23 Cdo 819/2022-121
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D.,ve věci žalobce T. C., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Borisem Vacou, advokátem se sídlem Dlouhá 705/16, 110 00 Praha 1, proti M. C., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Alenou Zahradníčkovou, advokátkou se sídlem Ocelářská 1354/35, 190 00 Praha 9, o zaplacení 81 492 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 7 C 220/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2021, č. j. 27 Co 208/2021-104, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 10. 2021, č. j. 27 Co 208/2021-104, výrokem I potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 8. 1. 2021, č. j. 7 C 220/2022-50, ve výroku II., kterým byla žaloba zamítnuta co do částky 80 752 Kč s příslušenstvím, výrokem II změnil výrok III. cit. rozsudku soudu prvního
stupně o náhradě nákladů řízení co do jejich výše a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Výrok I soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 740 Kč s příslušenstvím zůstal odvoláním žalobce nedotčen. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba o zaplacení (resp. částečné refundaci) žalobcem vyčíslené poloviny nákladů za provoz a údržbu domu č. p. XY v obci XY za období od listopadu 2018 do března 2020, není důvodná, a to ani podle pravidel bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku - dále jen „o.
z.“). Oba soudy při právním posouzení věci vyšly ze zjištění, že mezi žalobcem a žalovanou byla v rámci opatrovnického řízení uzavřena ústní dohoda o hrazení nákladů na bydlení v předmětném domě, podle které se žalobce zavázal hradit veškeré náklady na bydlení v předmětném domě. V uvedené ústní dohodě, uzavřené podle § 1746 odst. 2 o. z., nebylo sjednáno nic o tom, že má žalovaná na bydlení v domě platit (přispívat) a případně kolik. Vůli žalobce hradit veškeré náklady na bydlení v předmětném domě i v době, kdy sám v domě nebydlel, odpovídal i reálný průběh placení všech nákladů a uplatnění nároku vůči žalované až zpětně.
Z uvedených skutkových zjištění odvolací soud učinil skutkový závěr, že uvedenou dohodou se žalobce zavázal hradit i náklady žalované, nejen dětí, a to na dobu neurčitou. Tato dohoda účastníků, schválená soudem v opatrovnickém řízení, nebyla soudem ani dohodou rodičů změněna až do jejího ukončení výpovědí, za kterou považoval soud předžalobní výzvu žalobce ze dne 22. 11. 2019, jejíž účinky nastaly v souladu s § 1999 o. z. ke dni 31. 3. 2020. Odvolací soud konstatoval, že prosté odstěhování se žalobce či dětí z domu, kterým měla uzavřená dohoda zejména sloužit (pokud by k němu skutečně došlo, eventuálně v jakém rozsahu a kdy, jak žalobce v odvolání tvrdil), případně skutečnost placení nákladů za bydlení žalobcem ještě někde jinde, nemá vliv na vznik povinnosti žalované platit požadovanou vyčíslenou náhradu nákladů za bydlení žalované v předmětném domě v XY po dobu platnosti uzavřené dohody.
Odvolací soud proto v odvoláním napadeném rozsahu potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dané věci jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání výslovně do všech jeho výroků s tím, že jej považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena. Za dosud nevyřešenou právní otázku považuje, zda byla mezi žalobcem a žalovanou v řízení o výchově a výživě nezletilých dětí (v rámci mediace) uzavřena dohoda ve smyslu § 1746 odst. 2 o.
z., kterou se žalobce zavázal hradit náklady na služby spojené s užíváním domu v nevypořádaném společném jmění manželů, a to za situace, kdy žalovaná následně tuto dohodu zpochybnila, nedošlo tedy k úplné dohodě mezi účastníky ohledně výchovy a výživy nezletilých dětí, (tj. včetně hrazení nákladů na bydlení dětí). Žalobce má za to, že mezi účastníky nakonec k žádné dohodě o hrazení nákladů, týkající se předmětné nemovitosti, nedošlo, nejméně byla v rámci řízení o výchově a výživě dětí uvedená dohoda zpochybněna.
Závěr obou soudů, vycházející z existence dohody o hrazení všech nákladů v předmětném domě, je podle dovolatele v rozporu s některými provedenými důkazy. Pokud žalobce v jednání před mediátorem uvedl, že bude hradit náklady na bydlení a veškeré náklady na sportovní aktivity dětí a spoření, počítal především s tím, že mu nebude v rámci střídavé péče o děti stanoveno žádné výživné nebo jen v symbolické výši, přičemž žalovaná bude hradit pouze základní potřeby dětí v době, kdy budou děti u ní. Cílem žalobce nebylo hradit i náklady na bydlení samotné žalované v době po rozvodu manželství.
V této souvislosti žalobce poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, týkající se výkladu
právního jednání. Nesprávné právní posouzení ze strany soudů spatřuje dovolatel v tom, že i kdyby se žalobce zavázal hradit výdaje na bydlení v předmětném domě, jednalo by se toliko o výdaje na bydlení nezletilých dětí, tj. výdaje vztahující se k aktuálnímu bydlišti dětí, neboť v opatrovnickém řízení a rozhodnutí soudů o výchově a výživě nezletilých dětí bylo možné řešit pouze výživné a další náklady ve vztahu k nezletilým dětem, nikoliv náklady rozvedené manželky. Za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, považuje dovolatel též otázku, zda se dohoda uzavřená v rámci řízení o výchově a výživě nezletilých dětí vztahovala i na náklady na bydlení samotné žalované, pokud by soud dospěl k závěru, že taková dohoda byla mezi účastníky uzavřena. Žalobce nesouhlasí s obranou žalované, že se předmětnou dohodou zavázal hradit i náklady na bydlení žalované, neboť měl v úmyslu hradit jen náklady na bydlení dětí. Navíc v rozhodném období, za které požaduje po žalované vydání bezdůvodného obohacení, děti v domě nepobývaly a bydlely jinde. Dovolatel s ohledem na své námitky navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil, jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), který je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelem předestřených otázek, jako otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených, neboť tyto otázky dovolatel staví na kritice skutkových závěrů nalézacích soudů a na vlastních skutkových závěrech. Zatímco dovolatel je přesvědčen, že v daném věci k žádné dohodě mezi účastníky o hrazení nákladů týkajících se předmětné nemovitosti v XY nedošlo, případně, pokud by přece jen dohoda uzavřena byla, vztahovala se jen na hrazení nákladů na bydlení dětí, odvolací soud při právním posouzení věci vyšel ze skutkového závěru, že mezi žalobcem a žalovanou byla v rámci opatrovnického řízení uzavřena ústní dohoda o hrazení nákladů na bydlení v předmětném domě, podle které se žalobce zavázal hradit veškeré náklady na bydlení v daném domě, tj. i náklady žalované, a to na dobu neurčitou. Závěr odvolacího soudu o existenci dohody, podle které se žalobce zavázal hradit veškeré náklady na bydlení v domě s č.p. XY v XY, tj. i náklady žalované, a to na dobu neurčitou, jsou skutkovým závěrem odvolacího soudu o obsahu uzavřené dohody, který nelze v dovolacím řízení přezkoumávat. Nejvyšší soud opakovaně judikuje, že skutkové závěry odvolacího soudu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014 nebo usnesení ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017 či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 a z nedávných rozhodnutí Nejvyššího soudu též usnesení ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1758/2021 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz). Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalobce není pro řešení otázek, formulovaných dovolatelem jako otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, podle § 237 o. s. ř. přípustné. Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, tzn. i ve výrocích o nákladech řízení, pak ve vztahu k nim žádnou argumentaci, natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř., neuplatňuje; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není [srov. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Není-li tedy dovolání žalobce přípustné, Nejvyšší soud jeho dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 4. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu