23 Cdo 758/2024-175
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ISSO - Inženýrské stavby Sokolov, s. r. o., se sídlem ve Svatavě, Pohraniční stráže 255, identifikační číslo osoby 18248675, zastoupené Mgr. Barborou Musilovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Závodní 391/96, proti žalované Prosecké skály s.r.o., se sídlem v Praze 9, Freyova 1/12, identifikační číslo osoby 24243108, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 153, o nahrazení souhlasu se zápisem o kontrole díla, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 60 C 213/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2023, č. j. 20 Co 273/2023-136, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 6. 4. 2023, č. j. 60 C 213/2022-73, kterým Obvodní soud pro Prahu 9 nahradil projev vůle žalované k učinění souhlasu se zápisem o kontrole díla blíže specifikovaný v předmětném výroku a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 25 484 Kč (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 6 935,20 Kč (výrok II).
2. Rozsudek odvolacího soudu, výslovně ve všech jeho výrocích, napadla žalovaná včasným dovoláním, v němž navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a
vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Namítla nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky „zániku povinnosti žalobkyně k odstranění reklamovaných vad díla“, při jejímž řešení se podle ní odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
3. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
4. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
7. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které konkrétní „ustálené rozhodovací praxe“ (ať již vymezené uvedením spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, které danou rozhodovací praxi reprezentuje, nebo dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe) se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2925/2018, ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. 26 Cdo 412/2020, a ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1011/2022, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz).
8. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., je odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jenž spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. například stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st.45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4716/2017, a ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 815/2019).
9. Těmto požadavkům žalovaná v posuzované věci nedostála. V dovolání vyjádřila nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že podmínky pro podepsání zápisu o kontrole díla byly splněny. Podle názoru žalované ze strany žalobkyně nedošlo k odstranění reklamovaných vad dvou skleněných výplní. Rovněž namítla, že nemůže obstát argumentace odvolacího soudu, že nárok na odstranění reklamovaných vad byl nahrazen nárokem žalované na zaplacení částky ve výši 447 841 Kč a účinným započtením proti pohledávce žalobkyně z pozastávky, neboť o důvodnosti a účinnosti provedeného zápočtu se vede jiný soudní spor.
Při vymezení předpokladu přípustnosti dovolání pak žalovaná pouze obecně konstatovala, že odvolací soud se „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v tom směru, pokud uzavřel, že nárok žalované na odstranění reklamovaných vad dvou skleněných výplní byl nahrazen nárokem žalované na zaplacení částky ve výši 447 841 Kč a účinným zápočtem tohoto nároku oproti nároku žalobkyně na uvolnění pozastávky“, aniž však jakkoliv blíže upřesnila či označila konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu (ať již uvedením spisové značky konkrétního rozhodnutí, nebo dostatečně určitým slovním popisem obsahu této rozhodovací praxe), od níž se měl podle přesvědčení žalované odvolací soud při řešení dané otázky odchýlit.
Jinou právní otázku v dovolání neformulovala a jiný předpoklad přípustnosti dle § 237 o. s. ř. nevymezila.
10. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.
11. Ačkoliv v úvodu dovolání žalovaná avizovala, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalované s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s.
ř.) a dovodil, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání žalované ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k těmto výrokům v dovolání není obsažena žádná argumentace a žalovaná se tak zjevně domáhá jejich zrušení pouze jako výroků akcesorických. Ostatně proti těmto výrokům napadeného rozsudku by nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
12. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 11. 2024
Mgr. Jiří Němec předseda senátu