23 Cdo 752/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci
žalobkyně J. Ch., zastoupené JUDr. Emanuelem Mašínem, advokátem, se sídlem v
Praze 5, P. Švandy ze Semčic 12, proti žalované Allianz pojišťovna, a.s., se
sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby
47115971, o zaplacení částky 238.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 275/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2011, č. j. 11 Co 233/2011-113, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 3. listopadu 2010, č. j. 9 C
275/2009-87, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení
částky ve výši 187.256,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení v zákonné výši
od 23. srpna 2008 do zaplacení (bod I. výroku), co do požadovaného zákonného
úroku z prodlení z částky 238.000,- Kč od 22. května 2008 do 22. srpna 2008 a
co do zaplacení částky ve výši 50.744,- Kč s příslušenstvím řízení zastavil
(bod II. a III. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod IV. výroku). Rozsudkem tak byl zamítnut uplatněný nárok na zaplacení částky 238.000,- Kč s
příslušenstvím z titulu tvrzeného nároku na plnění podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Žalobkyně se domáhala náhrady škody ve formě ušlého zisku, jenž jí měl ujít v
příčinné souvislosti s poškozením jejího vozidla užívaného k podnikatelské
činnosti (kdy žalobkyně je osoba samostatně výdělečně činná v oboru pronájem a
půjčování věcí movitých, konkrétně osobních motorových vozidel) s tím, že v
předmětném období nemohla předmětné vozidlo k podnikání užívat a neměla k
dispozici ani náhradu od žalované strany. Ušlý zisk žalobkyně požadovala ode
dne dopravní nehody (dne 30. října 2006) do doby vyplacení pojistného plnění
(10. dubna 2008). Příslušenství žalované částky žalobkyně zpočátku požadovala
ode dne 22. května 2008 do zaplacení, následně žalobkyně částečně žalobu
omezila a požadovala příslušenství ode dne 23. srpna 2008 do zaplacení. Podáním
ze dne 21. července 2010 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, kdy požadovala
toliko zaplacení částky ve výši 187.256,- Kč. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že dne 30. října 2006 došlo
ke vzniku škodné události – k dopravní nehodě mezi osobním motorovým vozidlem
tovární značky Citroën Xantia, registrační značky 2C8 8048, a osobním motorovým
vozidlem tovární značky Škoda Fabia Combi, registrační značky 2S4 3669, jehož
majitelem byla žalobkyně. Dopravní nehoda byla zaviněna řidičem vozidla Citroën
Xantia. Předmětné motorové vozidlo Citroën Xantia bylo v době dopravní nehody
pojištěno u žalované pojistnou smlouvou z titulu odpovědnosti za škodu
způsobenou provozem vozidla. Dne 3. listopadu 2006 byla škodná událost u
žalované nahlášena. Dne 7. listopadu 2006 byla provedena prohlídka vozidla a
bylo rozhodnuto o způsobu likvidace formou tzv. „totální škody“. Dne 10. dubna
2008 byla ukončena likvidace škody a žalobkyni bylo vyplaceno pojistné plnění
ve výši 125.400,- Kč. Z tvrzení žalobkyně a provedených listinných důkazů
vyplynulo, že žalobkyně měla v rozhodném období k dispozici 7, resp. 9 (když 2
následně dokoupila) osobních motorových vozidel značky Škoda Fabia Combi. V
požadovaném období kromě výjimek přitom měla k dispozici volná neobsazená
osobní motorová vozidla. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil dle zákona č. 168/1999 Sb.,
o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně
některých souvisejících zákonů (konkrétně dle jeho ustanovení § 9 odst. 1, § 6
a § 24), a dle ustanovení § 442 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Otázka porušení povinnosti ze strany řidiče vozidla Citroën Xantia nebyla mezi
účastníky spornou, kdy soud vycházel z rozhodnutí Okresního státního
zastupitelství v Mělníku ze dne 15. června 2007.
Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že jde-li o ušlý zisk v podobě ztráty příjmu za pronájem osobního
motorového vozidla, odvíjí se výše náhrady od částky, kterou by v předmětném
období žalobkyně za obvyklých okolností v daném místě získala na nájemném podle
běžným poměrům odpovídající platné nájemní smlouvy, od níž je třeba odečíst
částku, kterou by musela na dosažení tohoto zisku vynaložit. Bylo tedy na
žalobkyni, aby unesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně vzniku škody a
její výše. Žalobkyně měla řádným způsobem tvrdit a prokazovat, že v požadovaném
období měla reálnou možnost takové vozidlo pronajmout za požadovanou částku a v
důsledku poškození vozidla při dopravní nehodě o tuto možnost přišla, navíc s
ohledem na možnost subsidiárního pronájmu dalšího neobsazeného vozidla. Žalobkyně však dle názoru soudu prvního stupně přes soudem dané poučení své
břemeno důkazní neunesla. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu
prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení
potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý
výrok). Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního
stupně a tudíž rozhodl, jak uvedeno shora. Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu,
dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o. s. ř.“) a namítajíc nesprávné právní posouzení věci (tedy
dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Namítá, že její újma ve formě ušlého zisku nebyla nijak kompenzována. Dle
jejího názoru je třeba v daném případě při výpočtu ušlého zisku vycházet z
předpokládaného výdělku vozidla stejného typu za stejně dlouhé období. Má za
to, že za předmětné období měla reálnou možnost získat příjem z poškozeného
vozidla, který byl žalován a ke kterému by při normálním běhu událostí došlo,
nebýt dopravní nehody a zbytečného prodlení žalované. Dále uvádí vykázaný
příjem z vozidel stejné kategorie v její firmě registrovaných, servisní
náklady, počítá čistý příjem souboru vozidel stejné kategorie, průměrný zisk za
jeden den a jedno vozidlo a konečně ušlý zisk za jedno vozidlo v předmětné
době. Dle jejího názoru není možno po ní spravedlivě požadovat, tak jak činil
soud prvního stupně, aby předložila potvrzení případných klientů, kteří byli
odmítnuti z toho důvodu, že další vozidlo z předmětné kategorie již neměla
žalobkyně k dispozici a dále doložení, že si tito klienti posléze skutečně
vozidlo půjčili u jiné půjčovny vozidel. Má za to, že požadování takovýchto
důkazů jde vysoce nad rámec pojmu unést důkazní břemeno. Naopak se domnívá, že
veškerá svá tvrzení důkazně podpořila a soudy obou stupňů tak měly rozhodnout
dle jejího žalobního návrhu.
V závěru žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná tak, že dle jejího mínění není
dovolání přípustné, případně důvodné.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem
poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od
1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č.
7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s.
ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též
sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou,
zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného
dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V posuzované věci dovolání žalobkyně přípustné není.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O
případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost
dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k
řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta
první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním
napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky
proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a
hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu
(srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem
130).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací
soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila,
případně jejichž řešení zpochybnila (srov. k tomu blíže např. důvody usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněného
v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132). Z vylíčení
uplatněných dovolacích důvodů je zřejmé, že dovolatelka nevymezila žádnou
právní otázku, natož pak takovou, pro jejíž řešení by bylo možno usuzovat na
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Dovolatelka ve svém dovolání sice výslovně uplatňuje dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci, nicméně ve skutečnosti v dovolání předestírá vlastní
skutkové závěry o výši jejího ušlého zisku a polemizuje se závěrem soudu
prvního i druhého stupně, že žalobkyně neunesla břemeno důkazní (srov.
ustanovení § 120 odst. 1, 3 věta druhá o. s. ř.). Tento závěr však není závěrem
právním, nýbrž závěrem skutkovým, vyplývajícím z hodnocení důkazů (srov. shodně
např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 45/1998 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2009, sp.
zn. 23 Odo 1509/2006, dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011,
sp. zn. 23 Cdo 1656/2010, či ze dne 26. září 2011, sp. zn. 32 Cdo 3069/2011).
Dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 3 o. s. ř. (jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možno
výhrady dovolatelky proti zjištěnému skutkovému stavu věci z hlediska jejich
obsahu podřadit, však přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. založit nemůže (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek
neshledal ani jiné okolnosti, které by činily potvrzující výrok rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce a kdy
dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech
řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem
4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání
směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s.
ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s.
ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně, jejíž
dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalované podle obsahu
spisu žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Přípustnost dovolání Nejvyšší soud posuzoval s vědomím faktu, že Ústavní soud
nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 (srov. též nález
Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2012
JUDr. Pavel H o r á k , Ph.D.
předseda senátu