23 Cdo 841/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobkyně C., s.r.o., , zastoupené Mgr. R. R., advokátem proti žalovanému
J. H., , zastoupenému JUDr. P. P., advokátem, o zaplacení 53 353 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 13 C 5/2008,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26.
listopadu 2008, č.j. 25 Co 267/2008-87, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. listopadu 2008, č.j. 25 Co
267/2008-87, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
prodlení od 7.10.2003 do zaplacení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vyšel ze zjištění, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla
uzavřena smlouva o dílo, podle níž bylo dílo předáno a převzato, ale žalovaný
za zhotovené dílo nezaplatil cenu díla vyúčtovanou fakturou, jejíž splatnost
byla určena na den 6.10.2003. Žalovaný dopisem ze dne 15.10.2003, který odeslal
předchůdci žalobkyně dne 22.10.2003, uplatnil nárok z vad díla a zároveň
opakovaně provedl částečnou úhradu díla dne 16.10. 2003, 19.11.2003 a
5.12.2003. Soud na základě těchto skutkových zjištění dospěl k závěru, že
částečným plněním díla dne 16.10.2003 žalovaný uznal ve smyslu § 407 obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“) zbytek dluhu a ode dne provedení této částečné
úhrady začala běžet nová obecná čtyřletá promlčecí doba. Uzavřel, že nárok na
zaplacení ceny díla není promlčen, byla-li žaloba podána 8.10.2007. Uplatnil-li
žalovaný dopisem odeslaným žalobkyni dne 22.10.2003 právo z vad díla a nárok na
slevu z ceny díla, učinil tak podle soudu prvního stupně opožděně.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. listopadu 2008, č.j. 25 Co
267/2008-87, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zaplacení
53 353 Kč s 2% úrokem z prodlení od 7.10.2003 do zaplacení zamítl a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru,
že nárok na zaplacení ceny díla vznikl žalobkyni podle § 548 obch. zák.
provedením díla dne 10.9.2003, od tohoto data začala běžet čtyřletá promlčecí
doba ve smyslu § 397 obch. zák. a právo mohlo být uplatněno poprvé dne
11.9.2003. Byla-li žaloba podána dne 8.10.2007, bylo tak žalobkyní učiněno po
uplynutí promlčecí doby. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud
dovodil, že k uznání závazku žalovaným podle § 407 odst. 3 obch. zák. částečným
plněním dne 16.10.2003 nedošlo, neboť z dopisu ze dne 15.10.2003, odeslaného
žalobkyni se zpožděním pouze několika dní, vyplývá nespokojenost žalovaného s
provedením díla. V tomto dopisu žalovaný neuznal právo žalobkyně, jako
zhotovitelky, na zaplacení celé ceny díla a uplatnil slevu z ceny díla, čímž
dal najevo svoji vůli neuznat svůj dluh v plné výši. Nemohlo proto podle
odvolacího soudu dojít k novému běhu promlčecí doby od uznání závazku. Na
rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud vyhověl námitce promlčení vznesené
žalovaným a žalobu zamítl, neboť byla podána po uplynutí promlčecí doby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení promlčení uplatněného práva. Poukazuje přitom na ustanovení
§ 392 odst. 1 obch. zák., podle něhož u práva naplnění závazku běží promlčecí
doba ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním
(doba splatnosti). Nebyla-li v daném případě sjednána splatnost ceny díla,
platí podle dovolatelky § 340 odst. 2 obch. zák. s tím, že za okamžik
splatnosti je třeba považovat výzvu žalovaného k zaplacení v podobě vystavené
faktury, kde byla určena splatnost závazku na den 6.10.2003. Spojil-li odvolací
soud počátek běhu promlčecí s dnem předání díla dne 11.9.2003 a se vznikem
povinnosti za dílo zaplatit, pak podle dovolatelky pochybil. Stal-li se závazek
splatným dne 6.10.2003, počala tento den běžet promlčecí doba, a s ohledem na
čtyřletou promlčecí dobu uplynula dne 6.10.2007. Vzhledem k tomu, že tento den
byla sobota, byl posledním dnem pro podání žaloby podle dovolatelky následující
pracovní den, kterým bylo pondělí 8.10.2007 a její právo na zaplacení ceny díla
není promlčeno, jak nesprávně podle dovolatelky dovodil odvolací soud.
Bez ohledu na uvedené žalobkyně dále v dovolání namítá, že nesouhlasí s
posouzení uznání závazku žalovaným, tak jak učinil odvolací soud. Domnívá se,
že pokud žalovaný dne 16.10.2003 provedl částečnou úhradu dluhu a s platbou
nespojil žádné námitky týkající se jeho závazku k úhradě ceny díla, došlo podle
§ 407 odst. 3 obch. zák. částečným plněním k uznání i zbytku závazku a počala
běžet nová čtyřletá promlčecí doba. V době podání žaloby nebyl tedy podle
dovolatelky nárok žalobkyně na zaplacení ceny díla promlčen a nebyl důvod
vyhovět vznesené námitce promlčení a žalobu z tohoto důvodu zamítnout.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl zamítnutí dovolání. Nesouhlasí s
argumentací žalobkyně, že žaloba mohla být podána až v pondělí 8.10.2003, když
hmotněprávní promlčecí doba skončila v sobotu 6.10.2003. Naopak se ztotožňuje
se závěrem odvolacího soudu, že částečné plnění žalovaného nemohlo mít za
následek uznání zbytku závazku, jestliže žalovaný s fakturovanou částkou
bezprostředně poté poslal žalobkyni nesouhlasný dopis s vyfakturovanou cenou
díla. Podle žalovaného tak nedošlo k novému běhu promlčecí doby a nárok
žalobkyně je promlčen.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu
oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ,
kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl
být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis,
ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně
vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní
pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Podle § 392 odst. 1 obch. zák. běží u práva na splnění závazku promlčecí doba
ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba
splatnosti).
Obecně je počátek běhu promlčecí doby spojován s okamžikem, kdy právo mohlo být
vykonáno poprvé, jakmile vznikne možnost podat na jeho základě žalobu. Obecný
počátek promlčecí doby nelze obecně spojovat se splatností dluhu. Je-li
dosavadní judikatura zajedno v tom, že pro počátek běhu promlčecí doby je
rozhodující objektivní okamžik, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, je tímto
okamžikem ve smyslu § 392 odst. 1 obch. zák. splnění závazku nebo okamžik, kdy
mělo být započato s jeho plněním. Pro počátek promlčecí doby není tedy obecně
rozhodný den, kdy došlo ke splatnosti dluhu. Na tomto právním názoru je
založeno rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod R 28/84. Přijetí názoru o vázanosti počátku běhu
promlčecí doby na den splatnosti dluhu a nikoli na den vzniku právního vztahu,
ze kterého dlužníku vznikla povinnost k plnění, by znamenalo nepřípustné
posunutí počátku běhu promlčecí doby (ve zřejmém rozporu s účelem institutu
promlčení) prakticky na neomezenou dobu. Názor vyjádřený v rozhodnutí
zveřejněném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod R 28/84 zopakoval dovolací
soud v řadě svých dalších rozhodnutích (srov. např. rozhodnutí ze dne
27.11.2002 sp.zn. 33 Odo 665/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. BECK, pod C 1610/23, a dále rozhodnutí
ze dne 18.6.2008 sp.zn. 33 Odo 918/2006, ze dne 24.7.2008 sp.zn. 33 Odo
846/2006, ze dne 22.1.2009 sp.zn. 26 Odo 1695/2006, jakož rozsudek ze dne
23.2.2006 sp.zn. 33 Odo 1174/2005, proti němuž byla podána ústavní stížnost,
kterou Ústavní soud usnesením ze dne 20.7.2006, sp. zn. III. ÚS 334/06, odmítl).
Dovolateli tedy není možno dát za pravdu, že by počátek prodlení byl spojen se
splatností dluhu. Pro počátek běhu promlčecí doby je rozhodující okamžik, kdy
vzniklo žalobkyni právo na zaplacení požadované pohledávky z titulu smlouvy o
dílo.
Z hlediska běhu promlčecí doby není ani rozhodné, kdy byla učiněna výzva k
zaplacení vymáhané částky, ale kdy takto mohla žalobkyně učinit, tj. kdy jí
vzniklo právo na zaplacení vymáhané pohledávky a kdy mohla bez zbytečného
odkladu od této doby vyzvat žalovaného k zaplacení.
Nebyla-li doba plnění ve smlouvě určena, což ani dovolatelka nezpochybňuje,
připadá v dané věci aplikace obecné úpravy stanovené v § 340 odst. 2 obch.
zák., podle níž je dlužník povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu po té,
kdy byl věřitelem o plnění požádán. Doba plnění tedy nemůže být v daném případě
stanovena jednostranným právním úkonem určením splatnosti na faktuře, jak se
dovolatelka nesprávně domnívá.
Dovolatelce je třeba dát však za pravdu, co se týče její námitky k právnímu
posouzení otázky uznání dluhu žalovaným. Vyplynulo-li ze skutkových zjištění,
že žalovaný zaplatil část ceny díla dne 16.10.2003 a zároveň neprojevil vůči
žalobkyni žádnou námitku, že další část dluhu nehodlá uhradit, a teprve dne
22.10.2003 předal k poštovní přepravě dopis pro žalobkyni, v němž neuznává
právo žalobkyně na zaplacení celé ceny díla, nelze z uvedených skutkových
zjištění dovodit, že by plnění části dluhu dne 16.10.2003 nemělo účinky uznání
zbytku dluhu. Z projevu vůle žalovaného dne 16.10.2003, kdy část pohledávky
byla uhrazena, nemohl právní předchůdce žalobkyně usuzovat, že by žalovaný
zbytek dluhu nehodlal doplatit. V tomto směru je tedy právní posouzení uznání
dluhu odvolacím soudem nesprávné a je důvodný dovolatelkou uplatněný dovolací
důvod, jímž namítala nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř.
Nebylo-li možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné,
Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu bez
jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem
dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž
rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d
odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. května 2009
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu