23 Cdo 925/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci
žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova
1, identifikační číslo osoby 60162694, jejímž jménem jedná Vojenský úřad pro
právní zastupování Ministerstva obrany, se sídlem v Praze 6, nám. Svobody 471,
proti žalované Realitní a stavební společnosti s. r. o., se sídlem v Praze 1,
Konviktská 24, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 41432037, zastoupené Mgr.
Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem, se sídlem v Čáslavi, Žižkovo náměstí 2, o
zaplacení částky 2.476.687,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Kutné Hoře pod sp. zn. 8 C 159/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2009, č. j. 29 Co 387/2009-194,
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2009, č. j. 29
Co 387/2009-194, v té části výroku o věci samé, jíž byl potvrzen rozsudek
Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 12. května 2009, č. j. 8 C 159/2007-169, v
části výroku pod bodem I, kterou byla zamítnuta žaloba co do částky 2.376.687,-
Kč s úrokem z prodlení tam vymezeným, jakož i ve výroku o nákladech odvolacího
řízení, a rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 12. května 2009, č. j. 8
C 159/2007-169, v části výroku pod bodem I, kterou byla zamítnuta žaloba co do
částky 2.376.687,- Kč s úrokem z prodlení tam vymezeným, jakož i ve výroku o
nákladech řízení pod bodem II, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobkyně, pokud směřuje proti zbývající části výroku o
věci samé rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2009, č. j. 29
Co 387/2009-194, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne
12. května 2009, č. j. 8 C 159/2007-169, v části výroku pod bodem I, kterou
byla zamítnuta žaloba co do částky 100.000,- Kč, se odmítá.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. listopadu 2009, č. j. 29 Co
387/2009-194, potvrdil rozsudek ze dne 12. května 2009, č. j. 8 C 159/2007-169,
jímž Okresní soud v Kutné Hoře zamítl žalobu o zaplacení částky 2.476.687,- Kč
s úrokem z prodlení z částky 2.376.687,- Kč tam vymezeným, a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že podle
smlouvy o dílo ze dne 22. září 2005 se žalovaná zavázala provést pro žalobkyni
opravu ubytovny na letecké základně Čáslav za cenu v výši 2.376.687,- Kč,
včetně DPH, přičemž podle dodatku ze dne 18. listopadu 2005 mělo být dílo
provedeno do 28. listopadu 2005. Podle smlouvy se dílo považuje za dokončené
okamžikem předání a převzetí celého předmětu plnění bez vad a nedodělků. Pro
případ, že zhotovitel nedodrží termín dokončení díla a sjednaný rozsah prací,
bylo sjednáno právo objednatele na smluvní pokutu ve výši 1 % ceny celkového
plnění bez DPH za každý započatý kalendářní den prodlení. Byla sjednána záruční
doba v délce 36 měsíců. Případné vady díla měl zhotovitel povinnost odstranit v
termínu dohodnutém v reklamačním řízení. Zjištěné vady měl objednatel
reklamovat písemně bez zbytečného odkladu po jejich zjištění a zhotovitel měl
do 15-ti dnů sdělit, zda reklamaci uznává a navrhnout lhůtu k odstranění vad,
případně uvést důvody, pro které reklamaci neuznává. Pro případ, že zhotovitel
nenastoupí k odstranění vad do 30 dnů od přijetí reklamace, bylo sjednáno
oprávnění objednatele pověřit odstraněním vady třetí osobu na náklady
zhotovitele, a bylo ujednáno, že za každý den, kdy bude zhotovitel v prodlení s
odstraněním vad díla, vzniká objednateli nárok na smluvní pokutu ve výši
1.000,- Kč. Dílo bylo fakticky dokončeno 28. listopadu 2005 a dne 30. listopadu
2005 došlo k předání a převzetí díla, přičemž bylo potvrzeno, že dílo bylo
převzato bez vad a nedodělků. Žalobkyně poté na díle zjistila vady, které
dopisem ze dne 31. července 2006 reklamovala Vojenská ubytovací a stavební
správa Pardubice a dne 20. října 2006 sama žalobkyně. Šlo o vady, které byly,
kromě vadné hydroizolace a vadného kotvení podhledu, při předání díla
viditelné. Žalovaná reklamaci neuznala, přesto některé vady odstranila a dne 4. ledna 2007 předala žalobkyni práce spočívající v odstranění vad. Dopisem
doručeným dne 20. října 2006 žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení smluvní
pokuty ve výši 6.470.979,84 Kč za 324 dnů prodlení s dodáním díla bez vad a
nedodělků, přičemž u soudu uplatnila nárok na tuto smluvní pokutu pouze do
výše ceny díla, tedy v částce 2.376.687,- Kč, a dále uplatnila nárok na
smluvní pokutu za 100 dnů prodlení s odstraněním reklamovaných vad díla v
celkové výši 100.000,- Kč. Odvolací soud se v plné míře ztotožnil též s právním posouzením odvolacího
soudu. Shledal správným jeho názor, že je třeba rozlišit vztah mezi
odpovědností za prodlení s provedením díla a vztah z odpovědnosti za vady,
zejména ve vztahu k dohodě účastníků o předání díla, a že není možné, aby se v
jednom okamžiku sbíhala odpovědnost za prodlení s provedením díla s
odpovědností za vady díla.
Způsob splnění díla sjednaný v článku IX. smlouvy o
dílo posoudil jako způsob odchylný od zákonné úpravy a na základě úvahy, že
termín „považuje se“ obchodní zákoník nezná, dovodil, že toto slovní spojení je
třeba vyložit jako fikci splnění závazku. Na základě toho uzavřel, že efekt
provedení díla nastal v tomto případě okamžikem, kdy žalobkyně dílo převzala,
nevytkla žalované žádné vady a navíc výslovně uvedla, že dílo je bez vad a
nedodělků. Od tohoto okamžiku, kdy se dílo považuje za předané, již není možno
hovořit o prodlení s předáním či s provedením či dokončením díla. Protože dílo
mělo být provedeno 28. listopadu 2005, na základě předání však k provedení
došlo až 30. listopadu 2005, byla žalovaná po dva dny v prodlení s provedením
díla. Výkladem článku X. smlouvy o dílo však odvolací soud shodně se soudem
prvního stupně dovodil, že smluvní pokuta byla sjednána za každý den, kdy
nebude dodržen termín dokončení díla a současně (kumulativně) sjednaný rozsah
prací. Na základě tohoto uzavřel, že bylo-li dílo fakticky dokončeno dne 28. listopadu 2005, sjednaný termín rozsahu prací dodržen byl a nebyly tak současně
splněny obě sjednané podmínky pro vznik nároku žalobkyně na smluvní pokutu. Stran smluvní pokuty za prodlení s odstraňováním vad se odvolací soud ztotožnil
se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně vady reklamovala až dopisem ze
dne 18. října 2006, přičemž nerespektovala sjednaná pravidla a namísto toho,
aby iniciovala jednání o lhůtě k odstranění vad, stanovila žalované lhůtu
jednoho měsíce od doručení reklamace. Lhůta k odstranění reklamovaných vad, na
jejíž nedodržení byl vznik nároku na smluvní pokutu vázán, tak nebyla dohodnuta
a žalobkyni právo na tuto smluvní pokutu nevzniklo. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, dovozujíc jeho
přípustnost z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.) a spatřující jeho důvodnost v tom, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]
a že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]
Dovolatelka především namítla, že odvolací soud aplikoval právní normu, která
na věc nedopadá, jestliže na smluvní vztahy mezi účastníky založené ujednáním o
smluvní pokutě aplikoval ustanovení § 324 odst. 2, 3 obchodního zákoníku (dále
též jen „obch. zák.“), ačkoliv ustanovení § 324 odst. 4 obch. zák. takovou
aplikaci vylučuje. Odvolací soud podle jejího mínění nesprávně dovodil, že není
možný souběh odpovědnosti za prodlení s provedením díla a odpovědnosti za vady
díla. Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil první z
uplatněných nároků na smluvní pokutu jako nárok z prodlení s provedením díla;
argumentovala, že podle ustanovení § 324 odst. 3 obch. zák.
lze po převzetí
díla uplatnit pouze nároky z vad díla, smluvní pokuta však nebyla sjednána za
prodlení se splněním zákonné povinnosti předat dílo, ale za prodlení s předáním
díla bez vad a nedodělků, tedy za porušení smluvně definované povinnosti,
přičemž takové ujednání v rozporu s ustanovením § 324 odst. 3 obch. zák. není. Vyjádřila přesvědčení, že doba, jejíž plynutí bylo sankcionováno smluvní
pokutou, tj. doba prodlení žalované s předáním díla bez vad a nedodělků,
skončila až dne 4. ledna 2007, kdy jí žalovaná předala dílo po odstranění
reklamovaných vad. Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu nesprávnost závěru dovozeného výkladem
smlouvy o dílo, že povinnost provést dílo bude splněna, když je zhotovitel
předá a objednatel převezme. Namítla, že závěr, podle něhož nárok na smluvní
pokutu vzniká pouze v případě, že objednatel nepřevezme dílo s tím, že mu
vytýká „nedostatky“, je v rozporu s dikcí a obsahem příslušného ujednání. Vadu řízení dovolatelka spatřovala v tom, že odvolací soud neučinil z
provedených důkazů zjištění, že vady se na díle vyskytovaly již v době jeho
předání a žalovaný o nich věděl nebo alespoň musel vědět. Vytkla odvolacímu
soudu, že tuto skutečnost ignoroval a neaplikoval ustanovení § 562 obch. zák. s
odkazem na ustanovení § 428 odst. 3 obch. zák. a v tomto smyslu věc nesprávně
právně posoudil, neboť jinak by nemohl dovodit, že zhotovitel nemohl ovlivnit
délku svého prodlení. Dovolatelka podrobila kritice též závěry, k nimž odvolací soud dospěl výkladem
smlouvy o dílo v otázce předpokladů pro vznik nároku na smluvní pokutu za
prodlení s provedením díla. Argumentovala, že spojku „a“ je nutno posoudit jako
spojku alternativní, a vytkla odvolacímu soudu, že opačný závěr neodůvodnil. Vyjádřila mínění, že z kontextu smlouvy vyplývá povinnost zhotovitele provést
dílo řádně a včas, tj. splnit obě povinnosti, je proto logické, aby smluvní
pokuta sankcionovala porušení kterékoliv z nich. Odvolací soud podle přesvědčení dovolatelky pochybil též v tom, že neposoudil
jako neplatné ujednání o „způsobu reklamace“, podle něhož měl v případě, že
zhotovitel nenastoupí k odstranění vad díla do 30 dnů po obdržení reklamace,
pověřit odstraněním vad jinou specializovanou firmu na náklady zhotovitele. Dovolatelka má za to, že v takovém případě by odvolací soud musel dospět k
závěru, že na místo neplatného ujednání nastupuje dispozitivní právní úprava
nároků z vad díla a „bylo jistě možné, aby žalobce aplikoval § 436 a násl. obch. zák. odkazem na ust. § 564 cit. zák. a po uplynutí přiměřené lhůty,
poskytnuté žalobci k odstranění vad, věc právně hodnotil tak, že žalovaný je v
prodlení s plněním své právní povinnosti, spočívající v prodlení s odstraněním
vad“. Podle mínění dovolatelky žalovaná tím, že s ní nedohodla termín pro odstranění
vytčených vad, zmařila podmíněný právní úkon a na tento úkon je nutno hledět
jako na nepodmíněný. Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že ze smlouvy o dílo
nezjistil a nevyvodil z toho právní důsledky, že podle článku XI. smlouvy je to
zhotovitel, kdo je povinen navrhnout lhůtu k odstranění vad.
Dovolatelka navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření označila dovolání za nepřípustné. Argumentovala, že
účastníci sjednali ve smlouvě podmínky odlišné od zákonné úpravy, napadené
rozhodnutí tak řeší zcela specifický případ a nemá judikatorní přesah. Jde
přitom o rozhodnutí správné. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ), za niž jedná osoba uvedená v
ustanovení § 21a odst. 3 o. s. ř. (zaměstnanec příslušné organizační složky
státu pověřený vedoucím této organizační složky), která má právnické vzdělání a
jíž bylo dovolání též sepsáno [§ 241 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 o. s. ř.], se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci
přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Protože napadený rozsudek odvolacího soudu
je rozsudkem potvrzujícím a protože rozhodnutí soudu prvního stupně
nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo
zrušeno odvolacím soudem, může být dovolání přípustné jen při splnění
předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil
(§ 242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může založit jen taková právní
otázka, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, tj. která je pro toto
rozhodnutí určující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března
2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, in www.nsoud.cz). V části, v níž odvolací soud rozhodl o uplatněném nároku na smluvní pokutu za
nedodržení termínu dokončení díla a sjednaného rozsahu prací, je jeho
rozhodnutí založeno na výkladu smlouvy o dílo, jak v otázce, co je třeba
rozumět pod pojmem „dokončení díla“ užitým v článku X. smlouvy ve vztahu k
ujednání v článku IX. o tom, kdy se dílo považuje za dokončené, tak v otázce,
zda nedodržení „sjednaného rozsahu prací dle předmětu plnění podle čl.
V.“ bylo
sjednáno jako další podmínka pro vznik nároku na smluvní pokutu. Dovolatelkou
zpochybněný postup, který odvolací soud zvolil při výkladu smlouvy, neodpovídá
zákonným výkladovým pravidlům a ustáleným judikatorním závěrům. Jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu (o projevené vůli), zjišťuje se
jeho obsah za použití pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v §
35 odst. 2, 3 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a pro obchodní
závazkové vztahy speciálně v § 266 obch. zák. Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Podle ustanovení § 266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající
osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo
jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit
podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla
přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy
používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla
v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se
vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně
jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i
následného chování stran, pokud to připouští povaha věci (odstavec 3). Projev
vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech
vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila
(odstavec 4). Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25
Cdo 1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386,
že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve
vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých
použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či
systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná
vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k
vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového
vyjádření úkonu. Též Ústavní soud zdůraznil (z hlediska ústavně garantovaných
základních práv), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu
smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad
textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-
li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem
hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků
smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli
je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací
smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným
jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. např.
nález ze dne 14. dubna 2005,
sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, svazek č. 37/2005). Odvolací soud v souzené věci založil závěry o tom, co bylo stranami ve smlouvě
o dílo ujednáno, toliko na zkoumání samotného textu smlouvy, tj. jazykového
vyjádření právního úkonu, a rezignoval na povinnost soudu posoudit na základě
výsledků provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle (úmysl) stran při
uzavírání smlouvy (§ 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 odst. 1 obch. zák.). Zejména
za stavu, kdy tu byla mezi stranami neshoda v otázce, co bylo mezi nimi ve
skutečnosti ujednáno (jaká vůle měla být projevena užitými výrazy a slovními
spojeními), a kdy jazykové vyjádření právního úkonu zdaleka není do té míry
pregnantní, že by neskýtalo prostor k pochybnostem, bylo třeba zjistit (s
využitím poučovací povinnosti podle ustanovení § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř.) a vyhodnotit okolnosti, za nichž byla smlouva uzavřena, popř. též další
skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na vůli stran smlouvy při jejím
uzavírání (§ 266 odst. 3 obch. zák.). V případě, že by se vůli (úmysl) stran
zjistit nezdařilo, bylo třeba využít výkladové hledisko upravené v ustanovení §
266 odst. 2 obch. zák., a nebylo-li by možno projev vůle vyložit ani podle
významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl
projev vůle určen, popřípadě podle významu, který se takovému výrazu zpravidla
přikládá v obchodním styku, bylo projev vůle obsahující výraz připouštějící
různý výklad třeba v pochybnostech vyložit k tíži strany, která jako první v
jednání tohoto výrazu použila (§ 266 odst. 4 obch. zák.). Výklad projevu vůle za použití výkladových pravidel stanovených v normách
hmotného práva je právním posouzením, otázka správnosti takového posouzení je
tedy otázkou právní [(srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2009, sp. zn. 23 Cdo 1677/2008 uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí
a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod čísly C
7502 a C 7503, svazek CD-10)]. Nebyl-li proto při výkladu projevu vůle dodržen
postup odpovídající zákonu a judikatuře, nelze než dospět k závěru, že v této
(shora označené) části má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam
zakládající přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a zároveň k závěru o důvodnosti dovolání v příslušné jeho části, neboť v
tomto ohledu je opodstatněn uplatněný dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Ostatním dovolacím námitkám vztahujícím se k této části napadeného rozhodnutí
(o nároku na smluvní pokutu za nedodržení termínu dokončení díla a sjednaného
rozsahu prací) důvodnost přiznat nelze. Ve své obsáhlé argumentaci stran předpokladů aplikace ustanovení 324 odst. 3
obch. zák.
dovolatelka pomíjí, že odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na
aplikaci tohoto ustanovení, nýbrž opřel je toliko o ujednání smlouvy o dílo,
jak je vyložil, a dovodil, že sjednané předpoklady pro vznik nároku na tuto
smluvní pokutu naplněny nebyly. Dovolatelka má pravdu v tom, že závěr
odvolacího soudu o nemožnosti souběhu odpovědnosti za prodlení s provedením
díla a odpovědnosti za vady díla, postrádající odkaz na právní předpis, se
dotýká ustanovení § 324 odst. 3 obch. zák. (podle něhož jestliže dlužník
poskytne vadné plnění a věřitel nemá právo odstoupit od smlouvy nebo tohoto
práva nevyužije, mění se obsah závazku způsobem, který odpovídá nárokům
věřitele vzniklým z vadného plnění, a závazek zaniká jejich uspokojením). Na
této úvaze, převzaté z argumentace žalované bez zřejmé souvislosti se závěry
učiněnými ze smlouvy, však rozhodnutí odvolacího soudu - objektivně vzato – v
žádném ohledu nespočívá. Právní argumentace dovolatelky ostatně vychází z
jiného (opačného) výkladu ujednání v první větě posledního odstavce článku IX. smlouvy o dílo, než k němuž dospěl odvolací soud, takže dovolatelka poměřuje
správnost právního posouzení odvolacího soudu cestou konfrontace se svými
právními názory založenými na zcela jiném základě, než na jakém spočívá
kritizované právní posouzení.
Námitkou založenou na výhradě, že odvolací soud neučinil z provedených důkazů
zjištění, že vady se na díle vyskytovaly již v době jeho předání a žalovaný o
nich věděl nebo alespoň musel vědět, dovolatelka podle obsahu uplatňuje
dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle ustálené
judikatury Nejvyššího soudu totiž nemá skutkové zjištění oporu v provedeném
dokazování též tehdy, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá
ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které
byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo (srov. např.
rozsudek ze dne 30. července 2008, sp. zn. 29 Odo 828/2006, uveřejněný v
Souboru pod číslem C 6473, svazek CD-8). Z tohoto důvodu lze však, jak výslovně
určuje ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., podat dovolání pouze tehdy, je-li
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě
podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a). Totéž pak platí i ve
vztahu k námitce, že soudy nižších stupňů neučinily skutkové zjištění, že
některé vady díla měly povahu nedodělků, neboť některé části díla nebyly
provedeny vůbec (z čehož pak dovolatelka dovozuje nesprávnost závěru, že byl
dodržen sjednaný rozsah prací). Dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 3 o. s.
ř. je uplatněn též námitkou, že zjištění odvolacího soudu, podle něhož
žalobkyně převzetí díla později odvolala, nemá oporu v jejích tvrzeních.
Pro úplnost lze dodat, že dovolatelka zřejmě přehlédla skutkové zjištění soudů
nižších stupňů, podle nichž šlo o vady, které byly (až na výjimky) viditelné
při předání díla. Není však zřejmé, jaký význam pro posouzení uplatněného
nároku na smluvní pokutu by měla aplikace ustanovení § 562 obch. zák. ve
spojení s § 428 odst. 3 obch. zák., vztahující se k předpokladům, za nichž může
být soudem přiznáno objednateli právo z vad díla. Otázka, zda žalovaná mohla
ovlivnit délku svého prodlení (včasným odstraněním vad, o kterých věděla či
měla vědět), je bez významu v situaci, kdy odvolací soud založil své rozhodnutí
na závěru, že žalovaná se do prodlení s „dokončením díla a sjednaným rozsahem
prací“ vůbec nedostala.
Dovolání proti té části výroku odvolacího soudu, jež se týká nároku na smluvní
pokutu za prodlení s odstraňováním vad, uplatněného ve výši 100.000,- Kč,
Nejvyšší soud přípustným neshledal, neboť nedospěl k závěru, že rozhodnutí
odvolacího soudu má v této části po právní stránce zásadní význam.
Dovolatelka v tomto směru žádnou otázku zásadního právního významu neotevřela.
Dovoláním kritizovaný závěr o tom, že účastníci v článku XI. smlouvy o dílo
„sjednali nároky z vad, jimiž zcela vyloučili nároky z vad, jak je upravuje
obč. zák.“, není v odůvodnění napadeného rozhodnutí obsažen ani implicitně. Pro
rozhodnutí odvolacího soudu v této části je rozhodný závěr, že byla-li žalovaná
podle smlouvy povinna vady odstranit v dohodnuté lhůtě a nebyla-li taková lhůta
dohodnuta, nemohla se žalovaná dostat s odstraněním vad do prodlení. Z dovolání
(formulačně značně nepřesného) není zcela zřejmé, zda dovolatelka mínila
zpochybnit též správnost tohoto závěru. V pochybnostech tedy Nejvyšší soud
konstatuje, že právní úprava obsažená v ustanovení § 436 a násl. obč. zák., na
niž odkazuje ustanovení § 564 obch. zák., je dispozitivní (srov. § 263 odst. 1
obch. zák.) a nic tedy nebrání tomu, aby si strany odchylně sjednaly způsob,
jakým bude určena lhůta k odstranění oznámených vad. Nejvyšší soud neshledává
důvod, proč by měl být uvedený právní závěr odvolacího soudu shledán
nesprávným. Dovolatelkou položená otázka platnosti ujednání, jež ji pro případ,
že žalovaná nenastoupí k odstranění vad díla do 30 dnů po obdržení reklamace,
opravňovalo pověřit odstraněním vad jiný subjekt, je v této souvislosti zcela
bez významu, neboť se určení lhůty k odstranění vad nijak nedotýká. Stejně tak
je v poměrech projednávané věci nevýznamné pro posouzení, zda došlo k prodlení
žalované s odstraněním vad, zda byly vady reklamovány až dopisem ze dne 18.
října 2006 či dříve.
Výtkou, že soudy nižších stupňů neučinily skutkové zjištění ze smlouvy o dílo,
že to byl zhotovitel, kdo měl povinnost navrhnout lhůtu k odstranění vad, je
uplatněn dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož
prostřednictvím přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. založena být nemůže. Dovolatelka ostatně i zde přehlédla, že toto
zjištění učiněno bylo. Její názor, že z této skutečnosti lze dovozovat ty
právní závěry, které naznačuje, však otázku zásadního právního významu
neotvírá, neboť vychází (podle všeho) jen z nepodloženého předpokladu, že v
článku XI. smlouvy o dílo byla sjednána odkládací podmínka ve smyslu ustanovení
§ 36 odst. 2 věty první obč. zák.
V této části proto Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §
243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V té části výroku o věci samé, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o
zamítnutí žaloby co do částky 2.376.687,- Kč s úrokem z prodlení, kterou
Nejvyšší soud vzhledem k přípustnosti dovolání podrobil dovolacímu přezkumu,
není rozhodnutí odvolacího soudu správné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí v této části
podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil,
včetně závislého výroku o nákladech odvolacího řízení [§ 242 odst. 2 písm. b)
o. s. ř.]. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil v příslušném
rozsahu (v příslušné části výroku o věci samé a v závislém výroku o nákladech
řízení) i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst.
3 věty druhé o. s. ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst.
1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. února 2012
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu