23 Cdo 862/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady,
Ph.D., ve věci žalobkyně Mgr. D. K., zastoupené JUDr. Zdeňkem Juřinou,
advokátem se sídlem v Praze 9, Krausova 605, proti žalovanému Mgr. J. F., se
sídlem v Praze 1, Jakubská 647/2, identifikační číslo osoby 66245664,
zastoupeného JUDr. Mgr. Ing. Hanou Karáskovou, advokátkou se sídlem v Praze 9,
Chotěšovská 680/3, o zaplacení 5.000.000 Kč s příslušenstvím a o vydání listin,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 228/2012, o dovolání
žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. února
2015, č. j. 94 Co 594/2014-588, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Řízení o dovolání žalovaného se zastavuje.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 5. června 2014, č. j. 16 C 228/2012-489, zamítl žalobu s návrhem na uložení povinnosti žalovanému
zaplatit žalobkyni částku 5.000.000 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), a
rovněž zamítl žalobu s návrhem na uložení povinnosti žalovanému předložit
žalobkyni seznam právních úkonů a smluv o investování, které za dobu platnosti
své plné moci vykonal pro společnost XIO.CZ a. s. a pro Mgr. L. K. (bod II. výroku). Dále soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu
nákladů řízení ve výši 210.700 Kč (bod III. výroku), přiznal ustanovenému
zástupci žalobkyně odměnu ve výši 77.319 Kč (bod IV. výroku) a ve vztahu mezi
žalobkyní a ČR určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
(bod V. řízení). K odvolání žalobkyně a žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. a pod bodem II. potvrdil
(první výrok), ve výroku pod bodem III. změnil tak, že výše nákladů činí
481.600 Kč (druhý výrok) a ve výroku pod bodem IV. změnil tak, že výše odměny
činí 80.344 Kč, jinak jej potvrdil (třetí výrok). Dále soud přiznal
ustanovenému zástupci žalobkyně odměnu za odvolací řízení ve výši 16.214 Kč
(čtvrtý výrok) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu
nákladů odvolacího řízení ve výši 62.795 Kč (pátý výrok). Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalobkyně i žalovaný. Žalovaný podáním ze dne 10. února 2016 učinil zpětvzetí dovolání v plném
rozsahu. Dovolací soud proto řízení o tomto dovolání dle § 243c odst. 3 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) zastavil. Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I. až V. Žalobkyně podává dovolání z důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. s tím, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci v
otázce náhrady škody způsobené porušením povinností advokáta chránit zájmy
klienta dle předaných pokynů a porušení povinností advokáta vést dokumentaci
advokátního spisu a vydat listiny klientovi, a v otázce náhrady nákladů řízení
mezi účastníky. K přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) žalobkyně uvádí, že
při řešení těchto otázek se odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterými jsou otázky rozhodovány
rozdílně. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1
o. s. ř., dále zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Žalobkyní předestřená otázka porušení povinností advokáta přípustnost dovolání
v projednávané věci nezakládá, neboť nejde o otázku hmotného práva, na níž
rozhodnutí odvolacího soudu závisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). Pro rozhodnutí odvolacího
soudu je rozhodující závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně k
náhradě škody, která měla vzniknout akciové společnosti. K tomuto závěru
žalobkyně v dovolání uvádí, že její aktivní legitimace je založena tím, že
případná škoda vzniklá společnosti se promítá do majetkového podílu zůstavitele
(akcionáře) na hospodaření společnosti. Tento názor však neodpovídá ustálené
rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle které se sice skutečná škoda způsobená
společnosti (v jejímž důsledku se sníží čistý obchodní majetek společnosti)
projeví i snížením hodnoty podílů ve společnosti – společníci v jejím důsledku
utrpí újmu. Tato újma je však svou povahou odvozená od škody vzniklé na majetku
společnosti. Její existence je závislá na existenci škody na majetku
společnosti. Pohledávka z titulu náhrady škody ovšem není pohledávkou
společníků, ale pohledávkou společnosti. Společník s ní nemůže disponovat jako
s pohledávkou vlastní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června
2009, sp. zn. 29 Cdo 3180/2008). Dovozuje-li žalobkyně své žalobní oprávnění z
§ 182 odst. 2 obch. zák., není tento odkaz rozhodný, neboť v projednávané věci
nejde o právo na náhradu škody, které má společnost vůči členovi
představenstva, nýbrž vůči třetí osobě. V dalším obsahu dovolání směřujícího do výroku ve věci samé nepředkládá
dovolatelka dovolacímu soudu žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního
práva ve smyslu § 237 o. s. ř.
Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky žalobkyně směřující do výroku o
náhradě nákladů řízení, kdy žalobkyně vytýká odvolacímu soudu, že ve věci měl
aplikovat § 150 o. s. ř. Odvolací soud však správně a úplně vyložil, proč ve
věci neshledal důvody zvláštního zřetele hodné odůvodňující nepřiznání náhrady
nákladů řízení jinak procesně úspěšnému účastníku dle § 150 o. s. ř. Správně
také odkázal na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. října
2006, sp. zn. I. ÚS 401/06, že okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud
nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom,
že by jejich přiznání přivodilo žalobkyni větší újmu než žalovanému. Uvedený
závěr Ústavního soudu opakovaně přijal též dovolací soud, s tím, že obecně
platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci samé (§
142 odst. 1 o.s.ř.). Diskreční oprávnění soudu (§ 150 o.s.ř.) umožňující soudu
výjimečně náklady řízení zcela nebo z části nepřiznat, ukládá soudu, aby
zkoumal, zda ve věci existují zvláštní okolnosti (důvody zvláštního zřetele),
pro něž soud pak nemusí úspěšnému účastníkovi řízení náhradu nákladů řízení
přiznat. Za okolnosti zvláštního zřetele, které odůvodňují nepřiznání náhrady
nákladů řízení, nelze považovat pouze skutečnost, že by jejich přiznání
způsobilo jednomu z účastníků větší újmu než druhému, ale je nutné, aby byly
dány i další okolnosti mající vliv na spravedlivé rozhodnutí o náhradě nákladů
řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn.
23 Cdo 3172/2013). Takové okolnosti se však v projednávané věci z obsahu spisu
nepodávají. Svými námitkami proto žalobkyně přípustnost dovolání nezakládá.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl
jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2016
JUDr.
Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu