USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce J. B., zastoupeného JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem v Praze, Senovážné náměstí 1464/6, proti žalovanému J. P., zastoupenému JUDr. Marcelou Andrýskovou, advokátkou se sídlem v Hodoníně, Masarykovo nám. 120/22, o zaplacení částky 204.298 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 88/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2023, č. j. 16 Co 66/2020-173, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 11.422,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupkyně.
příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). K odvolání žalobce Krajský soud v Brně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 29. 11. 2023, č. j. 16 Co 66/2020-173, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího i dovolacího řízení (druhý výrok). Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.
s. ř.“). K dovolání žalobce se žalovaný vyjádřil tak, že dovolání je nepřípustné, a to z důvodu absence dovolacích důvodů. Proto navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto. V případě, že dovolací soud dovolání neodmítne pro nepřípustnost, má žalovaný za to, že nejsou dány důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí. Proto navrhuje, aby bylo dovolání zamítnuto. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dovolací soud dále posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolatel v dovolání nejprve podrobným způsobem rekapituluje dosavadní průběh řízení a závěry soudů nižších stupňů.
Následně dle obsahu dovolání předkládá dovolacímu soudu dvě otázky, o nichž se domnívá, že je odvolací soud posoudil v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 246/2001, ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 32 Odo 861/2001, a ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5299/2015, poukazuje na rozsah důkazního břemene, kdy má být „na žalovaném, který tvrdí, že plnění přijal na základě smluvního ujednání, aby prokázal existenci a obsah tvrzené dohody, podle níž byl oprávněn plnění přijmout, popř. podle níž není k vrácení plnění povinen“.
Dovolatel však v této souvislosti přehlíží, že odvolací soud dospěl k závěru, že závazkový vztah mezi účastníky nemá povahu závazku z bezdůvodného obohacení, ale bylo prokázáno, že mezi účastníky došlo k platnému uzavření příkazní smlouvy podle § 2430 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Podle dikce ustanovení § 237 o. s. ř. je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Jestliže dovolatel dále s odkazem na judikaturu Ústavního soudu namítá narušení práva na soudní ochranu a nepřezkoumatelnost rozhodnutí, je třeba uvést, že otázka, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, byla v rozhodování dovolacího soudu již vyřešena a rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila v závěru, že měřítkem toho, zda lze v dovolacím řízení považovat rozhodnutí odvolacího za přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít dovolání jako opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí.
I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody dovolání, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc.
Nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). Kromě toho Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12.
2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Aby se určitou procesní vadou mohl/měl za povinnost dovolací soud zabývat, musela by být splněna podmínka plynoucí z § 242 odst. 3 o. s. ř., případně by taková vada sama musela představovat dovolací důvod, jakožto otázka procesního práva, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo, resp. záviselo (srov. § 237 o. s. ř.). Samotná skutečnost, zda taková vada byla v dovolání namítána či nikoliv, z hlediska ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.
s. ř.
podstatná není; dovolací soud se touto otázkou bude – ať už k námitce dovolatele, anebo z moci úřední – zabývat, bude-li dovolání (jinak) shledáno přípustným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16). S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud v souladu s § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.