23 Cdo 987/2019-424
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D.,
LL.M., ve věci žalobkyně DataLife a.s. se sídlem Pražákova 1008/69, Štýřice,
639 00 Brno, IČO 27665151, zastoupené JUDr. Kateřinou Husákovou, advokátkou se
sídlem Dvořákova 3538/10, 669 02 Znojmo, proti žalovanému Z. H., nar. XY, bytem
XY, zastoupenému Mgr. Františkem Weissem, advokátem se sídlem Fischerova
770/12, 669 02 Znojmo, o zaplacení částky 51 789,30 Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 14 C 1089/2012, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2018, č. j. 28 Co
112/2017-368, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2018, č. j. 28 Co 112/2017-368,
a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 22. 11. 2016, č. j. 14 C
1089/2012-281, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Znojmě k dalšímu
řízení.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 10. 2018,
č. j. 28 Co 112/2017-368, výrokem I. potvrdil rozsudek Okresního soudu ve
Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 22. 11. 2016, č. j. 14 C
1089/2012-281, ve výroku I., jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 51
789,30 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným v tomto výroku, výrokem II. změnil
výrok II. rozsudku soudu prvního stupně ve výši náhrady nákladů řízení a
výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že mezi účastníky byla
uzavřena dne 27. 6. 2006 mandátní smlouva podle § 566 a násl. obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák“), podle níž se žalovaný, jako mandatář, zavázal
pro žalobkyni (mandanta) vyvíjet činnost směřující k vyhledávání zájemců o
produkty obchodních partnerů žalobkyně a zpracování pojistných návrhů a
žalobkyně se zavázala mu za to vyplatit stanovenou provizi. Vyšel dále ze
zjištění soudu prvního stupně, která učinil soud z obsahu smlouvy, v níž si
účastníci sjednali, že žalovanému vzniká nárok na provizi až po uplynutí určité
doby, po kterou odpovídá za předčasné ukončení platnosti jím zprostředkované
smlouvy ze strany zájemce, že všechny do té doby vyplacené provize jsou
považovány za zálohy na provize. Povinnost žalovaného vrátit žalobkyni
vyplacené zálohy na provizích ze stornovaných smluv trvala podle smluvního
ujednání účastníků i po ukončení mandátní smlouvy. Oba soudy vyšly dále ze
zjištění, že dnem 31. 10. 2008 byla mandátní smlouva ukončena a v průběhu roku
2009-2011 žalobkyně po žalovaném požadovala vrácení vyplacených záloh ze
stornovaných smluv v tomto období. Žalovaný počínaje dnem 21. 12. 2009 počal
žalobkyní účtovaná storna (vyplacené zálohy na provizích) splácet pravidelnými
měsíčními splátkami ve výši 2 000 Kč, a to na základě nabídky žalobkyně na
smírné vyřízení vrácení provize za stornované smlouvy. Žalovaný tak činil i
poté, co mu byly žalobkyní zasílány další vyúčtování a výzvy, v důsledku
kterých došlo k postupnému navyšování dluhu. Odvolací soud považoval uvedená
skutková zjištění za dostatečná pro rozhodnutí, přesto byl na jednání dne 18.
7. 2018 odvolacím soudem po zopakování rozhodujících důkazů žalovaný upozorněn
na to, že v odvolání sice dal najevo, že s uplatněnými nároky nesouhlasí, kdy
uvedl, že výpočty žalobkyně považuje za nesprávné a uvedl další obecné výhrady,
avšak je nutno, aby z jeho strany byly vznesené námitky zcela konkrétní, aby je
mohl posoudit a vyjádřit se k nim, jak odvolací soud, tak i zástupkyně
žalobkyně. Žalovaný doplnil své námitky tím, že má pochybnosti o identitě osob
v jednotlivých stornovaných smlouvách, což dovozoval z nesprávného označení
jedné klientky. Odvolací soud k této námitce doplnil dokazování a po jeho
zhodnocení dospěl k závěru, že uvedená námitka žalovaného není důvodná.
Odvolací soud následně přezkoumal právní závěr soudu prvního stupně a dospěl k
závěru, že je správný, jestliže soud prvního stupně dovodil, že všechny
zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že žalovaný uznal dluh ve smyslu ustanovení
§ 407 odst. 3 obch. zák., když i poté, co byl žalobkyní v průběhu doby
informován, že dluh narostl o další storna a byly mu zasílány nové výzvy k
úhradě s vyšší výší dluhu, bez výhrad pokračoval v úhradě dohodnutých splátek
dluhu, aniž by žalobkyni jakkoli sdělil, že s novou výší dluhu nesouhlasí. Tím
žalovaný podle závěru obou soudů akceptoval dluh v nové výši. Odvolací soud
proto potvrdil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
spatřuje ve smyslu § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v tom,
že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při
řešení otázky uznání závazku, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu České
republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo
1336/2010, podle něhož částečné plnění nemusí být uznáním závazku vždy. Musí
být poskytnuto za takových okolností, že lze v konkrétním případě usuzovat na
to, že jeho poskytnutím dlužník uznává i zbytek závazku. Poukazuje na to, že
ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák. neukládá dlužníku, zda a kdy má projevit či
jinak vyjádřit vůči věřiteli svůj nesouhlas s výší celkové pohledávky. Pokud
tedy dlužník nesdělí věřiteli svůj nesouhlas s výší celkové pohledávky, nelze z
takové skutečnosti dovodit, že dlužník uznává i zbytek dluhu, resp. závazku
vůči věřiteli, jak nesprávně podle žalovaného soudy dovodily. Dovolatel namítá,
že oba soudy v rozporu s uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu nesprávně
dospěly k závěru, že žalovaný uznal závazek vůči žalobkyni podle
§ 407 odst. 3 obch. zák., přitom však své rozhodnutí odůvodnily pouze tím, že
vše nasvědčuje tomu, že žalovaný dluh uznal. To ovšem neznamená, že skutečně k
uznání došlo. Podle názoru dovolatele z jeho jednání a chování bylo patrno, že
závazek v žádném případě nemohl uznat. Dovolatel považuje napadené rozhodnutí
odvolacího soudu a i rozhodnutí soudu prvního stupně za nesprávné a pro
dovolatele překvapivé. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek
odvolacího soudu a též rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného podala žalobkyně vyjádření, v němž navrhla zamítnutí
podaného dovolání, neboť rozhodnutí obou soudů považuje za správné. Oba soudy
podle jejího názoru správně přihlédly k tomu, že žalovaný platil dohodnuté
splátky dluhu i poté, co byl žalobkyní informován o tom, že došlo k navýšení
dluhu z důvodů dalších stornovaných pojistných smluv, jejichž uzavření žalovaný
zprostředkoval, a za něž mu byly podmíněně vyplaceny zálohy na provizi.
Poukazuje na to, že postavení žalovaného, jakožto podnikatele (v době uzavírání
mandátní smlouvy), předpokládá určitou míru bdělosti ve vztahu k ochraně jeho
práv, tudíž jeho nečinnost ohledně výslovného nesouhlasu s uznáním dluhu,
vyhodnotily oba soudy podle žalobkyně správně.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), který je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), jenž
dovolání žalovaného po ustanovení zástupcem řádně doplnil, se zabýval
přípustností podaného dovolání.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), dospěl k závěru, že
dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutím odvolacího soudu
se odvolací řízení končí a odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, jestliže dospěl k závěru, že je oprávněný uplatněný
nárok žalobkyně, jelikož žalovaný částečným plněním dluh žalobkyně uznal podle
§ 407 odst. 3 obch. zák.
Ze skutkových zjištění v dané věci vyplývá, že žalovaný počínaje dnem 21. 12.
2009 počal žalobkyni splácet žalobkyní vyúčtovaný dluh z titulu vrácení
zálohově vyplacených provizí žalovanému, neboť určité pojistné smlouvy, jejichž
uzavření žalovaný zprostředkoval, byly ukončeny. Činil tak pravidelnými
měsíčními splátkami ve výši 2 000 Kč, a to na základě nabídky žalobkyně na
smírné vyřízení úhrady vrácení provize za stornované smlouvy.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pokud odvolací soud na základě
zjištění, že žalovaný platil dohodnuté splátky i poté, co mu byly žalobkyní
zasílány další vyúčtování o navýšení dluhu a výzvy k jeho zaplacení, dovodil,
že tato skutečnost společně s tím, že žalovaný při jednání soudu uvedl, že
splátky byly určeny na úhradu dluhu stornovaných smluv, nasvědčuje tomu, že
žalovaný dluh uznal. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zastává názor, že
plní-li dlužník dluh v dohodnutých splátkách, nejde o částečné plnění závazku s
účinky uznání zbytku dluhu ve smyslu § 407 odst. 3 obch. zák., neboť jednotlivé
dohodnuté splátky jsou dílčím plněním, nikoliv částečným plněním závazku (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 32 Cdo 786/2009, a
též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 32 ICdo 157/2017,
dostupných na www.nsoud.cz). V cit. usnesení Nejvyšší soud vysvětlil, že o
dílčí plnění jde v případě, kdy závazek je podle dohody stran ze zákona nebo z
rozhodnutí soudu (státního orgánu) rozdělen na několik relativně samostatných,
zřetelně oddělených plnění, která samostatně (většinou postupně) dospívají
(např. plnění dluhu sjednané ve splátkách). Z uvedené judikatury je tedy
zřejmé, že pokud žalovaný platil žalobkyni dohodnuté splátky, jedná se o
postupné plnění závazku, splátky jsou samostatným závazkem, a skutečnost, že
žalovaný splátky platil, neznamená, že tím uznal dluh, který žalobkyně postupně
navyšovala. Nejedná se o částečné plnění ve smyslu § 407 odst. 3 obch. zák., z
něhož by bylo možno usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku. Ani z
ostatních okolností nevyplývá, že by žalovaný uznal i dluh z dalších žalobkyní
oznámených dlužných částek z dalších stornovaných smluv.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené považoval tedy dovolání žalovaného ve
smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. za důvodné, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a
odst. 1 o. s. ř.) podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil; jelikož důvody, pro
které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i pro rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 2 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího
soudu (§ 243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); soud rozhodne také o
dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1, věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 6. 2020
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu