO. Žalobkyně b) uvádí na trh sýry názvu APETITO, žalobkyně a) je majitelkou
ochranných známek pro sýry obsahující slovo APETITO, např. č. 269406
nebo č. 269405
a to od roku 2004. Žalovaná je vlastníkem ochranné známky DELICATO č. 186477 od 28. dubna 1994 v
provedení
nebo č. 313219 od 8. března 2010
Žalobkyně b) v průběhu doby svůj obal
změnila tak, že v současnosti výrobky APETITO distribuuje v obalech (hranatých
či kulatých) v provedení
s různými příchutěmi. Na trhu se vyskytují vedle sebe oba obaly (původní se
doprodává). Žalovaná též pozměnila svůj výrobek s tím, že původní obal
nahradila obalem
případně
Takto zjištěný skutkový stav soud právně posoudil tak, že ve vztahu mezi
žalobkyní a) a žalovanou dochází k porušování práv k ochranným známkám ve
vlastnictví žalobkyně a). Obaly žalované obsahují prvky podobné s prvky na
obalu výrobku (ochranné známce) žalobkyně a). Jedná se o barvu podkladu, typ
písma, celkovou kompozici označení. Celkový dojem je velmi podobný. Jde tedy o
označení, u něhož existuje pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti. To však
platí pouze pro starší obaly žalované, které obsahují prvky typického písma pro
název výrobku žalobkyně b) a modro-bílo-červenou kombinaci obalu a názvu EXTRA. Nové obaly v provedení modro-bílem a s modrým názvem EXTRA již hranici
zaměnitelnosti nepřekračují. Z nekalosoutěžního hlediska soud prvního stupně věc posoudil tak, že starší
obaly sýrů DELICATO vyvolávají nebezpečí záměny ve smyslu § 47 obchodního
zákoníku, v rozhodném znění (dále jen „obch. zák.“), s obaly výrobků žalobkyně
b). To však neplatí pro novější obaly žalované ani pro samotné provedení slova
DELICATO, neboť z podobného typu písma nelze usuzovat na nebezpečí vyvolání
záměny. Použití podobného typu písma by podle soudu prvního stupně bylo možné,
pokud by obal výrobku obsahoval další prvky, které by výrobky od sebe odlišily. Žalobkyně ani neprokázaly, že by tuto podobu slova DELICATO žalovaná samostatně
užívala. Přiměřené zadostiučinění žalobkyním nepřiznal, neboť soudu nenabídly žádné
důkazy k prokázání tvrzení o vzniklé nemajetkové újmě. S ohledem na částečný úspěch ve věci přiznal žalobkyním právo na uveřejnění
výroku rozsudku. K odvolání obou žalobkyň i žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. května 2012, č. j. 3 Cmo 67/2012-355, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku pod bodem I ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou a ve výroku pod
bodem II, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I ve vztahu
mezi žalobkyní a) a žalovanou tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, změnil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III tak, že žalobkyním
nepřiznal právo na uveřejnění výroku rozsudku na náklady žalované v denících
Hospodářské noviny, Mladá fronta DNES a Lidové noviny, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud doplnil dokazování o vizuální prohlídku výrobků Apetito a
Delicato, zároveň účastníci učinili nesporným, že po rozhodnutích ÚPV jsou
ochranné známky žalované ve znění Delicato č. 474910, č. 474906, č. 474909, č. 479396, č. 479397 a č. 479398 zobrazující obdélníkové nebo kulaté obaly od sýru
Delicato zapsány v rejstříku ÚPV. Jinak vycházel ze skutkových zjištění
učiněných soudem prvního stupně. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná
narušila práva k ochranným známkám, už vzhledem k tomu, že skutkový stav se
změnil – žalovaná má své staré i nové obaly zaregistrovány jako kombinované
ochranné známky a známkoprávnímu nároku tak nelze vyhovět. Ohledně nekalosoutěžního posouzení věci odvolací soud částečně souhlasil se
závěry soudu prvního stupně. Ve vztahu k žalobkyni a) došel k závěru, že ta
není v soutěžním vztahu s žalovanou, neboť je zahraniční právnickou osobou,
která sýry Apetito pro tuzemský trh nevyrábí. Odvolací soud nespatřoval nekalou soutěž v tom, že by žalovaná zasahovala do
práv k ochranným známkám žalobkyně a), nýbrž v tom, že některé z obalů
žalované, vyobrazené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I, jsou
celkovým vzhledem a dojmem, jakým působí na spotřebitele, natolik podobné
obalům žalobkyně b), že tato podobnost přesahuje tolerovatelnou míru. Na tom
nic nemění ani to, že všechny obaly (užívané i ty již neužívané) má žalovaná
zaregistrované jako ochranné známky, neboť i užití zapsané ochranné známky může
být za jistých okolností nekalosoutěžním jednáním. Přiměřené zadostiučinění odvolací soud nepřiznal s odkazem na odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně. Žalobkyním však nepřiznal ani právo na
uveřejnění rozsudku, neboť pro jeho uveřejnění podle § 155 odst. 4 o. s. ř. je
nutno dosáhnout plného úspěchu ve věci. Rovněž zveřejnění jen výroku rozsudku
je podle odvolacího soudu v každém případě nedostatečné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě žalobkyně i žalovaná. Žalovaná dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku pod bodem
I ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou. Žalovaná přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, když řeší
otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla řešena, a to zda známkové právo je
formální a silnější je právo soutěžní, zda lze tato práva tímto způsobem
srovnávat a zda odpověď na tuto otázku lze aplikovat na souzený případ. Dovolání odůvodňuje tím, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou odvolací soud
nesprávně posoudil naplnění podmínek generální klauzule nekalé soutěže. Žalovaná uvedla, že žalobkyně b) učinila před rozhodnutím odvolacího soudu
nesporným, že obaly svých výrobků, které považovala za zaměnitelné s ochrannými
známkami žalované, změnila a již je nadále neužívá. Jednání žalované tak není
způsobilé přivodit újmu žalobkyni b). Jednání žalované není dle jejího názoru ani v rozporu s dobrými mravy soutěže,
neboť se pohybuje v mezích agresivity připuštěné v soutěži. Odvolací soud
postupoval i v rozporu s § 135 odst. 2 o. s. ř., když dospěl k závěru, že užití
pravomocně zapsané ochranné známky je nekalosoutěžním jednáním. Podle žalované
rozhodl nesprávně, když jednání žalované, které spočívá v dodržování ustanovení
speciálního předpisu – zákona o ochranných známkách, na základě kterého
vlastníku ochranné známky mimo jiné přísluší výlučně užívat zapsané ochranné
známky na obalu svých výrobků, hodnotil jako jednání v rozporu s dobrými mravy
soutěže, a rovněž judikoval, že jednání v souladu a podléhající úpravě
správních předpisů může být jednáním nekalé soutěže za určitých okolností,
které blíže nespecifikoval, když dovodil, že právo známkové je formální a právo
nekalosoutěžní je silnější. Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřily tak, že s názory žalované
nesouhlasí, přičemž poukázaly na judikaturu Vrchního soudu v Praze, jakož i
Nejvyššího soudu České republiky (rozsudek ze dne 30. května 2012, sp. zn. 23
Cdo 4948/2010). Otázku položenou žalovanou považují za neopodstatněnou. S
odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. ledna 2011, sp. zn. 23 Cdo 5184/2009, nesouhlasí s výkladem dobrých mravů soutěže, jaký podala
žalovaná. Žalobkyně nesouhlasí ani s tvrzením žalované ohledně nemožnosti
způsobit žalobkyním újmu svým jednáním. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu
pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části
první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalované proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a že obsahuje stanovené
náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř.
lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek
uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový
případ se v dané věci nejedná, v úvahu proto přichází pouze přípustnost
dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána
tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní
právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími
důvody. Dovolání žalované není přípustné, neboť dovolací soud jí položenou otázku již v
minulosti řešil a rozhodnutí odvolacího soudu je s touto judikaturou v souladu. Je ustálenou rozhodovací praxí, že jednáním proti dobrým mravům soutěže a tedy
jednáním nekalosoutěžním, proti němuž se dotčený má právo bránit, může být i
užití zapsané ochranné známky (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 12. června 1995, sp. zn. 3 Cmo 1446/94, uveřejněné pod číslem 51/1996
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2004, sp. zn. 29 Odo 455/2003, případně i žalobkyněmi citovaný rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2012, sp. zn. 23 Cdo 4948/2010). Z uvedeného
vyplývá, že ochrana poskytovaná právem nekalé soutěže má v případě využití
ochranné známky k nekalému soutěžnímu jednání přednost před formální ochranou
nekale využité ochranné známky. Přípustnost dovolání nemohla založit ani
námitka žalované, že žalobkyně b) obaly svých výrobků, které považovala za
zaměnitelné s ochrannými známkami žalované, změnila a již je nadále neužívá,
neboť dovolací soud je vázán skutkovým zjištěním odvolacího soudu resp. soudu
prvního stupně a toto skutkové zjištění přezkoumávat nemůže (§ 241a odst. 3 a 4
o. s.
ř.). Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně se k datu vyhlášení
rozsudku na trhu vyskytují vedle sebe obaly původní i nový (původní se
doprodává). Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243b odst. 5 a § 218 odst. 1
písm. c) o. s. ř. odmítl. Žalobkyně podaly dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II,
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I ve vztahu mezi
žalobkyní a) a žalovanou tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, a změnil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III tak, že nepřiznal
žalobkyním oprávnění uveřejnit na náklady žalované v denících Hospodářské
noviny, Mladá fronta DNES a Lidové noviny výrok tohoto rozsudku. Z hlediska dovolání proti potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu
spatřují žalobkyně důvod přípustnosti v tom, že napadené rozhodnutí má po
právní stránce zásadní význam. Z hlediska dovolání proti měnící části výroku
rozsudku odvolacího soudu dovozují žalobkyně přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. Žalobkyně v dovolání poukazují na to, že se soudy nižších stupňů vůbec
nezabývaly otázkou dobrého jména, resp. všeobecné známosti ochranné známky
APETITO/Apetito žalobkyně a), která je užívána na obalech žalobkyně b). Tato
ochranná známka je dlouhodobě užívána na obalech výrobků žalobkyně b), které
požívají vysoké obliby. Všechny další produktové řady obsahují stejné
dominantní prvky, tj. na modrém podkladu nápis APETITO v tučném písmu s obrysy
a v mírném náklonu nahoru. Tomu odpovídají i zapsané ochranné známky č. 269405,
269406, 269407. V důsledku rozsáhlého užívání podpořeného televizními i
rozhlasovými reklamami nabylo označení APETITO a obal, který je užíván při
prodeji tohoto výrobku, dobré jméno. Žalobkyně v řízení pro prokázání svých
tvrzení předložily průzkum zaměřený na znalost značek sýrových výrobků. Podle žalobkyň označení obalu výrobku DELICATO nepoctivě těží z dobrého jména
ochranných známek APETITO a je jim na újmu. Při konfrontaci s obaly DELICATO
bude spotřebitel okamžitě myslet na ochranné známky APETITO. S odkazem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie (resp. dříve Evropského
soudního dvora, dále jen „SDEU“), např. rozsudek ze dne 23. října 2003,
C-408/01, Adidas Salomon AG, Adidas Benelux BV vs. Fitnessworld Trading Ltd.,
poukazují na to, že ochrana ochranných známek s dobrým jménem podle § 8 odst. 2
písm. c) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně
některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších
předpisů, (zákon o ochranných známkách – dále též „OchrZ“) se uplatní i vůči
označením, které jsou používány pro stejné či podobné zboží či služby, pro
které je zaregistrována ochranná známka s dobrým jménem. Podle názoru žalobkyň není třeba, aby v případě ochrany známky s dobrým jménem
byla prokázána pravděpodobnost záměny.
Zákonnými požadavky jsou dobré jméno
starší ochranné známky, asociace na straně veřejnosti mezi starší ochrannou
známkou a napadeným označením, možnost, že na základě asociace by označení
mohlo být na újmu distinktivnímu charakteru starší ochranné známky nebo že by
mohlo těžit z dobrého jména ochranné známky. Žalobkyně tvrdí, že prokázaly, že ochranná známka APETITO se stala přinejmenším
známou obecné veřejnosti, což znamená, že požívá dobrého jména ve smyslu, v
jakém je tento výraz používán v judikatuře SDEU. Ohledně asociace žalobkyně uvádí, že v případě ochranné známky APETITO jsou
dány faktory, které podle judikatury SDEU (rozsudek ze dne 27. listopadu 2008,
sp. zn. C-252/07, Intel Corporation) mohou být vzaty v úvahu při stanovování
existence asociace (vysoká podobnost ochranné známky APETITO s napadeným obalem
žalované, výrobky jsou shodné, ochranná známka APETITO má dobré jméno a vysoký
stupeň rozlišovací způsobilosti, existuje pravděpodobnost záměny mezi ochrannou
známkou a napadeným obalem – tím spíše existuje možnost asociace). Asociace je na újmu rozlišovací způsobilosti ochranné známky, vyúsťuje do
„rozmělnění“ či „rozmazání“ ochranné známky. K nepoctivému těžení z dobrého jména ochranných známek se slovním prvkem
APETITO/Apetito žalobkyně argumentují odkazem na judikaturu SDEU (rozsudek ze
dne 18. června 2009, C-487/07, L’Óréal SA a další vs. Bellure NV a další nebo
výše uvedený Intel Corporation). Podle jejich názoru má žalovaná díky asociaci
s ochrannými známkami žalobkyně a) výrazně ulehčeno prezentování svého výrobku
DELICATO spotřebitelům a tak zjevně nepoctivě profituje z dobrého jména
ochranných známek APETITO. Svou argumentaci žalobkyně podporují i několika
rozhodnutími Tribunálu (dříve Soudu prvního stupně). Z uvedeného dle žalobkyň plyne, že neposouzení otázky dobrého jména ochranných
známek se slovním prvkem APETITO/Apetito žalobkyně a), které jsou umísťované na
obalech žalobkyně b), má za následek nesprávnost rozhodnutí nižších soudů,
resp. nesprávné právní posouzení věci. Žalobkyně se dále věnují posouzení starších obalů žalované ve vztahu k
ochranným známkám žalobkyně a). Žalobkyně rekapitulují vzhled ochranných známek
žalobkyně a), např. , jakož i vzhled starších obalů žalované. Podle žalobkyň je z vizuálního posouzení předmětných ochranných známek zjevné,
že napadené obaly DELICATO obsahují všechny dominantní prvky starších
ochranných známek žalobkyně, tj. modrý podklad s bílým písmem, chléb namazaný
sýrem a motiv sklenice/džbánu s mlékem. Je nutno přihlédnout i k tomu, jak jsou
ochranné známky žalobkyně a) užívány na výrobcích žalobkyně b), neboť i to je
„rozhodnou skutečností“ ve smyslu rozhodnutí SDEU C-39/97, tj. jde o
skutečnost, která může k vyvolání nebezpečí záměny u relevantní veřejnosti
přispět. Obal DELICATO má rovněž podobný dominantní slovní prvek, jehož podobnost je
dána použitím podobného druhu písma v bílé barvě a zejména totožné koncovky
„ITO“. Kombinací uvedených prvků vyvolává obal DELICATO podobný dojem jako starší
ochranné známky APETITO a na straně veřejnosti tak existuje pravděpodobnost
záměny, za kterou je nutno považovat rovněž pravděpodobnost asociace se starší
ochrannou známkou. Odvolací soud podle žalobkyň pochybil a věc nesprávně právně posoudil, když při
posuzování ochranných známek žalobkyně a) neshledal jejich podobnost s obaly
žalované a při posouzení záměny nepřihlédl ke všem rozhodným skutečnostem. Ohledně posouzení nových obalů žalované ve vztahu k ochranným známkám žalobkyně
a) mají žalobkyně za to, že nové obaly žalované připomínají vzhled ochranných
známek žalobkyně a) a vzhled nových obalů žalobkyně b) a dále argumentují zcela
totožně jako v případě starých obalů žalované (viz výše). Ohledně posouzení nových obalů žalované ve vztahu k obalům žalobkyně b)
žalobkyně vytýkají soudům nižších stupňů nezohlednění důkazů, které měly
prokázat tvrzení žalobkyň o známosti výrobků Apetito spotřebitelům a známosti
spojení těchto výrobků s charakteristickými znaky, tj. modrým podkladem a
tučným písmem s obrysem, které dominují celému obalu. Žalobkyně b) si
konzistentní obalovou politikou, když vždy své obaly pouze modernizovala, ale
podstatné prvky zachovala, vytvořila široký okruh zákazníků, do kterého se
vetřela žalovaná změnou svých původně odlišných obalů na obaly, kterých se týká
návrh žalobkyň. K tomu žalobkyně přiložily obrázek „APETITO HISTORY“
zobrazující postupné změny obalů výrobků APETITO od roku 1973 do roku 2009. V
průběhu let se kombinace modrého podkladu a tučného písma s obrysem, která
dominuje celému obalu, stala pro žalobkyni b) příznačná, proto její užití na
obalu sýru DELICATO může spotřebitele vést k domněnce, že oba sýry pocházejí od
stejného výrobce nebo že žalovaná má souhlas žalobkyň s užitím této vizualizace. V této souvislosti žalobkyně odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2011, sp. zn. 23 Cdo 5184/2009. Podle žalobkyň žalovaná naplnila všechny
tři podmínky jednání v nekalé soutěži. Je soutěžitelkou žalobkyně b).
Žalovaná
jednala v rozporu s dobrými mravy soutěže, obaly výrobků žalované jsou svým
grafickým a tvarovým provedením, volbou barev a uspořádáním slov velmi podobné
obalům výrobků žalobkyně b). Nic nebránilo žalované, aby volila zcela jiné
barvy etikety, jinou velikost a uspořádání, popř. jiný tvar obalu. Žalovaná
dříve používala pro své výrobky DELICATO obaly, které žalobkyně nepovažovaly za
konfliktní. Skutečnost, že žalovaná má zapsány ochranné známky, které na
napadených obalech vyobrazuje, na věci nic nemění, neboť i užití zapsané
ochranné známky může být nekalosoutěžní. Dle názoru žalobkyň je naplněna i
třetí podmínka nekalosoutěžního jednání, tedy způsobilost přivodit újmu
soutěžitelům nebo spotřebitelům, neboť podobnost výrobků žalované mohla
způsobit odliv zákazníků žalobkyně b) a pokles jejích zisků. Zároveň i průměrný
spotřebitel nemůže odlišit tavené sýry žalované od tavených sýrů žalobkyně b). Žalobkyně napadají závěr soudů nižších stupňů, že co se týče samotného
slovního prvku DELICATO na modrém podkladu, ten sám o sobě znaky skutkové
podstaty nenaplňuje. Slovní prvek DELICATO je dle žalobkyň „nejdominantnější“
grafický prvek obalu. Jde o tučné bílé písmo na modrém podkladu s obrysy, které
se svažuje směrem nahoru. Grafická úprava je natolik výrazná/dominantní a
kopírující provedení slovního prvku Apetito na obalech, resp. ochranných
známkách žalobkyně a) a b), že způsobuje zaměnitelnost s těmito ochrannými
známkami a obaly. Žalobkyně dále nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů ohledně přiměřeného
zadostiučinění v penězích. Odkazují přitom i na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 14. listopadu 2008, sp. zn. 32 Cdo 1664/2008, podle kterého přiměřené
zadostiučinění v penězích přichází v úvahu v případě, kdy zásah do nemateriální
sféry dotčeného soutěžitele může způsobit ztráty také v jeho majetkové sféře, a
nelze předpokládat, že nepeněžitá satisfakce tuto ztrátu vyrovná. Podle citovaného rozhodnutí nárok na přiměřené zadostiučinění lze využít nejen
v případech nehmotné újmy, ale lze jej uplatnit také k vyrovnání újmy, která má
materiální důsledky (např. ztížením pozice v hospodářské soutěži se sníží
zisky). Poškozený však musí vzniklou újmu dostatečně konkrétně popsat (nikoliv
finančně vyjádřit), tj. uvést, v čem jeho újma spočívala, o jaký typ újmy se
jedná apod., z čehož musí jednoznačně vyplynout, že nejde o újmu, která by byla
vypočitatelná jako škoda. Intenzita zásahu do práv žalobkyň je v daném případě vysoká. Dlouhodobé užití
napadené kombinace grafických a slovních prvků na obalu výrobku DELICATO v
pozdějším provedení může způsobit rozmělnění vysoké rozlišovací způsobilosti
ochranných známek žalobkyně a) a obalů žalobkyně b). Tudíž spotřebitelé si již
nebudou spojovat dané obaly pouze s žalobkyněmi a veškeré marketingové náklady
na propagaci výrobku APETITO budou přispívat i k propagaci výrobků DELICATO, či
dalších výrobků, jejichž výrobci by se rozhodli dané znaky na obalech svých
výrobků využít. Žalobkyně zdůraznily, že proti napadenému výrobku postupovaly
okamžitě po jeho uvedení na trh.
Žalobkyně nesouhlasí s názorem odvolacího soudu ohledně nepřiznání nároku na
uveřejnění výroku rozsudku. Žalobkyně jsou názoru, že rozsah a intenzita zásahu
žalované do známkových práv žalobkyně a) a nekalosoutěžní jednání ve vztahu k
žalobkyni b) jsou natolik závažné, že zveřejnění výroku rozsudku je namístě,
neboť jeho cílem je informovat spotřebitele o tom, že se žalovaná dopouštěla
závadného jednání. Žalobkyně navrhly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v
napadených výrocích a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Žalovaná se k dovolání žalobkyň nevyjádřila. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalobkyň proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno včas a že obsahuje stanovené náležitosti, nejprve
zkoumal, zda je dovolání přípustné. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci nejde o společná práva podle § 91 odst. 2
o. s. ř., je nutno posuzovat dovolání žalobkyň odděleně pro žalobkyni a) a
žalobkyni b). Dovolání žalobkyně a) je v rozsahu, ve kterém směřuje proti měnícímu rozhodnutí
odvolacího soudu, přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; v rozsahu,
ve kterém směřuje proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovolací soud doposud neřešil
otázku ochrany ochranné známky s dobrým jménem podle § 8 odst. 2 písm. c) OchrZ
ve vztahu k označením, která jsou užívána pro podobné zboží nebo služby, pro
které je zapsána ochranná známka s dobrým jménem. V rozsahu, ve kterém dovolání žalobkyně a) směřuje proti rozsudku odvolacího
soudu v části, ve které odvolací soud rozhodl ve vztahu mezi žalobkyní b) a
žalovanou, je však dovolání subjektivně nepřípustné, neboť podání dovolání
některým ze samostatných společníků (§ 91 odst. 1 o. s. ř.), jako je tomu v
daném případě, nemá vliv na procesní poměry ostatních (když v dané věci nejde o
situaci, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi
účastníky). Žalobkyně vytýkají odvolacímu soudu i soudu prvního stupně, že se vůbec
nezabývaly otázkou dobrého jména ochranné známky APETITO. Odvolací soud se známkoprávním nárokem podrobněji nezabýval, neboť dospěl k
závěru, že v důsledku zapsání všech obalů žalované jako ochranných známek nelze již
vyhovět známkoprávnímu nároku žalobkyně a). Jak však vyplývá z § 12 odst. 1
OchrZ, oprávnění vlastníka starší ochranné známky bránit užívání pozdější
ochranné známky zaniká teprve poté, co strpěl její užívání po dobu 5 let ode
dne, kdy se o tomto užívání dozvěděl. Nadto vlastník starší ochranné známky
není pětiletou lhůtou omezen v případě, že přihláška pozdější ochranné známky
nebyla podána v dobré víře. Jinými slovy, z ustanovení § 12 odst. 1 OchrZ
vyplývá, že skutečnost, že je nějaké označení – v daném případě vzhled obalu
žalované – zapsáno jako ochranná známka, neznamená, že vlastník starší ochranné
známky nemůže zakázat užívání pozdější ochranné známky, která je shodná či
podobná se starší ochrannou známkou. Nejvyšší soud však zároveň upozorňuje, že ustanovení § 12 odst.
1 OchrZ
nestanoví žádné další zvláštní oprávnění vlastníka starší ochranné známky
zakázat užívání podobné či shodné ochranné známky, nýbrž pouze limituje
oprávnění, které vlastníku ochranné známky svěřuje ustanovení § 8 OchrZ. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že žalobkyně a), jakožto
vlastník starších ochranných známek, bránila užívání označení, která byla v
průběhu řízení zapsána jako ochranné známky, v rámci uvedené pětileté lhůty. Žalobkyně a) tak bránila užívání ochranných známek žalované zcela v rámci
limitů stanovených ustanovením § 12 odst. 1 OchrZ. Rozhodnutí odvolacího soudu tak z hlediska známkoprávního spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném
právním posouzení věci i v důsledku toho, že právní posouzení vychází z neúplně
zjištěného skutkového stavu. Soud prvního stupně a odvolací soud totiž
neučinily žádná skutková zjištění o ochranné známce ve vyobrazení , přestože je podle obsahu spisu patrné, že žalobkyně již v žalobě tvrdily, že
žalobkyně a) je majitelkou ochranné známky o uvedeném vyobrazení. Odvolací soud se tedy žalovaným známkoprávním nárokem zabývat měl, a to z
hlediska pravděpodobnosti záměny podle § 8 odst. 2 pís. b) OchrZ i z hlediska
posouzení dobrého jména ochranné známky podle § 8 odst. 2 pís. c) OchrZ. Ve vztahu pravděpodobnosti záměny ochranných známek žalobkyně a) a obalů
žalované argumentují žalobkyně ustanovením § 7 odst. 1 písm. a) OchrZ – ten
však stanoví relativní překážky zápisu ochranné známky, nikoliv účinky ochranné
známky. Ty stanoví zejména výše zmiňovaný § 8 OchrZ. Podle § 8 odst. 2 písm. b) OchrZ nestanoví-li tento zákon jinak (§ 10 a 11)
nikdo nesmí v obchodním styku bez souhlasu vlastníka ochranné známky užívat
označení, u něhož z důvodu jeho shodnosti nebo podobnosti s ochrannou známkou a
shodnosti nebo podobnosti výrobků nebo služeb označených ochrannou známkou a
označením existuje pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti, včetně
pravděpodobnosti asociace mezi označením a ochrannou známkou. Při výkladu § 51 odst. 1 OchrZ, který ohledně vztahu národních ochranných
známek a ochranných známek Společenství stanoví pod písmenem b) totožné
podmínky jako § 8 odst. 2 pís. b) OchrZ, došel Nejvyšší soud ve shodě
judikaturou SDEU k závěru (rozsudek SDEU ze dne 11. listopadu 1997, C-251/95,
SABEL, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2012, sp. zn. 23 Cdo
4046/2010), že „asociace se starším označením či ochrannou známkou znamená
vyvolání představy o souvislosti přihlašovaného označení se starším označením
či ochrannou známkou. Pravděpodobnost asociace označení není striktnější
alternativou k pravděpodobnosti záměny označení, nýbrž slouží pouze k
definování jejího rozsahu. To znamená, že se nedá aplikovat v případě, kdy si
spotřebitelská veřejnost při spatření podobného označení pouze vybaví starší
ochrannou známku, aniž by bylo pravděpodobné, že předmětná označení zamění“. Nelze tedy klást rovnítko mezi asociaci se starším označením a pravděpodobností
záměny, jak to činí žalobkyně [což je zřejmě způsobeno mylným výkladem § 7
odst. 1 písm. a) OchrZ].
Vzhledem k neúplnému skutkovému zjištění se dovolací soud nemůže vyjádřit k
samotné otázce pravděpodobnosti záměny konkrétních ochranných známek žalobkyně
a) s obaly žalované. Odvolací soud však v dalším řízení neopomene posoudit, zda
prvky ochranných známek a napadených obalů, jejichž podobnosti se žalobkyně
dovolávají (bílý nápis na modrém poli, chléb namazaný sýrem, nádoba s mlékem,
vlastní znění názvu), nejsou natolik obecné a nedistinktivní či zcela rozdílné,
že v celkovém dojmu není dána existence pravděpodobnosti záměny. Při hodnocení
pravděpodobnosti záměny zohlední závěry, ke kterým došel SDEU v rozsudku ze dne
11. listopadu 1997, C-251/95, SABEL (zejména odst. 22 a 23 rozsudku). V případě, že odvolací soud dojde k závěru, že obaly žalované nevyvolávají
pravděpodobnost záměny, bude namístě, aby posoudil případné naplnění podmínek
ustanovení § 8 odst. 2 písm. c) OchrZ, které nevyžaduje existenci
pravděpodobnosti záměny. Podle § 8 odst. 2 písm. c) OchrZ nestanoví-li tento zákon jinak (§ 10 a 11),
nikdo nesmí v obchodním styku bez souhlasu vlastníka ochranné známky užívat
označení shodné s ochrannou známkou nebo jí podobné pro výrobky nebo služby,
které sice nejsou podobné těm, pro které je ochranná známka zapsána, avšak jde
o ochrannou známku, která má dobré jméno v České republice, a jeho užívání by
nepoctivě těžilo z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména ochranné známky
nebo jim bylo na újmu. Podle článku 5 odst. 2 směrnice Rady 89/104/EHS, kterou se sbližují právní
předpisy členských států o ochranných známkách, může každý členský stát rovněž
stanovit, že majitel je oprávněn zakázat všem třetím osobám, které nemají jeho
souhlas, aby užívaly v obchodním styku označení totožné s ochrannou známkou
nebo jí podobné pro zboží nebo služby, které nejsou podobné těm, pro něž byla
ochranná známka zapsána, jestliže tato ochranná známka získala v členském státě
dobré jméno a užívání takového označení bez řádného důvodu by protiprávně
těžilo z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména ochranné známky nebo jim
působilo újmu. Tato směrnice byla nahrazena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/95/ES,
kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách,
přičemž její článek 5 odst. 2 je v české jazykové verzi téměř totožný s úpravou
předchozí směrnice (namísto slova „výrobek“ je užito slovo „zboží“ a namísto
slova „protiprávně“ slovo „neoprávněně“). Anglická jazyková verze takové
rozdíly neobsahuje vůbec. Úprava tedy nedoznala změny, která by měnila smysl
ustanovení a je tedy možné vyjít z judikatury Evropského soudního dvora, resp. Soudního dvora Evropské unie (dále opět jen „SDEU“), interpretující článek 5
odst. 2 směrnice Rady 89/104/EHS. Pro posuzovanou věc je podstatné, zda ustanovení § 8 odst. 2 písm. c) OchrZ
poskytuje ochranu ochranné známce i vůči označením, která jsou užívána pro
podobné zboží nebo služby, pro které je zapsána ochranná známka s dobrým jménem. Ustanovení § 8 odst. 2 písm. c) OchrZ je transponovaným článkem 5 odst. 2
směrnice 89/104/EHS (potažmo směrnice 2008/95/ES). Výkladu tohoto ustanovení se
věnoval SDEU např.
v rozsudku ze dne 9. ledna 2003, C-292/00 Davidoff, a v
rozsudku ze dne 23. října 2003, C-408/01 Adidas-Salomon a Adidas Benelux. SDEU
došel k závěru, že článek 5 odst. 2 směrnice se použije rovněž ve vztahu k
výrobkům a službám, které jsou totožné s těmi, pro něž je známka zapsána, nebo
jsou jim podobné. S názorem SDEU se Nejvyšší soud ztotožňuje. Jsou-li ochranné známky s dobrým
jménem chráněny vůči označením používaným pro jiné odvětví zboží a služeb, tím
spíše by měly být chráněny vůči označením používaným pro výrobky a služby,
které jsou totožné či podobné s těmi, pro něž je známka zapsána, a hrozí tak
intenzivnější zásah do ochranné známky. Jak vyplývá ze skutkových zjištění, žalovaná používala napadené označení pro
sýry, tedy pro zboží, pro které jsou zapsány ochranné známky žalobkyně a). Odvolací soud měl posuzovat známkoprávní nároky žalobkyně a), přičemž v
situaci, kdy by došel k závěru, že označení používané žalovanou není
zaměnitelné s ochrannými známkami žalobkyně a), měl aplikovat § 8 odst. 2 písm. c) OchrZ a posoudit, zda mají ochranné známky žalobkyně a) dobré jméno a zda
označení užívaná žalovanou těží z rozlišovací způsobilosti či dobrého jména
nebo jim je na újmu. Při aplikaci § 8 odst. 2 písm. c) OchrZ, zohlední odvolací soud judikaturu SDEU
(zejména rozsudek ze dne 18. června 2009, C-487/07, L’Óréal SA a další vs. Bellure NV a další, rozsudek ze dne 23. října 2003, C-408/01, Adidas-Salomon a
Adidas Benelux, rozsudek ze dne 14. září 1999, C-375/97, General Motors) a
Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 29. října 2013, sp. zn. 23 Cdo 2662/2012). Ohledně posouzení známkoprávního nároku na zdržení se užívání samotného
označení na obalech sýrů žalované se nelze ztotožnit s názorem (který vyjádřil soud
prvního stupně a kterým se však odvolací soud nezabýval), že by užívání tohoto
označení netrvalo či nehrozilo. Je sice pravdou, že žalovaná toto označení
neužívala samostatně a takové samostatné užívání ani nehrozilo, nicméně závadné
může být i užívání takového označení v celku s jinými grafickými prvky. Jestliže je však označení užíváno pouze v celku s jinými grafickými prvky,
nelze samostatně hodnotit jeho zaměnitelnost nebo to, zda takové označení těží
z rozlišovací způsobilosti či dobrého jména nebo jim je na újmu, neboť tyto
vlastnosti označení mohou být znásobeny či naopak potlačeny oněmi jinými
grafickými prvky. Tyto jiné grafické prvky, se kterými je napadené označení
užíváno na obalu, tvoří relevantní okolnosti případu, které je třeba zohlednit. Z toho vyplývá, že posouzení žaloby na zdržení se užívání samotného označení
Delicato v uvedeném provedení by nemělo být rozdílné od posouzení obalu jako
celku, neboť právě obal jako celek působí v posuzované věci na vnímání
spotřebitele. Podle § 5 odst. 1 zákona č.
221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového
vlastnictví a o změně zákonů na ochranu průmyslového vlastnictví (zákon o
vymáhání práv z průmyslového vlastnictví), má oprávněná osoba právo na náhradu
škody, vydání bezdůvodného obohacení, které získal porušovatel v důsledku
ohrožení nebo porušení práva, a přiměřené zadostiučinění, byla-li zásahem do
práv způsobena nemajetková újma. Přiměřené zadostiučinění může spočívat i v
peněžitém plnění. Přiměřené zadostiučinění bylo žalobkyněmi žádáno jako satisfakce nejen za
nekalosoutěžní jednání žalované, ale i za zásah do ochranných známek, přičemž
část napadeného rozhodnutí týkající se ochranných známek spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Obecně je třeba dát za pravdu žalobkyním, že pro
přiznání přiměřeného zadostiučinění je nutno vzniklou újmu dostatečně konkrétně popsat (nikoliv finančně vyjádřit),
tj. v čem její újma spočívala, o jaký typ újmy se jedná apod., z čehož musí
jednoznačně vyplynout, že nejde o újmu, která by byla vypočitatelná jako škoda. I v případě satisfakce za imateriální újmu však platí, že tato újma musí
skutečně vzniknout, nemůže jít pouze o újmu potenciální. Žalobkyně
argumentovaly tím, že dlouhodobé užívání obalů žalované může způsobit
rozmělnění rozlišovací způsobilosti ochranných známek žalobkyně a) [a obalů
žalobkyně b)]. Samy žalobkyně uvedly, že proti napadeným obalům zakročily
okamžitě po jejich uvedení na trh. Z tvrzení žalobkyň tedy nijak nevyplývá, že
jim újma skutečně vznikla, neboť tvrdily, že pouze vzniknout mohla. Nadto z
obsahu spisu pak vyplývá, že užívání starších obalů žalované bylo zakázáno
předběžným opatřením. Minimálně ve vztahu ke starším obalům žalované tak
žalobkyněmi tvrzená újma zůstala pouze v rovině potenciality, neboť díky
včasnému postupu žalobkyň k rozmělnění rozlišovací způsobilosti staršími obaly
ani dojít nemohlo. Ve vztahu k novým obalům pak lze o vzniku imateriální újmy
uvažovat pouze v případě, že soud dojde v dalším řízení k závěru, že nové obaly
zasahují do práv k ochranným známkám žalobkyně a). Při posuzování nároku na přiměřené zadostiučinění zároveň soud prvního stupně i
odvolací soud zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Žalobkyně žádaly, aby jim žalovaná zaplatila částku 200 000
Kč jako peněžitou satisfakci. Petit žaloby byl formulován jako společná
pohledávka žalobkyň, aniž by však byla buď vyjádřena aktivní solidarita
žalobkyň, či podíl žalobkyň na této společné pohledávce. Soud měl proto žalobkyně podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzvat, aby tento žalobní
petit ve smyslu shora uvedeného upřesnily. Soud prvního stupně tak však
neučinil a odvolací soud tuto vadu neodstranil. Podle § 155 odst. 4 o. s. ř. platí, že ve věcech ochrany práv porušených nebo
ohrožených nekalým soutěžním jednáním, ochrany práv z duševního vlastnictví a
ve věcech ochrany práv spotřebitelů může soud účastníkovi, jehož žalobě
vyhověl, přiznat na jeho návrh ve výroku rozsudku právo rozsudek uveřejnit na
náklady neúspěšného účastníka; podle okolností případu soud stanoví též rozsah,
formu a způsob uveřejnění.
Pro případ částečného úspěchu ve věci je podle odborné literatury (DAVID,
Ludvík. HRUŠÁKOVÁ, Milada. IŠTVÁNEK, František. a kol. Občanský soudní řád:
Komentář. Wolters Kluwer a.s., Praha: 2009. 2056 s. ISBN: 978-80-7357-460-4 –
dále jen „Komentář WK“), nutno aby účastník měl úspěch alespoň v převážné části
věci; pokud by v převážné části neuspěl, bylo by sotva čím odůvodnitelné, aby
byla účastníku, který naopak v převážné části uspěl, uložena povinnost uhradit
náklady spojené s uveřejněním rozsudku. Ohledně rozsahu uveřejněného rozsudku Komentář WK uvádí, že vyhoví-li soud
návrhu na uveřejnění rozsudku, je povinen též ve výroku stanovit rozsah, formu
a způsob uveřejnění. V tomto směru mu nechává zákon poměrně volnou ruku, neboť
jediným kritériem, kterým se má řídit, jsou okolnosti konkrétního případu. To
znamená, že rozsah, forma i způsob zveřejnění musí být přiměřeným a
spravedlivým následkem neúspěchu ve sporu. Je zde zapotřebí vzít na zřetel též
informační hodnotu takového zveřejnění, a to jak z hlediska obecného, tak z
hlediska účastníka, který měl ve věci úspěch; zvážit, který publikační
prostředek nejlépe poslouží sledovanému účelu, a přitom zároveň nebude pro
neúspěšného účastníka nadbytečně zatěžující atd. Rovněž podle další odborné literatury (SVOBODA, Karel. SMOLÍK, Petr. LEVÝ,
Jiří. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013,
1422 s. ISBN 978-80-7400-506-0 – dále jen „Komentář Beck“) má soud ohledně
rozsahu, formy a způsobu uveřejnění „volnou ruku“. Dle Komentáře Beck bude co
do rozsahu, formy a způsobu uveřejnění rozsudku zásadně předurčující rozsah,
forma a způsob závadného jednání (např. jak byla uveřejněna nekalosoutěžní
reklama). V tomto směru není soud zcela vázán návrhem, naopak rozsah, formu a
způsob podle okolností stanoví tím, že např. modifikuje velikost, písmo,
umístění, podobu, četnost nebo jiné modality uveřejnění. Otevřenost možností
uveřejnění soudům dovoluje je realizovat nejen v tradičních médiích, ale i na
sociálních sítích, webových stránkách apod. Nejvyšší soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že uveřejnění pouze
výroku rozsudku je nedostatečné. Závěr o nutnosti uveřejnit rozsudek celý či s
odpovídající částí odůvodnění vyplývá z gramatického i teleologického výkladu
ustanovení § 155 odst. 4 o. s. ř. Ten se totiž zmiňuje o právu uveřejnit
rozsudek (nikoliv výrok rozsudku). Účelem uveřejnění rozsudku je dle Komentáře
Beck informovat v zájmu účastníka i v zájmu širší veřejnosti (např. spotřebitelů nebo soutěžitelů) o výsledku soudního procesu; současně jde o
způsob komplementárního posílení žalovaného nebo bráněného nároku. Bez
uveřejnění odpovídající části odůvodnění by však informační hodnota uveřejnění
rozsudku byla významně snížena – adresáti sdělení spočívajícího pouze ve výroku
rozsudku by nevěděli, z jakých důvodů byl daný výrok vydán, což by mohlo vést k
nežádoucím dohadům a snížení právní jistoty. Odvolací soud tedy správně změnil výrok soudu prvního stupně ohledně žaloby na
uveřejnění výroku na zamítavý.
Dovolací soud je toho názoru, že případná
modifikace petitu soudem tím způsobem, že by kromě žalovaného uveřejnění výroku
uveřejnil i odůvodnění, by přesahovala možnosti modifikace výše naznačené
odbornou literaturou. Vázanost soudu návrhem je totiž jednou ze základních
zásad sporného řízení (§ 153 odst. 2 o. s. ř.) a pravidla vybočující z této
zásady je jako výjimky nutno vykládat restriktivně. Možnost stanovit rozsah,
formu a způsob uveřejnění podle okolností tak znamená, že soud může v rámci
návrhu zvážit, jak lze v daném případě nejlépe dosáhnout účelu uveřejnění
rozsudku a podle toho rozhodnout – neznamená však možnost soudu přesáhnout
návrh. Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil
rozsudek odvolacího soudu v části, ve které odvolací soud změnil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku pod bodem I ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou
tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (z důvodu neúplného a tedy nesprávného
právního posouzení žalovaného známkoprávního nároku). Neúplným – a tedy
nesprávným právním posouzením známkoprávního nároku je dotčena i část rozsudku
odvolacího soudu, ve které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku pod bodem II ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou. Nejvyšší soud
proto zrušil rozsudek odvolacího soudu ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou
i v této části a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení včetně nákladů
odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou a podle § 243b odst. 3 v rozsahu zrušeného rozsudku věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolání žalobkyně a) v rozsahu, ve které směřovalo proti části rozsudku
odvolacího soudu, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod
bodem III (nárok na zveřejnění výroku rozsudku) podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl. Dovolání žalobkyně a) v rozsahu, ve které se žalobkyně a) domáhala zrušení
rozsudku odvolacího soudu ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou, Nejvyšší
soud jako subjektivně nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s
§ 218 písm. b) o. s. ř.]. Dovolání žalobkyně b) je v rozsahu, ve kterém směřuje proti měnícímu rozhodnutí
odvolacího soudu, přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolání je
tedy přípustné ohledně žalovaného nároku na uveřejnění výroku rozsudku. Ohledně
tohoto nároku lze plně odkázat na argumentaci k tomuto nároku ve vztahu k
žalobkyni a). V rozsahu, ve kterém směřuje proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu,
není dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a to z
následujících důvodů:
Podle § 44 odst. 1 ObchZ, v rozhodném znění, je nekalou soutěží jednání v
hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé
přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům. Nekalá soutěž se zakazuje. Způsob označování obalů je určitou formou propagace výrobků, reklamou, která má
vliv na vnímání výrobků v mysli spotřebitelů a v konečném důsledku má vliv na
postavení na trhu. Je zřejmé, že označuje-li žalovaná své výrobky určitým
způsobem, činí tak se soutěžním záměrem, jde tedy o jednání v hospodářské
soutěži.
Vzhledem k tomu, že žalobkyně b) a žalovaná jsou přímí konkurenti, je
nepochybné, že jednání žalované je způsobilé žalobkyni b) způsobit újmu. Pro závěr o tom, zda žalovaná (ne)jednala nekalosoutěžně, zbývá zhodnotit její
jednání z hlediska souladu s dobrými mravy soutěže. Žalobkyně při hodnocení souladu s dobrými mravy soutěže odkazují na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2011, sp. zn. 23 Cdo 5184/2009. Tento
rozsudek se zabýval otázkou dobrých mravů soutěže v prostředí trhu s paštikami. I pro trh se sýry platí obecný závěr, že v případě dobrých mravů soutěže jde o
zvláštní kategorii odlišnou od dobrých mravů jako takových a spjatou s principy
poctivého hospodářského a obchodního styku. Soutěžení na trhu připouští určitou
míru agresivity, avšak ani zde se nelze dopouštět jednání, které je ve vztahu k
ostatním soutěžitelům zákeřné, podvodné či parazitující nebo předstupuje před
spotřebitele a zákazníky s klamavými reklamami či balením a značením výrobků. Sporné nové obaly žalované
bezpochyby vykazují shodné prvky s obaly žalobkyně b)
– na obou je v pravé dolní části pečivo namazané sýrem a jsou převážně v
modrobílém provedení. Tyto shodné prvky však nejsou nijak zvláště distinktivní
(a to ani při jejich vnímání jako celku) a z pohledu průměrného spotřebitele,
tedy spotřebitele, který má dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a
opatrný, s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory, jsou zcela
očekávatelné u všech sýrařských produktů. Spotřebitel je proto stěží může
vnímat jako rozhodující faktor pro odlišení zboží výrobců a nemohou tak vést k
případnému zmatení spotřebitele, pokud nejde o zcela otrockou napodobeninu, o
kterou se však v posuzované věci nejedná. Obaly žalované i žalobkyně b)
obsahují i červený prvek – ten však v případě žalované, jak správně poznamenal
odvolací soud, slouží k odlišení, nikoli k napodobení. Nejvýraznějším prvkem
obalů žalované i obalů žalobkyně b) je však výrazný bílý nápis
DELICATO/APETITO. Tento nápis je na obalu natolik dominantní, že z hlediska
pohledu průměrného spotřebitele hraje, i vzhledem k nedistinktivnosti ostatních
prvků obalů, rozhodující roli při vnímání obalu výrobku jako celku. Při
fonetickém posouzení nápisu DELICATO nelze než konstatovat, že jde o zcela
odlišné slovo, které se slovem APETITO má shodnou pouze koncovku „-to“. Při
vizuálním posouzení vykazují oba nápisy určitou podobnost (bílý tučný nápis na
modrém poli), nicméně nápisy jsou tvořeny až na koncovou slabiku odlišnými
slabikami a zároveň je nápis DELICATO „podtržen“ tmavě modrým nápisem
„Smetanové“, zatímco podtržení nápisu „APETITO“ je provedeno červenou čárou či
bílým nápisem „SuperCremo“ v červeném poli. Žalovaná navíc na svých obalech
používá ochrannou známku „To nejlepší ze Šumavy“.
Lze shrnout, že obaly žalované obsahují dostatečný počet drobných odlišujících
prvků [červená ochranná známka „Tany“, modrobílá „To nejlepší ze Šumavy“, tmavě
modrý nápis „Smetanové“ oproti červeným prvkům žalobkyně b)], aby společně s
dominantním nápisem DELICATO, jenž je foneticky od slova APETITO odlišný zcela,
vizuálně pak v textové části, byly dostatečně rozdílné oproti obalům žalované,
z čehož vyplývá, že se tyto obaly neopírají o rozlišovací způsobilost či pověst
obalů žalobkyně b) a nevyvolávají nebezpečí záměny v mysli průměrného
spotřebitele, který má dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a
opatrný, s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory. Vzhledem k tomu, že obaly žalované nejsou zaměnitelné s obaly žalobkyně b),
jednání žalované nelze charakterizovat jako podvodné, klamavé či parazitující
ani jinak závadné a tudíž je v souladu s dobrými mravy soutěže. Rozhodnutí
odvolacího soudu proto není v rozporu s hmotným právem, ani s rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2011, sp. zn. 23 Cdo 5184/2009 (přičemž
Nejvyšší soud neshledal potřebu se od této praxe odchýlit) a dovolání proto v
této části není přípustné. Dovolání není přípustné ani ohledně posouzení nekalosoutěžního užívání
samotného označení , když toto označení není na obalech použito bez dalšího, nýbrž pouze v
souvislosti s dalšími prvky na nových obalech žalované, přičemž jak bylo
uvedeno výše, není takové užívání v rozporu s dobrými mravy soutěže a nejde
tedy o nekalou soutěž. Ani argument týkající se přiměřeného zadostiučinění nezakládá přípustnost
příslušné části dovolání, když dovolací soud neshledal jeho zásadní právní
význam podle § 237 odst. 3 o. s. ř. Z hlediska souladu s hmotným právem lze
odkázat na výše uvedenou argumentaci k téže otázce ve vztahu mezi žalovanou a
žalobkyní a) s doplněním, že o imateriální újmě nelze ve vztahu k žalobkyni b)
uvažovat ani co se týče nových obalů, neboť jak bylo vysvětleno výše, užívání
nových obalů není nekalou soutěží. Dovolání žalobkyně b) je dále subjektivně nepřípustné v části, kterou se
žalobkyně domáhají zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadených výrocích ve
vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou. Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl
dovolání žalobkyně b) v části, ve které se týká nároku na uveřejnění výroku
rozsudku. Ve zbytku dovolání žalobkyně b) odmítl podle § 243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení
s § 218 písm. c) o. s. ř. O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou
bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146
odst. 3 o. s. ř., když žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly a
náklady žalobkyně b) sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby
(sepis vyjádření k dovolání) ve výši 8 320 Kč [§ 1 odst. 2 věta první, § 6
odst. 1, § 7 body 3 a 5, § 9 odst. 1 a § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012], z paušální částky
náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č.
177/1996
Sb., ve znění pozdějších předpisů), po přičtení náhrady za 21% daň z přidané
hodnoty ve výši 1 810,20 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 zákona č. 235/2004
Sb., ve znění pozdějších předpisů), tedy celkem ve výši 10 430,20 Kč. Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za
zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se
stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo
notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou
se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/,
ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního
tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení
podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu
(část věty za středníkem). Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna
2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb.,
nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o
sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni
je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi
žalobkyní a) a žalovanou soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná povinnost, kterou jí ukládá toto usnesení, může se
žalobkyně b) domáhat výkonu rozhodnutí.